- 27-

       O dva měsíce později, červenec 2021

       Magda vzhlédla od skleničky, ale když zachytila Filipův pohled, rychle sklopila oči zpátky. Byla to zvláštní nostalgická chvíle. Nacházeli se v bytě, ve kterém se poznali, jak ona, tak on seděli na těch samých židlích jako před půl rokem, a nervózně mlčeli. Za okny nepadal sníh, ale panovalo parné pozdní červencové odpoledne, a nepili čaj, ale usrkávali limonádu s ledem.

       Magda zatočila se skleničkou a vzpomněla si na moment, když v lednu pomáhala vystěhovat zbytek věcí do komory. Filipovi na schodech prorokovala, že táta svůj byt nepozná, až ho z nemocnice pustí domů. Povzdechla si, když si uvědomila, že pan Tříska se sem po svém druhém kolapsu už nikdy nevrátil.

      „Kdy pro tebe přijedou?“ pronesla do ticha Magda. Vložila si brčko mezi zuby a natáhla perlivou malinovou šťávu do pusy.

        Filip otočil hlavu a podíval se na nástěnné hodiny nad kuchyňskou linkou. „Tak za hoďku a půl.“

       „Těšíš se?“ usmála se na něj Magda rozpačitě.

       Filipovi se při té zmínce rozsvítily oči. „Hele, jo, asi jo. Bude to zážitek, něco novýho. No, nebude to zrovna dovolená, ale zase ve Švédsku jsem nikdy nebyl.“

       Magda pokývala hlavou a znovu se zadívala do skleničky před sebou. Mezi zuby jí uvízlo malinové zrnko. Začala ho špičkou jazyka lovit. 

       „Co vaši?“ optal se Filip a pohodlněji se usadil na židli. „Budou se fakt rozvádět?“

        Magda se nadechla a protáhla pusu do úzké linky. „Zatím je ticho po pěšině. Myslím, že jak to oba řekli nahlas, tak se toho lekli. Nevím, jestli jsou fakt schopný se rozvést. Podle mě se na to mají moc rádi, aby to fakt udělali.“ Magdě svítilo sluníčko skrze otevřené okno na nohy a příjemně ji hřálo. Byl to silný kontrast k ledovým rukám, ve kterých držela orosenou skleničku. „Je to divný. Mají se vlastně tak moc rádi, až se nenávidí,“ zamyslela se.

        Filip chápavě pokýval hlavou. „A co Blanka? Co ty Opařany, pomáhá jí to?“ ptal se.

        Magda nadzdvihla obočí, nečekala, že se o to bude Filip zajímat. „Jo, je spokojená!“ odpověděla překvapeně. „Akorát skoro na každou návštěvu potřebujou rodiče novej negativní test. Blani říkala, že máma s tátou už mají vydřený nosy jako feťáci.“

       Filip se zazubil, projel si prsty skrz vlasy a založil si ruce za hlavou. Magdě nepříjemně nadskočil žaludek, když mu tím pohybem sklouzly rukávy bílého trička na ramena a ona zahlédla jeho svaly na pažích.

        „No, a co vy a Švédsko?“ zamumlala Magda a snažila se tou otázkou zakrýt rozpaky. „Na jak dlouho to tam bude?“

       „No, asi nějak do konce září, myslím,“ zauvažoval Filip a zadíval se na strop. Pak si protáhl nohy pod stolem. „Uvidíme. Šéf říkal, že hrubý práce by se měly stihnout do konce srpna a pak tam budou asi jenom nějaký dodělávky.“

      Magdě se hned vybavilo jméno švédského města, ve kterém Filip stráví celé následující tři měsíce.

      Malmö.

      1543 kilometrů. Tak daleko odsud bude.

      Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho a bylo slyšet jen cvrlikání ptáků ve stromech.

      „Nemusel bys tam jezdit,“ špitla tiše Magda. Když periferně zahlédla Filipův tázavý pohled, dodala: „Vždyť jsi zdědil ty investiční byty, ne? Budeš mít peníze z nájmu, nebudeš muset pracovat,“ navrhla Magda a zadívala se na Filipa. Tomu se na tváři objevil pobavený výraz.

       „A co bych dělal? Seděl doma?“ zeptal se s lehkostí v hlase.

       „Já nevím,“ připustila Magda a pokrčila rameny.

        „Já vím, co bych mohl! Založit si socky a vydělávat na hemzech ohledně finanční nezávislosti!“ zažertoval.

        Magda se zasmála, ale byl v tom náznak smutku.

        „Hlavně, jestli se tě pak někdo zeptá, tak jsem si na všechno vydělal sám a o žádným dědictví nic nevíš, jasný?“ mrknul na Magdu spiklenecky.

        Ta se jen chabě usmála. Když viděla, že čas pokročil a Filipův odjezd se nezadržitelně přiblížil, bodlo jí u srdce.

       „Magdi?“ vyslovil její jméno Filip láskyplně.

        Magda k němu zvedla oči. „Jo?“

       „Dík, žes se mnou byla pro tátu a žes mi ho pomohla dát do…“

       Slovo hrobu už Filip nedořekl. Chvíli se na sebe dívali a Magda pak vydechla.

       „Jasný. Kdykoli,“ řekla tiše.

       Nejdřív se té podivné odpovědi začal smát Filip, pak se přidala i Magda.

       „Doufám, že už tyhle tvoje služby nebudu potřebovat, Magdi, nechtěl bych z pohřbívání mých příbuzných dělat nějakou tradici nebo tak,“ škadlil ji a pod stolem do ní drcnul kolenem.

        Magda ho plácla do ramene a schovala si zrudlý obličej do dlaně.

       V půl osmé večer před domem v Moskevské ulici zastavil černý Mercedes Vito. Filipovi krátce zazvonil telefon, což byl signál, aby se s Magdou zvedli k odchodu. Filip si přes záda přehodil k prasknutí narvanou černou cestovní tašku a očima ještě narychlo přelétl po bytě, aby zkontroloval, zda jsou všechna okna zavřená. Pak následoval Magdu na společnou chodbu a byt za sebou zamkl.

       Po schodech do přízemí sešli mlčky. Magda už otevírala vchodové dveře, ale Filip ji zastavil. Vzal její ruku do své a vložil do ní svazek klíčů. Magda k němu nechápavě zvedla oči.

      „Kdyby ses potřebovala uklidit někam, kde bude klid a bezpečno, jo?“

      Magda zůstala stát a dívala se do dlaně na kroužek svazující tři klíče.

      Najednou jí dávalo smysl, proč se chtěl Filip rozloučit právě tady.

      Filip vyšel na rozpálenou ulici a zamířil k dodávce. Se smíchem pozdravil její osazenstvo, když otevřeli boční dveře, a do už tak dost plného zavazadlového prostoru horko těžko vměstnal svou tašku.

       Magdě ztěžkl žaludek. Došlo jí, že jsou to na dlouhou dobu poslední chvíle, které s Filipem stráví.

      „Tak se měj, Magdi,“ rozloučil se, když se před ní postavil a věnoval jí upřímný, srdečný úsměv.

       Magdě bušilo srdce až v krku a chtěla toho udělat tolik, ale nakonec ze sebe jen vydala přidušené: „Ty taky, Fílo.“

       Filip váhal, jestli ji má obejmout nebo ne. Když však viděl, že se Magda dívá do chodníku a ne na něj, vyrozuměl z toho, že ona o objetí nestojí. Proto jen mávnul rukou na pozdrav, otočil se a začal nastupovat do auta.

       „Fílo? Fílo, počkej,“ vyhrkla Magda a chytila ho za předloktí, aby ho zastavila. Celá dodávka zmlkla a upřely se na ni nejenom Filipovy oči.

      „Jo?“ odpověděl a znovu vystoupil z auta na chodník. Magdě bylo v tu chvíli úplně jedno, že se na ni dívá sedm úplně cizích mužů různého věku. Nemohla Filipa nechat odjet jen tak.

        Udělala krok vpřed a objala ho kolem pasu. Filip neváhal, své ruce přehodil kolem jejích ramen a pevně ji k sobě přivinul.

        Do nosu jí vstoupila jeho vůně. Z představy, že Filip během několika minut odjede a nechá ji tady samotnou, ji k nesnesení rozbolelo u srdce.

        „Počkáme na sebe? Já na tebe počkám, když budeš chtít. Já počkám na tebe a ty na mě, jo?“ blekotala nervózně Magda, mačkala Filipovi tričko na zádech a slyšela, jak v dodávce někdo dramaticky vyjekl. Ostatní dotyčného zpacifikovali a začali ho polohlasem peskovat.

        Filip dění za sebou nevěnoval pozornost. Odtáhl se od Magdy, aby se na ni podíval. Oči se mu rozzářily a potěšeně se usmál.

       „Já jsem pro,“ souhlasil.

       Magda s tou odpovědi pookřála a vyšla jeho rtům naproti, když ji na stvrzení jejich vzájemného slibu políbil.

       Celá dodávka začala jako v romantické komedii povzbudivě jásat a hvízdat. Filip se zazubil a ještě jednou si Magdu přitáhl do polibku.

       „Tohle od nich budu poslouchat až do října, víš to, že jo?“ oznámil jí Filip pobaveně.

       Magda přikývla a usmála se.

                                                                                         ♥ ♥ ♥