KURÝRKA

      Když jí při covidové pandemii nezemřel nikdo z rodiny nebo blízkých, člověk by si mohl myslet, že v roce 2020 nezažila žádnou ztrátu. Magda Dvořáková však přišla o něco jiného – o život v podobě, v jaké ho znala šestnáct let. Zavřená škola, distanční výuka, všudypřítomná nejistota a strach z nemoci, to je jen zlomek toho, s čím se mladá studentka musí poprat. I když zpočátku statečně bojuje, první zamilování do spolužáka Vasila, stále častější hádky rodičů a posměšky a podlosti od spolupracovníků na brigádě Magdě berou pevnou půdu pod nohama a pro její citlivou duši to začne být neúnosná zátěž. Magda své problémy řeší ne zcela vhodnými způsoby, a i když doufá, že si pomáhá, neubližuje si spíš nakonec? Dokáže se Magda vyrovnat se všemi překážkami, které jí do cesty přinese dospívání a koronavirová pandemie?

_1_

      „Hej, Dvořáková, budíček! Máš tu objednávku. Nechrápej,“ ozvalo se poněkud netrpělivě z kuchyně. Poplašeně sebou trhla, vyskočila na rozbolavělé nohy a rozběhla se směrem k Martinovi, který jí po nerezovém stole poslal dvě krabičky.

      „Kam to je?“ zeptala se automaticky a podívala se na účtenku. Odpovědi se jí nedostalo, Martin už byl na druhé straně místnosti a lopatou vytahoval pizzu z rozpálené pece a pokládal ji na karton, který rychlým pohybem složil do krabice.

      „Hej, Patriku, počkej ještě na ty noky, hned je nesu, a k tomuhle jsou ještě dvě koly,“ zvolal Martin na blonďatého pihovatého kluka, který se zrovna hlučně bavil s ostatními kurýry. Ten kývl na srozuměnou, vytáhl z ledničky dvě plechovky, položil je na pult a dál pokračoval v hlasitém hovoru.

      „Nechceš svézt?“ ozvalo se jí za zády posměšně, zatímco se soukala do červené péřové bundy, která jí byla o dvě čísla menší, než jakou potřebovala. Šéf ji přesvědčil, že jí sedí dobře. Po dvou marných pokusech mu vysvětlit, že se v ní opravdu necítí, to vzdala a přijala, že pokaždé, když sedne na kolo, se jí okraj bundy vyhrne nad boky a jí nepříjemně táhne na záda. Občas se přistihla při myšlence, co bude dělat, až bude větší zima, vždycky se ale napomenula, že ta situace ještě nenastala a zatím není důvod to řešit.

      „Ne, díky,“ odpověděla neutrálně a za jejími zády se ozval tlumený výbuch smíchu. Sbalila si telefon, doklady, respirátor, dvě krabičky s účtenkou vložila do termoboxu, hodila si ho na záda a vyrazila před restauraci. Patrik ji rychlým krokem dohnal a zamával Magdě klíči před nosem.

      „Tak se nám nestrhni, cyklistko,“ ušklíbl se. Na sedadlo spolujezdce zelené Škody Citygo mrsknul termotašku s objednávkou, hbitě skočil do auta, nastartoval, s krátkým prohrábnutím pneumatik vystřelil z chodníku a během pár vteřin zmizel v ulicích města.

      Magda se za ním chvíli dívala, pak nasedla na kolo a vyrazila také.

      Cestou od zákaznice Magda přemýšlela, jestli udělala dobře, že se na tuhle brigádu přihlásila. Když jí v červnu v emailu přistála nabídka přivýdělku pro studenty, dlouho neváhala. Bylo to něco, co jí po dlouhé době dávalo smysl. Měla důvod se skoro každý podvečer sbalit, sednout na kolo a protáhnout se; navíc si vydělala docela dobré peníze a ze začátku ji to opravdu bavilo. Ale to jen do doby, než se o prázdninách obměnila celá pracovní skupina a místo Terky nastoupil Patrik, kluky z průmyslovky vyštípal a na jejich místo si dosadil kámoše z obchodky.

      Patrikovi bylo pár týdnů osmnáct, ale choval se, jak kdyby mu bylo třináct. Nahlas mluvil a ještě hlasitěji se smál. Rád na sebe strhával pozornost, blonďaté vlasy si sčesával za uši a nad horním rtem si nechal rašit řídký knírek. Liboval si v úzkých těsných džínách, ze kterých mu většinu času koukaly zmuchlané trenky a pořád se po kuchyni i venku promenádoval v černém obtaženém tílku.

      Jediný, kdo kromě Magdy v pizzerii i po prázdninách zůstal, byl kuchař Martin. Martin byl tichý mrzoutský pracant, nikoho si moc nepouštěl k tělu. V kuchyni se s nikým nevybavoval, vždy mluvil pouze, pokud se to týkalo objednávek nebo práce. Magdě Martin nevadil, ale často byl protivný – když měl špatný den, tak i křičel, ale nikdy ne na ni, většinou na kluky, když ho neposlouchali a dělali chyby při výdeji a kompletaci jídel. Když měl dobrou náladu, ke konci její pracovní doby jí na stole nechal dvě pizzy nebo boxy s těstovinami, na každou napsal modrým fixem její příjmení a tři vykřičníky.

      Magda často přemýšlela, jestli se Patrik s Martinem nějak znají, protože jediný, komu Martin v práci říkal křestním jménem, byl právě Patrik. Zajímalo ji to, ale ne natolik, aby se na to jednoho nebo druhého zeptala.

      V kapse jí pípnul mobil. Podívala se letmo na hodinky, další objednávka. Zprudka šlápla do pedálů, rychle minula stojící motorku a uháněla ulicí zpět k restauraci.

      Když se ve čtvrt na dvanáct vrátila domů, v bytě bylo zhasnuto. Jen podle tenkého proužku světla na podlaze usoudila, že se ještě svítí v koupelně. Svlékla si bundu, vyzula se z bot a po lehkém klepnutí otevřela dveře do koupelny. U umyvadla stál táta v kostkovaném pyžamu, čistil si zuby a po hladce oholené bradě mu tekl pramínek zubní pasty. Jakmile Magdu uviděl stát ve dveřích, zvedl ukazováček, pečlivě si dočistil zuby, až poté pastu vyplivl a vypláchl si ústa vodou.

      „Ahoj, tak jak bylo dneska?“ zeptal se a utíral si tvář do bílého ručníku. Magda pokrčila rameny, vlastně na to neměla odpověď. Hlavou jí problesklo, jak před několika desítkami minut bezmocně zápasila se spadlým řetězem, o což se zřejmě postaral Janek, protože si všimla, jak měl špinavé prsty, když odcházel domů. Do očí se jí vzteky draly slzy při představě, že jedinou možností, jak se dostat zpátky domů, je jít požádat o pomoc Patrika, který zavíral krám.

      Ten po chvíli vyšel ven, docela dlouho se na ni pobaveně díval, pak se beze slova otočil, nasedl do auta, nastartoval a stáhnul okénko.

      „Nechceš svézt?“ zeptal se ten večer už asi popáté, poslední slovo posměšně protáhl. Magda seděla u přehazovačky, zády k němu, po tvářích jí tekly slzy a kroutila hlavou. Pak ticho prořízl zvuk řvoucího motoru a Patrik odjel.

      Kolo dovedla skoro až před dům, kde potkala souseda, který zrovna venčil psa. Ochotně ji pomohl řetěz znovu nasadit a ukázal jí, jak ho vrátí zpátky, kdyby jí znovu spadl.

      Magda stála mlčky vedle táty, stále nenašla odpověď na jeho otázku. Kdyby měla být upřímná, ta brigáda ji už vůbec nebaví.

      „Kde je máma?“ snažila se změnit téma. Táta jen trhnul hlavou.

      „V práci, Magdi.“

      „Dneska mají fofr?“ zeptala se Magda a sledovala přitom tátův výraz v zrcadle.

      „Nevím... asi jo,“ dodal táta neurčitě, v dlaních si rozetřel krém po holení a začal si ho vmasírovávat do tváří.

      „Vždyť měla končit v šest, ne?“ pokračovala Magda, v břiše cítila rostoucí napětí. Už zase. Zvětšovalo se, pomalu, jako balón. Jako balón, který jí zaplnil břicho, mačkal na bránici, až ji donutil zadržet dech.

      „Jo, to měla, no,“ přitakal táta zamyšleně, omyl si ruce, ještě si pročísl vlasy hřebenem a už se chystal k odchodu z koupelny. „Nedělej si starosti, určitě brzo přijde. Pojď, jdeme spát… Nebo tu budeš, chceš nechat rozsvíceno?“

      Magda zůstala stát na místě, sledovala, jak tátova záda mizí v temné chodbě a prala se s pocitem, jak za tohle nemá tátu ráda. Pořád s ní mluví tímhle způsobem, nikdy neřekne nic na rovinu. Vodí ji opatrně kolem špatných novinek a negativních zpráv, jak kdyby byla pořád malá holka, která nesmí znát pravou podstatu věcí, protože by ji to mohlo ranit.

      Zadívala se na sebe do zrcadla a zatímco si bezděčně prohlížela každý záhyb své tváře a probírala očima prameny světlých vlasů, myslela na mámu a na to, že se v práci určitě zdržela kvůli rostoucímu počtu nakažených, na který teď v jednom kuse upozorňovali ve všech médiích, v televizi, rádiu, novinách. Máma si už několik dní si stěžovala, že jim vozí sanitky na covidovou jednotku další a další pacienty, kteří s vytřeštěnýma očima lapají po dechu, a ona musí společně s ostatními zdravotníky šachovat s jednotlivými lůžky, rozlišovat, kdo už se zlepšil natolik, že už nemusí být na monitorovaném lůžku a kdo se naopak musí okamžitě dostat k dechové nebo oběhové podpoře.

      Dívala se do odrazu svých hnědých očí, ty mlčely, jako by jí vůbec neměly co říct.

       Říkal vůbec táta, jestli s mámou mluvil? Jestli s ní telefonoval? Nebo jen odtušil, co se děje? Magdu znovu přepadl pocit vzteku a křivdy, převalilo se to přes ni jako mořská vlna. Chňapla po kartáčku, vymáčkla si na něj asi víc zubní pasty, než měla v úmyslu a začala si zuřivě čistit zuby.

      I když nechtěla, v hlavě se jí sama od sebe vynořila jedna z nejbolestnějších vzpomínek, jak z táty před třemi lety dolovala, proč máma není doma, nebere jí telefon, a její kufr a několik jejích věcí chybí... A táta jí nebyl schopný dát uspokojivou odpověď na to, co se děje. Až po několika dnech vytušila, o co se jedná.

      „Něco s miminkem?" zeptala se ho zoufale.

      „No, mamka musela na vyšetření, do nemocnice... jenom se tam na ni podívají, a půjde domů.“

      „A bude mamka v pohodě?“

      „Bude, neboj se.“

      „A co je teda špatně? Proč musela do nemocnice? Co jí tam vyšetřují?“

      „Panu doktorovi se něco nezdálo.“

      „Co se mu nezdálo?“

      „No... srdíčko...“

      „Mamky?“

      „Ne, malého.“

      „A co se mu na něm nelíbilo?“

      „Že nebije...“

      „Bráchovi nebije srdíčko?“

      „Ne.“

      „Takže... brácha,“ zalapala po dechu. Nedokázala vyslovit to hrozné slovo. „Nebude?“

      „Nebude, no...“

       Magda zamrkala a několik slz se jí skoulelo po tvářích do umyvadla. Rychlým pohybem si otřela oči a potáhla nosem.

      A dost, konec slz, pro dnešek jich bylo dost.