Když se jedenáctého března zavřely všechny školy, Magda a její spolužáci byli nadšení. Neuvědomovali si, že nový virus šířící se po světě by mohl být takovou hrozbou, jakou se později ukázal. Zavření škol a přesunutí výuky do domácího prostředí brali jako vítanou změnu, připadalo jim to jako uhelné prázdniny, o kterých slyšeli mluvit rodiče. Magda věřila, že stát má způsoby, jak se s pandemií vyrovná. Asi čekala, že se těch několik nemocných, kteří se v republice objevili, odizoluje od zbytku společnosti, šíření nemoci se tak zastaví a vše se zase vrátí k normálu, rodiče do prací a děti do škol. Nemohla se mýlit víc. Po několika dnech, kdy v televizi sledovala nervózní výstupy premiéra a ministrů, ze všech médií se valily hysterické titulky, které zvěstovaly konec světa, a narychlo se svolávaly tiskové konference, na kterých se měnily zákazy z hodiny na hodinu, jí došlo, jak vážná situace je a začala mít strach.

       Když se pak v říjnu toho roku školy znovu uzavřely a Magda byla nucena nastoupit na domácí formu vzdělávání, nijak ji to nepřekvapilo, vlastně to čekala. Situace v celé republice se postupně zhoršovala, i restaurace, pro kterou dovážela jako kurýrka, musela zavřít klasický provoz a opět začala pracovat jen v omezeném režimu rozvozů.

      „Nebojte,“ chlácholila je třídní učitelka klidným hlasem a pomrkávala na ně z monitoru, „myslím, že už jsme si to na jaře úspěšně vyzkoušeli, teď už nás nic nepřekvapí. Upravený rozvrh jsem vám poslala do mailů, zatím jsme se domluvili s kolegy na téhle podobě. Je možné, že se to ještě upraví, to vám dám v případě potřeby vědět... prosím tě, Petře, zeslab si ten mikrofon, slyším, jak funíš! Co tam děláš? Ty cvičíš, nebo co? Zapni si kameru!“

      Z reproduktoru se ozval hromadný smích, ale Magda se ani nepousmála. Nezúčastněně se pohledem probírala tvářemi svých spolužáků, zobrazujících se v různé kvalitě podle toho, kdo jakou měl webovou kameru. Třeba Jaruška byla úplně rozmazaná, její obličej byl tvořen snad z pouhých třiceti kostiček, u Hynka byla zase schopná rozeznat i značku energiťáku, který měl za sebou na komodě.

      I když se tomu nevědomky bránila, nakonec se zadívala do okénka, které jí poskytovalo živý pohled do pokoje Vasila Kovaleva. Vasil seděl rozvalený v zeleném herním křesle, rukou si podpíral hlavu, občas si prsty projel důkladně vyfoukané vlasy, které se k Magdinu údivu vždy hravě vrátily do tvaru, který měly předtím. Hlavu měl jinak po stranách vyholenou dohola.

      Magda přemýšlela nad tím, jak mu to sluší, i když bylo něco krátce po osmé ráno. Vasil byl jako jediný z kluků upravený, vypadal odpočatě, měl na sobě šedé bavlněné tričko, a i když možná bylo domácí, vypadal mnohem lépe než všichni kluci ze třídy.

      Mapovala každý jeho pohyb, i neznatelné zavrtění v židli. Všímala si, jak si občas přejede dlaní po hrudníku nebo prokřupne prsty.

      Když se Vasil protáhl a tričko se mu na krátký moment vytáhlo nad pupík, Magda si uvědomila, jak dobře má nastudované jeho tělo. Na břiše se mu mezi přímými svaly dělal velký rozestup. Věděla taky, že pod pravým žebrem má velké světle hnědé znaménko, na levé lopatce jizvu a na nohou ukazováčky o trochu delší než palce. Oči měl modrozelené, pohled ostrý a nesmlouvavý.

       „Ne, to se nemusíš bát, to by neměl být problém, naprosto to chápu. Stačí, když mi to pak dáš vědět, Libore, nebo ať mi zavolá mamina,“ uklidňovala ho učitelka, olízla si prst a zalistovala nějakými papíry, které měla položené na stole. „Máte ještě někdo něco, nebo je všem všechno jasné?“

     Magda procitla ze snění a při pohledu na hodiny zjistila, že už nejspíš dvacet minut vůbec neposlouchá a neví, o čem je řeč. Zalitovala, že nedávala pozor, co když se řešilo něco důležitého, co bude taky potřebovat vědět?

      Rychle napsala Blance na messenger.

      Odpověď přišla během deseti vteřin:

       Magda už přestala počítat, pokolikáté to bylo dnes, kdy přišla máma pozdě z práce. Někdy se zdržela jen o několik hodin, někdy nepřišla vůbec a vrátila se až po další směně. Nešlo přehlédnout, že mámu práce na covidovém oddělení vyčerpává, oči měla propadlejší než dřív a pod halenkou se jí rýsovaly klíční kosti, kterých si na ní Magda předtím nikdy nevšimla.

      Když Magda slyšela, že cvakly klíče v zámku, vypnula monitor, vstala od počítače a zamířila přímo za mámou do chodby.

      „Kde máte telefony?“ štěkla máma místo pozdravu. „Oba! Kde je táta? Ten je taky hluchej?“

       Magda zaraženě sáhla do zadní kapsy u kalhot, vytáhla mobil a dívala se na deset výhružně vyhlížejících oznámení o zmeškaných hovorech.

      „Já jsem to vůbec neslyšela – ani hodinky mi nic -“

      „Co táta?“ houkla máma tak nahlas, aby ji táta v pracovně slyšel.

      „Ahoj Pavli,“ ozvalo se nevinně z pracovny. „Jak bylo v práci?“ Máma se nafoukla, hodila černou kabelku na botník a rázným krokem vyrazila do pracovny.

      „Nemůžeš mi zvednout telefon, když ti volám?“ řekla už mírnějším tónem tátovi, když nahlédla do pracovny. Táta pokrčil rameny a začal se oplácávat, jak hledal, ve které z kapes má telefon zastrčený. Máma otráveně protočila oči.

      „Jakej otec, taková dcera, co?!“ Otočila se na patě a vyrazila do kuchyně.

       „A co jsi potřebovala?“ zeptal se táta, aniž by se zvedl od počítače. Máma uraženě mlčela, ale jen do doby, než otevřela ledničku.

      „No, jasně. Úplně prázdná... přesně proto jsem vám volala! Že byste se třeba jeden z vás obtěžoval nakoupit, když se válíte doma?“

      Teď už táta vyšel z pokoje, s pusou staženou do úzké linky a nakrčenou bradou. Dotčeně se na mámu zadíval.

      „Zajdu nakoupit, Pavli, řekni mi, co potřebujeme,“ řekl klidně. Máma rozhodila rukama.

      „Kašli na to.“

       Táta se s ní nedohadoval. Znovu se vrátil k práci na počítači a nezapomněl za sebou zavřít dveře. Máma se chvíli točila ve středu kuchyně, jako by zapomněla, co chtěla dělat. Magda na ni mlčky koukala.

       „Můžu vám přivézt pizzu na večeři,“ hlesla Magda s nadějí v hlase. Máma si odfrkla jak býk.

       „Já tu tvoji pizzu nemůžu ani vidět.“ Slovo pizzu máma zvláštně dlouho válela v ústech a plivla jak nejodpornější sousto, které kdy pozřela, až z toho Magdu bolestivě bodlo u žaludku. Myslela to dobře, chtěla jen pomoct, aby si rodiče nemuseli dělat starosti s večeří.

      „A myčku jsi za celej den taky nestačila vyklidit?“ vystartovala máma, když otevřela dvířka a viděla, že v myčce leží čisté nádobí. „Můžete mi říct, co tady celý dny děláte? Nemůžete mi alespoň trochu pomoct? Chci toho po vás tolik?“

      „Ráno jsem ji vyklidila, tohle je nová várka. Ještě se suší,“ špitla Magda, nečekala na máminu reakci a pomalým krokem se odebrala zpátky ke cvičení z angličtiny.

      K restauraci Magda dorazila někdy kolem půl sedmé. Když slyšela, že se z jejích útrob ozývá křik, odhodila kolo ke zdi a kvapně vběhla dovnitř, aby zjistila, co se děje.

      „Říkám ti, to bylo naposled!“ křičel Martin na Patrika, na čele měl vyběhlé dvě fialové žíly ve tvaru písmene v, které se mu spojovaly přímo mezi obočím. „Prostě s tím budeš jezdit jako normální člověk, ne jako debil!“

      „Aby se taky neposrala!“ zařval Patrik na Martina, ten výhružně bouchnul rukama do nerezového stolu.

      „Není jediná, Patriku, to víš!“ zaburácel Martin, až sebou Magda polekaně trhla.

      „Já to taky nemusím dělat!“ rozmáchl Patrik rukama. Martin se narovnal.

      „No to teda nemusíš!“

      Magda se otočila k Jankovi. „Co se stalo?“

      Janek se na ni zadíval.

      „Starej se o svý,“ zasyčel Janek nepřátelsky a odešel za Patrikem, který mezitím vyběhl s dusotem ven a mezi zuby cedil nadávky. Magda se tázavě podívala po Martinovi.

      „Zase dovezl úplně rozlitý jídlo... jezdí jak blázen,“ povzdychl si Martin. „Můžeš mi říct, jak se mu podařilo tohle?“ položil Martin řečnickou otázku a ukázal jí fotku na mobilu. Na fotce byla igelitka do poloviny plná zřejmě rajčatové polévky, ve které se koupaly tři plastové krabičky. „A to nechci vědět, jak by to vypadalo, kdybychom používali ty klasický, co se nezatavujou...“

      Na krátkou chvíli se zastavil u okna a zadíval se z něj. „Jídlo vem čert, ale mám strach, že se ten blbec někde zabije.“

      Magda sklopila oči k zemi a přemýšlela.

      „Jedla jsi? Nechceš něco?“ zeptal se Martin najednou. „Nedáš si se mnou aglio olio?“

      Magda se překvapeně usmála a přikývla.

     S Martinem nepovečeřeli společně, nebyl na to čas. Studené špagety jedla Magda napětkrát. Skoro jako kouzlem, kdykoli už se zdálo, že bude mít čas sednout si a najíst se, Martin jí podával další objednávku k rozvozu. I když jí řekl, ať nepospíchá a v se klidu nají, měla pocit, že na to nemá právo a není placená od toho, aby tady vysedávala.

      Když se vrátila z poslední rozvážky a konečně dožvýkala poslední sousto, všimla si, že kluci včetně Patrika stojí u ledničky, smějí se a šilhají jejím směrem. Složila příbor do talíře a zadívala se na ně.

      „Co se děje?“ zeptala se Magda se zvednutým obočím. Patrik se napnul jako struna a olízl si rty.

      „Řešili jsme s klukama, že bys měla odvézt další objednávku. Počítali jsme to, dneska jsi odvezla nejmíň jídel,“ řekl Patrik s hraným nezájmem a kluci za ním se začali pochechtávat. Magda si je všechny měřila pohledem a snažila se pochopit, o co jim jde tentokrát.

      „Cože?“ zeptala se nechápavě.

      „Dáme si s klukama pauzu, další objednávka jde na tebe, ok?“ oznámil jí Patrik rozhodně a pokýval hlavou, ze rtů mu nemizel jízlivý úšklebek. Magda stále nechápala, o co jde, ale souhlasila. Kluci se začali uznale pošťuchovat, jako kdyby se jim něco ohromně povedlo. Magda zůstala sedět, v hlavě přemítala, co má tohle vše znamenat.

     Když si po několika minutách všimla ohromné hromady jídla, kterou Martin vyrovnal na pult, pochopila. Martin ještě zkontroloval, zda mu sedí počet položek s účtenkou, pak zvedl oči a podíval se na kluky.

     „Kluci, kdo si to bere?“

      „Dvořáková,“ odpověděli sborem. Martin natočil hlavu na stranu, jako kdyby špatně slyšel.

      „To vezmete někdo autem, ne? Ať se s tím netahá,“ zamračil se Martin. „Sedm pizz, pět jídel a tři dvoulitrovky, to přece Dvořáková nepoveze na kole.“ Všechny pohledy teď směřovaly směrem k ní.

      Magda zhluboka vydechla, zapřela se dlaněmi do kolen a zvedla se ze židle. Popadla termotašku a začala do ní objednávku skládat. Martin tomu přihlížel, pak se znovu otočil na kluky.

      „To myslíte vážně?“ Odpovědí mu bylo ticho. Martin zakroutil hlavou a odkráčel ke konvektomatu, který v tu chvíli zapípal.

      Magda stála před domem v Moskevské ulici, termobox ležel na zemi a ona proplétala lankový zámek skrz zadní kolo a kolem pouliční lampy. Poslední kilometr jízdy už nedokázala nevnímat, jak moc se jí pásky termoboxu s každým šlápnutím do pedálů zařezávaly do ramen. Proto hned jak dorazila na místo, tašku si z ramen s úlevou sundala a rozhodla se, že ji do domu raději donese v rukou.

      Na zvonku marně hledala jméno člověka, který si jídlo objednal. Ještě jednou proto zkontrolovala, zda stojí u správného domu a ve správném vchodu. Vše sedělo, jen jméno na účtence si nedokázala přiřadit k žádnému na zvonku.

      Zmateně se rozhlédla kolem sebe, jako by hledala někoho, kdo by jí poradil. Tahle situace se jí ještě nestala, většinou lidé zadávali údaje tak, že byla schopná dovézt objednanou zásilku na místo určení bez jakýchkoli problémů.

      Vytáhla z kapsy mobil, opsala si z účtenky telefonní číslo objednávajícího a začala ho vytáčet. Třikrát se z telefonu ozval tón, počtvrté už ne a volaný spojení ukončil. Magda si překvapeně prohlédla telefon, nevěděla, jestli volaný hovor zrušil, nebo ho omylem zrušila ona? Chvíli vyčkala, když se nic nedělo, číslo vytočila znovu. Tentokrát nebylo pochyb, že dotyčný hovor vytípnul, hned po prvním tónu telefon ohluchl. Magda nevěřícně zírala do mobilu a přemýšlela, co se děje.

      Asi po deseti vteřinách se ozval bzučák elektrického zámku, dveře cvakly a Magda pohotově vrazila do dveří. Ještě jednou si očima prolétla účtenku, s úlevou zjistila, že tam stojí, že pán bydlí ve čtvrtém patře. Dům měl určitě pět pater, zadoufala, že alespoň tenhle údaj zákazník napsal správně.

      Dům se nacházel ve starší městské zástavbě, takže v něm nebyl výtah, jen široké zdobné schodiště. Magda se energicky vrhla po schodech vzhůru, první dvě patra vyběhla bez problémů, ve třetím už nestačila s dechem a ve čtvrtém patře už brala schody po jednom a tašku raději chytila do obou rukou.

      Když vystoupala do čtvrtého patra, rozhlédla se. Na patře byly jen tři byty. Podívala se, zda nějaký z nich nemá pootevřené dveře, většinou lidé už vykukovali ze dveří, když čekali kurýra s dovážkou. Tentokrát ne. Magda proto očima prolétla jmenovky na dveřích, na prvních stálo Novák, na druhých rodina Pavelcova, třetí dveře byly neoznačené. Magda usoudila, že právě v těch dotyčný bydlí.

      Zaklepala, spěšně si nasadila roušku, otevřela box a vyndala první tři pizzy, aby předání urychlila. Dveře se však neotevřely. Magda pár vteřin čekala, zda se jí dostane odpovědi, když nepřicházela, znovu zaklepala, tentokrát důrazněji. Dveře však zůstávaly zavřené. Magda stála bez pohnutí na chodbě, očima hypnotizovala zlatou kouli na dveřích a přemýšlela, že tahle dovážka vyhrává místo mezi těmi nejhoršími, které kdy zažila. Začínala chápat, proč tohle přišlo klukům jako náramný vtip.

      Stála tam tak dlouho, dokud se světla na časovač nevypnuly a ona se neocitla na chodbě v úplné tmě. Dopáleně vrazila rukou do spínače, na chodbě se znovu rozlilo světlo, ona popadla mobil do ruky a znovu začala vytáčet číslo zákazníka.

      K jejímu překvapení se vyzvánění telefonu ozvalo přímo za dveřmi, jako by ten člověk stál přímo u nich.

      „Haló, pane,“ řekla Magda hlasitě a hovor ukončila, „dovezla jsem vám jídlo! Otevřete mi prosím?“

      „Já – já jsem... já jsem v karanténě! Nechte to za dveřmi!“ ozvalo se za dveřmi přidušeně. Magda chápavě přikývla.

      „Dobře, máte to zaplacené kartou… takže vám to tedy nechám za dveřmi, dobře?“

      Muž již neodpověděl. Magda objednávky vyskládala na zem, příčilo se jí položit krabice s pizzami na rohožku, ale řekla si, že žádná lepší možnost asi není, když si pán nepřeje osobní předání. Ještě se rozloučila, hodila box na záda a rychle seběhla schody ke vchodovým dveřím. Odemkla kolo, zámek strčila do kapsy, naskočila na kolo a opřela se do pedálů.

Už aby byla pryč.