kapitola třináctá

   Za dveřmi stála Petra. Karel zapomněl, že se dnes vrací z Prahy. Přivítala ho polibkem a mrštně se kolem něj prosmýkla do bytu. Zapáleně mu vyprávěla historku o muži, který s ní cestoval v kupé a ona po dvou hodinách zjistila, že to je její stará láska ze školky. Další vývoj příběhu se ani Karel ani Zdeněk nestačili dozvědět, Petru umlčela nečekaná přítomnost neznámého hosta.

   „Dobrý den... já se omlouvám, nevěděla jsem, že tu budeš mít návštěvu, ruším, zlato?" zašeptala Petra. Obrátila se zmateně na Karla.

   „Dobrý den, kapitán Stupka," představil se Zdeněk a podal Petře ruku. Ta si s ním potřásla pravačkou a oba se na sebe zvědavě usmáli.

   „Co tady děláte, pane kapitáne?" zeptala se Petra koketně, poslední slovo obdivně protáhla. Karel protočil otráveně oči v sloup.

   „Pohřešujeme jednu dívku, je to Karlova spolužačka. Přišel jsem se Karla poptat na pár věcí," informoval ji ochotně Zdeněk a pokusil se přehodit si nohu přes nohu, ale ani zdaleka se mu to nepodařilo, znovu je tedy položil na zem. Petra zatajila dech.

   „Ne, cože? Jaká?"

   „Lucie Doležalová."

   „Ta malinká zrzavá? Taková ta hezounká, okatá?"

   Zdeněk mlčel a věnoval Karlovi dlouhý pohled. Ten musel sklopit oči k zemi, nevydržel se na něj dívat.

   „Nechtěla bys jít naproti? Zajdu za tebou, hned jak skončíme," navrhl jí Karel. Petra souhlasila.

   „Určitě, jen se u tebe vyčůrám, vezu to až z Prahy."

   Petra udělala dva kroky ke koupelně, ale Karel ji hbitě chytil za loket a stáhnul k sobě.

   „Jdi naproti do hospody. Přijdu za tebou. Hned jak skončíme," procedil Karel mezi zuby, přičemž jí znovu zopakoval, co jí už jednou řekl. Na každé slovo kladl důraz, aby pochopila, o co mu jde. Petra bolestně stáhla obočí.

   „Promiň, zlato, už jdu. Dělám ostudu, viď."

   Kapitán Zdeněk Stupka odešel přesně tři minuty poté, co se zabouchly dveře za Petrou. Když překračoval práh, naposledy se otočil na Karla.

   „Tak se zatím měj, pozdravuj tátu a srovnej si to tady," řekl polohlasně a poklepal mu prsty na čelo, „takovou ženskou jako ona už jen tak nenajdeš. Přestaň chtít ty, co tě nechtěj, na takový kraviny jsi už dost starej. Neposer to. Věř třikrát rozvedenýmu. A buď na ní hodnej... nebo si nechám zjistit její číslo, jasný?"

Karel se hořce usmál, rozloučil se, a když za ním zabouchnul dveře, hystericky se rozbrečel.

   Přesně v ten moment, když Karel vyšel z domovních dveří, rozhlédl se napravo i nalevo a chystal se přeběhnout ulici k baru, ve kterém seděla Petra na vysoké barové židličce a nervózně upíjela gin s tonikem, se v bytě jeho rodičů rozezněl zvonek. Martin zaklel, protože jakmile se pronikavý zvuk roznesl po bytě, začala plakat nejdřív Janička, pak se přidal i Kuba. Mrzutě otevřel dveře. Ani nepočkal, až se mu ukáže tvář příchozího a okamžitě zamířil do dětského pokoje, aby obě probuzené děti utišil. Romana se zatvářila provinile. Tiše vklouzla do úzké chodby a opatrně za sebou zaklapla dveře.

   „Promiň, jsem blbá, měla jsem klepat. Ruka byla rychlejší než mozek," omlouvala se Martinovi Romana ztrápeně, když její stín padl na šedý koberec v dětském pokoji. Všimla si malého Kuby, jak k ní s uslzenýma očima vztahuje malé ručičky. Uchopila jeho drobné tělíčko, zdvihla ho vzduchu a přitiskla ke svému kostnatému hrudníku. Martin chápavě přikývl a s neslyšně kňourající dcerkou na pravé paži se procházel po malé místnosti plné hraček sem a tam.

   „Jak se máš?" zeptala se Romana starostlivě. Kuba si mnul pěstičkami oči a už už natahoval k dalšímu pláči. Romana ho pohladila po jemných vlasech, ten ji nespokojeně praštil do obličeje a vztekle se v Romaniných pažích prohnul do luku. Martin Janičku, která se utišila téměř okamžitě, jakmile ji vzal k sobě, znovu opatrně uložil do dřevěné postýlky s růžovými doplňky. Obratným pohybem vyprostil Kubu Romaně z rukou a než se Romana stačila vzpamatovat, stáli před dětským pokojíkem, Martin zavíral dveře a i se vzpouzejícím se Kubou vyrazil kolem ložnice do obývacího pokoje. Martin vyzval Romanu, aby zhasla velkou rohovou lampu, která halila celý prostor do nepříjemného, bílého, zářivého světla.

   „Jak se máš, Martine?" zeptala se Romana znovu, když tahala za řetízek vypínače, a tentokrát zněla trochu naléhavěji. Martin se posadil na gauč v přítmí knihovny, Kuba se ho křečovitě držel kolem krku, obkročmo mu seděl v klíně a nohama v tmavých pyžamových kalhotách Martina objímal jako přerostlý pavouk.

   „Co ty, Romano, jak ty se máš?" odvětil Martin sarkasticky a bleskl po ní očima. Romana se obranně postavila za černé kožené křeslo, které teď stálo mezi nimi, a dlaněmi se o něj zapřela.

   „Martine, Adéla se po tobě ptá. Prý jí nebereš telefon - mně, když už jsme u toho, taky ne. Chceš vůbec vědět, jak jí je? Zajímá tě, jak jí to dopadlo?"

   „Jdi do prdele, Romano," štěkl Martin podrážděně. Romana se podívala na hřbet své ruky a přemýšlela, jestli mokrá sprcha, která jí zkrápěla ruku, byly Martinovy sliny.

   „Proč za ní nepřijedeš?" naléhala Romana. Martin nevěřícně zakroutil hlavou.

   „Romano, jestli jsi mi přišla vzbudit děti a nasrat mě, můžeš zase vypadnout. Fakt na tebe a tvý debilní kázání fakt kurva nemám náladu."

  „Prosím, zajeď za ní. Čeká na tebe jako na smilování."

  Martin nereagoval, pak si pohrdavě odfrkl. „Já mám na rozdíl od tebe děti, jestli sis nevšimla. Nemůžu si dovolit jezdit od rána do večera po nemocnicích."

   Romanin výraz se absolutně nezměnil. Rozhodla se, že se nenechá zranit Martinovou jedovatou poznámkou, i když sakra dobře mířenou.

   „Pohlídám je, kdykoli, to víš," oponovala umíněně Romana. Chvíli mlčeli, dívali se na sebe, jeden si druhého měřili pohledem. „No tak dobře," uzavřela Romana klidně, odpružila se v prstech, energicky se odrazila od křesla a zmizela v chodbě, ze které bylo slyšet pouze svištění zipu, jak se obouvala do tmavě fialových kozaček.

   „Jak je na tom? Bude to dobrý?" zaznělo uslzeně z vedlejší místnosti. Romana se narovnala, zastrčila si rovné vlasy za uši a nakoukla do obývacího pokoje.

   „Jo, říkali, že to vypadá dobře. Dali pryč snad všechno, kde to bylo, asi teda bude muset na zajišťovací chemoterapii, aby to bylo stoprocentní... No, další malý už sice mít nebudete, ale to myslím zvládnete, ne?" prohlásila Romana povzbudivě. Martin neodpověděl, jen dál visel na Romaně očima.

   „Bojíš se o ní, viď. Já to vím."

   Martin zničeně přikývl. Pevně zavřel oči a než se rozbrečel, schoval tvář v dlani.

kapitola čtrnáctá

    Jak topením stoupala horká voda, v uzavřené koupelně se během několika minut udělalo tak nepříjemné dusno, až se Lucii z toho teplého, vlhkého, vydýchaného vzduchu dělalo zle. Snažila se zůstat v klidu, i když hrobové ticho za dveřmi naznačovalo, že zůstala v bytě sama. Mohla jenom doufat, že se Karel brzo objeví a pomůže jí z toho tropického pekla pryč. Bubnovala si prsty do kolene a se snažila spojit si útržky rozhovoru, který zaslechla našponovaná ke dveřím a s tváří nalepenou na dlaždičkovou podlahu koupelny. Pochopila, že ho navštívil nějaký muž, zřejmě se s Karlem znal, ale kdo to byl, to netušila. Zaslechla své jméno a taky to, jak o ní Karel mluvil. A pak na sebe ti dva křičeli. Pak přišla nějaká žena, dlouho se nezdržela, brzy zmizela. A pak odešel i ten muž. Věděla, že se po ní ten muž sháněl. Že ji hledal a hledal ji tady. Byla jen kousek od něj, seděl v kuchyni. Vztekle zavrtěla hlavou, až se pramínku potu, které jí stékaly po čele, rozletěly po koupelně. Nedokázala pochopit, proč nekřičela. Proč neřvala tak, až by si vřískáním zničila hlasivky? Proč nevolala o pomoc? Co se stalo, že tu zůstala ležet na zemi jako mrtvola a poslouchala, dokud se za všemi nezabouchly dveře a nenastalo v bytě naprosté ticho a tma? Ať nad tím přemýšlela, jak chtěla, nemělo to logické vysvětlení. Zlobila se na sebe a nadávala si, i když v hloubi duše věděla, že to prostě nešlo.

   Nemohla.

   Ať to bylo cokoli, strach nebo panika, něco jí zabránilo se ozvat.

   Zamrkala do tmy. Malátně vstala, otevřela kohoutek umyvadla a napila se ledové vody. Pak si omyla obličej a nechala chladivou vodu chvíli téct i po předloktí pravé ruky.

   Ta hodina a půl, kterou strávil s Petrou v baru, byla pro Karla čirým utrpením. Zajímala se o každý detail toho, co se stalo, chtěla vše vyprávět, vyptávala se pořád dokola na to samé. Ta holka se nedala vypnout.

   Nebylo vůbec lehké se Petry zbavit a citlivě jí vysvětlit, že dnes a během několika příštích dní chce být Karel sám a nic z téhle nepříjemné záležitosti už neřešit. Když ji od svých rtů už potřetí ten večer netrpělivě odtáhl, smutně k němu zvedla oči a nabídla mu, že jí může kdykoli zavolat, že bude čekat.

   „Volej kdykoli, zlato. Klidně i v noci, jo?"

   Zlehka ji políbil na rozloučenou, vpadl do domovních dveří a ztratil se Petře z očí.

   Během následujícího týdne Karel plnil slib, který si dal ten den, kdy se mu v bytě objevil jeho vzdálený příbuzný a hledal Lucii. Opatrně a se vší nenápadností se s přestávkami celých těch sedm dní zbavoval Lucčiných věcí, které odmítal mít dále doma. Její visací náušnice vyhodil v krabici od mléka společně s dalšími odpadky do popelnice před domem, batoh a několik dalších krámů, které s sebou přitáhla, vyhodil do koše v nákupním centru na pánských toaletách. Její tenisky společně s několika páry svých obnošených bot vhodil do sběrného kontejneru za supermarketem, když jel ve středu nakoupit. S Lucií už téměř nemluvil, pokud si to situace nežádala. Ve čtvrtek, když jí přinesl večeři, že ho stroze zeptala, jestli by jí mohl zajistit nějaké dámské potřeby a čisté prádlo. Beze slova zašmátral v rohové skříňce a propriety jí předal do ruky. Poté přinesl hromádku svého oblečení.

   „Co budeš chtít vyprat, mi sem dej, zítra to dám do pračky."

   Bylo pár dní po Adélině druhé chemoterapii, když celou republiku zahalila bílá pokrývka a naprosto všechna zpravodajská média žila tím, jak se stalo to, že na konci října klesly teploty deset stupňů pod nulu a v nížinách napadlo několik centimetrů sněhu. Martin seděl v pošmourné kanceláři, kontroloval čísla na smlouvách a přemýšlel nad tím, co by dnes mohl Adéle uvařit. Měl nezkrotnou chuť na pečené hovězí na víně, ale byl si moc dobře vědom toho, že bohužel nepřipadalo v úvahu. Martin byl skutečně rád, že Adéla si i přes probíhající léčbu udržovala dobrou chuť k jídlu, i když se týkala asi jen pěti pokrmů. A přestože měl kaší a vývarů už plné zuby, zařekl se, že dokud bude Adéla po plných lžících jíst jeho krupicovou kaši, bude ji jísti on.

   Vedle hrnku s černým čajem mu zazvonil telefon. Podíval se na nástěnné hodiny.

   „Prosím?"

   „Haló?"

   „Ano, prosím?"

   „Ahoj Martínku, tady Hanina Bohoušů."

   „Dobrý den, paní Bohoušová, já vás slyším, povídejte, co potřebujete?"

   „Martínku, prosím tě, nechci tě rušit, ale nemůžu se dovolat Jiřince. Slíbila, že mi přijde po obědě pomoct zavařovat vepřový - a už jsou dvě odpoledne a já tady mám celou přepravku, přivezl mi ji Ládík přímo z masny - a sama to vůbec nemám šanci stihnout! Nemohl bys mi ji sehnat?"

    Martin si povzdychl. „Paní Bohoušová, zavolám jí. Určitě vám dám vědět, až se jí dovolám. S tím masem je mi to líto, snad se vám to nezkazí."

   „No před půl hodinou jsem to všechno nacpala do ledničky, víš, já mám bolavý záda, nemůžu ses tím tahat, s tím mi má pomoct Jiřinka!"

   „Jasně, jasně, jo, dám vám co nejdřív vědět, dobře?"

   „Dobře, děkuju, ale ať si pospíší!"

   Martin zavěsil a zíral na telefon ve své dlani, jako by nevěřil tomu, co právě slyšel. A pak ho napadlo, že by se mohl u staré paní Bohoušové k večeru zastavit, protože takové zavařené vepřové s chlebem, to neznělo vůbec špatně.

   Adéla nanesla na úzký štětec tmavě hnědý stín a musela video na internetu stopnout, protože jednotlivé kroky nestíhala stejně rychle, jako usměvavá dívka, která podrobně vysvětlovala, jak si dokonale dokreslit obočí. Adéla se na sebe zadívala do kulatého kosmetického zrcátka a rozmýšlela, kde by mělo podle rozvleklého návodu její obočí končit. Různě šermovala s tužkou na oči, snažila se spojnici okraje nosu a vnějšího koutku oka promítnout pokaždé jinak, protože odmítala uvěřit, že jí snad chyběly dva centimetry obočí. Poprvé v životě zalitovala, že při trhání byla tak radikální; dnešní trendy jsou úplně jiné.

   Když byla o hodinu a čtvrt hotová, se spokojeným úsměvem se uvelebila v Martinově pracovním křesle a důkladně si svůj výtvor prohlédla v zrcadle. Nalíčila se přesně tak, jak jí video radilo. Vypadala skvěle. I když tomu zpočátku nevěřila, rozhodla se, že tomu dá šanci. Žádný krok nepřeskočila a nepozměnila, napomenula se totiž, že odlíčit se a začít znovu může vždycky. Musela uznat, že už hodně dlouho se jí vlastní odraz v zrcadle takhle nelíbil. Poupravila si paruku, tmavě hnědé vlasy si odhrnula z tváře a prohlédla si svou tvář ještě z obou stran. Byla ráda, že si koupila zrovna tyhle středně dlouhé vlasy. Připadala si v nich mladší.

   Sakra, vypadám fakt k světu.

   Zavrčel telefon, volal Martin. „Ahoj zlato!" zvolala Adéla a svůdně se na sebe zakabonila do zrcadla. „Kdy mi přijedeš? Už na tebe čekám."

   Chvíli se zdálo, že se hovor špatně spojil, druhá strana mlčela a z telefonu se nic neozývalo. Adéla si prohlédla telefon, když na displeji viděla, že pod Martinovým jménem běží vteřiny aktivního hovoru, oslovila ho znovu.

   „Máma umřela," zavzlykal Martin tiše. Adéla se našponovala v křesle a přitiskla si mobil silněji k uchu.

   „Zlato, cože?" vyhrkla Adéla.

   „Já jsem tady, u ní, nemůžu jí probudit... je úplně studená, bílá, nedejchá..."

   „Proboha," zašeptala, "volal jsi záchranku? Martine, volal jsi doktora?" Několik vteřin bylo ticho.

   „Ne, já... tu u ní sedím, ona nedejchá, vůbec, mě - ona leží v posteli, je přikrytá, jako kdyby spala, ale nemůžu ji probudit..."

   „Lásko, zavolej záchranku, dobře?" Martin neodpověděl, z dálky se ozývaly tiché vzlyky. „Lásko, posloucháš mě?" Martin vydal přiškrcený zvuk. „Lásko, zavolej doktora, dobře?"

   „Já - já nemůžu. Nemůžu... ona je úplně ledová, strašně studená..."

   „Martine, vydrž, zavolám je a oni přijedou, dobře? Dojdeš jim otevřít dveře, ano?" Martin souhlasil. „Zlato, vydrž. Seženu hlídání a přijedu pro tebe, dobře?"