EPILOG ČÁST PRVNÍ - MOST

    Vojtěch přijal s povděkem, že Radovan zavelel k odchodu už po půl druhé hodině. Vstali, pomalu se oblékli a za opileckého halekání Radovanových kumpánů z vysoké školy se odebrali ze zakouřeného lokálu. Už byli jednou nohou venku, když se Radovan za kamarády v poslední vteřině otočil a provokativně na ně zavolal pár nehezkých slov. Vyvolal tím přesně takovou reakci, jakou zamýšlel. U stolu to vybuchlo, Radovan z části polekaně a z části pobaveně vystrčil Vojtěcha z hospody na ulici a jen tak tak stihl zabouchnout skleněné dveře před zvlhlým pivním táckem, který mu letěl přímo mezi oči. Ještě do světla procházejícího přes skleněnou vitrínu vyplázl jazyk, vztyčil prostředníček, pak mávl na podzrav a přidal se k Vojtěchovi, který už loudavým krokem mířil směrem k centru.

   Když míjeli večerku, Radovan se nabídl, že ještě koupí na cestu něco dobrého k pití. Vojtěch souhlasil. Z kapsy černého bavlněného kabátu hbitě vylovil pár drobných, které ovšem Radovan odmítl. Mrknutím oka zmizel za zdmi kýčovitě značeného obchodu s potravinami, zanechal tak Vojtěcha samotného v kuželu růžového světla, které na něj vrhala neonka zkroucená nad jeho hlavou do nápisu 24H. Vojtěch si po chvíli připálil cigaretu a labužnicky z ní potáhl.

   Netrvalo dlouho a oba se znovu vydali potemnělou ulicí, tentokrát každý z nich svíral v ruce vychlazenou láhev dvanáctky. Popíjeli, Radovan vyprávěl úsměvné zážitky z celého týdne, se kterými se ještě nestačil s Vojtěchem podělit, a sám se jimi bavil natolik, až musel mezi jednotlivými slovy dělat neúměrně dlouhé pauzy, které vyplňoval salvami smíchu. Oba se tak dostali do nekončící série neutuchajícího řehotu, ani jeden se pak nesmál samotnému příběhu, ale tomu, jak se Radovan zajíkal, po tvářích se mu koulely slzy a celý v obličeji rudl, když zapomínal samým chechtáním dýchat. Prošli kolem řeznictví, přeběhli přes tříproudou silnici a zamířili přes most k náměstí. Pod nohama jim křupal sníh.

   Vojtěch byl ve skrytu duše rád, že z té dnešní akce odešli tak brzo. Ty kluky si oblíbil, byla to fajn banda, ale stejně měl nejradši ty sobotní večery, které trávili s Radovanem sami. Ten se už třetím rokem objevoval přesně v osm večer před dveřmi jeho bytu, před nos mu vrazil dvě lahve vodky a se stejnou (pro ně už památnou větou) Jdem se sežrat, kamaráde! překročil práh. Pak s oblibou přidal nějakou sexistickou poznámku v tom smyslu, že láhev a buchta se nepůjčuje. Radovan jich měl v repertoáru nepřeberné množství, ale za ty roky se už často opakoval.

   Dnešní večer byl výjimkou, která se ale poslední dobou stávala pravidlem a Vojtěchovi se to nelíbilo. Měl vždycky pocit, že je ve skupině zbytečný, navíc, nevěděl, čemu se kluci smějí, nechápal narážky, které bavily celý stůl. Poprvé se pokoušel s kluky držet krok a s úsměvem po Radovanovi žádal vysvětlení, aby se lépe vmísil do party. Když to bylo podesáté, vzdal to.

   Zastavili se uprostřed zasněženého mostu a oba se zadívali přes řeku na rozsvícené město, kolem kterého hustá mlha vytvořila zářící žlutý opar. Na mostě byla znatelně větší zima než v uličkách, ze kterých vyšli. Studený vítr se oběma opřel ze všech sil do zátylků a Vojtěchovi padl pohled na fialové prsty pravé ruky, ve které držel (ale už necítil) ledové pivo. Radovanovi zavrčel mobil a on zalovil v kapse volných kapsáčových kalhot. Opřel se bedry o zábradlí mostu a vítr mu odvál tmavě hnědé, vlnité vlasy z obličeje. Láhev ležérně postavil na kamennou desku za sebe a zadíval se na displej telefonu. Vojtěch v odrazu Radovanových brýlí viděl, na co se Radovan dívá. Odvrátil rozmrzele pohled a naráz dopil zbytek piva.

   Ani jeden situaci dále nekomentoval. Radovan pobaveně gestem zamknul mobil, zastrčil ho do kalhot a lokl si piva. Radovan začal něco povídat, ale Vojtěch ho neposlouchal. Upřeným pohledem sledoval auta, která projížděla na opačném břehu řeky a snažila se na zledovatělém parkovišti najít volná místa. Nebylo to poprvé, kdy se Vojtěch zamýšlel nad tím, proč někdo jako Radovan tráví volné sobotní večery s ním, kamarádem, spolužákem ze střední, se kterým seděl v lavici. Několikrát se snažil najít důvod, proč Radovan v pátek vyráží na rande s dívkami, které svým vzezřením více než stoprocentně naplňují definici ženskosti, ale každý následující večer sedí u něj doma v křesle u počítače, během pár hodin vypije celou lahev vodky, kolem půlnoci mu v hladovém transu vybrakuje celou ledničku a pak naprosto vyčerpaný usne v kuchyni na křiklavě zeleném kanapi.

   Každý druhý týden Radovana zajímala nová holka. Kláru, kyprou černovlásku se zelenýma očima, vystřídala blonďatá bohyně Pavlína s přetékajícím výstřihem, další týden si na Pavlu kvůli Sandře, holce, co si nechává šít kvůli své obrovské zadnici džíny na míru, vůbec nevzpomněl.

   Nerozuměl tomu, proč ho Radovan ze svého života ještě nevyřadil. Vojtěch nechápal, že ani nahé ženské tělo neskýtá Radovanovi tolik zábavy, jako dvě lahve vodky a trapný kámoš ze školy.

   Vojtěch se zachvěl zimou, když se náhle zvedl vítr a dostal se mu zezadu pod kabát a svetr a jako ledová ruka mu přejel po holých zádech. Na pažích a stehnech mu naskočila husí kůže. Radovan se ho mezi řečí zeptal, zda u něj může dnes přespat. Nechtělo se mu táhnout se přes město na kolej. Vojtěch souhlasil. V hlavě se mu vybavilo, jak pokaždé, když v neděli k ránu upadá v posteli do spánku, si v alkoholem otupělé hlavě představuje, jak vstane, projde malým bytem do kuchyně a opře se o kovový rám dveří. A Radovan leží na pohovce, dívá se na něj a ani jeden nic neříká. A nemluví ani potom, co udělá několik kroků jeho směrem a vklouzne k němu pod deku. Někdy si to přestavoval naopak - že Radovan přijde za ním.

   Otočil se, stále nevnímal, o čem Radovan mluví. Přemýšlel, co by následovalo, kdyby Radovana teď chytil za tu ohavnou džínovou bundu (která byla vycpaná bílým umělým chlupem a která mu dělala ramena a záda mnohem mohutnější, než jaká je měl ve skutečnosti), přitiskl ho k sobě a pořádně ho políbil - přesně tak, jak si to vysnil už před několika lety. Dal by mu Radovan pěstí? Vrazil by mu jednu, až by si sednul na zadek? Zařval by na něj něco o zkurvených buzerantech, teplouších, buznách? Chtěl by se s ním ještě někdy vidět?

   „Co na mě vejráš, ty vole? Co tam mám?" zeptal se Radovan a zběsile si otíral ústa do rukávu bundy. Vojtěch potřásl  hlavou a odpověděl, že nic.

   „Čuměl jsem do blba."

   Ani jeden si nejprve nevšiml, že několik metrů od nich zastavil červený kombík. Až po chvíli Vojtěch zaregistroval ženu, která vystoupila z auta, dlouze nosem nasála svěží vzduch, a zatímco se vydala k nim, zapalovala si cigaretu, což se jí ale kvůli poryvům větru nedařilo. Vojtěch si měřil přicházející nepřátelským pohledem a v hlavě mu zběsile vířilo, proč proboha nemůže zůstat on a Radovan dnes chvíli o samotě. Tuhle sobotu mu prostě nebude dopráno, aby si nerušeně užíval Radovanovy přítomnosti.

   Radovan zpozoroval, kam Vojtěch vztekle hledí a všiml si ženy, která během několika vteřin stála u nich.

   „Ahoj kluci." Ani jeden ji nepoznával. Vojtěch rozpačitě přemýšlel, jestli je vhodné jí tykat, vypadala nejmíň o patnáct, dvacet let starší než oni. Radovan vyřešil jeho dilema, podal jí ruku, potykal si s ní a Vojtěch udělal to samé, i když opravdu nerad. Snažil se chovat co nejvíce odměřeně, aby jí došlo, že její přítomnost skutečně není potřeba.

   Radovan se galantně nabídl, že jí pomůže cigaretu připálit, ona s díky přijala. Radovan vytvořil ze svých dlaní zábranu, vzal její dlaně do svých a přimáčkl se k ní, aby zabránil větru dostat se ke skomírajícímu plamenu zapalovače, který i přesto několikrát zhasnul.

   „Hezky voníš," vydechl jí do obličeje Radovan. Vojtěch pocítil k ženě silnou averzi. S nevraživostí sledoval, jak se Radovan na ženu šklebí a ona se na něj vděčně usmívá.

   Když potáhla z cigarety, rozkašlala se a nemohla přestat. Radovan jí podal k ústům zbytek piva, aby podrážděný krk alespoň trochu zklidnila. Vojtěch protočil oči a nenávistně na ni zahlížel. Pokud to všechno má být pokus ženské ve středních letech sbalit v sobotu večer mladého kluka, byl Vojtěch naštvaný, že jí to Radovan žere i s navijákem.

   „To bys asi neměla pít, jestli pojedeš," konstatoval suše Vojtěch a Radovan se po něm překvapeně ohlédl.

   „Naopak, myslím, že tady slečna by to měla dopít a pokračovat s náma na byt, co říkáš? Slibuju dobrou zábavu!"

   Slečna - to určitě -Vojtěch se naježil vzteky, když si uvědomil, co právě slyšel. To snad nemyslel vážně. Na čí byt, Radovane? ptal se ho Vojtěch v duchu. Na čí byt?

   Chabě se usmála, sice neodpověděla, ale dopila zbytek Radovanova piva. Ten hvízdl a ušklíbl se. Vojtěchovi se udělalo zle při představě, že si ji Radovan odvede k němu domů a tím, kdo bude dnes ležet na zelené pohovce, bude Radovan a ona. Napřímil se a celý zrudlý vzteky si odkašlal, Radovan si ho však nevšímal, oči měl upřené na ženu po své levici. Žena se usmála, překotně se omluvila, že půjde. Radovan skoro zamilovaně naléhal, ať neodchází tak brzo, žena ale byla neoblomná.

   Vojtěch si promnul ruce a byl doopravdy rád, že té ženské konečně došlo, že by měla vypadnout.

   Otočila se na podpatku a ještě předtím, než se vzdálila, vrazila Radovanovi krabičku těžkých cigaret do ruky a zašeptala:

   „Na, kluci, vemte si je, já vlastně ani nekouřím."

   Radovan se s romantickým výrazem díval za ženou, jak houpavě kráčí po chodníku směrem ke svému autu. Neodpustil si komentář o její krásné postavě, pak kývl na Vojtěcha, ten se kousl do jazyka a tiše souhlasil. Byl naštvaný, ani nevěděl proč, na koho. Vždyť ho to za ty roky nemohlo překvapit. Radovan vždy projevoval neskrývaný zájem o ženy a ony o něj. Původně se Vojtěch domníval, že žárlí na Radovana kvůli jeho vzhledu, že Radovanovi závidí všechny ty holky, které se mu jako zmatené laně samy hnaly do náruče. Trvalo několik let, aby si přiznal, že on nechtěl ty zástupy dívek, kvůli kterým by mu nepřestával zvonit telefon. Nechtěl být Radovanem, chtěl být s ním.

   „Říkal jsem ti, jak to dopadlo s Petrou?" vzpomněl si najednou Radovan a opřel se předloktím o zábradlí. Vojtěch zakroutil hlavou.

   „To je ta sestřička?"

   „Jo, ta. Ta se mnou neskutečně vymetá, nedá se, ty vole. Nezlomím ji ani na kino. Furt se ohání nějakým borcem. Prej je o šest let mladší než ona, vole. Chtěl bych ho vidět, frajera. Koloušek. Říkala mi, že to mám vzdát, že na něj nemám. To bych se vsadil," zamumlal popudlivě a v ruce si pohrávals krabičkou nově nabytých cigaret. Vojtěch se zaposlouchal do zvuku klidně tekoucí řeky pod nimi a přemýšlel, co by Radovan s Petrou asi tak dělal, kdyby ji dostal. Rozhodně by s ní dělal věci, které nikdy nebude dělat s ním.

   „Ale přišlo mi něco jinýho, taky moc pěknýho, koukej," zachechtal se Radovan a strčil Vojtěchovi před obličej plným jasem zářící displej mobilního telefonu. Vojtěch zamžoural do prudkého světla a než si stačil uvědomit, na jakou část ženského těla se dívá, odtrhl oči a podíval se jinam.

   „To je co?" culil se Radovan a potěšeně si olízl ret. Vojtěch zalapal po dechu. Okamžitě se napřímil a vyděšeně sledoval ženu stojící na zábradlí mostu. Levou rukou se držela lampy.

   „Radku - ta ženská chce -!"

   Než Vojtěch stačil větu dokončit, Adéla se prohnula v zádech a její bezvládné tělo pohltila mlha pod mostem.