Blanka - 2022 - last entry

Blanka

červen

Je to jeden z těch hezkejch dnů. Vyrazíme s našima na výlet do zoo a na minigolf, jede s náma ještě moje sestřenice. Cestou domů si uděláme zastávku v Mekáči a já si bez výčitek dám všechno, na co mám chuť. V autě se s Medou rozdělíme o McFlurry a předháníme se, kdo vyžere víc lentilek. Tátu napadne, že ještě na chvilku navštívíme babi a dědu, a my nadšeně souhlasíme. Když sjedeme z dálnice, táta s úšklebkem zpomalí, otevře okýnka a my i s mamkou falešně zpíváme Like a Prayer od Madonny, která na plný koule hraje z rádia, vlasy nám lítají do otevřených pus, a my zpíváme, co nám hlasivky stačí. Prázdniny jsou za rohem, vzduch už voní létem. U babi se s Medou uvelebíme na lehátkách u jezírka. Babiččin německej ovčák Azor do něj s rozběhem skočí, obě nás s Medou pořádně pocáká a my jsme ve vteřině mokrý na kost. Smějem se, svlíkáme si trička a jenom v podprsenkách se vyvalíme na slábnoucím sluníčku. To už míří za stromy na Hůrce, na kterou mám nádhernej výhled, a celej svět hází do červenooranžovýho filtru. Naši vytáhnou na příjezdovou cestu posezení z pergoly, babička rychle maže pár jednohubek a děda dělá v garáži kafe a podává ho mamce skrz okýnko, aby s ním nemusel chodit kolem vrat. Bistro u dědy, směje se Meda, a já se tomu hihňám taky, když děda hlubokým hlasem volá na tátu, jestli chce turka nebo rozpustný, rozpustný, houkne táta zpátky. Cože? ROZPUSTNÝ! zakřičí táta a trvá to jenom chvilku a z okýnka vykoukne nejdřív dědova opálená ruka s hrnečkem a pak jeho plešatá hlava, tady je ten turek, Milane! Díky, dědo! směje se táta a kroutí u toho hlavou, když vidí, jak se máma řehní. Meda vypráví, jak bylo na školním výletě v Sezimáku, a nad jezírkem lítaj barevný vážky. A je to hezký do doby, než tátovi zazvoní telefon a on ho zvedne. Jo, Věrko? pozdraví, mobil přitiskne k uchu ramenem a snaží se babičce otevřít skleničku s kyselýma okurkama. Ruce mu i s tou zavařovačkou pomalu klesnou dolů a my všichni ztichnem, když vidíme, jak se táta tváří. Telefon položí a začne balit. Holky, jedeme domů, oznámí nám zaraženě. Na nic neptáme. Rozpačitě se rozloučíme s prarodiči a sedáme do auta.

Věrka je tátova kamarádka ze základky a na už zavřenej pobočce pošty nám vydá proti mýmu podpisu dopis od soudu. Táta sedne zpátky za volant, dopis předá mámě a ta ho drží v rukou jako nevybuchlou bombu. Meda se rozloučí, pohladí mě po rameni se soucitným úsměvem, když ji vysadíme doma, a my vyrazíme k nám.

O patnáct minut později sedíme s tátou u jídelního stolu, máma stojí nad náma a dívá se nám přes rameno. Že je v tom dopise tolik textu, mě překvapí, vůbec nevím, co mám číst, a co ne. Dívám se na mámu a na tátu, jak jejich oči kloužou po papíře. Otočím hlavu zpátky k listu v tátových rukou. Vidět Liborovo jméno napsaný pod obrovským nadpisem Rozsudek jménem republiky mi zamíchá fastfoodem v žaludku. Začínám číst. Libor Touš, nar. 19.2.2004 v Praze, trvale bytem, adresy přeskakuju, je vinen, že v přesně nezjištěné době, zřejmě od 23.30 hodin dne 31.12.2020 do 0:30 hodin dne následujícího v domě na adrese…, kde probíhala silvestrovská oslava, které se účastnila i poškozená mladistvá Blanka Kratochvílová, nar. 26.4.2004, poté co při oslavě jmenovaná požila blíže nezjištěné větší množství v domě volně přístupného alkoholu, jehož silně negativní vliv byl na ní zjevně patrný, využil mladistvý obžalovaný její těžké opilosti, která vedla k vymizení, anebo velmi výraznému omezení schopnosti poškozené projevit svobodnou vůli k sexuálním aktivitám vůči své osobě, přičemž si byl jejího stavu Libor Touš vědom, jelikož ji sám ke konzumaci alkoholu nabádal, ji za účelem svého sexuálního uspokojení vyhledal v prvním patře rodinného domu v dětském pokoji, kde na břiše bezvládně ležící poškozené, které vyhrnul sukni a stáhl punčocháče a spodní kalhotky, nejdříve zaváděl prsty – mrkám a snažím se tady našim nesesypat jako domeček z karet, protože číst to takhle vytištěný na papíře, chladně, odosobněně sepsaný jak nějakej debilní sloh, je šílený, v očích mě tlačí slzy, ale já čtu, a je mi hrozně, že to musí číst i naši – do pochvy – mrkám – prováděl na ní orální sex – třese se mi spodní ret – přičemž si částečně stáhl kalhoty vykonal na ní nejméně dvakrát nechráněnou vaginální soulož – sevře se mi krk a já si na něj položím ruku – a v tomto jednání vůči poškozené obžalovaný pokračoval až do doby, než byl vyrušen hlasy blížících se osob, načež poškozenou rychle oblékl a z pokoje utekl, a svým jednáním mladistvou přivedl do těhotenství, které se vyvinulo do mimoděložní gravidity, což si vyžádalo akutní chirurgický zákrok, při němž došlo k odstranění pravého vejcovodu a pravého vaječníku, čímž jí způsobil vážnou újmu na zdraví, a t e d y: jiného zneužitím jeho bezbrannosti donutil k pohlavnímu styku, čímž spáchal zločin znásilnění dle § 185… za což se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců (18 měsíců)... Chce se mi brečet, zvracet, ale sedím tam, ani se nehnu a dívám se na tu číslovku. On… on půjde sedět? ptám se našich a zvednu k nim tázavě oči. Táta mlčí, než zakroutí hlavou. Ne, tady… máš, že se trest podmíněně odkládá. Co… co… podmíněně? divím se a nechápu. Nevěřícně koukám na ten dovětek o udělené podmínce, který všechno to, co jsem si přečetla, smázne jako zmizík. Nic se nestalo. Nic. Libor chodí na gympl ve vedlejším městě a je mu fajn. Vyhrál krajskou matematickou olympiádu, pojede soutěžit na celorepublikovou. Psali o něm v místních novinách i na stránkách nový školy, kde ho oslavujou jako novýho nadějnýho studenta, a prej má i holku. Pohledem sklouznu k náhradě újmy. Má mi zaplatit dvanáct tisíc. Dvanáct blbejch tisíc a pojišťovně o šedesát víc za vynaloženou nemocniční péči. Opřu se do židle a pak už mi radši vypne mozek. Přestanu vnímat a nejsem ani schopná nazpátky obejmout mámu, která si mě konejšivě přitáhne do náruče a slzí.

Jím nonstop. Bolí mě zuby z neustálýho žvejkání, každou minutu mýho mizernýho života tlačí žaludek. Je mi strašně těžko, ale jakmile trochu vytrávím, hned do toho místa, co se mi v břiše uvolnilo, poctivě nacpu další jídlo. Tetris. Je mi často tak zle, že i uvažuju, že bych se vyzvracela, abych si trochu ulevila, ale nikdy to neudělám. Pro jídlo si chodím tajně v noci, aby naši neviděli, jak se přejídám. Po škole se stavuju v obchodech, kde utrácím nesmyslný peníze za čokolády, brambůrky a slazený pití, ale žádná z těch věcí, co do sebe házím, nezvládá vyplnit tu ohromnou černou díru, co uvnitř sebe mám.

červenec

Přijedeš pro mě nakonec? volám Patrikovi o dva týdny později a je mi mega blbý, že jsem změnila názor, i když jsem si celou dobu stála skálopevně za svým, že takovou trapárnu s ním nebudu absolvovat, ale cítím, že z tohohle kruhu sebedestrukce už se musím pokusit vystoupit. Magda je s Filipem někde v Řecku na Lefkadě, kam ji Filip pozval, Meda odjela už na začátku července do tábora ve Strakonicích jako zdravotnice a Vasila už jsem sakra dlouho neviděla, protože ten je zamilovanej až po uši a na mě jako na svýho kámoše v sukni poslední dobou solidně dlabe. Všichni jsou pryč a já nutně potřebuju zmizet. Jet na motorkách někam na chalupu fakt neznělo nijak lákavě, ale já se tady nechci ujíst k smrti a shnít v posteli jako naprostá ubožačka. Patrik se do telefonu jízlivě zasměje, prohodí něco v tom smyslu, že věděl, že bez něj už nemůžu žít, já mu odpovím nějakou hnusnou nadávkou, ale za hodinu a čtvrt stojí před naším domem nahrbená černozelená motorka, co vypadá jak vzteklej sršeň, a z ní slézá Patrik. Zlomyslně se mu vysměju, že v tej koženej kombinéze vypadá jako přerostlý mimino v overalu a on to s tím svým samolibým úsměvem bez komentáře přejde. Tátovi úplně svítí oči, když společně s Patrikem krouží kolem toho nablejskanýho stroje, oba nadšeně diskutujou o výkonu a jiných parametrech, kterým nerozumím, a já se mezitím oblíkám do černý textilní motorkářský bundy, co mi Patrik přivezl (a která je mi mimochodem obrovská, což je v poslední době novinka, že by mi něco bylo velký). Zatímco si na Patrikovo doporučení splétám vlasy do copu, aby se mi prej nezacuchaly, přecházím po jeho postavě očima. Pohybuje se trošku zkoprněle v těch vysokých botách, asi jako lyžař v přezkáčích, a já nikdy, i kdyby mě mučili, nikomu nepřiznám, že mu všechny ty ochranný blbosti na ramenou a kolenech a vlastně celej ten motorkářskej ohoz dělá celkem… ucházející postavu. Nedokážu odtrhnout oči z jeho ramen nacpanejch do černobílý kombinézy, a z jeho zadku, jehož existenci jsem doteď s velkým sebezapřením ignorovala. Otravnej, namistrovanej kluk jako Patrik prostě nemůže mít hezkej zadek, už z principu, hlavně protože jsem to řekla a jinak protože to kategoricky odmítám. Tyhle myšlenky po chvíli úspěšně potlačím a díky bohu stojím v dostatečný vzdálenosti a nikdo – ani Patrik sám – nemá tucha, kam jsem přesně vejrala. Když jsem konečně připravená, rozloučíme se s našima. Házím na záda k prasknutí nacpanej batoh, šlápnu na stupačku a vyšvihnu se za Patrika na maličkatý sedadlo. Motorka se pod mojí vahou zhoupne. Hlavně opatrně, nabádá nás táta a Patrik mu odpoví, že s takovou kráskou se ani jinak jezdit nemůže. Zasměju se, bože, tak to je mega lame, mluvit o motorce jako o krásce, křičím, protože mi výstelka helmy tlačí na uši a já nevím, jak hlasitě vlastně mluvím. Nastartujem a vzduch prořízne řev motoru. Opři se a chyť se mě, volá hlasitě Patrik, a navádí mi moje paže kolem svýho pasu, já ho poslechnu a váhavě se na něj položím. Vyloženě mu ležím na zádech, když tam kopne jedničku a my vyrazíme. Kličkujeme ulicema, na každý červený je nám úmorný horko, než se dá doprava zase do pohybu, a za nějakou čtvrthodinku vyjedeme z města. Dlouho je mi nepříjemný, jak jedeme hlavou napřed. Do každý zatáčky vletíme nebezpečně rychle a kolenama div nebrousíme o asfalt. Napětí, co mi svírá plíce, se snažím se uvolnit hlubokým dejcháním a odvést svou úzkost ze svižný jízdy k tej nádhernej, zlatýma paprskama zalitej českej přírodě taky docela pomáhá. Po polích si to štrádujou traktory sem a tam a horkej letní vzduch je přesycenej všemožnýma vůněma, který mi lítaj pod helmu. Na vesnicích je cítit posekaná tráva, ve městech benzín a rozpálenej asfalt, u luk seno a suchá hlína a v lese houby a jehličí. Jsem strašně ráda, že pro mě Patrik přijel. Že se na mě nevykašlal. Je skoro neuvěřitelný, od jakýho zážitku mě dělilo jedno zavolání. Po dlouhý době je mi zase na chvíli dobře. S náhle pocítěnou vděčností kolem Patrika utáhnu ruce a bezmyšlenkovitě se k němu přitisknu. Patrik sundá levou ruku z řídítka a přejede mi dlaní v koženej rukavici po noze. Žaludek mi udělá kotrmelec. Víš, že jsem tou kráskou myslel tebe, že jo? zakřičí na mě a já ho za ten necelej rok znám překvapivě natolik dobře, že naprosto přesně vím, jak samolibě se pod tou helmou tváří. Můj žaludek znova udělá salto. Shit shit shit. Snažím se potlačit to roztřesení, se kterým moje tělo reaguje na to, jak se mi ten zmetek dostává pod kůži. Jenže mi to nejde, protože je toho jednoduše moc. Jeho ruka na mým koleni, ta svoboda, rychlost, to, jak se do zatáček nakláníme jako jeden… přemýšlím, jestli existuje vůbec nějakej druh cestování, který ve dvou působí natolik intimně, co takovej vlak, autobus, auto, metro, kolo, vypočítávám si v duchu a snažím se odvést pozornost od toho, jak mi Patrik hladí holeň a jak z toho mám husinu, tramvaj, trolejbus, sakra, vůbec mi to nejde, koně, loď, vzducholoď - ale dlouho nad tím uvažovat nedokážu. Začnu vzrušením vřískat, když Patrik vrátí ruku zpátky na řídítko, pravou vezme zprudka za plyn a my vystřelíme s obrovským zrychlením vpřed a já se ho sotva udržím.

Sotva dojedeme k maličkýmu domečku zasazenýmu v obrovskej neoplocenej zahradě, je mi jasný, že tohle nebyl dobrej nápad. Před stavením, co vypadá jako trochu větší strážní domek, se o stojánky opírá osm motorek, každá úplně jiná, a u rybníka se to hemží klukama v šortkách. Všichni přestanou dělat, co právě dělají, a jakmile s Patrikem zastavíme u kůlny a zhasnem motor, kluci se kolem nás začnou stahovat jako oprátka lana. Cítím, jak mi buší srdce v krku a já očima přecházím po neznámých tvářích. Netrvá mi dlouho a já pochopím, že mám obrovskej strach a sama vůbec nemám tucha z čeho. Z těch kluků? Bože, to je hovadina, co by mi asi tak udělali? Zabili by mě? snažím si to pro sebe vyhnat do absurdna a uvolnit se, ale vůbec se mi to nevede. Zdar, jaká byla cesta? ptá se jeden z nich a nabízí mi ruku, aby mi z motorky pomohl. Pohybuju se automaticky, ke slovu se dostává ta Blanka, kterou znám, ta si sundává helmu a na kluky se směje a postupně se seznamuje s každým z nich. Jsem jí vděčná, že mě nenechá bejt divná, ale já jsem uvnitř k smrti vyděšená a chci se schovat za Patrika a jeho důvěrně známou nesnesitelnost.

S klukama je to nakonec fajn. Nikdo mě nechce ukousnout. Večer se vykoupem v odporně teplým rybníku a pak opejkáme špekáčky a kecáme o všem možným. Když se odebíráme na kutě, tak zjistím, že mi kluci přenechali nejenom lenošku, ale vlastně celej obývák a všichni spí namačkaní ve spacácích na zemi v kuchyni. Nic se neděje, opakuju si, když zírám do bílýho stropu zavrtaná až po bradu v zatuchlým spacáku. Ale moje pravá noha je pěkně tvrdohlavá a spacák naskakuje, jak se mi celá klepe.

Další den před obědem vyrazíme na motorkách na výlet na zříceninu hradu vzdálenou asi sto kilometrů daleko. V životě jsem se tolik nenasmála, jako právě teď. Pozorovat bandu motorkářů v pevných nepoddajných botách, jak se v třiatřicítkách trmácí se do kopce po prašnej úzkej cestičce, je ta nejzábavnější věc, který jsem kdy byla svědkem. Kluci chodí jak na chůdách, motaj se, padaj, potí se a nadávaj. Patrikovi to v jeden moment podjede tak moc, že sklouzne se po břiše klukům přímo pod nohy a Standa s Petrem na něj sletí jako kuželky. Všichni se smějem tak, až nás bolí břicha a tečou nám slzy z očí. A mně je tak fajn, že si ani nevzpomenu na ty tousty, kterých jsem hlavně kvůli sobě udělala dvakrát víc, než kolik bychom potřebovali.

Večer se omluvím z grilovačky a předtím, než si jdu lehnout, zmizím v koupelně. Na kalhotkách mám divnej výtok a začíná mě bolet močák. V lékárničce za zrcadlem najdu brufen, ale je asi prošlej, protože mi nezabere a já se v noci bolestí skoro nevyspím.

Co je s tebou? ptá se mě Patrik ráno na záspi. Kluci postávají kolem motorek, kecaj, tlačí do sebe rohlíky s paštikou a pijou černej čaj. Nejsem moc sdílná, ale Patrik se vyptává pořád dál a dál. Odvezeš mě domů? Není mi fajn. Není ti fajn? zopakuje a zamračí se. A reje do mě, dokud ze mě nevypáčí, co mi je. Co jí je? ozvou se jako ozvěna kluci a najednou na mě zase všichni zíraj. Nestačím se ani zamyslet nad tím, jak je to trapný, a strhne se lavina. Každej z nich kouká do mobilu a hledá, kde je nejbližší doktor a jestli nemá dovolenou. Patrik zatím startuje motorku a nasazuje si helmu. Pojď, jedem, pobídne mě a já ani nemrknu a míříme do města.

Sedám si do prázdný čekárny k místnímu gyndaři a asi půl hodiny čekám, než z ordinace vyjde sestra. Jo jo, odbyde mě, když jí vysvětluju svý potíže, a jediný, co ji zajímá, je kartička pojištěnce. Prásk. Pak slyším, jak se někde vevnitř otevřou dveře a sestra doktorovi otráveným hlasem říká, že venku čeká nějaká neobjednaná cikánka. Jo, cikánka, tak to tady dlouho nebylo, a hned je mi jasný, jakýho chování se mi vevnitř dostane. Co vám operovali, ptá se mě doktor, když mě pohmatem vyšetřuje. Když mu řeknu mimoděložní, vidím z jeho očí přesně to, co se mu honí hlavou. Antikoncepce víte, co je, doufám, řekne ani ne útočně, ale mě to nasere. Já jo, ale ten kluk, co mě na Silvestra znásilnil, asi ne, chci mu rozčileně odseknout, ale neudělám to. Kromě všemožných nevyžádaných rad mi díkybohu daj i recept na antibiotika a já odtamtud bez pozdravu vypadnu. Když jdu po parkovišti a štěrk mi křupe pod nohama, vidím Patrika, jak stojí opřenej o motorku a zubí se na mě. Tak co říkal frndolog? Podvozek v cajku? ptá se a šklebí se, když mi podává helmu. Chvíli je zticha a jenom si mě prohlíží, když se do ní snažím vztekle nacpat hlavu. Koukal jsem, kde je nejbližší lékárna… tak je v Kauflandu, dodá o něco mírněji a já přikývnu. Léky vyzvednem, polední tabletku antibiotik si zobnu ještě v nákupáku, a druhej den ráno se mi neuvěřitelně uleví, když mi zaberou.

Je mi úplně jasný, že ten teplej rybník je tím hlavním původcem všeho zla a já už do něj znova nevkročím. A aniž bych o to kluky nějak prosila, tak mi z kůlů a plachty vytvoří docela vymakanej přístřešek, abych s nima mohla u vody bejt a nepralo do mě sluníčko.

V sobotu je ve vedlejší vesnici pouť. Kluci dělaj neskutečný, ale neskutečný hovadiny. Držím se stranou a tak trochu dělám, že je neznám, když lezou do dětskýho skákacího hradu a skáčou tak moc, až vždycky jeden z nich, kterej je nejdál od party, vyletí do vzduchu a narazí do boční stěny. Kluci, nechte toho, domlouvám jim se smíchem, ale oni stejně podplatí ožralýho kolotočáře, aby je nechal svést, a jen se horko těžko soukaj do malých sedaček. Když se kolotoč škubavě rozjede, kluci musí jet se skrčenýma nohama před sebou, aby nedrhli teniskama o zem. Mně je z toho strašně trapně, ale zároveň se nemůžu přestat smát. Když se na nás nepřátelsky dívá až moc rodičů s dětmi, jdeme radši na střelnici a Sebimu se tam podaří vystřelit velkou papírovou růži, kterou mi věnuje. Patrik si to chvíli prohlíží a pak mi suše oznámí, že mi vystřelí jinou, mnohem větší. Kluci to vezmou jako přeměřování sil a zaberou celou střelnici jen pro sebe. Serte na kytky, střílejte po tom medvědovi, navrhne Honza a kluci souhlasí. Na těch třicet špejlí padne něco přes litr a půl za broky a za nějakých pětadvacet minut je ten obrovskej bílej plyšák můj.

Rozhlížím se po Sokolovně a nevím, kam se všichni rozutekli. Je nás tu deset, což není zrovna málo, ale nevidím z kluků ani jednoho. Na podiu hraje nějaká no name skupina, vzduch je tady vydejchanej a smrdí to tu pivem a potem. Odložím prázdnej půllitr a jdu čůrat. Je to dost nuda pít neperlivou vodu na pouťovej, ale sladký na zánět močáku není úplně fajn a chlastat je mi taky zapovězený kvůli těm antibiotikům. Když vyjdu z kabinky, všimnu si zrzavý holky, co škvírkou ve dveřích sleduje dění v předsálí. Co děláš? zeptám se jí pobaveně, když si mydlím ruce. Jakmile ale v zrcadle zahlídnu výraz, se kterým se na mě otočí, úsměv mě přejde. Je tam jeden kluk a vůbec mi nechce dát pokoj, vysvětluje mi a já jenom nadzvednu obočí. Nebudeš se kvůli nejakýmu dementovi schovávat celej večer na hajzlech, oznamuju jí, rozhodně ji beru za ruku a protáhnu ji skrz přeplněnou sokolovnu rovnou na taneční parket. Netrvá to dlouho a pochopím, o kom mluvila. Ten týpek se ani nesnaží bejt nenápadnej, nonstop nás sleduje úplně schizofrenním, magorským pohledem. Huba mu visí otevřená, jak přes ní dejchá, a čas od času si prohrábne rozkrok. Fuj, nechutný. Zatancujem? ozve se za mnou po druhej písničce, a když vidím, jak ta holka ztuhne, dojde mi, že se ten úchyl přesunul od zdi a stojí mi přímo za zádama. Zatancuj si, ale sám, nazdar, odseknu někam za sebe, čapnu tu zrzku za ruku a vedu ji pryč. Dík, já už nevěděla, jak mu zdrhnout, usměje se na mě děkovně venku před sokolovnou a já jenom mávnu rukou. Já jsem Blanka, představím se, Emma, odpoví ona. Vedle vchodu si krátce všimnu Patrika s nějakým klukem na cigáru. Do prdele, tady je hned vedle hřbitov? zděsím se, když za zdí uvidím vyčuhovat řádku křížů a kamenných desek. Emma se otočí a začne se smát. Jo, je, odpoví. A tamten zlatej je naší rodiny, můžu si tam vždycky během akce jít sednout, babi tam má v břečťanu schovanou malou skládací stoličku, hihňá se trochu připitě a já s ní. Už se vyhlašovala tombola? zajímám se, Emma jen kroutí hlavou. Asi ne, ty sis kupovala lístky? ptá se a podezřívavě se u toho mračí. Jo, kupovala… proč to znělo, jako že jsem úplně blbá, že jsem to udělala? divím se a Emma se zase hihňá. Víš, že tam půlku výher dávaj myslivci, že jo? Tady můžeš maximálně vyhrát divočáka nebo bažanty. A doprdele, zasténám a obě se nahlas rozesmějeme. Kam furt utíkáš, můžem si normálně promluvit? křikne po Emmě povědomá postava a mířící rázným krokem k nám. Zase on. To teda nemohl, doprdele, co nejsi schopnej pochopit na tom, že když někdo odchází, asi s tebou vůbec mluvit nechce? Týpek se zastaví asi půl metru před náma a vůbec mi nevěnuje pozornost. Dívá se na Emmu. Pojď, jenom pokecáme, přemlouvá ji a Emma klopí oči k zemi. Ty vole, to nevidíš, že nemá zájem? Vodpal! stoupnu si blíž k Emmě a trochu ji svým tělem zatarasím. Týpek se na mě konečně podívá. Ve vykulenejch zelenejch očích se mu zableskne. Já vůbec nemluvím s tebou, zasyčí vztekle. Ale já mluvím s tebou, takže vem si toho svýho vohnilýho ptáka, vobjednej se ke kožnímu, když nejsi schopnej si na něj minutu nehrabat, a táhnete oba do hajzlu laskavě! vyjedu. Týpek polkne, prohlídne si mě od hlavy k patě, a narovná se v ramenou. A pak posměšně procedí mezi zuby: Always the fridge, co? Dívám se na něj a cuká mi v koutcích. Jasně, že jsem jeho narážku pochopila, že tady hraju tu hnusnou tlustou kámošku, co chrání hezkou holku, se kterou se kluci chtěj seznámit, jako lednička, která dává bacha na jídlo. Ale ta urážka mě víc než co jinýho pobaví. Názor zoufalce, kterej v životě neviděl zubní kartáček a sprchovej gel, je mi totiž těžce u prdele. Než se mu ale stačím vysmát, ten kluk mi zmizí ze zornýho pole. Zamrkám a vidím, jak se mi před očima jako ve zpomaleným filmu mihne ruka a pak Patrikův obličej z profilu. Než mi dojde, co se děje, oba už jsou na zemi a perou se. Kluci, nechte toho! křičí Emma, ale neudělá nic pro to, aby kluky od sebe odtrhla. Já jenom stojím a sleduju, jak se kluci válí po zemi a máchaj rukama a tahaj se za trika. Je to trochu vtipný, protože jsou oba docela opilý a jsou horko těžko schopný se do toho druhýho pořádně trefit. Jejich zápas přiláká pozornost lidí u vchodu. Za chvíli je kolem zbytek naší grupy a snaží se ty dva od sebe odtrhnout. Ty vole, serte na to, křičí Sebi, tlačí se mezi ně. Tony chytá Patrika za ruce. V tu chvíli se ten kluk Sebimu vytrhne a vrazí Patrikovi pěstí přímo do obličeje. Všechno ztichne, asi i toho kluka překvapí, že se trefil. Ty vole, sorry, já nechtěl tolik, omlouvá se honem. Udělá se mi rudo před očima. Přesně v ten moment se na něj vrhnu já, protože vidět Patrika, jak mu proudem teče krev z nosu, je něco, co mi úplně vypne mozek. A rozsvítí se mi, až když mě od toho sráče kluci odtáhnou.

Cesta zpátky na chatu je divným emočním mixem. Jsem naštvaná, vystrašená, pobavená, ale i vzrušená. Nejdřív jdeme polní cestou jako skupina potichu, ale pak se postupně kluci začínají bavit tím, jak jsem tomu týpkovi nařezala. Ty vole, i Vémola by se tě bál, kdyby tě viděl, poznamená Ota a kluci se rozesmějou. A smějeme se všichni... kromě Patrika. Trochu zpomalím, když vidím, jak mlčky šoupe nohama v prašnej cestě, a prohlížím si ho. Jeho nos nevypadá v měsíčním světle nijak divně, jen možná trochu červeně, ale při pohledu na to zakrvácený triko se mi úzkostí stáhne žaludek. Bolí to? zeptám se. Ne, dobrý, odbyde mě a zarazí si ruce do kapes. Hej, řeknu mu a chytím ho za zápěstí. Zastavíme. Standa to vidí, a schválně pokyne klukům, ať pokračujou, a nechají nás tak o samotě. Patrik se kouká všude možně, jenom ne na mě. Dík, žes nás tam přišel bránit, poděkuju mu upřímně a on se uchechtne. Spíš jsem si tam přišel nechat dát do držky, ne? zamumlá pohrdavě a odfrkne si. Já to myslím vážně, chci mu říct, ale místo toho se k němu nakloním a zlehka mu vtisknu pusu na tvář. Protože chci, aby věděl, že s ním se po tom roce a půl konečně cejtím trochu naživu. Patrik na mě nechápavě zírá a chvíli mu trvá, než zmateně vykoktá: v-vzala… sis… ty a-antibiotika v jedenáct? Začnu se smát a zavrtím hlavou. Ne, zapomněla jsem. Ale vezmu si je.