Pavlína -2021- last entry

Pavlína

čtvrtek

V úterý nad ránem Kadlecová zemřela. Říkala mi to Sandra, když jsme se míjely v šatně. Myslím, že to s ní dost otřáslo, Kadlecová prý poslední hodiny před koncem zmateně volala svoji maminku, která podle nemocničních záznamů umřela před pětatřiceti lety. Plakala, že má strach, a prosila, ať ji nenechá odejít s tím strašidelným pánem samotnou.

Přes den jsem měla tolik práce, že jsem si na ni ani jedinkrát nevzpomněla. Ale sotva jsem se dostala domů a usadila se s večeří k televizi, hlava mě sama vrátila k myšlenkám na ni. A poslední dobou na ni myslím až nesmyslně často.

sobota

Cestou z nemocnice to vezmu domů oklikou a zastavím se v nákupáku za městem. Chci si koupit nějakou sukni. Když se probírám těmi zatuchlými, umělohmotnými látkami odněkud z Kambodži a Srí Lanky, do hlavy mi neodbytně vstupuje myšlenka, kdy já jsem na sobě měla naposledy něco jiného než kalhoty. Možná jsem fakt zacyklená v mužský energii, proč mi představa sebe samotné v šatech nebo sukni přijde odpudivá? Na jiných ženách se mi to líbí, je to… no, ženské, to je asi to nejlepší slovo, ale proč já bych si v něčem takovém připadala jako klaun?

Potřesu odhodlaně hlavou a tu dlouhou, křiklavě barevnou zavinovací sukni sundám ze přeplněného stojanu. Takovou, jakou by si Vaškova Pavlína nikdy nekoupila.

Nakonec si ji nevezmu, z vícero důvodů, ale víří ve mně zvláštní, spokojený pocit, že se snažím vystoupit z něčeho zkostnatělého, z něčeho, co mě definuje roky a třeba mi to ani neslouží.

K obědu si dám kebab s pořádnou dávkou omáčky a smažený hranolky. Já, která vždycky měla při pomyšlení na čehokoli z těchhle stánků ve food courtu osypky a která se vždycky vztekala, když se tu Vašek s Magdou chtěli po nákupech najíst. Jídlo tady je nezdravý, tučný, plný jednoduchých sacharidů a nasycenejch mastnejch kyselin, recitovala jsem jim, ale jim to nemohlo být víc u zadku. Mami, ale no tak, dej si taky, lákala mě vždycky Magda a když jsem viděla, jak se s Vaškem nadšeně cpou těma čínskýma nudlema nasáklýma olejem nebo jiným hnusem, bylo mi z nich zle a ani jsem se nesnažila skrývat svoje znechucení nad tím, čím ti dva krmí svoje těla.

Zapíchnu vidličku do masa, pak několikrát do hranolek a vytvořím dokonale navrstvený sousto. Protože se mi ty dlouhý hranolky zapřou v koutcích, jak jsou trochu křupavý a tím pádem pevný, musím je zlomit, aby povolily a silou je natlačím do pusy. Chce to trochu cviku, ale přišla jsem na to, takže potřetí už mi ani nic nespadne zpátky do talíře. Usilovně se s tou kebabovou náloží na jazyku peru a když tak pohledem kloužu po lidech okolo, všimnu si jedný postarší dámy, která s naprosto viditelným odporem sleduje moje stravování. Sama sedí na okraji salatérie, oblečená ve světle fialovém kostýmku, decentně žvýká nějakou zdravou píčovinu a vypadá na rozdíl ode mě, že má život dokonale srovnanej jako ty papírový tašky ze značkových obchodů na židli vedle sebe a že jí by se nikdy nemohlo stát, aby někdy byla taková troska, jako jsem já. Chvíli se na sebe díváme, já jí pak ukazuju svůj zdviženej prostředníček a nevzrušeně se vracím zpátky ke svýmu jídlu. Vezmu si orosenej litrovej kelímek s kolou, který byl v meníčku za půlku, no neber to, a zatočím brčkem v ledu a napiju se. Dívám se do davu před sebou. Ještě před čtvrt hodinou tu bylo docela prázdno, ale jakmile se obě ručičky přehouply přes dvanáctou, všichni jako by dostali hlad a začali se hromadit před jednotlivými stánky. Do pusy si vložím další porci hranolek, tentokrát menší, aby to s paní u salaterie třeba nešlehlo, a očima se zastavím na mladém páru nějakých třicet metrů ode mě. Čekají v hloučku u Mekáče, ale ani jeden z nich se nesoustředí na tabuli s nabídkou, na rozdíl od všech ostatních ve frontě, možná i proto upoutají moji pozornost, protože mají oči jenom jeden pro druhýho. Přimhouřím víčka a sleduju je. Dost dlouho mi trvá, než si uvědomím, že je to naše Majda s nějakým klukem, a podle toho, jak je ten kluk oblečenej, pochopím, že to bude Filip. Ten Filip, kvůli kterýmu se ta naše holka úplně zbláznila. Vašek rozhodně nelhal, když říkal, že s těma hadrama, co nosí, vypadá jak vytrženej z nějakýho futuristickýho filmu. Snažím se zaostřit. To má přes mikinu neprůstřelnou vestu, nebo co? zamrkám a nechápu.

Sleduju ty dva, jak si u pultu objednají, když na ně přijde řada, nebo spíš Filip objednává, Magda vedle něj jen stojí a houpe rukama. Vezmou si lístek s číslem a Filip ji provede k jednomu z posledních volných stolků a oba se posadí. Sleduju je a snažím se nastavit do módu, že tenhle úplně cizí kluk může za všechno. Za to, jak nám Magda celý rok utíkala z domu, že jí dovolil se u něj schovávat, když bylo doma dusno. To kvůli němu se s náma (no, možná spíš se mnou) zezačátku i do krve hádala, než přišla na to, že to nemá cenu a omezila komunikaci na naprostý minimum. Dívám se na toho kluka a chci na něj směřovat veškerou svou nenávist a uložit si do paměti, že on je původcem všeho toho zla, který Magdu ode mě a Vaška odehnalo, ale nějak mi to nejde, když vidím, jak něžně se na moji holčičku dívá. Ona mu zrovna něco zaníceně vypráví, on má dlaň položenou na jejích zádech a poslouchá každé slovo, co mu Majda říká. Občas zvedne ruku a zastrčí jí ty její krásný blonďatý vlasy za ucho a nebo ji jen tak pohladí po rameni. A mně dává smysl, proč se k němu Magda uchylovala, protože kdyby se na mě někdo takhle zamilovaně díval, uteču k němu taky a domů už se nikdy nevrátím. Filip vstane, když vyvolají jejich objednávku, během chvilky se vrací s obědem, pokládá tác před Magdu a oba se pouští do jídla. Majdi pořád něco povídá, sotva si kousne, zatímco Filip mačká obal od svého burgeru, protože už dojedl. Chvilku na to bere do ruky hranolky, máčí je v kečupu a krmí jimi upovídanou Magdu, která je zřejmě tak zaujatá příběhem, co mu vypráví, že si ani nevšimne, že během pěti minut sama sní celou porci středních hranolek. Můžu si vzít židli? ptá se nějaký chlápek, který se mi postaví do cesty a zahradí mi výhled. Nedůtklivě pokynu, ať ji sebere a jde třeba do –, ježiš, no tak, vem si to a vypadni, říkám si v duchu a gestem ho popoháním. Moment, kam… kam zmizeli? Narovnám se a snažím se ty dva najít, u stolu už nejsou, u stojanu s použitým nádobím taky ne, ale najednou zahlédnu Filipovu vysokou postavu sjíždět dolů po eskalátorech. Postaví se zády ke směru jízdy o jeden schod níž, že jsou s Magdou skoro stejně vysocí, a obejme ji kolem pasu. Oba se smějou něčemu, co právě řekl. Sleduju je a neuhnu pohledem ani po tom, co ji Filip chytne zezadu za krk a začne ji líbat. Dívám se na ten jejich náhlej projev lásky a asi bych neměla, ale pozorně se dívám a přemýšlím nad tím, jestli už s ním Magda spala. V jejím chování chybí ty počáteční rozpaky, co na začátku jsou, ta zdrženlivost. Celá ta myšlenka je mi nepříjemná, ale ne kvůli sexu jako takovýmu, ale hlavně protože jsem doufala, že její první lásku budeme prožívat spolu, úplně jinak, možná… že budeme kamarádky a já ji tímhle obdobím provedu jako starší ségra, budu jí dávat tipy a triky, jak na kluky, z čeho se nehroutit a naopak na čem trvat.

V přízemí si oba dají přes ústa respirátory a zmizí mi z dohledu. Odfrknu si. Možná by Magda měla ohledně lásky učit mě, ne já ji. Možná toho ví moje holčička o lásce víc, než jsem kdy věděla já.

Zadívám se do talíře a rozpoznám v hudbě linoucí se skoro neslyšně z reproduktorů na sloupech vánoční koledy. A mně napadne, že vůbec nemáme vyřešeno, jak a kde budeme letos Vánoce slavit. 

A jestli vůbec.

neděle

Sedím a tupě zírám na televizi. Před půl hodinou mi volala Hanka, má bývalá sousedka, a jen tak na mě mezi vším tím jak se máš, co v práci, jak se ti bydlí, máme nemocnou kočku vybalila, jestli jsem si vědoma toho, že si Vašek vodí domů ženský. Řekla mi to ke konci hovoru, jen tak mimochodem, už jsme se loučily. A já teď přemýšlím, že mi zřejmě volala hlavně kvůli tomu, aby mi to vmetla do ksichtu. Jaký ženský, ptala jsem se a měla tolik otázek, ale Hanka mě najednou nepustila ke slovu. Naše Klára ho našla na Tinderu, víš, že tam nastavuješ věkovou hranici? Jasně, že to nevím, já doprdele Tinder ani nikdy neviděla. Takže to tam sám navolil, že hledá takhle mladou, oznámila mi pohoršeně. Mlčela jsem a v hlavě mi to šrotovalo. Hanka mi mezitím vyprávěla, jak to na Tinderu chodí. Její dvacetičtyřletá dcera našla mýho manžela na Tinderu, běželo mi hlavou. To ale funguje na obě strany, ne, podle toho, co jsi říkala, neudržela jsem se a vyjela zostra. Teď nechápala ona. Asi tam teda má taky nastavený, že preferuje takhle starý chlapy, ne? vmetla jsem jí posměšně a najednou mlčela ona a nevěděla, co mi na to má říct. Pavli, hele, musím běžet. Drž se, popřála mi a hovor rychle ukončila.

Zvednu se z gauče a projdu se po bytě. Hledám něco, čím bych se mohla uklidnit. Nedopitá láhev vína, pytlík brambůrků, čokoláda, cokoliv, ale nikde nic není. A tak si hodím přes pyžamo mikinu, bosá vklouznu do tenisek a běžím ven a je mi jedno, že nemám podprdu.

Silvestr

Snažit se ze sebe dostat zklamání, že se Vašek do žádnýho samouzdravování a seberozvoje nedal a jen všechno zaplácnul sexem jako vždycky, ale jen s někým jiným, mě totálně sejmulo.  Jít běhat ten večer, co jsem se to dozvěděla, fakt nebyl dobrej nápad. Po sedmnácti kilometrech v mínus třech jsem skončila s těžkou hnisavou angínou doma, pak na Vánoce i v nemocnici. Celý čtyři týdny jenom brečím a brečím. Vědomí, že si za mě Vašek skoro okamžitě našel náhradu a ani se nepokusil na sobě, potažmo na našem vztahu, pracovat, je pro mě hrozná rána. Jestli jsem si myslela, že jsem ženská, kterou nic nedokáže sejmout, tak poslední měsíc roku 2021 se ze mě stala zoufalá, ukňouraná troska, protože jsem se totálně sesypala. Topím se v sebelítosti, pochybuju naprosto o všem – o každým jednotlivým životním rozhodnutí, který mě dostalo až sem. A otevře se i má Pandořina skříňka a já ve vysokých horečkách každou noc vídám Kadlecovou, jak mě celá zoufalá prosí o smilování, protože má šílené bolesti a upírá ke mně svoje zamlžený pomněnkový duhovky s tichou prosbou, jestli jí toho utrpení konečně zbavím. A já se jenom ušklíbnu za respirátorem a nechám ji další hodinu brečet bolestí, protože nevyměnit jí přeplněnej pytlík na moč je jeden z mých nejoblíbenějších způsobů, jak ji potrestat za špatný chování. Hlavou se mi honí, že jsem ji zabila, ale té myšlence se urputně bráním, protože tohle já bych nikdy neudělala. Já přeci… pacientům pomáhám, nezabíjím je… že jo?

Že jo?