Pavlína- říjen 2021

Pavlína

středa

Už nejsi tak hustá, viď? říkám si v duchu, pod respirátorem se bráním škodolibýmu úsměvu, když se dívám na pohublý zažloutlý ženský tělo v nemocniční košili na posteli před sebou. Stačilo pár týdnů a Kadlecová pochopila, že tady nemůže vyhrát. Možná byla zvyklá chovat se jako přerostlý vzteklý batole, ale já jí dala zakusit, jakou chuť má skutečný peklo. To, co dělala personálu, byla jenom rozehrávka, Kadlecová byla předskokan před hlavním představením, hlavní program večera – tramtadadá - jsem tady já. A ty se bábo těš, protože já s tebou rozhodně nekončím, pořád si pamatuju, jak jsi na mě v pondělí večer flusla léky.

úterý

Sedím, večeřím a tupě zírám na film. Nevím o čem to je, dívám se na hodiny, už na to koukám čtyřicet minut a pamatuju si leda kulový, proč jsou ti dva rozhádaní, co se stalo a proč na ni míří zbraní, není to jeho parťačka náhodou, ale čert to vem, stejně je mi ten děj u zadku, beru chleba do ruky a zakousnu se do něj. Olej mi teče koutkem pusy a mně to nevadí, jenom to tak pozoruju, možná čekám, kam až doteče. Napadne mě, proč už jím třetí smaženku, když je nesnáším. Přemítám nad tím a stejně sním i tu poslední. Je mi těžko, lehám si na gauč, ještě si dám dva loky dvanáctky, než vezmu telefon do ruky. Prsty si otírám do trička, a co, stejně mě tu nikdo nevidí, je to fuk, budu to prát já, všem to může bejt jedno. Otevírám facebook a pak i instagram, dívám se na nějakou přešitou blondýnu, co žije na Bali a sděluje mi, jak si za svůj posranej život můžu já, vystoupila jsi ze své ženské energie, vysvětluje mi s lítostivým pohledem, pracuješ v té mužské, pak ti to nemůže fungovat ani doma s manželem, muži chtějí jemné, křehké víly, ne psychicky zhrublé ženy jako ty, proč mi doprdele tyká, rozčílí mě, co ty o mě víš, ty asi nebalíš v práci každej den mrtvoly do pytle, ty náno pitomá, posunu na další video a na další, ale stejně se k té čůze vrátím a poslouchám ty její povýšenecký kecy, kdy mi vypráví, zatímco sedí s drinkem u moře při západu slunce, jak jsem jenom já zodpovědná za rozbitý manželství a za to, že se mnou mý vlastní dítě nechce trávit čas. Nevydržím to a klikám na kolonku odpovědi a píšu jí ten nejsprostší komentář, jakýho jsem schopná. Abys zhebla, ty kundo stará!

středa

Máte tak nádherný oči, Pavlíno, konstatuje Čermák a já najednou ztratím řeč, což mně se stává málokdy. Mrkám a přemýšlím, jestli na to mám nějak odpovědět, odpálkovat ho, vrátit mu ten flirt zpátky, hodí se to vůbec, když je to primář? V krku se mi udělá knedlík, když si uvědomím, že bych si asi měla zvykat na pozornost cizích chlapů, když se s tím mým rozvádím. Ticho mezi náma se protáhne do věčnosti, kdy se díváme jeden na druhýho a jediný mý štěstí je, že jsme oba schovaný v bílých nepropustných oblecích, na puse máme respirátory, na očích brýle a před obličeji štíty. Mohla bych i dělat, že jsem mu špatně rozuměla, to je nejlepší, napadne mě, co jste říkal? natočím k němu hlavu. Že máte krásný oči, říkaj ty jeho jantarový znova a já už nemám, jak jinak předstírat, že se ke mně ten kompliment nedostal. Zapomínám ho informovat o změnách u pacienta a odcházím pryč. A v hlavě se mi hlasitě ozývá myšlenka, že smaženky miluju, protože je miluje Vašek a mám chuť se jich dneska večer zase přejíst.

čtvrtek

Mezi nohama mi slastně tepe a já mám v puse úplný sucho. Dívám se na zaprášenej větrák na stropě a pamatuju si přesně ten den, kdy jsem z něj stírala prach naposledy. Dělal jsi to vůbec někdy ty? ptám se nahlas a Vašek se na mě nechápavě podívá, mávám rukou, jako ať to nechá bejt, a olíznu si rty, abych si je trochu navlhčila. Vašek mě hladí po stehně, hlavu má položenou v mým klíně a jen tak spolu jsme. Podívám se na hodinky a odstrčím ho, když zjistím, že Magdě před dvaceti minutama skončilo vyučování, zvedám se z postele a začínám se oblíkat. Zůstaň, nechoď, prosí mě Vašek tiše a vypadá jako hromádka neštěstí. Ona stejně nikdy nechodí takhle brzo, navíc se vrátil Filip ze Švédska, takže ji tu sotva vidím. Nevím, jestli mě to mělo uklidnit, ale víc než cokoli jinýho mě to nasere. Hned se mi vybaví, jak jsme na tohle téma pohádali v květnu tak moc, až nám i policejní hlídka, kterou na nás Magda zavolala, radila, ať zvážíme možnost rozvodu. Okamžitě se mi na jazyk derou výčitky, že to s Magdou všechno posral, že je poslední dobou jak utržená ze řetězu, už s náma vůbec nemluví, když vyloženě nemusí, a se známkama se zhoršila natolik, že mi dvakrát volala třídní, jestli se u nás doma něco neděje, a to do školy chodí teprve druhej měsíc. Sere mě, že on vůbec nevidí, jak všechno zkazil, oblíkám si vztekle kalhotky, je mi jedno, že je mám naruby, a mám chuť napsat tej blonďatej krávě z Bali, jestli jí někdy napadlo, že někdy za posranej život může přizdisráčskej manžel, kterej se uklízí do pracovny před řešením důležitejch věcí, nechá všechno zařizování na manželce a je radši, když jeho vlastní dcera není doma, protože si s ní stejně nikdy neměl co říct, protože chtěl Vaška juniora. Úplně se klepu vzteky, když se oblíkám, Vašek vypadá, že nemá zdání, co se pokazilo. Pavli, neblázni, vykašli se na to, vrať se domů – NEBLÁZNI? NEBLÁZNI? křičím a cítím, jak mi rudne obličej. JÁ JSEM BYLA BLÁZEN, ŽE JSEM SI TĚ VŮBEC VZALA, TY KRETÉNE!, ječím, beru do ruky kalhoty a začínám do nich soukat nejdřív jednu nohu, pak druhou, a je to jako vodopád, jako přehrada, kterou jsem nechtěla protrhnout, ale ty nenávistný věty se ze mě valí jako smrtící vlna a je mi jedno, co z nás, co z něj, co ze mě, až skončím, zbyde. Nadávám mu, jsem sprostá a krutá a vím to, opravdu to vím, ale zoufale chci, aby taky cítil trochu toho, co já. On nic nedělá a jenom sedí na posteli a dívá se na mě. Když beru za kliku, slyším, jak vystřelí z postele, popadne mě zezadu za krk, chytí mě za kůži na něm jako zlobivou kočku a hodí moje překvapený tělo na postel. Vztekle ze mě strhne ty pracně oblíknutý kalhoty i s těma naruby nataženýma kalhotkama a pravou dlaní mě vší silou udeří přes zadek tolikrát, až v celým těle necítím nic jinýho než pálivou, pulsující bolest. Mozek mi vypíná a je ze mě zase krotká panenka, se kterou si Vašek hraje, jak se mu zlíbí. Vzdychám do polštáře a poslední věc, nad kterou přemýšlím, než myslet přestanu úplně, je, proč Vašek nedokáže být i mimo postel tím, kdo vezme věci pevně do svých rukou. Protože v sexu mu to jde zatraceně dokonale. Vašku, takhle to dál nejde, říkám mu, když je zase po všem, a skoro u toho brečím, protože život s ním je jak jízda na horský dráze, ze který je mi bytostně blbě, ale kdykoliv se snažím vystoupit, vozík se znovu rozjede. On přikyvuje a hladí mě po vlasech. Já vím, je všechno, co k tomu má, a já se doopravdy rozbrečím, protože slyším, jak nečinně to opět zní. Najednou, nevím proč, mu cituju tu blonďatou krávu z Bali a on poslouchá. Říkám mu, co nechci, co chci, co si přeju a co už dál nemůžeme dělat, třeba tohle, ukazuju na naše propletený nahý těla, on mlčí, ale alespoň mě zúčastněně hladí po rameni. Musíme na sobě pracovat, ty na sobě a já na sobě, jo, dáme si nějakej čas, abychom se zahojili, a třeba si k sobě zase najdeme cestu? navrhuju a on souhlasí.