Filip - říjen 2021

Filip

sobota 2. října 2021

Situace se začíná vyostřovat. Spousta prací měla být dávno hotová, ale není a celá stavba šílí. Zmatek a stres jsou tady cítit v každým nádechu a vidím to i v každým pohybu kolem sebe. Není mi v tom dobře. Těším se, až odsud vypadnu.

neděle 3. října 2021

Já sice nenadávám, ale jsem rád, že mají chlapi ještě tolik síly a energie vložit svoje pocity a názory do stížnosti, kterou já sám nejsem schopnej ani zformulovat. Mlčím a jen tiše souhlasím. Ještě vydržte, kluci, kaje se šéf, zvedá ruce v omluvným gestu, všechno se vám to zaplatí, nebudete tratný. Hele, to je sice fajn, ale poslední měsíc děláme každej den, ozývá se rozladěně Zbyněk. Jsme jak chodící mrtvoly, už i Filip plete nohama, slyším někoho namítat. Zvedám oči a snažím se poznat, kdo to řekl. Pohled mi ale zůstane viset na Láďovi, kterej vypadá, že ho po roce vytáhli ze zapnutý míchačky. Na něm je z nás všech nejvíc vidět, jak vážná situace je. Přestal totiž čumět po holkách a mluvit o tom, co všechno by s nima dělal, kdyby se mu teda zrovna chtělo a kdyby mu netáhlo na třiašedesát. Najednou mi ten pracovní maraton nepřijde tak hroznej, když jako výsledek dostanu to, že Láďa alespoň na chvíli drží hubu.

úterý 5. října 2021

Aby toho blázince nebylo málo, Srbům vykradli kontejnery s nářadím. Jsou tu policajti, bezpečák tady běhá jak pominutej a buzeruje všechny ohledně bezpečnostních pomůcek, který neřešil celou dobu, co jsme tady. Bolí mě žvýkací svaly, asi z toho, jak vzteklej jsem.

čtvrtek 7. října 2021

Sedíme s chlapama v parku, jíme kebab a čumíme na hrad. Vypadá divně, je takovej červenej a kolem dokola má asi třicet metrů širokej vodní příkop. Nemůžu si pomoct, ale hned se mi vybaví Červená Lhota a taky trochu Švihov. Víš, že to dřív skoro sto let fungovalo jako věznice? slyším Kryštofa. Koušu kebab a přitakávám. Vzpomínám, jak jsme s mojí mámou a Sárou objeli za prázdniny půlku republiky a navštívili snad třicet různých hradů a zámků. Těšíš se na Magdu? ptá se mě z čista jasna Kryštof a já přestanu žvýkat, možná i dejchat. Překvapí mě, že si její jméno pamatuje, nemyslím si, že jsem před ním o Magdě za celou tu dobu jedinkrát promluvil. Přikývnu a radši se napiju, abych tomu kousku chleba s masem, co se mi zasekl v krku, pomohl do žaludku. Kryštof mě pozoruje a mlčí. Jím pomaleji než doteď, každý sousto žvýkám nesnesitelně dlouho a možná čekám, že se náš rozhovor stočí někam jinam. No, když na tebe koukám, moc tak nevypadáš, sděluje mi. Rozhlídnu se a trochu se mi uleví, že zbytek chlapů se baví o něčem jiným a nedávají pozor, co řešíme. Pokrčím rameny a pohled zabodnu zpátky ke svýmu obědu. Nemám pocit, že bych k tomu mohl říct víc. Kryštof si natáhne nohy a povzdechne si. Jíme v tichu a já váhám, jestli bych mu přece jenom neměl říct, co se mi honí hlavou. Je mu pětadvacet, má za sebou dva vážný vztahy a třeba by mi poradil. Je trochu svej, ale to by mi u kámoše nevadilo, myslím. Nechceš něco vyhodit? nakloní se ke mně, a aniž bych mu něco odpověděl, bere z trávy přede mnou zbytky obalů, vyskočí na nohy a jde je vyhodit do koše. Trochu mi chůzí připomíná Patrika. Zamrzí mě, že jsem se svýmu nejlepšímu kámošovi začal vyhýbat po tom, co jsem odešel ze střední, protože jsem se styděl, že jsem se na školu vykašlal. A zase na mě o trochu víc začíná dopadat uvědomění, že Patrik, ani žádnej jinej kluk z obchodky se mnou nezůstal v kontaktu. Chodím jenom do práce a z práce domů, a tak nějak jsem na všechno zůstal sám. Jsem na to zvyklej, ale teď víc než kdy dřív bych asi potřeboval někoho, s kým bych mohl sdílet, jak si vůbec, ale vůbec nerozumím.

pondělí 11. října 2021

Jedeme domů. Měli jsme tu být ještě týden, ale nebudem. Necháváme si ještě dělat rychlotesty a jedeme.

neděle 17. října 2021

Je něco po jedný v noci, sedím sám u sebe doma a dívám se na všechny ty kraviny, co jsem připravil. Sýr ve fondue jsem ani nerozpouštěl, zato čokoládová fontána se ucpala a už neteče. Nakrájený kousky ovoce vypadají oschle a najednou na ně vůbec nemám chuť, i když hrajou všema barvama. Jenom tak sedím a rozhlížím se. Někde vevnitř cejtím obří černou díru, která přetejká prázdnotou a bojím se, že když se do ní podívám, obrátí se naruby a pohltí mě. Jasně, všechno to chápu, chápu, že Magda dneska spí u Blanky a dává na ni pozor, když nejsou rodiče doma. Chápu to všechno hlavou, ale tělo všem těm nastoleným podmínkám nestíhá rozumět. V hlavě se mi mele tolik myšlenek dohromady, až vzniká směs sebeobviňujících výčitek a vzteku na celej svět. Zarazím se, až když už je pozdě a všechno je zničený, naházený v černých igelitových pytlích. Hodím je na chodbu za dveře, je mi jedno, že se skoro všechno vysypalo, a zavřu za tím. Vrátím se zpátky do svýho pokoje a zastavím se uprostřed místnosti. Něco mi kape na ruce, a trvá mi, než si uvědomím, že jsou to moje slzy. Zařvu a sám sebe mlátím do obličeje tak dlouho, dokud to vydržím a nesvalím se na postel. A nenávidím se ještě víc, když beru do ruky telefon a vytočím popaměti Sářino číslo.