pátek

Ničemu nerozumím, nic nedává smysl. To je to, co jsem celou dobu chtěla? Proč sedím sama v neznámým bytě, kde to smrdí plísní a zatuchlinou, a proč jsem si proboha myslela, že je dobrej nápad řešit tohle s našima? Táta se vrhl vpřed jako zachránce a sehnal od bůhvíkoho tohle peklo na zemi, jen abych se měla kam vrtnout. Musel, protože to byla pravděpodobně jediná možnost, jak mohl přispět k řešení rodinný ostudy, že jsem se rozhodla od Vaška odejít.

Piju láhev červenýho vína, kterou jsem našla na ledničce. Podle prachu na tom slunným místě stála hodně dlouho, protože chutná jako korek. Sedím tady skoro po tmě. Na zvlněných parketách, všude se válí chuchvalce prachu, když je beru do ruky, vypadají jako kočičí chlupy. Měl ten chlap kočku? Asi jo. Smrdí to tu po ní, přemýšlím. Zahlédnu svůj odraz v zrcadle v chodbě a vidím, že nekrčím znechuceně nos jako vždycky, neběhám šílená s dezinfekcí a nedrhnu každý kousek špíny, který by mě dřív nenechal v klidu. Je to zvláštní, ale možná je mi to jedno, je to zvláštní, ale asi jo.

osmýho září, 2021

Magda má za sebou první týden školy. I když tu bydlím už přes měsíc, pořád není schopná se za mnou zastavit. Mám vztek, tak strašnej vztek, že vůbec nevím, kam s ním. Seřvala jsem ji po telefonu kvůli banalitě, už vůbec nevím, kvůli čemu, možná protože to o tej kravině, co mi sdělila, vůbec nebylo. A moje skvostná holčička má pubertu rozjetou v plnej síle, protože se jenom zasmála do telefonu a řekla tak čau, mami.

úterý

Zmáhá mě vyklízet tenhle bordel, nevidím v tom smysl, doma jsem chtěla mít všechno dokonalý, ale tady je mi to kurva úplně jedno, protože se tu jako doma vůbec necítím!

čtvrtek

Aby zhebla staniční, primář, celá chirurgie. Dnes jsem primáře pouštěla na přechodu a přísahám, že jsem chtěla sešlápnout plyn, když šel přímo před mým autem. Tohohle duševního mrzáka by nikomu líto nebylo. Na chíře si odpočneš, říkali, byla jsi na covidu dlouho, potřebuješ změnu. Jo, hovno. Srát na celou pojebanou nemocnici.

neděle

Je po půl jedenáctý v noci a zvoní mi telefon. Šmátrám pod polštářem, protírám si oči a vidím, že mi volá Vašek. Vyčkávám, než to vezmu, nechci být dostupná hned, když chce on. Snažím se znít, že mě otravuje, ale někde uvnitř jsem strašně ráda, že slyším jeho hlas. Myslím, že se mu stýská, zní tak. Mluví šeptem, asi nechce, aby Magda věděla, že mi volá. Zavírám oči a slyším, jak se nechtěně směju jeho suchému vtípku, ježiš, on má tak jednoduchej humor, až se stydím, že mě takovou hloupostí dokáže rozesmát. Na prsou se mi rozlejvá ten hřejivej pocit, který ve mně za ty roky dokáže vzbudit jenom on. Ptá se, jestli se příští týden zastavím. Otevírám pusu a přemýšlím. To je blbej nápad, Vašku, slyším se říkat.

úterý

Docela úspěšně předstírám, jak neoblomná jsem, chci, aby bylo naprosto jasný, že jsem pořád skálopevně přesvědčená, ze naše nefunkční manželství musí skončit. Rázuju po bytě, ve kterém jsme spolu strávili osmnáct let, a balím další část věcí, které jsem si ještě nestačila odvézt. On kolem mě krouží, už hodinu a půl se na mě dívá těma svýma nešťastnýma, prosebnýma očima a pokouší se mi jimi říct všechno, co slovy nedokáže.

Pak ho ale tahle hra přestane bavit a v koupelně mě netrpělivě natlačí na umyvadlo, když třídím prošlou kosmetiku, a ani nevím, jak se to stane, ale najednou mi stahuje kalhoty z boků a já mu s tím pomáhám.

středa

Je podvečer, sedím v koutku sesterny, napůl vysvlečená z covid kombinézy, žvýkám salát a přemýšlím, jak miluju jeho ptáka. Nejsem věřící, ale pokud někdy začnu věřit, bude to kvůli tomu, co má Vašek mezi nohama. Trochu se mi zamlží pohled a zčervenají mi tváře, když si vzpomenu, jak jsem před ním včera v koupelně klečela a kouřila ho s takovou zoufalostí, jako bych bez jeho péra v puse nedokázala existovat. Zamračím se, když znovu vidím jeho pobavený výraz nade mnou. Usmívá se, protože ví, že tohle je moje slabina, že to je to, na co mě vždycky utáhne. Na sex. Na debilní, naprosto pudovou, obyčejnou věc jako je sex, kterej je ale tak skvělej, že dvacet let jako nevidomá přehlížím, jak spolu vůbec nedokážeme bejt. Zaplácáváme jím všechny neshody a křivdy, hádky se rozpustí jako cukrová vata ve vodě. Sama vím, že tohle nefunguje a vlastně nikdy nefungovalo, tohle nemůžu dál dělat. Rozčileně drtím rukolu mezi zuby. Je jedno, kolik sladkýho krémovýho dresingu na ní leží, furt je to jen hnusnej hořkej plevel. Podívám se do misky a vidím v tom salátu podobnost se svým manželstvím. To je taková kráva ta Kadlecová, slyším nadávat Janu. Zvedám oči a na chvíli na Vaška zapomínám. Co je, ptám se, vysvětluje mi, že je to pacientka, kterou tu každej nesnáší a která dělá všem na oddělení ze života peklo. Nechávám salát salátem, vidličku do papírový misky zabodnu takovou silou, až slyším, jak její hroty zaskřípou o desku stolu. Zvedám se ze židle a oblékám si ruce do bílé kombinézy. Kadlecová se má na co těšit, protože já mám od rána naprosto zkurvenej den a osobně se postarám, aby ho měla zkurvenej taky.

sobota

Magda se za mnou konečně přijela podívat. Většinu času mlčí, nevypráví, jako to dělala, když byla menší. Pozorně sleduju její obličej a nechápu. Vidím v ní sebe a zároveň Vaška. Je jako dokonalej mix nás obou. Trhnu sebou v náhlým uvědomění, že ona je naprostej zázrak, protože je snad tou jedinou věcí, na kterej jsme se s Václavem byli v manželství schopni domluvit, chtěli jsme dítě a taky jsme si ho udělali. Proč mi s ním nejde všechno ostatní takhle jednoduše, prolítne mi hlavou. Možná protože zakládání rodiny rovná se sex, možná proto, odpovím si hned. Zamračím se. Tobě se tu líbí, mami? ptá se Magda najednou a otočí se na mě. Bodne mě u srdce, když mi dojde, že se na mě jejíma hodnotícíma očima kouká on. Cítím, jak mi do krku stoupá žluč a zase mám chuť křičet, ale neudělám to, protože vím, že ve skutečnosti chci křičet na něj, ne na ni. Líbí, říkám, ale dusím v sobě výčitky, který se hlásí o slovo. Proč jsi zůstala bydlet s tátou, nenapadlo tě, jak mi bude smutno? chci se zeptat, ale nakonec se místo toho s úsměvem zajímám, co by si dala k večeři.