Blanka - srpen 2021

Blanka

srpen 2021

Ležím na zádech s rukama za hlavou. Obličej mám ve stínu, ale jinak do mě pere sluníčko. Výskání dětí si ztěžka razí cestu k mým ušním bubínkům skrz hutnej teplej vzduch, stejně tak jako rádio z amplionu a neustálé šustění Magdiny osušky o k smrti vyprahlou trávu.

Po chvíli mě ten nekončící šelest vytáhne z mýho zenu a podívám se na ni zpoza černých brýlí. What's wrong? ptám se a prohlížím si ji. Tady jsou hrozný hrboly, tobě to nevadí? diví se Magda a pořád neví, jak si lehnout, vypadá jak nešťastnej pes, kterej se nemůže uvelebit v pelechu. Tak si lehni tady, ukážu na druhou stranu, Magda přikyvuje a zvedá se. Trochu si z boků shrnu okraj plavkových kalhotek a kontroluju, jak jsem opálená. Magda se na mě dívá, zaujalo ji to natolik, že se zastavila v pohybu. Měla by ses namazat, spálíš se, varuje mě jen tak mimochodem, já se ušklíbnu, zase si lehám a zavírám oči. A ty se zase nikdy neopálíš, miss faktor 50, vrátím jí hravě. Slyším, jak vedle mě ulehá a zlehka si odfrkne.

Před nejsilnějším odpoledním sluníčkem se Magda schová ve stínu břízy a začte se do knížky, zatímco já co pět minut běhám mezi osuškou a vodou, protože sotva uschnu, umírám vedrem a musím se jít zase zchladit. Na nějaký dlouhý cachtání to taky není, protože v tomhle přírodním koupališti je mega studená voda. Jsem na svý přibližně dvacátý devátý cestě k vodě, chytám se okrajů schůdků a najednou ječím, protože přímo přede mě spadne do vody míč a celou mě ohodí. Do vyhřáté kůže se mi jako kulky zavrtají ledový kapky a já se rozladěně dívám směrem, odkud míč přiletěl. Je jedno, že bych se do vody ponořila jen o dvě vteřiny později. Vadí mi, že jsem na to nebyla připravená. Sorry, hej, sorry, volá na mě omluvně nějakej kluk. A je nevím proč, ale směju se na něj.

To je Magda, představuju ji klukům, ta zmateně vzhlíží od knížky a na prsa si skoro vyplašeně tiskne ten svůj fantasy román, proč vůbec čte takový kraviny, napadá mě, ta by stejně byla nejradši, kdyby ji do svýho zámku odnesl morálně šedej upíří lord s blanitýma netopýříma křídlama. Sedám si vedle ní, beru jí knížku z ruky a házím ji za nás. Kluci se usadí k nám do stínu koruny, sleduju, jak se pod nima na dece dělají obrovský mokrý koláče, jak jim z šortek crčí voda. Chodíte sem často, ptá se ten starší, já odpovídám, ale nedokážu nevnímat, jak rozhozená se mi Magda zdá. I když se po chvíli vrací Lukáš s hranolkama v rukou a nabízí všem, aby si vzali, Magda sedí s pažema pevně omotanýma kolem kolen, nedá si ani jednu, a celá tahle situace je jí zjevně nepříjemná. Vy jste obě single? ptá se ten černovlasej a já přikyvuju. Já nejsem single, slyším Magdu vedle sebe namítat a překvapeně se na ni zadívám. Ty že nejsi single, a s kým jako chodíš, prosím tě? směju se a vytáhnu tázavě obočí. S Filipem, odpoví Magda a očima přeběhne po všech čtyřech klucích, asi aby se přesvědčila, že se k nim to sdělení dostalo. Jo, aha, myslíš s tím týpkem, co je někde v hajzlu ve Švédsku a ghostuje tě? myslím si v duchu, ale když se na Magdu zadívám a vidím její zničenej pohled, dojde mi, že jsem to řekla nahlas. Já si dělám prdel, babes, sorry, no tak! chlácholím ji hned, pokládám si hlavu na její rameno a pravou rukou ji obejmu. Promiň, fakt, říkám jí znova, upřímně, Magda se nuceně usmívá, ale vypadá, že bude brečet. Sedíme tam s klukama ještě dvě hodiny, pak si s nima zahrajeme kohoutí zápasy, já vždycky vyhraju, ať sedím na ramenou komukoliv, a jakmile se přiblíží šestá, začínáme se s Magdou balit. Přijďte večer na párty, kámoš ze střední má narozky, zvu kluky a ti vypadaj nadšeně. Magda jen zamyšleně skládá ručníky a neříká nic.

Cítím ty pohledy. Vidím, jak se na mě dívá nejenom Magda, ale i naši, když jdu chodbou ke dveřím, ale nikdo se neodváží nic říct. Pozorně si prohlížejí můj outfit, skoro slyším, jak mě beze slov hodnotí. Obouvám si boty na vysokým podpatku a možná i trochu chci, aby mi řekli, že je to moc. Chci se s nima dohadovat, že je to úplně v pohodě, že se cítím skvěle jak nikdy a že si to dneska užiju. Ale oni neříkají nic a my tak s Magdou vyrážíme. Dáme na sebe pozor, slíbím ještě rychle mámě, která s obavou sleduje, jak mizím ve dveřích.

Lukáš se na mě zubí a podává mi láhev vína. Sedíme na okraji bazénu, kolem nás řvou cikády, nohy si po půlky lýtek máčíme v průsvitnej chlorovanej vodě a povídáme si. Lukáš mi vypráví historku z tábora, na kterej jel v červenci jako vedoucí, hlasitě se směje a já s ním. Dívám se mu do zelených očí, který jsou v tej tmě stejně tmavý jako ty moje, a snažím se v nich najít odpovědi na otázky, kterých mám plnou hlavu. Očima se na mě směje, ale pusa se mu stáčí do takovýho zvláštního úsměvu, skoro jako kdyby zlomyslnýho. Ještě jsem se nerozhodla, co si o tom myslím. Pijeme a on vytahuje cigarety. Zapálí jen jednu, že si ji budeme střídat. Fajn, šklebím se a potáhnu tak silně, až se mi zamotá hlava a je mi trochu špatně, což mu taky sdělím, když si lehám na záda. Trochu mě na páteři tlačí ty kolejnice. Je ticho, až na ty ukřičený cikády, to nejsou cikády, opravuje mě a říká, že to jsou cvrčci. Protáčím oči a říkám mu, že přechytralý lidi nikdo nemá rád. Ani ty ne? Slyším ve vlasech a cítím, jak mi sahá na koleno. Mrkám, okouzleně pozoruju, jak se mi před očima točí velkej vůz, nebo malej nebo možná oba dohromady a beru mu cigaretu z prstů a ještě si ty vozy trochu víc zamotám. Musím na záchod, oznamuju mu po chvíli, zvedám se a nechávám ho tam na roztopený dlažbě samotnýho, rozpláclýho jak utopenou žábu.

Cestou na záchod se směju jako pitomá, a rozhodně nejsem natolik opilá, abych se řehtala takhle moc. Přijdu si jako blázen, ale je to naprostá euforie, že mám hlas. A ten pocit, že mám plně ve svých rukou to, koho a jak dlouho na sebe nechám sahat, je úžasnej. Přijde mi, že jsem víc opitá tímhle, než tím laciným vínem z Lidlu.

Vcházím do koupelny, rozsvicuju a do zad mi někdo strčí tak, až vklopýtám dovnitř. Zmateně se otočím a vidím kluky z plovárny, jak se nahlas smějou, zavírají dveře a snaží se před někým schovat. Nechápavě si je prohlížím a snažím se pochopit, o co jde. Lukyn nás hledá, ššš, šeptá ten černovlasej, tiskne si dlouhej ukazovák ke rtům a všichni se tiše chechtaj. Ale já musím čůrat, říkám jim se smíchem a ten s tetováním na rameni mi říká, ať si klidně dojdu. Pokrčím rameny, fuck it, fakt potřebuju, oni mi sem vlezli, ne já jim. Stahuju si kalhotky, sedám si na mísu a čůrám, oni jsou buď tak ohleduplní, nebo ignorantský, že je jim to úplně jedno a ani jeden se na mě nedívá. Meju si ruce, oni jsou nalepený na dveřích a poslouchaj. Přijde mi to zábavný a jdu k nim, přitisknu ucho k bílýmu dřevu a snažím se zachytit hlasy z venku, jestli se Lukáš fakt neblíží. Slyšíte ho? ptám se se zájmem. Kolem mě se dělá těsno a chvíli mi trvá, než mýmu tělu dojde, co se děje. V koupelně se rozhostí tma a já mám pocit, že jsem se propadla pod led. Rukama se snažím odtlačit pevnej stisk, kterej mi obkružuje zápěstí a někam mě táhne, nohy zapírám do země, nechci nikam, ale jdu. Cítím ruku na prsou a jeden z těch stínů se ptá, jestli jsem si opalovala i kozy. Jsem chycená v naprostým, nekončícím vakuu beznaděje, protože si uvědomím, že já ve svých rukou nemám vůbec nic a ten lživej pocit autonomie nad mým vlastním tělem byla jenom iluze.

Otevřou se dveře a světlo, který na nás z chodby dopadne, mě na chvíli oslní. Doprdele, padejte od ní, slyšíš, ty demente? Vypadni od ní! slyším Magdu křičet a vidím ji, jak se ke mně hrne, kluky ode mě odtrhává a sotva mě vysvobodí, strká mě před sebou ven z koupelny. To byla jenom prdel, volají za náma pobaveně a já se tomu směju taky. Nerozumím si a ani Magda mi nerozumí. Co jsi tam dělala? ptá se mě Magda naštvaně, najdeme naše kabelky a mizíme z oslavy. Já? Nic, tvrdím jí a Magdě se v obličeji vystřídá tolik výrazů od tolika různých emocí, že už ani jedna z nás neví, co se v tej koupelně vůbec dělo. Otevírá dveře malýho městskýho auta, který se na ulici před náma zjeví, a sama si sedá na přední sedačku. Dívám se z okna, na město míhající se za ním, a tvrdohlavě se usmívám i skrz slzy, který mi tečou z očí. Magda si s řidičem povídá, neposlouchám o čem.

Když zastavíme před mým domem, všimnu si, že se na mě ten řidič dívá skrz zpětný zrcátko. Magda mezitím vystupuje na chodník, a než se ke mně dozadu dostane a rozepne mi pás, ten kluk se na mě otočí a podívá se na mě. Chvíli tam tak sedíme a díváme se na sebe. Díky, Patriku, říká Magda, když vystoupíme, není za co, dobrou, říká on, zabouchneme dveře a on odjíždí.

S Magdou se dlouho loučíme a já jí ujišťuju, že jsem naprosto v pohodě. Odemknu, zuju se a vykročím dovnitř do bytu. Naši už spí, když zaťukám na dveře do ložnice, a ťukám, protože najednou v pohodě vůbec nejsem. Máma je okamžitě vzhůru a rozsvěcuje lampičku. Mami? bulím a vytahuju telefon z kabelky, abych jí ukázala zprávu plnou výhružek a sprostých urážek, co mi včera o půlnoci přišla z Liborova čísla. To už je vzhůru i táta a otevírá mi náruč, do který si vlezu a ve který brečím tak dlouho, dokud neusnu.