young adult román

kapitola 1 - Laura, Evžen a pytlík

Jako dítě si můžete od rodičů vyslechnout slušnou řádku příšerných vět. Ale ta, se kterou za Laurou máma s tátou ten večer přišli, měla tu úplně nejstrašnější možnou podobu.

Pojedeme na dovolenou.

Laura sedí u stolu jako zařezaná, tváře má nacpané bramborovou kaší a očima skáče z jedné tváře na druhou. V hlavě jí běží jenom proboha, ne, to ne! a pořád doufá, že někdo z nich vykřikne apríl!, i když je třetího. Vzala by za vděk aprílovým vtípkem i s dvoudenním zpožděním.

Je to sranda, že jo? Prosím, že si děláte srandu? žadoní v duchu a očima přebíhá mezi mámou a tátou. Jejich nadšené výrazy ji ale rychle utvrdí, že k moři fakt jedou. Tohle je hotová věc. A oni jí to jen přišli oznámit.

A pak ji to napadne. Žaludek se jí obavou stáhne. Rychle polkne kaši a vyhrkne: „Jedeme… neletíme, že ne?“

Skoro slyší ten zvuk, se kterým jim ty rozjařené úsměvy spadnou z obličejů. Tváře se rodičům lítostivě protáhnou.

A… sakra.

*

O čtyři měsíce později prochází celá rodina Pospíšilových spojovacím tunelem do letadla. Je přesně půl třetí ráno a Lauře se chce zvracet už teď. Vzduch okolo je strašně vydýchaný a vlhký, vlastně ani neví, jestli dýchat vůbec chce, protože tam něco smrdí jako zpocené ponožky a ohřívané jídlo dohromady. Zařadí se do fronty cestujících a aby si ukrátila chvíli, očima zabloudí na letištní plochu, kde i v tuhle nelidskou hodinu kmitají zaměstnanci v křiklavě oranžových vestách. Jeden kontroluje něco na křídle, další pobíhá s baterkou a svítí na břicho letadla. Jak se tam vlastně tihle zaměstnanci dostanou, prochází úplně stejnou kontrolou jako cestující? Taky jim skenujou batoh se svačinou? Promiň, Stando, ten pilník ti musím zabavit. A to kafe vylej, žádný tekutiny, dolej si vodu na záchodě, jo?

Máma netrpělivě zatahá Lauru za rukáv šedé mikiny a pokyne jí, ať nezdržuje a pokračuje. Laura se ze vzletných úvah potupně snese mezi gate číslo 4 a Boing 737 a žaludek se jí stáhne v úzkosti, která jí na záda sedne jako medvěd.

Občas mu říká Evžen.

Proč se s ostatními nedočkavci tlačí do letadla, když se jí tam vlastně vůbec nechce? Nečeká tam na ni žádná pohádková výhra, jen žaludeční neuróza a smrtelný strach z létání. I tak se tam cpe - s přeplněnou příruční taškou v ruce, kterou nese před sebou jako štít, s bušícím srdcem někde v krku a s Evženem na ramenou.

Na palubě letadla vítá ospalé cestující blonďatá letuška s až nepřirozeně bílým úsměvem. Vedle ní stojí oplácaný, proplešatělý stevard, pohupuje se energicky na špičkách a Lauřin tichý pozdrav přebije svým afektovaným dobrým ránem.

Lauřiny se rty protáhnou do vlažného úsměvu, když ho vidí. Hlavou jí prolétne, jestli by jí trochu toho entuziasmu nepůjčil. Udělá dva kroky uličkou vpřed, pak se ale zastaví a otočí se na stevarda zpátky.

„Promiňte… jak často letadla padaj?“ zeptá se ho polohlasem.

„Naprosto minimálně!“ odpoví jí s profesionálním zanícením a spráskne ruce. Laura si ho bez výrazu prohlídne, po chvíli přikývne.

„To je dobře. Už týden se mi zdá, jak padáme do moře.“

„Ona si dělá legraci… Lauro, jdi, prosím tě!“ napomene ji máma a omluvně se rozesměje, zatímco Lauru strká hlouběji do uličky mezi sedadly. Té udělá nevýslovně dobře, když si všimne, že stevardovi úsměv z obličeje na chvíli zmizel.

Vyšlo to hezky, celá rodina sedí v jedné řadě, všechna místa kromě sedadla označeného písmenkem D jsou jejich. Viktorie si zabírá místo u okýnka a Laura nemá sílu se o něj hádat se ségrou hádat. Stejně je jedno, kde bude sedět, blbě jí bude všude stejně. V břiše Lauře zlověstně zaškrundá, když říká pánovi v uličce s dovolením a prosmýkne se na své sedadlo. Je tam hrozně málo místa. Od doby, co letěla naposledy, jí dost protáhly nohy a najednou musí sedět narovnaná jako s pravítkem zaraženým v zadku, aby koleny netlačila do sedačky přede sebou.

Laura očima zabloudí přes uličku na rodiče a bráchu. Ten po dvou hodinové cestě autem a nekonečném čekání na letišti přestal vyvádět a konečně je ticho. Teď se vší důkladností jemu vlastní studuje bezpečnostní pokyny. Vypadá to, že se mámě ulevilo, že je – i kdyby jen na ale vteřin – klid. Tátu jako obvykle nezajímá okolní svět - nasazuje si na kořen nosu brýle na čtení a noří se zpátky do detektivky, kterou rozečetl v odletové hale.

„Chceš ho?“ ozve se Viki a na Lauru mdle zamrká svými dlouhými umělými řasami. Víčka jí jako vždycky zůstanou vytažená jen do poloviny duhovek – ne proto, že je moc brzo ráno a je unavená, ale proto, že jí je čtrnáct a bytostně ji otravuje koukat na tenhle trapnej svět. Možná v tom má taky roli to, že má na očích nalepeno víc řas, než mají v součtu všichni cestující tohohle letadla dohromady a její víčka tuhle monstr nálož prostě nedávaj.

„Chci co?“ zeptá se Laura, protože nechápe. Až pak si všimne, že Viki drží mezi dvěma prsty sáček na zvracení, jako by šlo o největší nechuťárnu a už v něm byl přítomný obsah něčího žaludku. Laura si povzdechne. Poraženecky ho od Viki převezme a trochu se jí udělá šoufl, když se po čtyřech letech zase dostanou do kontaktu.

„Krásné dobré ráno, dámy a pánové, srdečně Vás jménem kapitána Marka Veselého a jeho posádky vítáme na palubě letu společnosti Smartwings z Prahy na řecký ostrov Zakynthos,“ ozve se nadšený mužský hlas odněkud za záclonkou a Lauře poskočí žaludek, když se letadlo dá do pohybu. Oči jí vyděšeně sklouznou k okýnku a snaží se zoufale zahlédnout, jakým směrem se letadlo hýbe – je to dopředu? Nebo dozadu? Couvá se? Couvá? Nemůže se pořádně nadechnout.

„Prosíme, abyste si nyní zapnuli bezpečnostní pásy a zajistili, že všechna příruční zavazadla jsou bezpečně uložena v přihrádkách nad vámi nebo pod sedadlem před vámi,“ instruuje sladkým hláskem steward a Laura pohledem propaluje zrzavou hlavu okupující sedadlo před ní. Možná, když se bude soustředit na nádech a výdech, nepozvrací se ještě před startem.

„To bude dobrý, Lauri,“ slyší před uličku mámin podporující hlas. Ještě periferně zahlídne, jak jí máma ukazuje zaťatou pěst, jako že jí drží palce. Laura nad tím vnitřně protočí oči.

Tohle bude všechno, jenom ne dobrý.

„Měla byste se připoutat,“ upozorní Lauru pán, co sedí vedle. Na to zjištění okamžitě zareaguje i letuška, co prochází kolem.

„Nejste připoutaná. Připoutejte se. Vy nevíte, jak ten pás zapnout?“ ptá se.

„Ježiš – co?“ mumlá Laura zmateně a je tak rozhozená, že není schopná následovat jednoduchý pokyn. Dívá se nechápavě z jednoho obličeje do druhého a seděla by tam asi ještě dlouho, kdyby Viki nezasáhla a oba konce pásu jí v klíně do sebe nezacvakla.

Laura nedokáže popsat, co je horší. Pojíždění letadla po dráze, kdy ještě nijak zvlášť nefunguje klimatizace a jí je zle už jenom z toho šíleného vzduchu na palubě, nebo to nekonečné čekání na smrt, než dostanou povolení ke startu. Ale ten moment, kdy pilot vezme za plyn a celé letadlo se smrtící rychlostí vystřelí vpřed – to je ta věc, co jí obrátí žaludek naruby. Laura okamžitě sáhne po pytlíku a otevírá ho. Dívá se do něj, na dno toho bílého papírového pytlíku a představivost jí běží na plné obrátky. Skoro už cítí tíhu teplých zvratků v rukou. Nádech, nádech – ne, nebudu zvracet, nebudu, slibuje si a statečně se toho předsevzetí drží.

„Vám je špatně?“ ozve se zleva.

„Z čeho je ti vůbec takhle blbě? Mně je víc blbě z toho, jak táta řídí,“ ozve se znuděně zprava.

„Dám vám i svůj pytlík,“ ozve se zase zleva.

„Jo, Lauro, slyšíš, pán ti dá i svůj pytlík,“ ozve se pobaveně vpravo.

„Laurinko, dobrý?“ je slyšet ustaraně přes uličku.

Kdyby byl pánbůh milosrdný, ukončil by tohle trápení, nechal pilota sjet z dráhy a zapíchnul letadlu čumák do země. Mohlo by být o jeden díl seriálu o leteckých dopravních nehodách víc, vlastně by to bylo mnohem lepší než tohle peklo. K čemu vlastně?

Kvůli sedmi dnům u moře?

A najednou – se to zdá – dobrý. Dobrý? Je to dobrý, pomyslí si Laura a jako mávnutím kouzelného proutku se jí trochu uleví. Nadechne se dlouze nosem. Jsou ve vzduchu, odlepili se ze země, letí, už to může bejt jenom –

A v tu chvíli se to stane. Letadlo se mírně zhoupne. Ne start, ale tohle bylo na celým letu to nejhorší, vzpomene si najednou Laura, ten drobnej propad při vzletu, jako když na schodišti minete jeden schod.

A z žaludku jí postupně vyletí všechno, včetně včerejší večeře.