Blanka- prosinec 2021

Blanka

prosinec

Jedeme autobusem, a zatímco já se v mlhavým podvečerním oparu mlčky kochám vánoční výzdobou v ulicích, Magda, Filip a Patrik sedí na trojsedačce vzadu a královsky se baví. Všichni máme na obličejích respirátory, takže nevidím ty jejich vyzubený úsměvy, ale jejich hlasitej smích ve mně něco triggeruje. Soustředím se na měnící se obrazy za sklem, to mi dost pomáhá neprotočit oči při každým jejich hlasitým výbuchu. Jakmile se objevíme u náměstí, vstanu a hlasitě jim zahlásím vystupujem, jako kdybych byla jejich máma a oni ani nevěděli, kam je dneska večer táhnu na procházku. Líně se zvedají ze sedaček a následujou mě z autobusu ven na navlhlej chodník. Nečekám na ně. Vrazím si ruce do kapes a jdu. Mám chuť si stromeček jen rychle prohlídnout, vymluvit se na cokoliv a jet zpátky domů. Stejně jsou letos trhy zakázaný, co bychom tady dělali? Tss, tenhle epileptickej záchvat má bejt top vánoční strom v republice, jo? Vypadá, jako kdyby se na něj vyblel jednorožec, slyším Patrikův posměšný tón, když se zastavíme přímo před ozdobenou jedlí hned vedle kostela na náměstí. Filip se směje, a že ten se směje teďka všemu, co Patrik udělá nebo řekne. Přijde mi jak citově deprivovaný děcko, co vytáhli odněkud z kobky a on se snaží svýmu staronovýmu kámošovi vetřít do přízně, aby zase nezůstal sám. Tiše stojím a vzhlížím nahoru ke špičce, na který se kýve stříbrná blikající hvězda. Měla by ses víc usmívat, slyším vedle sebe, a když otočím hlavu, vidím Patrika a jeho pět chlupů na horním rtem. Slušelo by ti to, ztlumí hlas a mně ten důvěrnej tón nechutí zkřiví celej obličej. Sladce na něj zamrkám. A tobě by slušelo, kdybys chvíli držel hubu. Nejsi ani z procenta tak vtipnej, jak si myslíš, že jseš. Vidím moment, kdy zaváhá, ale pak se mu ten samolibej úsměv vrátí na tvář zpátky. Nejdřív ubulená a teď vzteklá? Uvidím tě taky někdy v dobrej náladě? nedá si pokoj a pošťuchuje mě dál. Když neodpovídám, pokračuje. Kdo si vůbec maluje pusu, když se skoro všude musí nosit respirátor? pronese a já znervózním. Jsem rozmazaná? Patrik kolem mě krouží jako sup a nedá mi pokoj, i když se od něj snažím vzdálit. Jako by nic si zkontroluju svůj odraz v obří stříbrné kouli, když procházím kolem. Rtěnka se ani nehnula. Mimochodem, ta rtěnka je matná, neslíbatelná. Neměl bys o tom něco vědět, když toho na sebe očividně každý ráno patláš víc než já? Škoda, že to vůbec nepomáhá, viď, takových vyhozených peněz a výsledkem ksicht, kterej může mít ráda jenom tvoje máma…. Magda procitne z transu a vstoupí mezi nás. Nezajdeme si něco koupit do Žabky? navrhuje nervózně. Všichni přikývnem.

Procházíme mezi regály, Magda vybírá něco ke snídani, Patrik si nese sixpack Corony. Já se zastavím před stojanem se sladkostmi a mám chuť na mega balení Haribo medvídků, který visí úplně nahoře, a celý ho do sebe narvat. Ty si nic nekoupíš? promluví za mnou kousavě Patrik, když vidí moje prázdný ruce. Potlačím chuť se k prasknutí přecpat jídlem, abych na chvíli cítila něco jinýho než to prázdno v sobě. To udělám zítra doma, až mě nikdo neuvidí, slíbím si, a při pohledu na kartony piv, co Patrik drží, dostanu jinej nápad. Sáhnu do police s alkoholem a pod loket mu strčím láhev Božkova. Buď užitečnej, jo? řeknu a poplácám ho po tváři. On se jenom ušklíbne a zamíří k pokladně.

Vyjdeme ven a Magda vidí, jak si od Patrika beru láhev rumu a otevírám ji. Vypadá, jako by viděla ducha. Blani, co blbneš? mumlá zaraženě a chce mě chytit za ruku, ale já se jí vzpurně vytrhnu. Zase má ve tváři ten lítostivej, nešťastnej výraz, možná už se na mě ani jinak dívat nedokáže, a otočí se prosebně k Filipovi, jako by snad on měl nějakou páku, jak mě zastavit. Přitisknu rty k hrdlu láhve a obrátím ji vzhůru nohama. Rum mě v krku nejdřív zaštípá, ale hned na to začne příjemně hřát. A já piju do tý doby, dokud mě nezadrží. Otevřu oči a nevšímám si Filipa, kterej mi tu flašku bere, ani Magdy, která něco se svraštělým obočím neklidně vysvětluje, ale dívám se na Patrika. Tomu cuknou koutky a na tváři se mu objeví pobavenej úšklebek.

Filip nás pozve do svýho malýho, hnusnýho bytu, a mně vadí, jak se všichni baví. Sedím na gauči úplně v rohu a mračím se na seriál, kterej má bejt vtipnej, ale není. V půlce druhýho dílu se zvednu a jdu do kuchyně. Vypadá to, že tady Filip ani nebydlí, vůbec nic tady nemá. Hroznej pajzl tenhle byt, nakrčím nos, jak se rozhlížím po tej malej, vybydlenej místnosti. Hledáš něco? ptá se Filip, kterej se objeví hned vedle mě, a já mu odseknu, ať se nestará. To ničemu nepomůže, věř mi, řekne, když se natáhnu po Božkově stojícím na lince. Vím, že se snaží se znít mile, ale v tu chvíli mě naštve, že podle soucitnýho pohledu, kterej mi věnuje, ví o mým životě víc, než já o tom jeho. Promiň, ale to mi říkáš ty, jako certified alkoholik, jo? pousměju se. Možná tobě už nepomůže, když chlastáš první ligu, zamumlám si pro sebe těsně předtím, než lokem rumu pošlu zpátky do krku další hnusný věci, co mu už od doby, co se mi o něm Magda zmínila, chci vmést do obličeje. Co? slyším Filipa a jeho hlas potemní. Olíznu si pusu a zadívám se na něj. Když tu přede mnou takhle stojí, se vzteky nafouknutýma ramenama, uvědomím si, jak je vysokej. Zapochybuju, že je dobrej nápad provokovat dalšího kluka v situaci, kdy si vůbec nejsem jistá, v jaký části města jsem, co je Filip zač a co je schopnej udělat, když se doopravdy naštve. Nějaká část uvnitř mě žadoní, ať se usmívám, držím se stranou, jsem vtipná a zábavná, takovou mě lidi mají rádi. Nedělej problémy, opakuje mi můj ustrašenej hlásek v hlavě, ale já ho schválně ignoruju, jako bych si chtěla dokázat, že nemusím poslouchat už vůbec nikoho, ani pud sebezáchovy. Napadlo tě třeba někdy, jak se Magda trápila, když jsi na ni kašlal celou tu dobu, co jsi byl pryč? Zhubla třináct kilo, asi tak je s tebou happy, kámo, napiju se znova, tentokrát aniž bych z něj spustila oči. Našlapuje kolem tebe jako kolem miny, hlavně aby Filípek byl v pohodě, Filípek šťastnej, Filípek – Co máš se mnou doprdele za problém?! vyjede na mě Filip a já se snažím stát na místě, i když mi cuká v nohách, jak mě od týhle konfrontace chtějí odnést co nejdál. Vidím tě počtvrtý v životě, nikdy jsem ti nic neudělal, jak to máme nebo nemáme s Magdou ti muže bejt úplně jedno – Ale není! křiknu na něj zpátky. Vždyť je s tebou nešťastná, ty to nevidíš? hádám se. S Vasilem – víc říct nestačím. Se MNOU? Se mnou, že je nešťastná? Kdykoli tě s Magdou vidím, chováš se jak panovačná kráva, Blanko, Magda kolem tebe furt lítá, aby sis neublížila, ale ty jsi jak rozmazlenej fakan, co furt bude skákat do vody, i když kurva vůbec neumí plavat! Jakkoli jsem připravená mu vyčíst i nos mezi očima, zarazím se, když se z chodby vynoří Patrik s Magdou. Museli slyšet, jak tu po sobě s Filipem řveme. Žjů, tady je veselo, pronese Patrik sarkasticky, prostor se zaplní jeho egem a najednou se v kuchyni nedá bejt. Takový malý tělíčko a co se do něj vejde nasrání, co? šťouchne Filipa do ramene a zaculí se na mě. Poznámka ohledně mý váhy je poslední kapka. Pošlu všechny do prdele a vypadnu odtamtud.

V nezapnutých kozačkách stačím dojít k bowlingu, tam si uvědomím, že jsem si nevzala kabelku a nemám peněženku, klíče ani telefon. Stojím tam a přemýšlím. Chybí mi odvaha vrátit se zpátky a potupně projít až do obýváku pro svý věci. Hladina rumu v krvi mi dodává jen málo odvahy a IDGAF attitude, rozhodně ne tolik, kolik bych potřebovala. Srdce mi pořád splašeně poskakuje a připomíná mi, že jsem se poštěkala s klukem my nejlepší kamarádky a řekla mu, co si o něm doopravdy myslím. Hej, co je s tebou, vzteklinko? slyším pár kroků od sebe provokativně volat Patrika. Blíží se ke mně s mou růžovou kabelkou přes rameno a svůdně se u toho kroutí, jako kdyby šel po přehlídkovým mole. Vezmu si ji od něj. Ráda bych na něj byla zase hnusná za ty jeho debilní kecy a za to, že je tak nesnesitelně otravnej, ale momentálně jsem mu tak trochu vděčná, že mi vytrhl trn z paty. Je ti něco? zajímá se, hlavu má skloněnou ke straně a já nevím proč zní, jako že je vlastně v pohodě kluk, co se jenom chová jako totální kretén. Nic mi není, odpovím mu stroze a začnu na googlu hledat, kde staví nejbližší městská. Pojď, já tě hodím domů, říká mi a pokyne ke svýmu autu. Vždyť jsi měl ty piva, připomenu mu, ale on jenom mávne rukou. Pojď, zopakuje. Zastrčím mobil zpátky do kabelky a jdu. Sednout si do auta s opilým klukem za volantem je totiž chování, který se mi zrovna hodí do mý sebedestruktivní cesty.