Jedeme na dovolenou!☀️

young adult román

kapitola 4 - Vosy, gyros a skripta 

O padesát minut později Laura sedí na nově povlečené posteli. Chodba potemnělého pokoje je z poloviny zaplněná zavazadly, voní to tu čerstvě vypraným prádlem a taky trochu dezinfekcí. Dlaždičky na bosých nohách studí a Laura pláče. Má důvod? Sama neví a kroutí nad tím hlavou. Proč brečí? Že si vystála dvacet minut ve frontě, na recepci získala klíče od pokoje, po několika zoufalých pokusech se jí podařilo odchytnout volného poslíčka, nacpali jedno hotelové vozítko až po plátěnou střechu kufry a společně je pak vynosili do pokoje? Všechno zvládla, dobře to dopadlo. Zbytek rodiny si užívá u bazénu, díky ní pak budou mít kam přijít, až je vodní radovánky unaví. Je teda úspěch důvodem pro slzy? Logicky nic z toho nedává smysl. 

Neměla by na sebe být naopak pyšná, že všechno dokázala zařídit?

Laura vzlykne, potáhne nosem a zastydí se. Pláče v pětihvězdičkovém hotelu v Řecku na sedmidenní dovolené. Kdo je tady drama queen? směje se jí Evžen a Laura mu dá za pravdu. Cítí se hloupě, ale ani tak nebrání slzám, aby jí padaly z očí.

„Si řvala?“ zeptá se Viky, když Laura vrátí zpátky k bazénu. Máma zvedne oči od románu a mlčky si Lauru a její zarudlá bělma prohlíží.

Ta se to ani nesnaží zapřít, jen pokývá hlavou. „Jo, mazala jsem se opalovákem a vlezlo mi to do oka.“

Viky se vrátí ke svému telefonu a scrollování, jako by jí to vlastně ani nezajímalo, ale mámin pohled na Lauře zůstane. Táta pořád spí, Štěpán se probírá bílými kamínky pod palmou u bazénu. Bůh ví, co s nimi dělá, to je počítá, rovná? proběhne Lauře hlavou.

Sedne si na lehátko, vyhodí nohy na ručník a uvelebí se ve stínu slunečníku.

„Taky by ti slušely náušnice. Měla bys nosit šperky, rozzářilo by tě to,“ slyší mámu poznamenat. Laura se rozhlédne. Přímo před nimi stojí slečna v podobném věku jako ona, natáčí nějaké video na sítě a má spoustu práce být dokonalá. Na ušních lalůčcích má připíchnuté až komicky velké diamantové pecky, ale nejhorší na tom je, že jí zatraceně moc sluší. Jako vlastně všechno. Fialové plavky s brazilskými kalhotkami, dlouhé černé vlasy i bronzově opálená kůže.

„Hm, asi jo,“ zahučí Laura a sklopí zrak.

„Necháme ti píchnout dírky, až se vrátíme, co?“ navrhne máma a její prsty láskyplně vklouznou do Lauřiných do vlasů. Té ztuhnou ramena.

„Hm,“ zamumlá napjatě a vytáhne ze své příruční tašky skripta z biologie. Kde vlastně skončila? Co četla naposled?

„A mohly jsme tě objednat ke kadeřnici, co?“ pokračuje máma. Stažený krk. Proč to všechno potřebuju, mami, co? ozve se Lauře podrážděně v hlavě dřív, než se nad tím stačí zamyslet. Protože je na mě nehezkej pohled? Potřebuju obrovský třpytivý kamínky na uších a ostříhaný a obarvený mrtvý deriváty kůže na hlavě, aby se na mě dalo koukat?

Stálo to jen pár okamžiků ticha a máma se stáhla, vrátila se ke své knížce a nechala Lauru být. Ta se soustředěně mračila na první odstavec na stránce a snažila se nevnímat, jak se ji v krku dusí vztek.

Oběd – první jídlo v hotelu – byla naprostá katastrofa. Venku na terase už rozhodně nikdy nebudou jíst, protože kolem stolů létaly vosy a Štěpán dostal panický strach, že ho bodnou. Celá rodina Pospíšilových se snažila zachovat klid, ale když Štěpán začal křičet, jako by ho na nože brali, Lauru z celé té situace rozbolel žaludek. „Nemůžeme dovnitř, zlato, není tam volný stůl,“ vysvětlovala mu zničeně máma, snažila se mu do pusy dostat trochu polévky, aby alespoň něco snědl, zatímco táta od něj odháněl vosy kšiltovkou. „Zeleninovou, tu máš – “ Rád, chtěla máma doříct, ale to už Štěpánova pěst trefila plnou lžíci a zeleninový krém skončil tátovi na béžových plátěných bermudách. Když se po nich začali ohlížet i lidé zevnitř restaurace, Laura vyskočila na nohy, chytila řvoucího Štěpána za ruku a začala ho odvádět z restaurace. „V klidu se najezte,“ přikázala rodičům a Viki. Ještě než jí zbytek rodiny zmizel z dohledu, zahlédla Laura od stolu mámin vděčný úsměv.

„Hranolky, burger, gyros,“ vyjmenuje Lauře táta nabídku all inclusive baru, který podle všeho cestou z restaurace navštívili, a pečlivě vyskládá všechno jídlo na Lauře na ručník. Ta poděkuje a vezme zavděk gyrosem v pitě. „Mluvil jsem s manažerem,“ dodá táta, než se posadí na lehátko. „Prý nás vždycky posadí dovnitř, aby to Štěpiho moc nestresovalo.“

Laura přikývne, žvýká a dívá se na bráchu, který zrovna s mámou míří do bazénu. Hlavou se jí honí hodně myšlenek, ale žádné z nich se nechce věnovat.

Ve čtyři odpoledne na Lauru začíná doléhat únava. Sotva mžourá na červencovým sluníčkem do běla rozpálený papír a snaží si do paměti uložit informace ohledně mozkových struktur. Hipokampus prý zodpovídá za paměť, takže to je ta část, která jí teď rozhodně nefunguje. Stačila k tomu jen jedna neprospaná noc a tučný oběd.

Na papír najednou dopadne stín ve tvaru hlavy a Lauře docela dlouho trvá, než jí dojde, že nad ní někdo stojí. Zvedne nechápavě oči a dívá se do tváří celého animačního týmu.

„Well hello there, gorgeous,“ pozdraví ji blonďatý kluk s doširoka otevřenýma očima, co se smějou víc, než jeho pusa, což logicky nejde, oči se přece nemůžou smát víc než pusa. Laura se rezervovaně stáhne, když vidí, že si ten kluk sedá přímo k ní na lehátko. Co to sakra – ?

„In ten minutes, there will be a darts competition for prizes behind the main bar. Will you come?“ ptá se jí a nepřestává na ni civět.

Proč na mě tak čumí? pomyslí si Laura a všechno se v ní sevře.

„I – i don't – “ začne ze sebe namáhavě dolovat. Odpověď nepřichází, Laura najednou nedokáže sestavit větu, spíš z nervozity, než že by neznala slovíčka. Celá tahle situace je náhlá, nečekaná, nebyla na ni připravená. Viky ji ale náhle přeruší.

„My jsme taky Češi, kámo,“ ozve se otráveně z vedlejšího lehátka. „Na nás dokonalou anglinou flexit nemusíš.“ Pozornost všech se stočí na Vikiinu drobnou postavu zachumlanou v ručnících. Ta si je naprosto znechuceně prohlíží zpoza černých brýlí, která jí sedí nízko posazené na pihatém nose. Blonďatý kluk překvapením zamrká a obrátí se zpátky na Lauru.

„Jo tak,“ zasměje se. Směje se i celá skupin animátorů za ním a Laura těká očima z jedné tváře do druhé. Kdyby mohla, zvedne se a zmizí, k bazénu už se v životě nevrátí, zbytek dovolené stráví na pokoji a jídlo si nechá nosit od táty z hotelového baru.

Ten gyros nebyl tak špatnej. 

„Tak Češky, jo?“ mrkne na ni ten kluk a všimne si, jak k sobě Laura nejistě tiskne červená skripta. Pomalu k ní natáhne ruku a skripta si od ní vezme. Laura mu je naprosto bez protestů vydá. „Se učíš? Na dovolenej?“ zeptá se pobaveně.

Následuje další salva smíchu. Zase se všichni smějou, jako nějaká parta hyen navlečená v týmových modrobílých oblečkách. Možná to není tak nepřátelský smích, jak Lauře v uších zní, ale ona ho nedokáže slyšet jinak.

„Učím, no,“ odpoví Laura zmateně. Dívá se, jak ten kluk listuje stránkami. Je vidět, že ho vůbec nezajímá, co se v nich píše, dělá to jen pro efekt. Práci animátora asi dostal právem, protože v každém jeho pohybu i slově, co řekne, je znát, že se snaží působit vtipně a zábavně. Jak jinak, v letovisku u moře, prolítne Lauře hlavou. Tebe by nevzali ani náhodou, zašeptá jí do ucha Evžen, ani kvůli vzhledu, ani kvůli –

„Biologie pro čtvrtý ročník. Hm,“ přečte nadpis na titulní stránce a zakření se, skripta zavře a nechá si je ležet na klíně. Lauře spadnou oči dolů a chvíli se jen tak dívá, kam si je ten kluk položil.

„Učím se na maturu,“ vypadne z ní pak, ani nad tím nějak nepřemýšlela, protože to je jednoduše pravda. Ten kluk se zase usměje, a nebo ne, možná se směje pořád, jen se mu ten vyzubený úsměv protáhne po tvářích ještě dál.

Kdo je sakra pořád takhle dobře naladěnej?

Rozhodně ne ty, odpoví jí Evžen.

„Na maturu?“ zopakuje po ní ten kluk a Laura se ze všech sil snaží rozklíčovat, co tím tónem chtěl říct. Chce se jí vysmát, ztrapnit ji?

„Jo. Na maturu,“ odpoví Laura a zvedne k němu s náhle pocítěnou odvahou oči.

„Ou shit, tak to je blbý.“ Obličej se mu soucitně protáhne. „Ale víš co, jak se říká, hvězdy zazáří v září,“ pronese povzbudivě a luskne jejím směrem prsty. 

Laura nechápe a mezi obočím se jí udělá vráska. 

„Neboj, v září už to dáš,“ dodá ještě.

„Proč v září? Já budu maturovat až příští rok,“ podiví se Laura.

Teď se nesměje nikdo a Laura je za to ráda do doby, než jí dojde, o co jde. Ten kluk to ani nemusí říkat, ale protože je to podle všeho rozený vtipálek, raději to zopakuje, aby to došlo i těm méně rychle chápajícím.

„Počkej, ty chceš říct, že jsi ve třeťáku a na dovolenej se učíš na maturu, co máš příští rok?“

Ha. Ha. Ha. 

                    Hahaha.

                                    HAHAHA!

Lauře zčervenají tváře do přesně stejného odstínu, jako mají její skripta, který jí ten kluk se smíchem vrací. Laura se na ně dívá jen koutkem oka. Nožičky lehátka vrznou o dlažbu, jak ten kluk vstává, a mizí s ostatními animátory pryč.

A na to pozvání na šipky – vypadá to – všichni rázem zapomenou.

Jenom Laura ne.

Možná by si i šla zahrát. Ale nepůjde.

Protože to pozvání rozhodně neplatilo pro takovou trapku, jako je ona.