DVOJAKÁ

KAPITOLA

 JEDNA

Pohled na černobílou fotku vystavenou na černém stojanu vedle rakve by v ní měl vyvolat emoce. Měl by, rozhodně. Zemřel člověk, to samo by sobě mělo stačit, aby jí srdce obsadil smutek, krk se ucpal žalem a plíce stáhly úzkostí. Jenže ona nic z toho necítí. Přijde si nepatřičně, když stojí ve vchodu do smuteční síně a v záplavě černých oděvů vidí zdrcené tváře truchlících, jejich uslzené oči a červená bělma.

    Měla by taky takhle vypadat.

    Ale nevypadá.

    Natálie se pomalu rozhlédne. Smuteční síň krematoria už je z poloviny plná. Pohledem přechází po obličejích přítomných, většinu lidi pozná, jen málokoho ne. Ve třetí radě si všimne širší rodiny z Javoříčka, tety Jany i strejdy Bořka.

     Když se očima potká se sestřenicemi a bratrancem z máminy strany, se kterými vyrůstala, slabě se usměje na pozdrav. Jindy srdečné vítání však nahradí tiché vzlyky a zdrcené pohledy.

     Natálie sklopí oči k zemi a zamíří podél bíle lakovaných lavic do první řady mezi nejbližší rodinu, přesně tak, jak ji máma požádala. Její přání bylo, aby tam Natálie byla a tvářila se pro jednou jako někdo, kdo svou sestru miloval.

    Protože to sourozenci dělají, ne?

    Co na tom, že je to lež a všichni to ví?

    Natálie se beze slova postaví vedle mámy, která se na ni se zoufalým zavytím vrhne, jakmile si jejího příchodu všimne, a třesoucí se ruce se Natálii k nesnesení pevně utáhnou kolem krku. Natálie mámu útěšně pohladí po zádech a polkne žluč, která ji začne pálit v puse.

     Aniž by to chtěla, ocitne se přímo před velkoformátovou fotografií Karolínina obličeje. Lhala by, kdyby řekla, že si nepředstavovala, jaké to bude, až sestru po té době znovu uvidí. Že to však bude na jejím pohřbu, ji nenapadlo ani v ten nejdivočejších představách.

     Je zvláštní vidět Karolínin vyzubený portrét v takové situaci. Ji, Karolínu, která byla vždycky zhmotněním dobré nálady a volnomyšlenkářského ducha, bohému, v místě, kde ve vzduchu není cítit nic jiného než zmar a smrt.

     Je to ultimátní šach mat.

     Na rakev dopadnou skrz prosklenou střechu slabé únorové paprsky, které se proderou skrze tmavě šedé mraky, které už od časného rána pokrývají celou oblohu. Kdyby byla Natálie věřící, zajisté by v tom momentu hledala nějakou hlubší symboliku, takhle ale jen pozoruje ten výjev před sebou a hlavou jí běží, jak nevyzpytatelný život je.

     Kdyby v té rakvi ležela ona, stála by tu Karolína, nebo ne?, napadne ji.

    „Paní Kolářová… tady,“ ozve se vedle mámy šeptem a Natáliina pozornost se obrátí k mužské siluetě v černém svetru, která se vedle nich ocitne. Mladý muž uchopí mámu za loket, jemně ji směrem k sobě obrátí a podá ji lahev vody. Máma bere otevřenou plastovou láhev, a nechává muže, aby ji do roztřesené dlaně vyloupl ze stříbrného platíčka bílou tabletu, pomalu ji za jeho pomoci přenese k ústům, spolkne a zapije vodou.

    Obřad začne zanedlouho. Hlas zaměstnankyně krematoria postrádá jakýkoliv cit, když v několika strohých větách popisuje Karolínin nedlouhý život, studijní a umělecké úspěchy. Natálii ten odosobněný přístup nevadí, je za něj ráda. Ten chybějící patos je něco, co jí pomáhá držet její vlastní emoce na uzdě, když se k ní zboku tiskne mámino třesoucí se tělo.

    O něco později žena zavírá tmavě modré desky, se skoro neznatelným úklonem hlavy směrem k rakvi je odloží na řečnický pultík a za klapání nízkých podpatků o bílou dlažbu se odebere ze síně.

    V síni nastane ticho.

    Natálie zamrká a očima zapátrá v první řadě, jestli se někdo chopí slova.

    To je všechno? napadne Natálii.

    Pár vět a konec?

    Když Natálie slyší, ze smuteční hosté za nimi povstanou, přinutí se vstát také. Pomáhá na nohy i mámě, která hlasitě sténá a sotva se drží ve vzpřímené poloze.

    Z konce první řady vystoupí ten samý mladý hnědovlasý muž, který mámě přinesl před začátkem obřadu léky na uklidnění. Krátce se na Natálii zastaví nicneříkajícím pohledem, když si stoupá k mámě z druhé strany a taktéž ji podepře.

    Z reproduktorů visících na stěnách se teskně line die first od Nessy Barrett. Při poslechu textu písně se Natálie  přistihne, jak v ní ostře zaplane starý známý odpor ke všemu, co se její sestry týkalo.

    Není zřejmě jediná, kdo textu v angličtině rozumí, při refrénu v hlasitých nářcích v zadních lavicích pozná pláč jejich spolužáků ze střední, Kláry a Dana.

Ale jestli jeden z nás zemře, 

doufám, že zemřu první

protože nechci žít bez tebe, 

nikdy se nechci naučit

jak bez tebe usínat, řekni mi, co je horší

ztratit tě teď, nebo později

možná zlomím kletbu a budu moct být zamilovaná napořád

když zemřu první

     Po druhé sloce Natálie ze všech sil bojuje, aby se jí rty nezkroutily do cynického úšklebku, který se jí hrne na tváře.

    Tu píseň si Karolína k poslednímu rozloučení určitě vybrala sama, sakra, taková ona prostě byla. Hlasitá, dramatická, vždycky musely vířit emoce, nesnášela klid a ticho. Nuda byla jejím největším životním strachem, tak proč si jako poslední píseň nevybrat takovou, která vyzní při pohřbu tak pateticky?

    Natálie zavrtí hlavou. Kdyby nevěděla, že Karolína zemřela po krátkém pobytu v nemocnici s mámou u lůžka, myslela by si, ze je to jen nějaký sestřin zvrácený způsob, jak se pobavit nad řekami slz celého příbuzenstva, známých a kamarádů, které teď cely sál ronil.

    Kdyby Karolína vstala z rakve a zakřičela apríl, Natalii by to ani při nejmenším nepřekvapilo.

    Ukažte, jak moc jste mě měli rádi!, je to jediné sdělení, co v textu Natálie najednou slyší.

    Plačte, plačte hodně, a plačte ještě víc!

    Pokud si ale Karolína stačila vybrat píseň, která bude při jejím pohřbu hrát, znamenalo to, že věděla, že se blíží konec?, napadne Natálii najednou a samotnou ji překvapí, jak moc ji ta otázka zarazí.

    A jestli Karolína věděla, že umírá… 

    ...měla strach?

    Nechce se nad tím zamýšlet, soucit je jednou z mnoha emocí, kterou k sestře odmítá cítit. Raději tak z Karolínina rozesmátého černobílého úsměvu a rakví za ním odvrátí pohled a zahledí se doleva.

    Chce se podívat na matku, ale světlé oči jí skoro proti vůli zabloudí k obličeji mladého muže, který stojí po mámině levici.

    Zcela nepokrytě pláče. Nijak se nesnaží svůj smutek nějak tlumit ani schovávat. Čerstvě oholená brada se mu žalem třese a občas mu mezi pootevřenými rty unikne hlasitý vzlyk.

    Natálie si ho soucitně prohlíží. Při pohledu na jeho zničený obličej se jí u srdce rozlévá tupá bolest, přesně ta, která tam měla být už dávno. Nejen nyní, když rakev s tělem jejího dvojčete klesá do podstavce a mizí z dohledu, ale měla tam bylo i v to úterní ráno, kdy ji máma s roztřeseným hlasem prosila, ať za Karolínou přijede, že se její stav rychle horší. Přijeď, prosím, žadonila máma, ona už strašně špatně dýchá, přijeď, Natálko, proboha tě prosím, přijeď! Ale teď už je jedno, jestli Natálie jela do práce nebo do fakultní nemocnice, než se totiž stačila rozhodnout, kam vlastně míří, stejně bylo už pozdě. Máma volala o patnáct minut později znovu, tentokrát, s jednou jedinou větou.

     Že Karolína zemřela.

     Když Natálie vidí, s jakým neskrývaným zármutkem Simon truchlí za svou zemřelou přítelkyní, a přesto ve své bolesti pevně stojí a podpírá ženu, která přišla o své dítě, skápne jí na tvář něco mokrého.

     Rychlým pohybem si utře oko a podepře mámino tělo silněji, aby Simonovi na druhé straně trochu ulevila.