EPILOG ČÁST DRUHÁ - BYT
Lucie seděla zády opřená o vanu, propínala nohy, kroutila palci a usmívala se. Tenhle večer byl tak zvláštně jiný. Hezky jiný. Karel uvařil opravdu chutné jídlo. Lucii nikdy nenapadlo, že Karel umí něco jiného, než namazat pečivo a položit na něj plátek čehokoli. Karel byl dnes večer opravdu milý, po tolika dnech si s ní povídal, zajímal se, jak jí je. Neopovážila se ptát na cokoli, co by mohlo narušit křehký vztah, který mezi nimi dnes vznikl. Ale tušila, že tohle je přesně ta cesta, jak se ke Karlovi dostane blíž. A třeba si o tomhle průšvihu za několik dní konečně bez emocí promluví a rozumně to vyřeší.
Když si prohlížela nehty na nohou, dostala chuť si je nalakovat. Vzpomněla si, že Karlova přítelkyně měla ve svých potřebách tmavě fialový lak se třpytkami. Balancovala na jedné noze s rukou napřaženou k růžové taštičce na poličce nad umyvadlem, když se ve dveřích objevil Karel. Díval se na ni krví podlitýma, uslzenýma očima. V ruce třímal černé nůžky s dlouhými branžemi. Lucie zamrzla.
„Kájo...?"
Karel udělal několik kroků k ní.
„Kájo!" křikla na něj vyděšeně Lucie. Přitiskla se na zeď za sebou a napnula se, aby zmenšila prostor mezi sebou a jím. Pěna ji však jemně vracela zpět do místnosti, jako by ji Karlovi vydávala. Ten se zastavil metr před ní.
„Luci," začal Karel, „volal mi táta. Umřela mi babička," zašeptal. Lucie zadržovala dech, až když jí došlo, co Karel řekl, vydechla a odlepila se od zdi. „Lucko, prosím tě... já jsem tohle všechno posral, tohle byla ta největší kravina, co jsem kdy udělal," litoval. Lucie mlčela. „Pustím tě, pustím," sliboval, brečel, ve vzduchu máchal nůžkami, „jen prosím, nahlas to až zítra. Dnes ne, prosím. Dneska ne..."
Lucie sledovala, jak před ní klesá Karel na kolena, jednu branži vsouvá mezi umělohmotnou pásku a její kotník a pomalu ji přestřihává. Chtěla mu říct, že ji jeho ztráta mrzí, byla ale natolik zaskočená, že zůstala tiše stát. Nedokázala pochopit, že ten moment, kdy se odsud dostane, přišel dnes... právě teď.
Karel uvolnil její nohu z pout a zvedl k Lucii oči.
Ozvalo se naléhavé bušení na dveře, pak se navíc rozezněl zvonek. Oba se po sobě polekaně podívali.
„Lucko, vydrž, prosím tě, vydrž ještě chvíli. Pak půjdeš, slibuju, Luci, prosím, ještě pár minut. Prosím," chytil ji Karel za ramena a zatřásl s ní. Lucie konsternovaně přikývla.
Karel odešel z koupelny, posledním pohledem se ještě přesvědčil, že ho Lucie nenásleduje. Spěšně jí poděkoval.
Zatímco Karel otevíral dveře bytu, Lucie využila nově nabyté svobody, udělala tři rychlé kroky a během vteřiny stála u dveří na opačné straně koupelny, na kterou se poslední týdny jen toužebně dívala. Byl to zvláštní pocit.
Do bytu někdo vešel. Lucie stála schovaná za dveřmi a bedlivě naslouchala. Podle všeho to byl ten samý muž, který Karla navštívil tenkrát.
„Kájo, volal ti táta? Mluvil s tebou?" ptal se muž.
„Jo, volal," přitakal Karel, ozvalo se dlouhé smrkání.
„Co ti říkal?"
„Že babi umřela."
„Kdy s tebou volal?" zajímal se.
„Nevím, je to - je to asi půl hodiny..."
Chvíli bylo ticho, pak si muž povzdychl.
„Kájo, sedni si, prosím tě."
„Proč?"
„Tvoje máma je na tom zle."
„Cože? Co - co máma? Jí se něco stalo?" zajíkl se Karel.
„Skočila. Skočila z mostu."
„Co je to za debilní vtip?"
„Vůbec nevíme, co se stalo. Mluvil jsem s klukama z místa, i s tátou. Prý s ní volal, slíbila mu, že za ním přijede. Jela přes Masarykův most, tam zastavila, vystoupila a pak skočila."
Lucie si přitiskla dlaně k ústům.
„To není pravda, já - já tomu nevěřím."
„Promiň, Kájo. Moc mě to mrzí."
„Zdeňku, proč - co to je za blbost - máma by nikdy -"
Ozvala se dunivá rána.
„Kájo, zvedej se, pojď sem, no tak... no tak. Sedni si tady. Tak."
Bytem se roznesl Karlův nářek. Bylo skoro nesnesitelné ho slyšet. Lucie se rozbrečela.
„Byli tam nějací dva kluci, vytáhli jí z vody, zavolali pomoc, všichni přijeli brzo. Ale... vypadá to hodně zle, Kájo... Padla na blbý místo... Je mi to hrozně líto. Strašně mě to mrzí."
„Kde - kde je táta?"
„Mluvil jsem s ním, volal jsem mu to. Už by měl být na cestě do nemocnice. Říkal jsem mu, že za tebou dojedu."
„Kde je brácha a ségra?"
„Jedou si pro ně prarodiče."
„Kam pro ně jedou?"
„Máma je vezla s sebou... Našli je v autě."
Karel tlumeně zavzlykal.
„Kájo, mám někomu zavolat, ať sem přijede? Komu zavolám?"
„Ne, ne..."
„Dobře, ale sám tu nemůžeš zůstat, slíbil jsem tátovi, že se o tebe postarám."
„Ne, strejdo... ne..."
„Zavolám Petře, abys tu nebyl sám? Dobře?"
„Já tu nejsem sám..."
„Petra je tady?"
„Ne... Lucka, Lucka je tu se mnou."
„Lucka?"
Během několika vteřin se v koupelně rozsvítilo světlo, dveře se s prásknutím rozrazily a před Lucií se zjevil statný muž. Pohledem nejprve přelétl po ní, pak po koupelně, oblepené tmavou pěnou, s provizorně zařízeným koutkem, kde na sobě leželo několik dek, polštářů, knih a pomačkaných časopisů.
„No do prdele," ulevil si Zdeněk.
„Musíte mu pomoct," řekla Lucie prosebně, „on tohle nechtěl, to já. Já to po něm chtěla. Řeknu to všude. Kde bude třeba."
Zdeněk se šokovaně ohlédl přes rameno na Karla. Ten seděl zhroucený na židli v kuchyni a brečel.
„Mami, mami..."