Filip - 2022 - last entry

Filip

čtvrtek 20. leden 2022

Slyším nad sebou hlasy. Podle omezených rozpoznávacích schopností, pokud mě sluch neklame, je to jeden chlap a asi dvě ženský. Zvedej se, ty debile, říká mi ten chlap, tahá mě za loket, a já se donutím otevřít oči. Spára mezi dlaždičkama je úplně černá, a když vidím ty v rohu u soklu, kde jsou béžový, dojde mi, že ta, na který ležím, je jenom hodně špinavá. V nose rozeznám silnej štiplavej zápach moči a obrátí se mi žaludek naruby. Proč jsi mu doprdele nalejvala, ten byl na hadry, už když přišel! Ale já myslela, že jde o tržbu, ne? Jako vydělat? ozve se váhavě. Potupně spolknu tu trochu zvratků, co se mi objeví v puse. Zavolám mu záchranku? ptá se ještě někdo další. Chci se zvednout, ale nejde mi to, mám vypnutý nohy. Znovu položím hlavu na zem pod pisoár a jsem smířenej, že tohle je místo, kde si nějakou dobu pobudu. Možná tady i zestárnu. Koukám na ty fleky na dlaždicích a nejsem si úplně jistej, jestli je to jenom vzor, ale podle toho, jak to tu smrdí, asi ne. Já nevim, doprdele, tak asi jo, volej, a pak slyším kroky, který tak zní tak divně lepivě, a mě dojde, ze moje tvář je na těch zechcanejch dlaždičkách přilepená úplně stejně, jako podrážky nově příchozího. Laskavě nejvejrej, nečum, jo, pokračuj, pokračuj! Jestli potřebuješ, tak se vychčij v kabince! Co mu je? Co asi? Počkejte, já ho asi znám, cítím ruku na rameni, nejsi Filip? Jsem, ale mlčím, ne protože bych odpovědět nechtěl, ale protože mi nefunguje celý tělo, tudíž ani hlasivky ne a já místo toho alespoň přemýšlím a říkám si, proč takový jméno vlastně mám. Filip. Hodí se ke mně? Nejsem spíš třeba typ na Kubu nebo Vojtu? Proč se nejmenuju po tátovi Radek? Radek Tříska. Když už vypadám jako on zamlada, mohl jsem mít i stejný jméno. Hej, hej, mluvím s tebou. Ten ti asi neodpoví, podívej se, jak vypadá, je úplně nasračku. Myslím, že ho znám, kde má peněženku? Tyvole nešacuj ho, jenom na občanku se podívám, ne, podržte ho, jo, tady ji má, ta kapsa - jo, počkej, hele - Filip Toman, já to věděl, že jsi to ty, ty jsi bejvalej Sáry Hodanový, že jo? Za zavřenýma očima se mi vybaví Sářiny černý vlasy a jak si vždycky vyndavala z jídla rajčata a dávala mi je do talíře. Asi jsem se naučil ovládat realitu, protože když otevřu oči, Sára stojí nade mnou. Já už se o něj postarám, říká a asi zůstaneme na záchodech úplně sami, protože je tu najednou úplný ticho. Tak co se stalo tentokrát? ptá se Sára pobaveně a ze všech těch lidí, co mě tu viděli, mi najednou dodá pocit, že je ten můj stav vlastně spíš k smíchu než k pláči. Pořád nejsem schopnej mluvit, ani když mi začne sahat do kapes u kalhot a hledat telefon. Asi sis rozbil displej, poví mi a pak mi oznámí, že jsem úplně blbej, protože mám pořád i po letech furt stejnej bezpečnostní kód, víš, že se má měnit? To je ta tvoje, jo, ptá se a ukazuje mi na ploše mýho telefonu fotku, kterou jsem vyfotil na výletě v Mariánkách, a já se kochám, jak nádherně tmavě hnědý oči Magda má a strašně si přeju, abych se do nich zas mohl zadívat a na chvíli se v jejich hlubinách ztratit. A asi jsem časoprostor ovládl na mistrovský úrovni, protože když otevřu oči příště, Magda sedí vedle Sáry. Vůbec se teda neusmívá a vypadá jak ty tři sudičky před chvílí, nešťastně, rozpačitě a trochu vyděšeně. Ahoj lásko, mumlám a beru ji za ruce, strkám si je před obličej a chci jí je políbit, ale zarazím se, když vidím, jak se jí třpytí nehty a jsem tím úplně fascinovanej. On ti volal? slyším Magdu ptát se Sáry a hlas má u toho takovej divně napjatej a mě na chvíli napadne, že je na mě naštvaná, ale v následující vteřině mě to trápit přestane, protože ten lak, co má Magda na nehtech, je metalickej a podle směru, ze kterýho se koukám, je jednou modrej a pak fialovej. Modrej, fialovej. Modrej, fialovej. Hustý, ty kráso. Ne, nevolal. Dal mi vědět jeden kamarád, že se tu Fili vypnul, ať pro něj přijedu. Magda přikývne a tiše poděkuje. Dík, žes mi zavolala, Sáro, jasný, odpoví zase Sára Magdě. Je to úplně idylickej moment, skoro jak z nějakýho renesančního obrazu, ožralej debil s bejvalkou a přítelkyní u mušle, pánské záchodky v Pubu, olej na plátně. A pak se celej zebleju, aby bylo dílo dokonalý. Fílo, zasténá Magda zoufale a zní, že bude brečet. Hej, dobrý, v pohodě, dobrý, chlácholí Sára, nevím koho vlastně, jestli mě nebo Magdu. Magdo pojď, pomoz mi s ním, chyť ho pod rukou, instruuje, a zaber. Čtyři ruce mě docela bez námahy zvednou na nohy, na kterých se najednou udržím, což čumím, a Sára do dlaně nabírá vodu a nad umyvadlem mi omývá obličej. Magda bere papírový utěrky, čistí moji pozvracenou šedou mikinu a já jsem plně zaneprázdněnej sledováním toho toho lůzra, kterej na mě civí z křivě pověšenýho zrcadla zpátky. Dneska se ožral, i když Magdě, ale teda hlavně sobě slíbil, že už to neudělá. Jenže jako na potvoru přišla situace, ve který dostal pocit, že mu nic jinýho nepomůže a pití byla ta jediná známá, která mu poskytla rychlou útěchu. Mrkám a v těch modrých očích, děsivě podobných těm mým, vidím, že tentokrát to bylo fakt něco zlýho. Co se ti stalo? ptám se ho. Návštěva mámy v Ostravě, říká mi a dál už nic vyprávět nemusí, protože já ten dnešní příběh dávno znám. Byl jsem vyřídit darovací smlouvu na byt, protože jsem chtěl, aby máma z dědictví taky něco dostala, když ji táta tak sráčsky ošidil při rozvodu, při kterým se mu bůhvíjak podařilo udělat, že je bezmajetnej chudák. Máma se mnou skoro za celou dobu nepromluvila, jen útrpně snášela moji přítomnost, u notáře pronesla všehovšudy pět vět, a to jen, když musela, a když už bylo konečně po všem a my měli ověřenou a podepsanou smlouvu podanou společně s návrhem na vklad na katastru, zeptal jsem se jí před úřadem, jestli spolu nezajdeme na oběd. Já už něco mám a musím nakoupit, vymluvila se a začala v kabelce něco hledat. Ani se na mě pořádně nepodívala, když jsem se ji ptal, jak se má malý. Se založenýma rukama jenom pokrčila rameny, no jak, dobře, asi. Jsem chtěl, abys nemusela mít starosti o peníze, mami, můžeš to pronajímat nebo prodat, co budeš chtít, tři ká káčko v centru Brna, to je velkej byt v super lokalitě, začal jsem, ale zarazil jsem se, když si podrážděně odfrkla. Tak mi s velkou pompou věnuješ to, co mělo bejt dávno moje, skvělý, protočila očima a nasadila si tmavý brýle, v lednu, když bylo pod mrakem, asi aby pohledem na mě nemusela ztrácet už ani minutu. Já se nikdy nikoho o nic neprosila, tebe taky nebudu, řekla mi přes rameno na rozloučenou, než se za ní zavřely dveře autobusu. O hodinu později už jsem jel zpátky domů po dé pětatřicet a to až příliš rychle. Sotva jsem dorazil do Javorový, zapadl jsem do nejbližšího baru, odkud mě po hodině a půl vyrazili a já skončil tady.

Vezmi ho ven, modrá Fabie, stojím hned před vchodem na blikačkách, ještě to tu trochu fixnu, říká Sára a podává Magdě klíčky. Je mi trapně, že musí Magda platit nesmyslně velkej účet. To mi k útratě ten zmrd připočetl i účet za elektřinu za čtvrt roku, ne? nadávám si sám pro sebe nesrozumitelně na zadním sedadle, když nás Sára veze domů. V předsíni mě Magda vyzouvá z bot a já přemejšlím, o čem se v autě se Sárou bavila. Vím, že spolu mluvily celou cestu, ale co řešily, si vůbec nedokážu vybavit, slyšel jsem je, to jo, ale jako by mluvily tajným jazykem, kterej nebyl mým uším určenej. Hadí jazyk z Harryho Pottera nebo dothraki ze Hry o trůny. Co tak mohla ta moje Khaleesi řešit? Jakej jsem nuzák a chodit je se mnou je čirý utrpení? Posmutněle se uchechtnu. Holky si očividně sedly, třeba budou nakonec i kámošky a jedinej, kdo zase zůstane sám, budu já. Je to nevyhnutelný, cejtím to v kostech, a pomalu se smiřuju s tím, že Magda do toho hodí vidle, zvedne se a navždycky odejde. K mýmu překvapení ale Magda nemizí. Starostlivě mě vede nahýho z předsíně do sprchy, kde mě drhne od hlavy až po paty, pomůže mi vyčistit zuby, převléct do pyžama a uloží mě do postele. Tak se se mnou asi nerozejde, protože proč by si jinak dávala tolik práce se záchranou takovýho neschopnýho lůzra, kdyby nechtěla zůstat?

Nad složitostí tý otázky zavřu oči na moment oči a když je otevřu, na stole u počítače svítí mdlým, oranžovými světlem lampička, kterou mám od doby, co mi bylo pět, a z koupelny je slyšet na vysoký otáčky ždímající pračka. Magda se vrací do pokoje a vlasy spletený do dvou francouzských copů jí volně splývají po nahých zádech. Tyhle copy si dělá jenom, když si vlasy umyje, což mě přivede k myšlence, že jsem musel na delší dobu zabrat, protože tohle vlasový martyrium Magdě pokaždý zabere nejmíň hodinu. Dívám se na ni, jak jen v bílých bavlněných kalhotkách přechází ke komodě, vybere si jedno z mých trik, přetáhne si ho přes hlavu, to jí zlehka sklouzne po těle a jeho lem se zastaví v polovině jejích stehen. Moje oči jsou teď fixovaný k těm jejím nádherným nohám a najednou v podbřišku cejtím touhu, která mi úplně zatemní mozek. Najednou zmizí všechny pochyby ohledně návratu k sexu, přestože jsem to byl právě já, kterej si pro sebe určil, že právě ten nám s Magdou všechno zkazil, a my tak jakýkoliv intimnosti vyřadili ze hry. Nepřijdu si ani trochu opilej, když Magdu chytám za boky a prudce ji k sobě přitáhnu. Beru ji oběma rukama za tvář a jazykem jí vklouznu do pusy. Tohle mám na alkoholu rád, že dokáže umlčet přesně ty kontrolky v mozku, který jsou jinak pořád zapnutý a pro jistotu přelepený v ON pozici lepicí páskou, aby se mi je třeba nedejbože nepodařilo vypnout. S ničím se nezdržuju. Magda ani nestačí nic říct, když si na ni lehám a líbám ji tak hladově a zoufale, jako bych týdny žíznil a ona byla jediný zdroj životadárný vody na celý planetě. V Magdiných pohybech cítím tu stejnou žádostivost, tu touhu si být zase fyzicky blízko, bylo to sakra dlouho, připadám si jako největší hlupák na světě, když jsem dobrovolně hladověl v nejúrodnější zemi, zahradě, kde tak božsky vypadá a nádherně voní a chutná naprosto všechno. Překážkou je však moje tělo, to nás od jediný věci, kterou oba s Magdou tak strašně chceme, drží na délku natažený paže. Neúspěšně se snažím nasadit si kondom, ale pokaždý okamžitě ochabnu a už není, na co ho navlékat. Moje netrpělivost s každým pokusem roste, roste a roste až do toho momentu, kdy kondom odhodím vedle postele a Magdě slíbím, že si dám pozor. A ona je natolik vzrušená, že bez rozmyšlení souhlasí.

Nevím, jestli je to dobře, nebo ne, ale ani tak se nám to s Magdou nepovede, vypadá to, že moje topořivý tělíska maj víc rozumu než my dva s Magdou dohromady, protože tohle fakt není noc, kdy bychom spolu měli spát po třech měsících sexuální abstinence. Ležíme vedle sebe a já jsem naštvanej, frustrovanej. Magda se ke mně zlehka přitiskne, já se trochu uklidním a hned ji začnu útěšně hladit po ruce, protože nechci přenášet svoji blbou náladu na ni. Filí, musíš se mnou mluvit, šeptá Magda a mně ten její zlomenej tón donutí se na ni podívat. Proč jsi nepřijel od mámy hned domů, já tu byla, mohli jsme si o tom popovídat, říká a já se musím očima uhnout jinam, protože nechci, aby si myslela, že ta vlna vzteku a odporu, která se ve mě zvedne, je mířená vůči ní. Jenže právě vztah s Magdou mě ustavičně nutí čelit svým bolestem, kterým se do chřtánu rozhodně dívat nechci. Nechci je uznat, nechci se v těch pocitech patlat, nechci je vířit, je snazší všechno nechat klesnout ke dnu jako lógr v kafi a snažit se předstírat, že jsem jen obyčejnej kluk, a ne chodící nános osamění a opuštění nasoukanej v lidský kůži. Jsem dospělej, proč mi na ní a nějakým jejím přijetí záleží? slyším se vyhrknout a slzy mi najednou vytrysknou z očí. Je to pořád tvoje máma, já to mám úplně stejně, lásko, odvětí mi Magda tak neskutečně něžně a já cítím, jak mě k sobě přivine a její prsty mi vklouznou do vlasů. 

Ležíme tam, v objetí, propletení jako klubko, občas brečím já, občas ona. Miluju tě, Magdi, vyjde mi z pusy potom a Magda mi vtiskne pusu na spánek, než mi potvrdí, co vím už dávno.

Že ona mě taky.