Filip srpen 2021

Filip

úterý 12. srpen 2021

Na chvíli se zastavím, už nemůžu. Narovnám se, otřu si pot z čela a otevírám láhev s vodou. Dívám se kolem.

Ukrajinci dneska jako každej jinej den přitáhli obrovský rádio a od rána nás obšťastňují svým hudebním výběrem. Mám štěstí, že mně phonk nevadí, ale Láďa vypadá, že by si tou bruskou nejraději smrtelně ublížil. Sorry, kámo, tady Kabáty ani Škwory neznaj, směju se mu a on jen vztekle trhne hlavou.

Ze Srbů dneska dorazil jen Slobodan. Včera ve velkým stylu oslavovali, Srdžanovi se narodila druhá dcera. Ušklíbnu se, když Slobodana vidím, jak se kýve nad kbelíkem a vypadá, že do malty brzy přimíchá i obsah svýho žaludku.

Bral jsem si to hodně osobně, když mě poněkolikátý za sebou zastavili za branou a dali mi dejchnout. Byl jsem z toho upřímně dost rozhozenej. Ale pak jsem jeden den viděl, jak bezpečák nechal projít Dmytra a Mykolu, kteří šli do sebe zaklesnuti jak manželskej pár, aby se navzájem udrželi na nohou, a jako vždycky si počkal a vzal stranou mě. Až pak mi došlo, že nehledá někoho pod vlivem, ale člověka, co bez potíží naplní kvóty otestovaných na alkoholtesteru. Jen si tady na bezpečnost hrajem, ale o tu tady ve skutečnosti nejde. Jde jenom o prachy, jako vždycky. Lidi nejsou a stavět se musí, oči se tak přivřou nad ledačím.

Vypiju půlku lahve neslazený minerálky, rychle ji zašroubuju a vracím se k práci.

Na ubytovnu se dostanem v půl devátý večer. Venku je sice světlo skoro do půl jedenáctý, ale já jsem většinou tak unavenej, ze usnu i se světlem za okny. Jdu do sprchy, jo, oznamuje mi Kryštof, zahučím něco na souhlas a hodím sebou do postele. Dívám se do stropu, sleduju prasklinu, co vede od okna až k futrům a vzpomenu si na kuřecí bagetu, co mám v kapse. Rozbalím ji, s chutí se do ní zakousnu a zavřu oči.

Probere mě pípnutí telefonu. Zuby utrhnu co největší kus bagety a pracně žvýkám, zatímco si vytahuju mobil ze zadní kapsy.

Když vidím, co za fotku mi Magda posílá, ve vteřině mi hlavou zcela automaticky proběhne výpočet, jak dlouho už je Kryštof ve sprše a jak dlouho tam ještě bude. Neváhám a rozhodnu se využít momentu, kdy jsem na pokoji sám. Je to záležitost spíš vteřin než minut a myslím, že tohle musí stoprocentně být můj rekord. Ani ve dvanácti jsem to s Margot Robbie nezvládl rychleji, když jsem ji poprvý viděl ve Vlkovi z Wallstreet.

Dělám jako nic, když se míjím s Kryštofem u dveří, a jdu do koše vyhodit použitý papírový kapesníky.

Ve sprše si stoupnu pod hlavici, opláchnu zaprášený vlasy a nechávám si stékat vodu přes obličej. Večery na ubytovně mám ze všeho tady nejmíň rád. Když nedělám rukama, rozjede se mi hlava na plný obrátky. Vzpomínám na tátu a na věci, který už spolu nezažijeme. Představuju si třeba, jak mi řekne, že je na mě pyšnej a že je rád, že jsem se o sebe dobře postaral. Že si cení toho, že jsem práce nikdy nebál. Já vím, že to všechno dokázal ocenit, ale bohužel jen u ostatních, u mě jako by mu to zakazoval nějakej tajnej vnitřní předpis, protože jsem byl jeho syn.

Krátce si vzpomenu i na Sáru a jak moc ji měl táta rád. Když se ti dva viděli, bylo to, jako by táta úplně roztál, spadly z něho ty nánosy přetvářek a ledu a on se kolem ní choval s lehkostí a nadhledem, kterej byl u něj jinak vzácností. Vždycky jsem si přál, abych já pro něj byl tím, s kým bude moct odhodit všechny ty masky a bejt zase na chvíli jako malej kluk.

Sáhnu po sprcháči a štědrý množství si ho vymáčknu do dlaně. Začnu si mydlit podpaží a mračím se. Nesnáším to. Chci hlavu umlčet, ale ona ve vzpomínkách a úvahách pokračuje dál.

Nechci se vracet k pochybnostem, jestli jsem sem do Švédska nezdrhnul hlavně kvůli tomu, jak se to doma všechno podělalo. Nejdřív jsme se s Magdou chytili kvůli obtáhlejm kalhotám a tomu pytli sraček jménem Vasil, co v nich chodí navlečenej. Pak mi na konci března umřel táta a mně to druhej den přijela do práce říct Sára. Sama u toho brečela a dívala se na mě jako na zrůdu, když jsem se začal smát. Nevím proč, ale prostě jsem se tomu smál, přišlo mi to vtipný. Až když jsem o dva tejdny později sletěl z lešení, jak ožralej jsem byl, začalo mi pomalu docházet, že můj návrat k chlastání asi není proto, že je mi lhostejný, že mi v osmnácti umřel táta.

Spadnul jsem patnáct čísel od armatury a měl jsem kurevský štěstí, že jsem se tenkrát nezabil. Chlapi zavolali šéfa a ten na mě řval tak moc, že ani nevím, jestli na mě pršely jeho sliny nebo slzy vzteku, má totiž doma stejně starýho kluka, jako jsem já. Osobně mě odvezl domů, já mu v Javorovej poblel práh jeho géčkovýho Mercedesu, když couval do řady, a on mi na to neřekl vůbec nic. Dotáhl mě domů a nařídil mi, že se vrátím teprve, až se dám do kupy. To ale pro mě byla jízdenka do stanice Ožralov, protože jsem bez brzdy v podobě nutnosti chodit do práce zase vletěl do chlastu přímo po hlavě.

Většinu těch dní si ani nepamatuju. Mám ty dva měsíce v mlze a dny mi splývaj do sebe. Drhnu si kůži na břiše, jako bych se snažil smýt nedůvěru v to, že jsem tu jednu sobotní noc se Sárou fakt nic neměl. Probudil jsem se ve čtyři ráno, hlava mi třeštila a měl jsem strašnou žízeň. Chtěl jsem vylézt z postele, abych si došel pro vodu, ale Sára ležela vedle mě, a já byl sice oblečenej, ale ona až na podprsenku ne.

Když jsem se jí ráno ptal, co se dělo, jenom se ušklíbla, jak to ona dělá, a nic víc mi k tomu neřekla.

Od tý doby jsem se hodně hlídal, abych v její přítomnosti už nikdy nepil tolik, že budu mít takovýhle šílený okna.

Najednou si vzpomenu si Magdu a sevře se mi žaludek. Nevím, do čeho jsme se to spolu v květnu pustili, ale udělalo to víc škody než užitku, když nad tím tak přemejšlím. Přes den jsme se k sobě chovali čistě přátelsky, ale jakmile se setmělo, trávili jsme večery jako kamarádi s výhodami. Vůbec nevím, proč jsme něco takovýho začali, možná protože to bylo jednoduchý, po ruce, a ani jeden z nás nechtěl tomu druhýmu přiznat, ze chce něco víc, jak se bál odmítnutí. Zastavuju vodu a vycházím ze sprchy. Suším si vlasy ručníkem a hlavou se mi honí výčitky, že si Magda zasloužila mnohem víc, než aby svůj první sex prožila na zadní sedačce mýho golfu na prázdným parkovišti u OBI. Jsem na sebe naštvanej, takhle to nemělo bejt a jsem ubohej, že jsem to dovolil.

Rychle si vyčistím zuby, převlíknu se do pyžama, vlezu si do postele a za chvíli nevím o světě.