kdo jsem
Jmenuji se Markéta, pocházím z malé vesnice na Šumavě.
Netuším, kolik mi bylo let, snad devět nebo deset, když jsem napsala svůj první díl Brendy. Byl to pokus o vtipný deníček dospívající holky, která popisovala trable s kluky, rodiči, sourozenci. Největší fanynkou tohoto díla byla moje milovaná sestra, tvrdí mi dodnes, že ji to hrozně bavilo, a vzpomíná na pasáže, o kterých ani nevím, že tam byly.
A jak se příběh Brendy rozvíjel a já už měla napsáno dost kapitol, napadlo mě, že bych mohla zkusit nabídnout svůj rukopis jednomu českému vydavatelství. Přišla mi zajímavá odpověď, ve které mi bylo sděleno, že správný autor nejdříve přečte stovky titulů, než se vůbec odhodlá někam svůj výtvor poslat. A že mi chybí pokora, protože mi nedochází, jak nezralá pro psaní jsem.
To pro mě byla obrovská rána a tři roky jsem se klávesnice ani nedotkla.
Pak jsem narazila na stránky s fanfikcemi ze světa Harryho Pottera a okamžitě jsem se zamilovala. Ráda na to období vzpomínám. Byli jsme skvělá parta lidí. Začala jsem znovu psát, přispívat, měla jsem kladné i negativní ohlasy. Za hodně vděčím své betareaderce, která mi pomáhala s pravopisem, a já tak mohla pilovat svoje psaní.
Pak jsem zase kolem šestnácti pověsila psaní na hřebík. Neměla jsem chuť psát, studovala jsem na gymnáziu, takže jsem většinu času trávila učením. A když už jsem něco malého sesmolila, byly to spíš jen krátké příběhy, básničky, tvořila jsem spíše pro kamarády, abych je pobavila.
Kolem dvaceti se mi v životě nakumulovalo tolik negativních událostí, až jsem měla pocit, že to nemůžu unést.
A já konečně pochopila, co pro mě psaní znamená. Psaní mi pomáhá ze sebe dostávat emoce, které nejsem schopna ventilovat jinak. Je to moje terapie. A to je zřejmě důvod, proč jsou moje díla plná záporných aspektů, které život přináší. Neumím psát hezky.
