Jedeme na dovolenou!☀️

young adult román

kapitola 2 - Czech roast pork, dumpligs and sauerkraut

Jestli někdo doufal, že se celá situace dřív nebo později uklidní, ten se šeredně spletl. Štěpán ke své sbírce výstředností očividně zařadil i emetofobii, tudíž jakmile se v letadle ozval zvuk Lauřina dávení, Štěpán začal vyšilovat a natahovat ke zvracení taky. Laura se tak rychle dostala ze středu pozornosti jak rodičů, tak personálu letadla, protože když se dělá zle skoro sedmiletému klukovi, je to přece mnohem horší, než když se to děje osmnáctileté holce.

To dá rozum.

K pocitu nevolnosti, se kterým Laura bojovala už hodinu a půl, se z nervozity přidala i křečovitá bolest břicha a nadýmání. Ať se pokoušela měnit pozici, ve které seděla, omezený prostor jí moc místa pro úlevu neposkytl. Když se jí břicho zvětšilo do rozměrů, které by velikostí vydalo za těhotenské před porodem,  jí začalo  jasné, že se musí zvednout. Černovlasý muž ve středním věku sedící vedle jí okamžitě uhnul z cesty, jako by se bál, co se bude dít, a Laura se vratkým krokem vydala do přední části letadla. Kde jsou tady záchody? Rozhlédla se. V tak malém prostoru se nemůže toaleta schovávat ani jedna, natož dvě, což tvrdili při bezpečnostním školení před odletem. Člověk se tu sotva otočí na místě. Záchody a tady? Holý nesmysl. Možná jsou vzadu, proběhne jí hlavou a obrátí se na patě.

„Hledáte něco, slečno?“ promluví s plnou pusou stevard, kterého Laura absolutně přehlédla, a vzhlédne od jídla, které má položené ve stříbrné vaničce na kolenou. Sedí zmačkaný na maličkatém sklápěcím sedadle, které visí z jedné ze stěn kolem, a upřeně na ni zírá jako učitelka, kterou o přestávce vyrušíte v kabinetu.

Lauře padnou oči dolů k jeho snídani. Knedlo vepřo zelo. V půl páté ráno. Při tom pohledu se Lauře znovu ohlásí křeč žaludku v plné parádě.

„Promiňte, kde jsou tady toalety?“ zahuhlá Laura tiše a v hlasu se jí odrazí zjevný diskomfort. V puse má sucho. Stevard párkrát přežvýkne vepřové. Žvýká ho trochu jako žvýkačku. 

Vepřovou. Bleh.

Trvá mu docela dlouho, než ho dokáže spolknout.

Lauře se nadzvedne žaludek. 

„Tady,“ pronese a ukáže za sebe. ZA SEBE. Na kus skříně z plastu na ploše ani ne metru čtverečního, kterou má přímo za zády. Proboha. Tohle je hodně zlá kombinace. On, který snídá mastnou českou klasiku, její břicho nafouklé jako balón a zeď oddělující je dva tak tenká, jako její vůle zůstat na palubě a neskočit z těch deseti tisíc metrů rovnou dolů na zem.

Bez padáku a s rozběhem.

Moment – dva záchody, dva záchody, vzpomene si, kde je ten druhej? Naproti tomu prvnímu? Udělá dva váhavé kroky vpřed a snaží se najít dveře té druhé toalety, jenže tady všechno vypadá jako elektrická skříň, proč to sakra není nějak líp značený?

V břiše jí nebezpečně zaškrundá.

„Ta nefunguje, musíte na tu za mnou,“ pronese stevard a potvrdí tak Lauřinu nejhorší noční můru. „Klika není, musíte posunout tu zástrčku, co máte v úrovni očí.“

Po přibližně půl minutě zápasení s mechanismem otevírání dveří Laura vpadne dovnitř a rychle za sebou zavře. Nikdy se ani nezamyslela nad tím, jak se takový klaustrofobik cítí, ale asi je to nějak takhle, jako sardinka namačkaná v konzervě. Ode dneška bude vděčná za záchod, který mají doma. Vedle vany a umyvadla, ale pořád je to pořád tisíckrát lepší, než tahle parodie záchodku pro panenky.

Laura si stáhne džíny a kalhotky těsně nad kolena a sedne na prkénko. Ví, CO potřebuje udělat, jenom neví JAK to udělat, protože reálně hrozí, že pokud dá věcem volný průchod, o jejích zažívacích potížích se dozví celé letadlo.

Nikdy se v životě nesnažila jako teď. Brzdí ten naprosto přirozený biologický jev jak se dá, ale po několika vteřinách se to děsivě zvrtne a než stačí zareagovat, je to. Zazní ohromná rána, jako když se něco roztrhne, a Laura zrudne, protože tohle na chvíli přehlušilo i hluk obou turbín. Na záchodě tráví ještě několik minut, protože se jí zaboha nechce ven. Možná tady i radši umře. Taky by to šlo, vlastně si to umí i představit, bude tady každý den dostávat k snídani knedlo vepřo zelo a svět bude až na to zvracení nádhernej.

Když sebere odvahu a vyjde z kabinky, stevard už je díkybohu pryč, ale místo toho na ni koukají na ni dva kluci, kteří čekají ve frontě, oba zrzaví a pihovatí. Ten hubený, co stojí první, se uchechtne:

„Ty vole, podle toho brutálního záseru jsem si myslel, že tam trůní nějakej chlap!“ řekne a oba se začnou smát.

Laura chce umřít. Normálně, chce umřít, na místě, instantně, ale pán bůh s ní má zřejmě ještě jiné plány, protože nezasáhnul před vzletem a nezasáhne ani teď.

S rudými tvářemi kvapně zmizí za záclonkou a spěchá úzkou uličkou zpátky na místo. Ségra hraje na mobilu nějakou hru, máma i s bráchou usnuli a táta si pořád čte.

„V poho?“ zeptá se Viki mdle, aniž by k Lauře zvedla oči. Ta jenom dosedne na místo a přes hlavu si hodí kapuci. A stáhne ji tkaničkami kolem obličeje, když kolem projdou ti dva kluci vracející se ze záchodu.

Ačkoliv si Laura celý let přála, aby ji vyšší síla vymazala z povrchu zemského, při oznámení, že pilot zahájil klesání, se dá znovu do modlení, tentokrát za naprosto opačný výsledek. Teď už museli bezpečně přistát, jednoduše museli - protože kdyby teď spadli do moře nebo se rozlomili při dosedu na letištní plochu, celý tohle trápení by vyšlo vniveč, což by bylo fakt naprd.

A bylo by to taky jako mega, ale mega trapný.

Její prosby jsou nakonec vyslyšeny (a nebo nejsou, protože třeba žádný bůh ani vyšší síla neexistuje a pilot je prostě zkušený profík a ví co dělá), a za dalších dvacet minut (a dalším dvojím zvracení) Laura konečně vystupuje z letadla ven. Když ji na přistavených schodech ovane vlahý ranní řecký vzduch, po rtech ji přeběhne nevýrazný, skoro neznatelný úsměv. Není to navenek vidět, ale je neskonale šťastná, že tuhle hrůzu přežila.

A kousavou myšlenku, že se za týden bude muset stejným způsobem dostat zpátky domů, se jí v tom návalu euforie podaří úspěšně vytěsnit.

Dostat se v Řecku ke kufrům bylo paradoxně největší zátěžovou zkouškou. Štěpánovi krátký spánek v letadle vůbec neprospěl. Jeho chování bývá někdy i doma dost náročné ustát, tam se dá hodně věcí předvídat a upravit, ale teď byl to úplně jiný level; bylo špatně úplně všechno a Štěpánovi nepomohlo vůbec nic. Laura cítila, jak se pod rostoucí Evženovou váhou lame v pase a má co dělat, aby nezačala zmatkovat, což se ji občas dělo, když se situace vyhrotila. Štěpán měl žízeň – vodu nechtěl, sladký čaj, co se koupil v automatu byl moc studený, a pak nezmohla nic ani kola, pro kterou běžela Viki, a s tou se skoro vždycky vyřeší všechno, ale dneska na něj tenhle trik ani náhodou nezabral. Výdej kufrů se z bůh ví jakého důvodu zdržel, takže celá rodina byla lapená na místě, odkud se nemohli hnout. Štěpánovi byla nejdříve zima, pak na něj zase svítilo sluníčko, a když se přesunuli do klidnějšího rohu haly, aby zmenšili vjemovou nálož a tím možné senzorické přesycení, všechno jenom vyeskalovalo. Štěpán se začal ohánět, jako by kolem nej létaly vosy, rukou dvakrát praštil mámu do obličeje a rozječel se na celou příletovou halu, jako kdyby ho na nože brali. Ta čtvrt hodina, než se rozběhl zavazadlový pás a Štěpána vytrhl ze záchvatu vzteku, svou intenzitou patřila mezi středně náročné momenty. Laura se nad tím úplně nechtěla zamýšlet; raději se soustředila, aby z pásu vychytala všechna jejich zavazadla. Dalo se však říct, že rozhodně zažili horší chvíle, než byla tahle. Nebylo to však o nic méně náročné. Když z pásu stahuje Štěpánův kufr ve tvaru Bleska McQueena, Laura se přistihne, že se jí vyčerpáním a úzkostí třesou ruce a kolena.

Při plánování dovolené rodiče samozřejmě brali v úvahu i vzdálenost hotelu od letiště, aby Štepánovi maximálně minimalizovali nepohodlí. Deset kilometrů, to mohlo autobusu zabrat maximálně patnáct minut jízdy, že? 

Tak to bylo v představách celé rodiny, bohužel jen do té doby, než jim delegátka oznámí, že jejich autobus číslo dvacet tři bude rozvážet hosty do deseti hotelů, které jsou při cestě. A ten jejich – pětihvězdičkový Caretta Holiday Resort je na listu jak jinak než poslední.

Cesta jim nakonec zabere o hodinu víc, než se podaří všechny dovolenkáře rozvézt.

Když Pospíšilovi vystoupí z autobusu na pískem pocukrovaný chodník, Laura si všimne, že si stejný hotel vybrala ještě jedna rodina. Také pětičlenná.

A všichni jsou zrzaví.

Zabodnou se do ní čtyři známé hnědé oči a dvě pusy se roztáhnou do pobavených úšklebků.

A do prcič.

DO PRČIC.