Jedeme na dovolenou!☀️

young adult román

kapitola 3 - a(utista), a(ppka), a(erobic) 

„Vyřídíš to, viď?“

Jedna docela obyčejná věta, řeklo by se, ale přesto zvládla v Lauře rozbouřit tolik negativních emocí, od křivdy, přes vztek, až po sebelítost. Laura zatne zuby a převezme od táty plastový obal s dokumenty a pasy. No jasně, říká si v duchu, táta sice mluví plynně rusky, máma německy a francouzsky, ale stejně se budu muset domlouvat já anglicky, i když to bytostně nenávidím.

„Jo, jasně, mami,“ odpoví poslušně Laura a na tváři se jí objeví křečovitý úsměv. Ale asi byl přesvědčivý, protože mámě stačil, aby se na nic nevyptávala.

Jakmile Laura vstoupí do hotelové haly, do obličeje ji uhodí ledový vzduch klimatizace. Lobby je narvané k prasknutí, všude leží odložená zavazadla, lidé se tlačí k recepci, zelená semišová křesílka okupují znuděné rodiny, které čekají na transfer na letiště. Oproti všem příchozím jsou dohněda (někteří doruda) opálení. Laura se rozhlédne po hučícím lidském úle a chvíli přemýšlí, co má dělat a kam jít.

„Pospíšilovi a Hanákovi?“ ozve se křikem odněkud od recepce. Laura se postaví na špičky a v hloučku u informačních tabulí zahlédne mladou blonďatou slečnu v tričku jejich cestovky, která mává modrým šátkem. Laura si přitiskne na prsa obal s dokumenty a vyrazí vpřed. Pomalým krokem se hrne mezi hosty, kteří čekají ve frontě k recepci a někteří si ji měří nepřátelskými pohledy.

„Sorry, I just need to walk through, excuse me…“ omlouvá se Laura, ale nezdá se, že by pro ni měl kdokoli pochopení, protože podle otrávených a podrážděných obličejů to vypadá, že jí ani nikdo nerozuměl, že nepředbíhá a jen potřebuje projít. Nemám blbou výslovnost? Nebo jsem to řekla blbě? proběhne jí pochybovačně hlavou. Ve vzpomínkách se okamžitě vrátí k paní učitelce Konečné, která ji vždycky peskovala, jak je možné, že nedokáže pochopit tak jednoduchou věc, jako je rozdíl mezi minulým časem prostým a předminulým.

Když se Lauře konečně podaří prodrat se zástupem těl na druhý konec haly, zrzavá rodinka s těma dvěma kluky už tam čeká.

„Dobrý den, Pospíšilová Laura,“ představí se delegátce a snaží se nevnímat, jak se kluci začali pochechtávat.

„Vás má být taky pět, ne? Kde jsou ostatní?“ zpraží ji delegátka namísto pozdravu a rozhlédne se kolem, jestli někde nezahlédne zbytek rodiny.

„Naši zůstali se ségrou a bráchou venku… on… jemu nedělají dobře hlučný místa,“ vysvětlí nakonec Laura přiškrceně a pusa se jí protáhne do tenké linky.

„Aha, oukej, fajn, takže –“ začne delegátka a důležitě se narovná, „od letošního roku se dělá check-in do hotelu elektronicky přes hotelovou aplikaci, takže si vezměte mobilní telefony, do vyhledávání si zadejte název hotelu, měla by vám vyběhnout –“

Laura potom už nic neslyší, protože jeden z těch kluků si nahlas zaprdí pusou do paže a ten druhý se nahlas rozesměje.

Jejich rodiče si toho moc nevšímají, vypadá to, že peskovat je za takovouhle pitomost ani nestojí za jejich pozornost. Delegátka nad tím jen pozvedne obočí a pokračuje.

„Jo, takže si stáhněte tu aplikace, jo, výborně, vy už ji máte,“ řekne pochvalně panu Hanákovi. Laura zamrká a rychle v kapse zaloví po telefonu. Cítí na sobě pohledy obou kluků. Ruce se jí klepou, když otevírá Appstore a hledá tu pitomou aplikaci.

„Už to máte stažený, paráda, takže si tam zvolíte lokaci našeho hotelu, což je Zakynthos, přesně tak a vyplníte jména a data narození všech cestujících –“

Stažený? Jak to může mít ten chlápek stažený, já to ještě ani nenašla, plaší Laura a cítí, jak jí stéká kapka potu po zádech, i když je v plně klimatizované místnosti. Tohle asi nebude horkem. Čau Evžene, pozdraví, když zase cítí známou tíhu na ramenou.

„V klidu, Lauro, to najdeš,“ ozve se posměšně naproti ní a Laura zvedne oči k jednomu z těch kluků. Ten má pusu roztaženou v jízlivém úšklebku a v očích mu blýská. Laura polkne a pohled sklopí zpátky ke svému mobilu.

„Už to máte?“ ptá se delegátka a netrpělivě Lauře koukne na telefon. „No, tady, no, tak klikněte, stáhnout… jestli vám to nepůjde, přihlaste se na místní hotelovou wifi, heslo je caretta se dvěma t, všechno malýma.“

Odněkud se jako duch vynoří Viki a postaví se vedle Laury. Ta jí hned napůl vděčně a napůl vztekle vlepí do rukou dokumenty a vezme telefon do obou rukou, aby se mohla lépe soustředit.

„Tak super, tady si zkontrolujete, jestli sedí počet dní, který tady máte strávit – ano, tak a teď kliknete na modrou ikonku vlevo dole –“

Laura byla snad tři kroky pozadu, pořád ještě vypisovala tátovo jméno a pak chvíli přemýšlela, kdy se vlastně narodila.

„Tady dole uvidíte čísla vašich pokojů, ty však nedostanete hned, jsou teda už prázdné, ale musíte počkat na půl jednou, než se pokoje uklidí a připraví. Takže v půl jedné se tady zastavíte pro klíče, dobře?“

Laura na srozuměnou přikývla. 

Po dalších čtyřiceti minutách vysvětlování, kde se co v resortu nachází a jak to funguje, Laura společně s Viki vyzvedly na recepci fialové náramky, které přinesly před hotel, a tam si je všichni nasadili. Všichni kromě Štěpána, protože ten se ze zoufalství rozbrečel při představě, že bude muset mít týden něco připnuté na ruce. Zkoušeli ho přemluvit, že mu náramek dají na nohu, ale ani to neprošlo.

„Tak se Lauri dojdi zeptat, jestli to musí Štěpánek mít,“ poprosila máma Lauru, aniž by se na ni podívala. Ta jen přikývla a pusa se jí zkroutí do rozmrzelého úsměvu.

„Jo, skočím tam,“ odpověděla neutrálně a vyrazila zpátky na recepci.

Laura se odešla převléknout do plavek jako poslední. Na dlaždičkách bylo na dámských toaletách u bazénového komplexu strašné mokro, vysoukat se z džínů a zpoceného trička byl skoro nadlidský úkol. Laura si na sebe rychle natáhla nové oranžové plavky, které si koupila přímo na tuhle dovolenou, zkontrolovala se v zrcadle, rozpustila si hnědé vlasy z culíku, sbalila si oblečení a vyrazila z kabinky.

Cesta k lehátkům byla zvláštně dlouhá. Laura si nemohla pomoct a pohledem klouzala po všech ženských tělech kolem bazénu, přičemž se s každým z nich instinktivně porovnávala. Nesrovnávala se jen s dívkami svého věku, ale vlastně se všemi ženami, které potkala. A i když nebyly všechny dokonale štíhlé a vysportované jako na sociálních sítích, kdykoli narazila na nějakou s opravdu přitažlivými křivkami, ucítila nepříjemné bodnutí studu a možná i závisti v žaludku a raději pohled odvrátila.

Kvapně se ještě osprchovala ve venkovních sprchách, než si sedla zpátky na ručník. Napadlo ji, proč vlastně pořád někam spěchá, jako by všechno musela udělat co nejrychleji, co kdyby někdo zrovna potřeboval, aby byla při ruce? Zamrkala a rozhlédla se. Nemusí. V klidu. Máma zrovna maže Štěpánovi záda, ten si hraje na mobilu hry a je v pohodě. Viki už je v bazénu, neplave, jen tam stojí po prsa ponořená ve vodě a zpoza černých brýlí pozoruje dění kolem.

Vydechni. V klidu, Evžene, jsme na dovolenej.

Bude to fajn.

Laura se uvelebila na lehátku a všimla si, že během těch pár minut, co byla pryč, stačil táta pod slunečníkem usnout s otevřenou pusou. Laura se na chvíli pohledem zastavila na jeho stříbrně bílých vlasech a povadlé kůži na hrudníku a břiše.

Hlavou se jí mihlo, jestli byl taťka odjakživa takhle starý, ale upřímně, nepamatovala si ho jinak. Byl vždycky výrazně starší než tátové ostatních dětí ve školce i škole, a už si tak nějak zvykla, že si ho učitelé i učitelky pletly s máminým tátou. Když Lauře hlásili, že si pro ni přišel děda, byla pokaždé hrozně překvapená, když v šatně skoro nikdy nestál děda Gusta, ale táta.

Láska nezná hranic, Laurinko, tvrdila odmala máma, jako by si to pro sebe potřebovala omluvit. I tak se Laura styděla, když občas mezi rodiči zahlédla nijak nefiltrované projevy lásky. Přestože láska neznala hranic, milostný vztah šéfa firmy a jeho o třicet čtyři let mladší sekretářky podle Laury tou hranicí rozhodně být měl.

Laura se vytrhne z myšlenek a zadívá se na bazén, u kterého se to začíná hemžit lidmi. Chvíli tápe, co se děje, ale když začne hlasitě hrát hudba, pochopí, že se bude něco dít. Štěpán se nerovná a přikryje si dlaněmi uši.

K bazénu naběhne šest mladých lidí, čtyři kluci a dvě holky. Všichni jsou to zřejmě animátoři, podle bílých trik a modrých šortek. Kluci mají kraťasy volné, holky místo nich mají hodně upnuté bike shorts, které jim končí pod zadky.

„Aqua aerobic!“ zakřičí jeden z nich do mikrofonu a začne roztleskávat dav. K Lauřině údivu to funguje, lidé se zvedají z lehátek a míří do bazénu.

Jeden z kluků si kleká i k Viki, která pořád stojí jako socha v bazénu. Směje se na ni a povzbuzuje ji, ať se taky zapojí. Ta se ale bez jakékoliv reakce otáčí a vylézá z bazénu.

Laura se ostýchá na ty animátory tak bezostyšně dívat, ale když vidí, že se na ně dívají naprosto všichni, zůstane na nich očima viset taky. Všichni jsou jak vystřižení z Instagramu, jak kluci tak holky jsou opálení, vlasy mají vyšisované sluníčkem, postavy vysportované, holky nohy bez jediného dolíčku.

Je moc hloupý přiznat si, že žárlím? prolítne Lauře hlavou. Taky by tak chtěla vypadat. Kdo by vlastně nechtěl?

Bejt dokonalej?

Je to zvláštní, ale Štěpán je celou dobu zticha. Sice si kryje uši před nadměrným hlukem, ale sleduje, jak holky a kluci poskakujou na okraji bazénu, výskají, tancují, a lidé je ve vodě napodobují, plácají rukama kolem sebe a všude stříká voda. Máma sedí za ním, rukou ho hladí ve vlasech a usmívá se. Vypadá šťastně. Na chvilku. Ale vypadá.

Laura se podívá na hodinky.

Půl jedný! 

Klíče!