Prvních několik hodin výuky Magda zvládla absolvovat bez větších obtíží, v půl druhé ji kombinace nahromaděné únavy, monotónního přednesu a tepla v pokoji ubila natolik, že se přistihla, že u fyzikářova výkladu klimbá. Silou vůle vydržela do konce vyučování a sotva hodina skončila, padla vyčerpáním do postele a spala až do večera.

      Probudila se v půl desáté. Byt byl nezvykle tichý, na chodbě se nesvítilo, přestože se u nich doma běžně nechodilo spát před jedenáctou. Magda se zvolna posadila na posteli a okem jí projela tupá bolest. Složila si hlavu do dlaní, pevně zavřela víčka a snažila se ten nepříjemný vjem potlačit.

     Probírala se vzpomínkami, kdy naposled měla něco k jídlu a k pití. Celý den, od rána, co se připojila do výuky, do doby, co vytuhla na posteli, se urputně bránila čemukoli, co by ji přinutilo vykročit za práh pokoje. Nechtěla nikoho potkat. Ani tátu, ani mámu. Nepředvídatelnost jejich chování byla natolik děsivá, že na dlouhé hodiny potlačila všechny své tělesné potřeby a raději zůstala v bezpečí čtyř známých stěn.

     Když bolest za okem mírně ustoupila, Magda se rozhlédla po potemnělém pokoji. Naprázdno polkla a spustila nohy z postele na zem. Na bosých chodidlech ucítila vysoká vlákna koberce, nohama po nich bezmyšlenkovitě kroužila a tupě zírala do tmy před sebou. Hlavou jí krátce probleskly obrazy ze včerejšího večera, matčin vyhublý obličej v zátiší koberce a tátovy vztekem zkalené oči. Zároveň se do těch vidin promítly i obrysy něčeho, co nedokázala uchopit a popsat, možná to byl sen, který byl následnými událostmi zpřetrhán. Na čele se Magdě objevila hluboká vráska, jak usilovně přemýšlela nad tím, co se jí vlastně zdálo. Měla ten sen na dosah ruky, stačilo jenom natáhnout paži, chytit ho do prstů a prohlédnout si ho… ale on jako by jí schválně unikal, hbitě klouzal mezi prsty a kroutil se, aby ho nemohla polapit.

     S neodbytnou potřebou si odskočit vstala z matrace, tiše pootevřela dveře a vklouzla do chodby.

     U kohoutku v kuchyni strávila dlouhou chvíli. Uhasit žízeň, kterou měla, bylo jako zápasit s požárem pistolkou na vodu. Skleničku naplnila až po okraj, oběma rukama ji přenesla k ústům a několika mohutnými loky ji celou vypila. Pátou sklenici vody natáčela s vědomím, že toho bude později litovat a že se bude zbytek noci trousit na záchod, ale ústa měla pořád vyprahlá natolik, že nemohla přestat pít.

     Ačkoliv nic nesnědla, do postele ulehala s plným a těžkým žaludkem. Všechna ta voda se jí v břiše přelévala sem a tam, s každým sebemenším pohybem se pomalu valila po žaludečních stěnách, jako když se sesouvá hromada kamení. Magda si přitiskla dlaň na levý bok a snažila se mělčeji dýchat, aby si alespoň trochu ulevila.

      Nevyčistila jsem si zuby, vzpomněla si najednou, ale bylo jí tak zle, že se to tak rozhodla i nechat.

     Zírala do stropu nad sebou a hlavou se jí míhaly různé životní okamžiky. Často se jí to dělo před tím, než usnula. Přivolávala nedávné, ale i měsíce a roky staré vzpomínky, ze kterých se necítila jinak než smutná a ponížená. Oprášit staré pocity a znovu přiživit prožitou bolest a křivdu, jí přinášelo určitý klid a jistotu. Byly to ty nejvěrnější přítelkyně, které jí dělaly společnost celých šestnáct let, a bez jejich přítomnosti už si neuměla svůj život přestavit.

     Bylo to jako droga. Nestačily jen nepříjemné chvíle, které přišly přes den, potřebovala se těmi hořkými okamžiky přejíst, jako by to bylo to jediné, co jí na tomhle světě dávalo smysl.

     Přesvědčení, že si zaslouží cítit se zle.

     Vasil, Týna a jejich polibek. Nemusela nad tím nijak dlouho přemýšlet, aby se jí stáhly všechny svaly v těle v podobné úzkosti, jako tenkrát. Jako by tam znovu byla a viděla, jak se jeho rty potkávají s jejími, nejdříve zlehka, jako by se chtěli poznat, potom Vasil Týnu přitáhne k sobě a svým jazykem vklouzne do jejích úst.

     Čtvrtek, fronta na oběd. Všichni se pošťuchují, jsou v uvolněné náladě, protože zvládli náročné dopoledne plné zkoušení a písemek a odpoledne už je čeká jen volná zábava v podobě tělocviku a hudebky. Kluci škádlí holky, naráží do nich, celým tělem nebo jenom rameny, a holkám se ta pozornost líbí, rozjíveně výskají a hihňají se. Magda je jediná, koho se Vasil ani nedotkne. Soňu natlačí na okenní parapet a nepustí ji, dokud ho neuprosí, Kláru pevně obejme a poponáší ji několik metrů ve frontě bez toho, aniž by ji mezitím jedinkrát postavil na zem, a Klára se tomu směje tolik, až se její smích nese celou jídelnou. Pak Vasil předbíhá Jarušku tak dlouho, dokud se Jaruška nenaštve. Ta ho pak plácne přes rameno dost silně na to, aby se mu tam udělal červený flek, který mu bude zdobit paži celé odpoledne. Magda se se založenýma rukama na prsou nuceně usmívá, aby se vmísila do dobré nálady ve skupině, ale koutky jí cukají zklamáním.

      Martin. Jejich poslední setkání a tolik zájmu, kolik ho člověk věnuje někomu, kdo je mu bytostně ukradený.

      Táta. A jeho hodnotící pohled, když ji vidí ve spodním prádle.

     Blanka. Hádka, kterou vedou přes zprávy, ve kterých se jí Blanka vysmívá, že k ní Vasil přece nic nemůže cítit...

     Neklidně se zavrtěla na posteli. 

     Překvapilo ji, že už zmizela ta nesnesitelná tíha z levého podžebří, zdálo se, že už se žaludek dokázal prokousat tou hromadou vody, a ona se mohla konečně bezbolestně nadechnout.

     S opatrným hlubokým nádechem se Magda zarazila a začala přemýšlet, proč tohle dělá? Proč se mučí vzpomínkami na chvíle, které už nemůže změnit? Staly se a cítila se v nich pěkně mizerně. Musí se ale cítit mizerně i teď?

    Proč? Vždyť to vůbec nedává smysl…

     Magdě hlavou prolétl nápad udělat přesný opak. Co se uspat vzpomínkami, ve kterých se cítila šťastná, veselá a milovaná?

     Potutelně se usmála, přestože se úplně nemohla zbavit nepříjemného pocitu, že dělá něco zakázaného, protože tohle byl naprosto opačný směr, než kterým se obvykle ubírala. I tak se zavrtala pod peřinu a zavřela oči. Ze začátku to bylo neobvyklé, po chvíli si ale mozek přivykl požadavku a nabízel jí jednu hezkou vzpomínku za druhou.

     Umazaná brada od kečupu a měkké hranolky, co se pod tíhou oleje lámou v půlce. Parný červencový den strávený na vesnickém koupališti u babi a dědy voní jako borovice a sycená malinovka. Nekonečné klouzání se po strmých okrajích koupaliště, stěny pokryté mazlavou vrstvou zabaví ji i ostatní děti na několik hodin.

     Děda ji veze poklusem na kárce, když spolu vyráží za chalupu pro vojtěšku králíkům. Potom jí děda udělá přeslazený čaj, jí spolu na lavičce u dubu čerstvý chleba s tvarohem a děda k tomu zakusuje celou cibuli, jako kdyby jedl jablko.

     Uvelebená na svém tajném místečku v seníku pod krovem poprvé čte Dvůr trnů a růží, venku prší a do plechové střechy bubnuje déšť. Když vyjde pokračování, předstírá, že je nemocná a druhý díl přelouská za tři dny.

     První den na střední, kdy poprvé vidí Vasila a jeho úsměv... a to květnové odpoledne, kdy s ní jako poslední zůstane ve třídě a společně mažou popsanou tabuli a zalévají kytky, protože Blanka je ten den výjimečně nemocná a veškerá služba zůstane na ní. Celou dobu si povídají, ona se srdečně směje všemu, co jí Vasil vypráví. Cestu ze školy jdou spolu, i když už se měl dávno odpojit, protože bydlí na druhé straně města, a nakonec se stane, že ji doprovodí až domů. Cestou si ve stánku na náměstí koupí zmrzlinu a u divadla si dají navzájem ochutnat. Stydí se, když si má od Vasila líznout, když se na ni s těma jeho krásnýma očima tak upřeně dívá, a tak jen lehce zaboří rty do kopečku a nasaje trochu zmrzliny do pusy. Vasil se směje a dobírá si ji, ať si pořádně lízne, ona rozpaky celá zčervená a když odmítne vypláznout jazyk, on se jí pokusí chytit a donutit pořádně otevřít pusu. Obě zmrzliny skončí na zemi, oba se smějí, Magda má Vasilovu čokoládovou zmrzlinu ve vlasech a on její vanilkovou v uchu a na nose. Když pak stojí v uctivé vzdálenosti od sebe, ona v bezpečí za lavičkou a on u stromu, otírají se papírovými kapesníky, oba se potměšile usmívají a najednou se na sebe nedokážou podívat.

     Magda se pokusila zastavit tok myšlenek, protože se ubíral směrem, kterým nechtěla. Nechtěla myslet na to, jak se jí od té doby Vasil vyhýbal a dělal, jako kdyby se to odpoledne nikdy nestalo.

     Vztekle se převalila na druhý bok. Odmítla zabřednout do trýznivých pochyb, co k ní Vasil vlastně cítí. Naklepala si polštář a pokusila si přivolat další příjemné vzpomínky.

     První výplata… Peníze, které si poctivě vydělala, se kterými si může svobodně naložit a koupit si, co chce.

     Co dál? Co třeba ten melancholický pocit, který cítí vždycky, když si pustí Post Maloneho Circles?

     Ať se snažila, jak chtěla, stěží hledala záblesky štěstí od doby, kdy propukla covidová nákaza. Vzpomněla si jen na procházku s Blankou, kdy se jí v kabelce vylilo kafe… na hořkosladký moment s Patrikem, po nehodě, kdy poprvé za dobu, co se znali, vypadal, že ji konečně vidí… a na ten večer, kdy jí Vasil napsal, že to nebylo poprvé a naposled, kdy se mu o ní zdálo…

     Zavrtěla hlavou.

     Ne, ne, tam ne, Vasila ne.

     Bylo možné, že se za ten rok neudála jediná věc, díky které se cítila opravdu šťastná?

     Přepadl ji hluboký smutek, protože si náhle uvědomila, jak nešťastná ve skutečnosti je a jak moc covid zničil všechno, na co byla zvyklá.

     Nechtěla si do hlavy nechat vstoupit ten zástup vzpomínek, které už se dychtivě hlásily o pozornost. Vasil a jeho domýšlivý obličej, Blanka a její prázdný pohled, tátovy ruce na mámině krku…

     Opravdu si nevybaví jediný moment skutečného štěstí za poslední rok?

     A najednou, jako kdyby se zvedla opona a ona uviděla Filipa a sebe, jak se v záchvatu smíchu lámou v pase, protože Filip uklouzl na parketách a dojel po zadku až ke gauči. Pak se smáli už úplně všemu, a i když jeden nebo druhý chtěl přestat a získat zpátky trochu kontroly, druhý ho svým smíchem nakazil znovu, a dokázali se ovládnout až potom, co jim přišla vynadat sousedka.

     Magda se ušklíbla a zavrtěla se náhlým nadšením v peřině, se kterým si vybavila zvuk Filipova smíchu. Nikdy neslyšela nikoho se tak upřímně a nahlas smát, jen ta vzpomínka jí ústa protáhla do širokého úsměvu a podél páteře jí proběhlo příjemné zamrazení. Filip se smál tolik, až se chytal za břicho, prohýbal se v zádech, zakláněl hlavu a po tvářích mu tekly slzy. Stříbrné vlasy mu poletovaly kolem obličeje, ramena se mu třásla a na krku mu poskakoval výrazný ohryzek.

     Magda cítila, jak se jí při té vzpomínce rozbušilo srdce. Posadila se na posteli a zalapala po dechu. Proč je tu najednou takové dusno? 

     V semišových teplácích bylo k nevydržení, musela je ze sebe hned svléct. 

      Vstala, kalhoty stáhla ke kolenům, sešlapala je ke kotníkům a nechala je za sebou ležet na zemi, když zamířila k oknu. Vzala do ruky bílou kliku, otočila s ní a otevřela okno dokořán. Přesně v ten moment se zarazila a očima těkala po prázdné ulici pod sebou. Tady, přesně tahle chvíle je něčím povědomá, už ji viděla, nedávno… možná ve snu… Co tu viděla?

     V mysli jí vyvstal obraz sebe samé, jak stojí u okna, s klikou v pravé ruce, přesně jako teď… ale to okno neotevírá, přidržuje se, aby se ukotvila v rozbouřeném prostoru. Oči má zavřené, a druhou ruku má položenou na dlani, která svírá její krk…

     Magda zamrká a vyvalí oči, protože najednou zahlédne celou scénu snu, který se jí předešlou noc zdál.

     Neudělá ani jeden krok zpátky, přestože se na ni valí ledový vzduch zvenku, na holých stehnech jí vyskáče husí kůže a na zčervenalých tvářích mráz nepříjemně štípe. Nedokáže se přinutit tu kliku pustit, protože ten dotek v dlani je přesně to, co jí pomohlo ten sen vyvolat. A i když se bytostně styděla za to, čeho měla najednou plnou hlavu, nezabránilo jí to, aby si z toho snu přehrála všechno, co si pamatovala. A ne jednou.

     Zbývalo pár minut do začátku výuky a Magdě se rozezvonil telefon. Volal jí Filip.

     „Ahoj?“ protáhla Magda překvapeně a ze zvyku sklopila obrazovku notebooku, přestože ještě neměla zapnutou webkameru.

     „Čau… Magdo,“ ozvalo se z reproduktoru. „Říkal jsem si… že ti zavolám… máš tady gumičku.“

     Magda si skousla rty, aby se jí z pusy nevydralo pobavené uchechtnutí.

     „Filipe, ty mi voláš v osm ráno, abys mi řekl, že jsem u tebe nechala gumičku?“ Chvíli bylo na druhé straně ticho.

     „No a?“

     „Gumička? Jako fakt?“

     „No…?“

      „Víš, že si ji můžeš klidně nechat? Já jich mám hodně a ty stejně vypadáš, že ji potřebuješ. Na tu tvoji… ofinku.“

      „Já nebudu nosit gumičku se třpytkama – a vůbec, jakou ofinku?“ rozčílil se.

      „Já nemám gumičku se třpytkama,“ oponovala Magda.

      „Je taková černá…“

      „Lesklá?“

      „No…“

      „Podívej se pořádně, ta nemá třpytky – “

      „Tak přijdeš si pro ni?“ ozvalo se z telefonu netrpělivě. Magda si složila nohy pod sebe a zajela si rukou do vlasů. Bleskla očima po hodinách.

      „Mohl jsi napsat esemesku,“ dodala, rychle se připojila do hodiny a vypnula si na počítači mikrofon.

      „Nesnáším esemesky. Je to ztráta času. Než to napíšu, tak ti to desetkrát řeknu.“

      „Ztráta času?“ pousmála se a posunula se na židli tak, aby nebylo vidět, že telefonuje. „Myslíš jako jet přes celý město pro gumičku?“

     „Mám ti ji přivézt?“ nabídl se.

     „Ty fakt jako pojedeš takovou – “

     „Sakra Magdo," přerušil ji rozčileně, „tady nejde o gumičku.“

      Magda se zarazila a přemýšlela nad tím, co právě slyšela.

     „Hele, musím hned končit,“ vyhrkla zbrkle, když viděla, že hodina právě začala, „ale… kdy budeš doma?“

     „Po pátej?“

     „Okej… tak po pátej. Pa.“

     Hned jak zavěsila, pleskla se do čela. Proboha, fakt mu řekla pa?

     Pa? 

     Pa? Kdo dneska říká pa? 

     OMFG, to je trapas.

      „Ty se někam chystáš?“

       Magda stála v koupelně a se vší pečlivostí si líčila oči. I když ji tátův hlas překvapil, nedala to na sobě znát. Ignorovala jeho odraz za sebou v zrcadle a na víčko si nanášela tekutou černou linku.

      „Není to moc?“ pronesl táta s lehkostí v hlase a založil si ruku do pasu. Magdin výraz se ani při nejmenším nezměnil, i když v ní ta poznámka rozdmýchala bouři negativních emocí. „Je to dost… pro blondýnku. Tobě sluší… jemnější věci.“

      Konec linky se Magdě nepovedl, protože se jí rozhořčením roztřásla ruka a ocásek měla napravo tlustší a delší než na druhém víčku. Popadla vatovou tyčinku a pokusila se linku opravit, ale celá se jí rozmazala.

      „Díky za názor,“ odsekla a zněla přitom podrážděněji, než zamýšlela. Vzala tampónek a odlíčila si celé oko, aby začala znovu. Táta naklonil hlavu a pousmál se.

     „Vidíš? Mnohem lepší.“ Zlehka ji poplácal po rameni a zmizel z koupelny. Magda zůstala stát a bez výrazu se dívala dolů do umyvadla.

      Táta měl pravdu. Když uviděla Filipův výraz, jakmile se objevila před dveřmi jeho bytu, bylo naprosto jasné, že s tím líčením přestřelila.

      V pokoji s rukama založenýma na prsou čekala, až Filip udělá čaj, a mezitím nezaujatě sledovala dění na potemnělé ulici před sebou a v duchu se lynčovala, proč si proboha myslela, že je dobrý nápad dělat si linky, když to vůbec neumí. Viděla návod v reelu na instagramu a na té holce to vypadalo tak hezky a zdálo se to tak jednoduché, že získala bláhový dojem, že to bude vypadat dobře i na ní a že to zvládne. Na prsou ji provinile bodlo, když si vzpomněla, jakou práci si dala Blanka s linkami, které jí dělala na tu mikulášskou akci.

      Skoro si nevšimla, že se Filip vrátil do pokoje, zavřel za sebou dveře a postavil hrneček na noční stolek.

      „Tak kde ji máš?“ zeptala se Magda a rozhlédla se po pokoji. Filip se zarazil a podíval se tázavě na Magdu, zpoza vlasů na ni koukalo jen jedno jeho oko.

     „Co?“ vyletělo mu z úst, ale než se zeptal, došlo mu, co má Magda na mysli. „Ta gumička?“ Pokýval hlavou a natáhl se na jednu z poliček. „Tak vidíš, že ti na ní nakonec záleží,“ řekl pobaveně, když ji Magdě podal do ruky.

      Magda si s ní chvíli hrála v ruce, a pak k němu zvedla oči.

      „Ty bys ji potřeboval víc než já.“

      Filip uraženě odfrkl a ukázal si na hrudník. „Já?!“

      Magda se ušklíbla. „Palmičku. Maličkou.“

      „Počkej co? Co?! Zapomeň. Nikdy.“

      „Že bys konečně dobře viděl, víš, jak moc tě ta ofinka musí omezovat ve výhledu, co… Tomčo?“

     Filip se zhluboka nadechl a pohled mu rozčilením ztmavl. „Tak takhle už mi nikdy neříkej, to je snad nejhorší přezdívka, kterou mi kdo kdy dal. Tomčo? To zní jak Tončo, jako kdybys volala na známou v sámošce za pultem. Tončo, dvacet deka turistickýho. Proboha, Magdo,“ otřásl se odporem, zastrčil si ruce do hlubokých kapes šedých tepláků a trhnul rameny. „Nemáš tam něco lepšího?“

      Magda se rozesmála a uvázala si vlasy do drdolu.

      „Buď v klidu, mně zase na základce říkali Tonda. Antonín. Dvořák, chápeš. A na keramice zase Vomajda. Neptej se… prostě moc vody a měla jsem vždycky místo hrnečků kaše.“

     Filipovi po rtech přeběhl neznatelný úsměv, který rychle schoval za nečitelný výraz v obličeji.

    „Máš tu ten čaj,“ upozornil ji.

     „Jo, jasně, dík,“ přikývla Magda s náhlým uvědoměním a přesunula se ke stolku, aby uchopila hrneček do ruky. Filip udělal dva kroky stranou a nenuceně jí uhnul z cesty.

     „Vyšel novej díl toho seroše na Netflixu… nechceš na něj kouknout?“ zeptal se najednou.

     Drobný obývací pokoj se zaplnil smíchem a uvolněnou náladou. Za okny už byla černočerná tma a celá místnost byla v tmavě modrém světle opět útulná. Jakmile ale po čtyřiceti minutách seriál skončil, Magda cítila, jak vzduch mezi nimi zhoustnul očekáváním. Filip ještě chvíli přepínal mezi filmy a seriály, ale když viděl, že nic z toho Magdu dostatečně nezaujalo, položil ovladač na stolek, posadil se na gauč a paže rozpřáhl přes celou délku opěradla.

     „Co budem dělat teď?“ zeptala se Magda a snažila se, aby se jí v hlase neodrazila nervozita, která se jí pomalu prostupovala do všech částí těla. 

      „No tak pojď. Vidím to na tobě, jak moc to chceš,“ mrknul na ní světácky a rukou jí zlehka pokynul, aby se k němu posunula blíž. Magda se rozkašlala, jak se jí vzduch zarazil v krku, překvapením zamrkala a začala se smát.

     „Cože… Tomčo?“

     Filip si jen zhluboka povzdechl a aniž by dál reagoval na nelichotivou přezdívku, sklonil k Magdě hlavu a zadíval se jí přímo do očí.

      „Vidím to na tobě celou tu dobu, jak se na mě díváš,“ zašeptal přehnaně smyslně, ten tón Magdě zkroutil pusu do úšklebku, „nemůžeš si pomoct, viď, úplně tě ta touha ovládá.“

      „O čem to proboha mluvíš?“ ptala se Magda se zrudlými tvářemi a snažila se vší silou krotit cukání svalů v obličeji.

      „Tak pojď, udělej mi tu pitomou palmičku.“

      Magda se nahlas rozesmála a zavrtěla na místě. „Jako fakt, můžu?“

     „Dělej, než si to rozmyslím. A žádný fotky. Nebo z tebe udělám vomajdu.“

      Magda se nejdřív váhavě posunula na gauči jen o trochu blíž, když ale viděla, že se Filip dál nehýbá a vypadá, že je plně smířený se svým osudem, posadila se tak blízko, až sklouzla do prohlubně místa, kde seděl. Byli najednou vedle sebe tělo na tělo, jejich stehna a boky se dotýkaly a Magda hledala ve Filipově tváři nějaký náznak nelibosti. Ten se však bez výrazu díval před sebe a čekal.

      Soustředěně stáhla obočí a se jemně vklouzla Filipovi rukou do vlasů. Na pohled vypadaly hladší a jemnější, než když je měla mezi prsty, na dotek byly suché a drhly. Magda se mírně předklonila a nabrala do dlaně co nejvíc vlasů a zvedla je Filipovi z čela. V ten moment se na ni Filip podíval tak upřeně, až se z toho Magdě sevřelo srdce.

      „Máš hodně vlasů,“ slyšela se, jak poplašeně mumlá a snaží se zakrýt zjevné rozpaky. Levou rukou si uvolnila gumičku z drdolu a několika rychlými pohyby vytvořila Filipovi těsně nad čelem malý culík.

      I když byl pohled, který se jí naskytl, víc než legrační a Magda se mohla Filipovi zlomyslně vysmát, nedokázala se přimět k žádné jízlivé reakci. Zůstali tam s Filipem sedět, těsně vedle sebe, a navzájem se zkoumavě prohlíželi, jako by se viděli poprvé v životě.

     „Je to moc, viď,“ vydechla.

     Filip zavrtěl hlavou a zmateně zamrkal. „C-co?“

     „Ty linky, že jsou na hovno.“

      Filipovi se zvedl ústní koutek.

     „Ne, jsou dobrý,“ uklidňoval ji.

     „Nekecej, viděla jsem, jak jsi na mě koukal, když jsem přišla.“

     „Jak jsem se na tebe koukal?“

     „Jako že jsou úplně na hovno.“

     „Nejsou na hovno… fakt ne. Řeknu ti, co je na hovno – ta palmička je na hovno.“

     Magda se rozesmála a zadívala se na ruce, které měla složené v klíně.

     „Co doma, Magdo? Všechno… dobrý?“ zeptal se Filip po chvíli ticha, předklonil se a lokty se zapřel o kolena.

     „Jo, ale jo.“

     „Chceš o tom mluvit?“

     „Ne, asi ani ne, je to v poho,“ vysoukala ze sebe Magda přiškrceně a neurčitě nad tím mávla rukou. Filip pokýval hlavou.

     „Ale kdybys chtěla...“

     „Dík.“

      Zatímco si Filip hrál s černým matným prstýnkem na palci, Magda nepozorovaně zkoumala jeho profil. Bylo zvláštní vidět celou jeho tvář takhle odhalenou, výrazné lícní kosti a nízko posazené obočí, díky němuž vypadal jeho ledově modrý pohled ještě přísnější. Do tváří se Magdě vlila krev, když si do snu z poslední noci dosadila nově poznané rysy Filipovy tváře.

     Filip se na ni otočil a chvíli si prohlížel její výraz.

     „Kručí ti v břiše, máš hlad?“

     Magda se probudila ze snění a položila si ruku na břicho.

     „Fakt, kručí, jo? No jo, asi mám hlad, hm… asi jo.“