Množství a různorodost nadávek, které máma stihla použít během svého padesátiminutového monologu před dvěma dny, předčila veškerá Magdina očekávání. Magda po prvních pár minutách pochopila, že tahle konverzace nebude rozhovorem, ale jednostranným vyprázdněním mámina přeplněného emočního kýble a veškerý jeho obsah dopadne na její hlavu. Magda seděla na židli v kuchyni, ruce měla spojené dlaněmi k sobě a vražené mezi kolena. Nejradši by je založila na hrudník před sebe, ale neudělala to. Mámu to totiž odjakživa rozčilovalo, vyvolávalo to v ní dojem, že osoba s rukama v téhle pozici odmítá slyšet, co se jí říká. Magda tak s očima sklopenýma k zemi tiše snášela mámin vztek a nechala ho na sebe pršet jako roj jedovatých šípů. Nechybělo nic, máma ve svém plísnění obsáhla všechno – trpitelství (to si myslíš, že máme v nemocnici čas se zabývat takovýma věcma? Že se nudíme a nemáme co na práci? To toho děláme v tejhle posranej epidemii podle tebe málo? Potřebujeme ještě pitomý šestnáctiletý trdla, co se nechaj zbouchnout?), výhružky (jestli máte tolik času dělat takovýhle kraviny, neboj se nic, já tě zaměstnám, až budeš ráda, že se vůbec vyspíš!), sebelítost (co jsem komu udělala? To nemůže být alespoň chvíli klid? Čím jsem si tohle zasloužila? To nás jako trestáte nebo co?), a poučování (kdyby ses tenkrát nehihňala jako pitomá, když jsem ti o antikoncepci říkala, nemuselo to takhle skončit! Já jsem přesně věděla, jak tohle dopadne, to byla jenom otázka času, než se nějakej takovej průser stane!).

      Magdu kromě nepřeberného množství barvitých nadávek, které máma tahala jako králíky z klobouku, zarazila  ještě jedna věc – máma k ní mluvila, jako kdyby byla v tom průšvihu nějak namočená společně s Blankou i ona. To množné číslo, které máma použila skoro v každé větě, naznačovalo, že toho byla Magda jakýmkoli způsobem součástí.

     Skoro jako by byla taky těhotná.

     Jako Blanka.

     Současně s prudkou bolestí někde za hrudním košem se Magdě v hlavě rozsvítilo a jednotlivé spojitosti se jí ozřejmily natolik jasně, že už nemohla dál předstírat, že je nevidí.

      Sakra, Blanka byla těhotná. A už není. O miminko (dá se těm pár buňkám už tak říkat?) přišla stejně jako o pravý vaječník a vejcovod. Máma toho řekla o Blančině zdravotním stavu dost, ale Magda se nedozvěděla to, co chtěla doopravdy slyšet. Jak je Blance jinak, jak se má? Chtěla by ji vidět, až se vrátí z nemocnice domů?

     Měla by se Blance ozvat?

     „Jsi v pohodě?“ zeptal se Filip s obočím vytaženým vzhůru. V ruce třímal plechovku energiťáku a zastavil se těsně předtím, než ji stačil přenést k ústům a napít se. Magda procitla z myšlenek, s křečovitým úsměvem zavrtěla hlavou a zakousla se do pizzy.

      „Jo, jasný, v pohodě… nic,“ protlačila přes pusu přiškrceně a hodila pizzu zpátky do krabice, i když z ní stěží ukousla špičku. Salámovou měla nejraději, ale každý její kus teď chutnal mdle a v krku jí mizel asi tak snadno, jako by jedla písek a kamení. Filip si Magdu celou podezřívavě změřil a zatímco klouzal pohledem zase nahoru k jejímu obličeji, nakrčil bradu a položil plechovku zpátky na stůl.

     „Hej, Magdo… co je?“

      Magda usilovně žvýkala a přemýšlela. Snažila se to napadrť rozkousané sousto spolknout, ale nemohla se ho zbavit podobně jako pravdy, že tím posledním klukem, kterého viděla v Blančině přítomnosti na jejích instastories, byl Vasil.

      Co když…?

     Sakra, co když to byl Vasil, s kým Blanka – ?

     „Spal už jsi s někým?“ zeptala se Magda najednou. Pravá ruka jí vystřelila po Filipově energiťáku, a aniž by se ho dovolila, celý ho naráz dopila; došla jí trpělivost a potřebovala tu pitomou pizzu konečně spláchnout do žaludku. Zvědavě si prohlížela prázdnou plechovku, kterou teď držela v ruce, a snažila se soustředit na sladkou chuť borůvek, která jí kvetla na jazyku, a ne na Filipův překvapený výraz, který se jí pletl do zorného pole.

      „Uh… proč – proč se ptáš?“ podivil se Filip a obočí se mu rozpaky stáhlo k sobě. Magda s hraným nezájmem pokrčila rameny a podrobně studovala složení a nutriční hodnoty uvedené na etiketě, jako kdyby jí na tom záleželo.

     „Jen tak,“ pronesla lhostejně.

      Filip trhnul bradou vzad, když slyšel její odpověď. Prohrábl si vlasy a opřel si v předklonu lokty o kolena. „K čemu ti bude, když řeknu, že jo?“ zamyslel se nahlas a nedůvěřivě se na ni zadíval. Magdě se okamžitě vytratil sladký vjem z chuťových pohárků a celá pusa se jí zkroutila znechucením, když jí před očima vyvstal Sářin obličej. Dost se přemáhala, aby otráveně neprotočila oči vzhůru a posměšně si neodfrkla.

      Jasně, proč ne. Všichni mají sex, jenom ona ne.

      Proč najednou měla pocit, že přichází o něco hrozně důležitého?

      Filip Magdu ostražitě sledoval, když se z ničeho nic zvedla z gauče, přešla k bundě, kterou měla odloženou na komodě, vytáhla z ní telefon a předstírala, že na něm musí něco neodkladně zkontrolovat. Filip se nejistě zavrtěl na místě a s nepochopením ve tváři na ni ostřil zpoza šedých vlasů, co mu padaly do očí.

      „Magdo, sakra, co je?“ vyjel na ni po chvíli netrpělivě, když viděl, že se Magda nehodlá dál bavit a hledá rozptýlení od nepříjemných pocitů v bůhvíjaké sociální síti, kterou zrovna otevřela. „Už co jsi přišla, jsi divná. Co se děje? Stalo se něco?“

      Jsi divná. Jen ty dvě slova Magdě proletěly kolem hlavy a pronikly do uší. 

     Aniž by k Filipovi zvedla oči, položila Filipovi otázku: „Se Sárou, že jo?“

      Filip nejdřív vypadal, že vůbec neví, proč tu najednou zaznělo jméno jeho bývalé přítelkyně. Pak se mu oči rozšířily náhlým pochopením. „Se Sárou…? Ty… ty se ptáš, jestli jsem spal se Sárou?“

      Magda vypadala jako figurína v obchodě, ne jako živý člověk. Stála bez pohnutí v rohu místnosti, oči měla upřené na obrazovku svého mobilu, kde se přehrávalo krátké video o opravě kožené sedačky, a sváděla neviditelný boj s bouří, která se jí proháněla tělem. Srdce jí divoce tlouklo za žebry a hrudník se odmítal roztáhnout, i když plíce prosily o větší příděl kyslíku, než jakého se jim zrovna dostávalo.

      Filip vstal a pomalu přešel k Magdě. Postavil se do dveří, opřel se zády o zárubeň a díval se na telefon v Magdiných rukou. Oba mlčky sledovali měnící se pixely na obrazovce. Video se pustilo ve smyčce třikrát za sebou, až potom Magda našla odvahu a zvedla k Filipovi oči.

     „Se Sárou a ještě jednou holčinou,“ odpověděl Filip potichu a bez výrazu se zadíval na Magdin obličej, který se udivením protáhl.

      „S tou druhou h-holkou… s tou jsi taky chodil?“ zakoktala Magda překvapeně.

      „Ne.“

      „Tak to bylo… jenom… jenom tak?“

      „Jak se to vezme… byla to Sářina kámoška.“

       Tahle informace zmatku, co v Magdě koloval, vůbec neprospěl, naopak ho ještě zhoršil.

       Jak jako Sářina kamarádka? To Sáru podvedl? Nebo hledal po rozchodu se Sárou útěchu?

       Magda se snažila ve Filipových očích najít odpovědi, ale jeho studený, světle modrý pohled jí žádné neposkytl. Magda se ani neobtěžovala zaklapnout pusu, která jí teď visela dokořán otevřená. Udělala krok vzad, opřela se bedry o komodu a zůstala zaraženě stát. Filip trpělivě čekal na další Magdin dotaz, ale když žádný nedorazil, otočil se a jeho záda zmizela v tmavé chodbě.

       „Na, chceš svůj?“ zeptal se klidně, když se po chvíli vynořil zpět do neonově modrého světla v obýváku a v každé ruce nesl jeden energy drink. Ani nečekal na Magdinu odpověď, podal jí jednu z plechovek a pak kovovým očkem prolomil vršek té své a napil se.

      Sedmset padesát mililitrů. To se rovnalo přibližně tisíci pětseti dvaceti kilojoulům a asi sto gramům cukru. K tomu ještě kofein a taurin… Najednou Magdě dávalo naprostý smysl, že jí každá buňka nedočkavě poskakuje v těle a touží se podílet na podání nejlepšího sportovního výkonu v jejím životě. Srdce Magdě splašeně pumpovalo kyslíkem a cukrem nadopovanou krev a naléhalo, ať společně vyrazí ven, oběhnou si město třikrát dokola a jestli budou mít pořád málo, můžou si to dát ještě jednou v opačném směru.

        Magda si nepamatovala, kdy naposled pila energetický nápoj a matně vzpomínala, jestli na ni měl vždycky takové účinky. Čím si byla ale naprosto jistá, že ho nikdy předtím nevypila tolik a navíc takhle v podvečer.

      Filip se smál, když viděl, kolik energie Magda má a že najednou vůbec neví, jak s ní naložit. Během dvou hodin se celý jeho byt proměnil v naprostou džungli – matrace ležela na podlaze ve pokoji, protože Filip Magdu učil stojku, přemet a kotoul přes rameno, po občerstvovací přestávce, kdy do sebe nacpali zbytek pizzy a pytlík kyselých kolových želé bonbonů, pokračovali výcvikem bojových umění v obýváku. Magda si vyzkoušela základní boxerský postoj, jak si krýt bradu, přímé i spodní údery – nutno říct, že polštářům z opěradla gauče se zřejmě nikdy nedostalo takového načechrání, jako které jim dopřála Magda svými ranami (a později i kopy, když Filip Magdu zasvěcoval do thajského boxu).

      Potom, co se Magda převlékla do Filipova domácího trička, protože měla to své úplně propocené, se při závodu, kdo vydrží déle v dřepu opřený zády o stěnu, hádali o tom, jestli je lepší DC nebo Marvel, jestli chutná líp Pepsi nebo Coca-Cola, jestli musí být člověk psychicky narušený, když si dává párek v rohlíku s kečupem, a celá vášnivá debata vyvrcholila Filipovým rozhořčeným vysvětlováním Magdě, že Star Wars a Star Trek opravdu nejsou dvě stejné věci.

      „Shit, už je po devátej!“ vyhrkla Magda, když si chtěla na telefonu vyhledat, jak do toho všeho zapadá tátova milovaná Stargate, a z displeje na ni jako bubáci ze skříně vyskočila dvě stejná dvojčísla oddělená dvojtečkou. Magda okamžitě vyrazila ze dřepu a zamířila ke komodě. Při cestě pro bundu se překvapeně rozhlížela kolem sebe a nedokázala pochopit, jak se jim podařilo přivést Filipův obývák do takového zpustošeného stavu. Magda najednou procitla z cukrového rauše a byla schopná vnímat a vidět důsledek jejich tříhodinové bezuzdné zábavy. Filip se mezitím naznak svalil na zem mezi rozházené pohovkové podsedáky, mnul si bolavé svaly na stehnech a díval se do stropu.

      „Klidně ti přenechám matraci, jestli tu budeš chtít spát,“ ozval se ze země šibalsky.

      Pořád byl nouzový stav a bylo zakázáno vycházet ven po deváté večer. Magda sice měla stále v peněžence potvrzení od restaurace, že pro ně jezdí jako kurýrka, ale bylo z loňského roku… a co kdyby Magdu cestou domů zastavila policie a volali do pizzerie, aby se ujistili, že je to potvrzení platné?

      „Nemáš náhodou psa?“ zeptala se Magda vážně a Filip se rozesmál.

      „No, to nemám. Ale jen kvůli tomu courání v noci po venku bych si ho pořídil.“

      Magda se sice oblékala do bundy, ale na svraštělém obočí bylo poznat, že usilovně přemýšlí. Tohle za ten risk nestálo. Dostat se odsud domů, to bylo skoro na čtyřicet minut chůze. A představa, že ji domu dovede policie, ji děsila víc než to, co hodlala udělat. Vytáhla z kapsy telefon a vytočila tátovo číslo.

     „Jo, ahoj tati… promiň, nějak to dneska nestíháme, máme těch rozvozů hodně… bylo by v pohodě, kdybych dneska přespala u Jarušky? Bydlí tu kousek, tak že už bych se nemusela táhnout až domů, až skončíme...? Ne, myslím, že jim to vadit nebude, její rodiče jsou někde na lyžích a my dvě se stejně vidíme v práci, takže… nevím, no… asi někdy ráno… v kolik se máma vrací z noční?“

      Filip se zvedl na loktech, s udivením se na Magdu zadíval a začal se křenit. Magda mu ukázala zdvižený prostředníček, když si všimla jeho pobaveného úšklebku, a otočila se k oknu.

      „No, právě… úplně by… úplně by to máma nemusela vědět, tati,“ poprosila Magda jemně, „víš, že takový věci jí nemůžu vůbec říct…“

      Filipovi úsměv z tváře nezmizel ani potom, co Magda zavěsila s tátovým požehnáním přespat po brigádě, na kterou už dva měsíce nechodila, u kamarádky, která s ní v rozvozu nikdy nedělala.

      Táta tyhle věci vůbec nevěděl.

      Když se to tak vezme, táta nevěděl nikdy nic.