Když se přibližně o tři minuty později vrátila do pokoje, Filip už v něm nebyl. Magda zhasla světlo na chodbě, zvolna přešla potemnělým pokojem až k čerstvě povlečené posteli, posadila se na okraj a rozhlédla se po osiřelém pokoji. Konečně měla dostatek času a prostoru důkladně prozkoumat Filipovo útočiště tvořené ze čtyř tmavých stěn, které mu dělaly společnost každý den a každou noc.

       Magda očima přecházela po jednotlivých kusech nábytku, brala v potaz drobnosti, které se zdály být náhodně rozmístěné po pokoji, jako Filipův černý respirátor zavěšený na klice nebo šedá mikina ledabyle přehozená přes stojan s oblečením. Magda si představovala, jak asi Filip dorazil domů, svlékl si mikinu a protože se nechtěl zdržovat s nějakým uklízením, odložil ji i respirátor na první volné místo, které mu zrovna přišlo pod ruku, a svalil se na postel.

       Magda následovala proud svých myšlenek a zadívala se na tmavě modré prostěradlo pod sebou. Pravou ruku zlehka položila na tenkou bavlněnou látku a zamyšleně přes ni přejela prsty.

      Byl to zase jeden z těch okamžiků, ve kterých se cítila zavalená tolika pocity, že je byla stěží schopna odlišit od sebe. Magda svraštila čelo a začala niterně rozplétat klubko emocí, které ji tížilo v žaludku jako mokrá nacucaná houba.

      Magda si připadala výjimečně, že se nachází na místě, na kterém byla Filipově světu nejblíž. Byla v jeho bytě, v pokoji, ve kterém každá věc hrdě hlásila jeho jméno a kde každý nádech voněl jako on. Seděla na jeho posteli, v jeho oblečení. Proč se tu ale zároveň cítila tak strašně osamocená a ztracená, i když tu byla Filipem obklopená ze všech stran? Přišla si tu zapomenutá asi jako jedna z komiksových figurek, které stály v hloučku támhle naproti na poličce a které na ni nešťastně a soucitně shlížely, jako kdyby se jako jediná nedokázala dostat na výstavku.

      Proč se jí nedařilo zbavit se prázdnoty, která tu bez Filipovy přítomnosti na všem seděla jako hustá neprostupná mlha?

      Magda se zhluboka nadechla nosem.

      Svěží sportovní vůně jí dala připomenout, kolikrát se dnes ocitla ve Filipově těsné blízkosti. Z jeho kůže sálala přesně tahle vůně smíchaná s něčím dalším, neodolatelně přitažlivým, z čeho se Magdě zamotala hlava pokaždé, když se k ní Filip přiblížil.

      Magda tvrdohlavě odmítala věnovat pozornost roztřesenému vzrušení, které se jí s myšlenkou na Filipa bolestně rozlévalo v podbřišku. Pokusila se zaměstnat si hlavu počítáním párů bot, které Filip měl, stejně nakonec sklouzla k opětovným vzpomínkám na jeho tělo a jak příjemné bylo cítit ho tak blízko toho svého.

      Zároveň s tím ale jako nutnou daň zahlédla jeho rozčarovaný pohled, kdykoliv vyslovila Sářino jméno.

      Magdě bylo záhadou, proč pokaždé, když se s Filipem schylovalo k něčemu intimnějšímu, ustrašeně vycouvala jako malá holka. Nebylo to náhodou to, po čem skrytě toužila od té doby, co Filipa viděla v bytě jeho táty?

      Jak si svlékal černou mikinu, pil čaj a seděl u stolu v blažené nevědomosti, co za smršť zmatených pocitů vyvolal v Magdě svou bojovou vestou a černým trikem, které mu tak lichotivě obepínalo pevné svalnaté paže…

      Magda maskovala pravdu žertováním a úšklebky tak moc usilovně, až se jí podařilo své pravé pocity skrýt nejenom před Filipem, ale i před sebou.

      Magda zakroutila hlavou.

      Teď už to moc nešlo.

      Popravdě vůbec.

      Proč se do toho bála jít? Filip se zdál být otevřený možnosti, že by si mohli být blíž. Tak proč ji to sakra tolik děsilo?

      Magda se mračila na koberec pod sebou.

      Už jen to pomyšlení, že by se mohla Filipovi fyzicky líbit, že by ji mohl považovat za atraktivní, jí přišlo naprosto nereálné. Nechtěla zas vytahovat Sáru jak kostlivce ze skříně, ale jak by mohla Filipovi připadat hezká ve srovnání s jeho bývalou? Sára byla přesně ten typ holky, za kterou se každý kluk otočí. Černovlasá holka, na jejíž obličej si při tvoření vzal pánbůh pravítko a úhloměr a se spravedlivým přidělováním tělesných atributů krásy si rozhodně hlavu nelámal. Sárinko, chceš černé rovné vlasy? Máš je mít, drahoušku. Co plné rty? Určitě, jsou tvé. A tady máš úzký pas a široké boky, abys nebyla tratná, drahá.

      A Magdu, přestože si také poctivě vystála všechny fronty, pánbůh odbyl aknózní pletí na čele, ne úplně rovnými zuby, plochým hrudníkem a stehny širokými jako dva kmeny dubu.

      Magda potřásla hlavou, když si všimla, že digitální budík u postele ukazuje třičtvrtě na čtyři. Vlhké vlasy rozhodila na polštář, přes tělo si přetáhla načechranou péřovou peřinu a zůstala ležet s očima otevřenýma do tmy před sebou.

      S pohledem doprostřed pokoje se Magdě před očima vynořila scéna, jak na tom samém místě stojí před Filipem zahalená jen v bílé osušce a jeho oči se zastaví na jejích obnažených nohách. Vehementně chtěla Filipově upřenému pohledu připsat jiný význam (třeba že ho nepříjemně zaskočila šířka jejích stehen), ale někde uvnitř přesně věděla, že se na ni Filip tak dlouze díval z jednoho jediného důvodu.

       Protože se mu líbilo, co viděl.

       Magda překvapením zamrkala, když si uvědomila, že přesně tenhle pohled u Filipa už jednou viděla –v ten den, kdy se u něj objevila s černými linkami na očích. Filipův údiv si tenkrát vyložila po svém, negativně, protože přesně tak o sobě sama vždycky smýšlela.

       Že je ošklivá.

       Že jí to nikdy nesluší, ať se namaluje nebo ne.

       Že když se nelíbí Vasilovi, nemůže se líbit nikomu.

       Magda nechala svá víčka klesnout dolů.

       Najednou znovu viděla ty modré oči, jak si ji hladově prohlíží.

       Cítila, jak se jí splašeně rozbušilo srdce a zrychlil dech.

     

        Možná Sára nemá na Filipův zájem monopol.

      

       „Hej, Magdo, vstávej! Je půl sedmý!"

        Magdě chvíli trvalo, než jí došlo, co slyší. Když jí v hlavě sepnulo, co těch šest slov znamená, vystřelila do sedu a vytřeštila oči na Filipa, který stál vedle postele.

       „V kolik jsi říkala, že se máma vrací domů?“ ptal se Filip a pomáhal únavou zbité Magdě vstát. Ta se zarazila uprostřed pokoje, v ruce mačkala svůj telefon a snažila pochopit, proč jí před hodinou nezvonil budík, i když si ho nařizovala. Filip duchapřítomně doběhl do koupelny pro Magdiny džíny, a jakmile se vrátil zpátky, vrazil jí je do ruky.

       „Na, já letím odmrazit auto, budu před barákem!“

       Desetiminutová jízda potemnělým městem se Magdě zdála nekonečná. Nervózně těkala očima mezi neúprosně ubíhajícími minutami na hodinách v autorádiu a fasádami domů míhajícími se za zamlženým okýnkem. Magda nedokázala pochopit, jak se jindy známé ulice před očima protahovaly jako guma, skoro jako kdyby ji chtěly zdržet na cestě, aby se domů nedostala včas.

       Magda se ani nechtěla pouštět do úvah, co za peklo by se rozpoutalo, kdyby máma dorazila domů dřív než ona a všimla si, že tam její dcera není. Případné následky byly natolik nedozírné, že několikanásobně překračovaly Magdiny jinak vynikající představovací schopnosti.

       Filip seděl s napjatým výrazem za volantem a plně se soustředil na řízení. S Magdou za celou cestu nepromluvili jediné slovo.

      Když Filip odbočil do ulice vedoucí k Magdině domu, Magdě se s pohledem z okénka zastavilo srdce. V jedné z bočních ulic zahlédla mámu s kabelkou přes rameno a velkým červeným termohrnkem v ruce opouštět jejich stříbrný kombík. Ještě než Magdě zahradily výhled túje v zahradě rohového domu, viděla mámu vstupovat na chodník a s klíčky namířenými přes rameno zamykat auto.

       „Máma!“ vyhrkla Magda poplašeně. Filip se po ní krátce podíval.

       „Kde bydlíš?“

       „Ten prostřední, ten béžovej!“

       Filip zprudka šlápl na plyn, jen aby o pár desítek metrů dál o to prudčeji dupl na brzdu. Když zastavili, Magda se rychle vysvobodila z bezpečnostního pásu, bez rozloučení vystřelila z auta, prolétla škvírkou mezi podélně zaparkovanými auty a s klíčem od hlavních dveří namířeným vpřed běžela k domu. Sotva se ji podařilo odemknout, ještě rychle mávla přes rameno Filipovým směrem na pozdrav, a vběhla dovnitř. Neměla čas čekat na výtah. Zamířila nahoru po schodišti a schody brala po třech.

        Ve druhém patře Magda uslyšela cvaknutí zámku hlavních dveří a zanedlouho po něm cinknutí výtahu v suterénu. Oči se jí rozšířily strachem, a i když ji pálily svaly na stehnech, posbírala zbytky sil a poslední dvě patra vedoucí k jejich bytu zdolala dvanácti dlouhými skoky.

         Do bytu Magda vpadla hlavou napřed, protože zakopla o rohožku. S tichým zaklením se posbírala ze země, chvatně se otočila, rohožku vrátila na správné místo a sotva za sebou stačila zaklapnut dveře od bytu, ze společné chodby se ozvala tlumená melodie přijíždějící kabiny výtahu.

         Magda se nerozmýšlela ani vteřinu, celé tělo se pohybovalo zcela automaticky, poháněné úzkostným strachem a adrenalinem. Magda vletěla do svého pokoje, do skříně mrskla bundu, kterou si servala z ramenou ještě v chodbě, a stále obutá v zimních botách skočila rovnou do postele. Peřinu přes sebe hodila právě včas ve chvíli, kdy máminy klíče zaštrachaly v zámku.

        Magda ležela v posteli čelem ke zdi a vší silou se snažila donutit výkonem vyburcované tělo, aby se okamžitě uklidnilo a předstíralo pokojný spánek. Pokoušela se svůj dech vést klidně nosem, ale nedostatek kyslíku v plicích ji po každých pár nádeších donutil, aby zhluboka zalapala po dechu. S víčky pevně zavřenými si v duchu opakovala, že pokud se okamžitě neuklidní, máma všechno pozná a celé tohle noční dobrodružství se provalí.

        A až do svatby se odsud nedostane.

        O to se máma postará.

        Z chodby bytu byla slyšet mámina obvyklá rutina po příchodu domů. Za ty roky měla Magda tu sérii zvuků  do detailu nastudovanou. Položení klíčů a kabelky na komodu. Zvonivý zvuk, se kterým sundala ramínko a pověsila na něj kabát, a ještě jeden další, se kterým ramínko vrátila zpátky na kovovou tyč věšáku. Svištění zipu bot a jejich uložení do botníku. A pak vždycky následovalo lehké zavrzání pantů dveří od dětského pokoje, jak máma krátce nahlédla dovnitř… ale jelikož Magda tentokrát nechala dveře dokořán otevřené, tenhle zvuk nepřišel. Přesto si Magda byla máminou přítomností v pokoji až děsivě jistá.

        Magda cítila, jak se jí celé tělo třese vysílením. Urputně se snažila uklidnit, ale vůbec se jí to nedařilo.

         Klid. Klid. Klid.

         Magdo, hlavně klid.

         Určitě za sebou zavře.

         Poslouchej.

        Vrznou dveře a bude to dobrý.

        Magda vyděšeně nadskočila a otevřela oči, když ucítila máminu studenou ruku na svém čele.

       „Dobrý, dobrý, to jsem já,“ utěšovala ji máma polohlasem a dívala se na ni se zvláštním výrazem v očích. „Zlato, je ti dobře?“

       „C-co?“ zamumlala Magda a zůstala vyplašeně zírat na mámin obličej nad sebou.

       „Zrychleně dejcháš a máš úplně mokrý čelo. Horečku nemáš, ale… není ti špatně? Proč jsi tak navlečená? Máš zimnici?“

         Magda se zadívala dolů na svůj trup oděný ve Filipově tlusté šedivé mikině. Trhavě přikývla.

        „Udělám ti čaj s medem, jo?“ řekla máma, pohladila jí po vlasech a odešla z pokoje.

        O moment později Magdě zavibrovala kapsa u kalhot. Magda počkala, až mámu uslyší pohybovat se po kuchyni, až potom vylovila z kapsy telefon a podívala se, kdo jí píše. 

       Když viděla, že je to Filip, usmála se a rychle mu odpověděla.