- 21-

     Magda  přiklikla do messengeru, našla Vasilovo jméno, klikla na něj a napsala mu zprávu. Vasil téměř okamžitě odpověděl. 

      Když viděla, že Vasil několik minut neodpovídá, nehodlala ztrácet čas čekáním a rozloučila se. 

      S roztřesenýma rukama klikla zpátky do zpráv s Filipem. 

       Magda se zamyslela. Vnitřně se té možnosti bránila, ale myšlenka, že by se na schůzku dostavila s Filipem, starším klukem, který měl fakt obdivuhodný styl, jí přišla víc než lákavá.

       Pousmála se. Vasilovi by neuškodilo si trošku zažárlit.      

       Filip jí za chvíli psal znovu.   

      Následující den se Magdě dilema, jak nepozorovaně zmizet z bytu, elegantně vyřešilo samo. Máma celé nedělní dopoledne vařila několik hlavních jídel a dezertů současně, krátce po půl druhé půlku z toho zabalila do plastových krabiček a vyrazila na návštěvu k babičce a dědovi.

       Pak už jen Magdě zbývalo oznámit tátovi, že se půjde na chvíli projít. Ten zrovna žvýkal pudinkovou buchtu ve stoje v kuchyni, a když slyšel Magdin direktivní tón, který nezval k žádné diskuzi, pouze překvapeně zamrkal a přikývl. Magda se s ním s úsměvem rozloučila, obula si své bílé kanady, popadla smetanově bílou péřovku a vypadla z bytu.

      S každým schodem, se kterým byla blíž sněhem pocukrovanému chodníku, na kterém na ni měl čekal Filip, si byla stále více vědomá, jak moc nervózní z téhle situace je. V prvním patře jí bušilo srdce tak, že ho cítila až v krku, dlaně měla úplně mokré a na čele jí těsně pod vlasovou linií rašily krůpěje potu.

      Jakmile vyšla ven z domu, zahlédla na rohu ulice Filipa, jak s rukama zaraženýma v kapsách černého oversized koženého bomberu kope do maličké hromádky sněhu, kterou tam předtím zřejmě z nudy nahrnul. Magdě poskočilo srdce, když si jí Filip všiml. Celý se narovnal a při pohledu na ni viditelně pookřál.

      „Ahoj,“ pozdravila ho Magda skoro stydlivě, když k němu došla. Filip najednou vypadal, že neví co s rukama, a začal s nimi neklidně šít.

      „Sluší ti to,“ řekl jí Filip místo pozdravu. Ruce si zarazil zpátky do kapes, tentokrát do těch od kalhot.

      „Dík,“ poděkovala Magda a zadívala se dolů na své oblečení.

      „Linky, hm?“

       Magda se lišácky ušklíbla a podívala se nahoru. Tam ji ale nečekal Filipův potěšený výraz, jaký tam chtěla najít. Magda zmateně stáhla obočí a nechápala, proč se na ni Filip takhle dívá. Proč vypadal naštvaně? Vždyť si ty linky dělala hlavně kvůli němu… vždyť…

      Vždyť se mu na ní linky líbí… nebo ne?

      Co?

      Co se děje?

      Filip udělal krok stranou, aby nechal projít kolemjdoucí postarší pár. I když stál od Magdy na dosah ruky, té najednou přišlo, že jsou od sebe kilometry daleko. Dívala se mu do obličeje a bezradně přemítala, co se pokazilo.

      „Chceš už jít?“ zeptal se. Magda pokrčila rameny a zkontrolovala čas na displeji telefonu.

      „Asi můžem vyrazit, no...“

      Cestou do centra se Magda snažila udržet konverzaci s Filipem bezstarostnou a zábavnou. Chrlila ze sebe jednu vtipnou historku za sebou, ale i přesto, že Filip párkrát zasmál a smysluplně odpovídal na otázky, cítila, že je v myšlenkách někde jinde. Světle modrýma přimhouřenýma očima podezřívavě klouzal po fasádách domů, projíždějících autech a cizích tvářích, které míjeli. Magda se snažila předstírat, že tuhle jeho divnou náladu necítí, a raději mu se zápalem vyprávěla, jak se jí jednou roztrhly plavky na zadku, když sjížděla tobogán v zábavním parku v Německu.

       Filip Magdu přerušil, když jí náhle skočil do řeči.

      „To je on, že jo.“

       Magda se zastavila a následovala Filipův ostříží pohled, který se s přesností laserového zaměřovače zabodl někam do městského parku. Magda se zamračila a snažila se zaostřit na osamocenou postavu pod holými větvemi jasanu, na kterou Filip znepřáteleně civěl. A opravdu, byl to Vasil, několik desítek metrů od nich seděl na opěradle dřevěné lavičky, v ruce držel telefon a něco v něm hledal. Magda nenáviděla ten pocit, který v ní Vasil vyvolal jen tím, že se tu před ní objevil.

      „Jo, to bude on," slyšela se otráveně přitakat, přestože v ní všechno začalo pubertálně výskat.

      Magda se společně s Filipem vydala Vasilovým směrem. Filip z něho nespouštěl oči, ani když zůstali s Magdou stát na přechodu a čekali, až jim padne zelená.

      Ve vedlejší ulici někdo krátce zatroubil. Ten pronikavý zvuk donutil Vasila zvednout oči od telefonu a rozhlédnout se. Filipův vražedný pohled téměř okamžitě přitáhl jeho pozornost a Vasil se teď na ně upřeně díval přes silnici zpět. Magdě se z toho propadl žaludek o metr níž. Rozpačitě Vasilovi mávla rukou na pozdrav. Ten se ani nehnul.

      Nad přechodem se rozsvítil zelený panáček. Jakmile Magda s Filipem přešli na druhou stranu ulice, Filip promluvil.

      „Dám ti pusu,“ oznámil Magdě. Magda se nervozitou rozesmála a obočí jí vystřelilo překvapením nahoru.

      „Cože mi dáš?“

      „Jo, dám ti pusu. Až k němu dojdem, tak ti dám pusu,“ řekl Filip pevným rozhodným hlasem, „jenom proto, aby si trochu chlapec popřemejšlel, jakou holku nechal plavat.“ Magda cítila, jak jí z té představy rudnou tváře.

      „Opovaž se, Tomčo,“ řekla mu, zatímco se smála. Její chichotáním doprovázené napomenutí nevyznělo ani trochu jako varování, ale spíš jako výzva. Vasil mezitím schoval telefon do kapsy a seskočil z lavičky.

     „Ahoj,“ pozdravila ho Magda, když k němu dorazili. Vasil těkal očima od Magdy k Filipovi a vypadalo to, že neví, komu má věnovat pozornost. Magda kluky navzájem představila, ti však zůstali stát jako dvě sochy, neťukli si pěstmi, ani jinak nedali najevo, že by jeden druhého rádi poznali, a dál se měřili pohledem.

      „Super kalhoty. Jsem velkej fanda, je vidět, že máš styl,“ pronesl s vážnou tváří Filip. Magda sklopila oči a potlačila pousmání, které se jí hrnulo na tvář, když viděla úzké džíny, ve kterých byl Vasil navlečený. Ten mlčel a snažil se rozluštit nesoulad mezi tím, co Filip řekl a jakým tónem to řekl.

     „Chtěl jsem pokecat,“ obrátil se Vasil na Magdu a Filip k ní bezmyšlenkovitě udělal krok blíž, jako by se ji chystal bránit. Magda cítila, jak se jí najednou zhouply nohy v kolenou. Přítomnost Vasila a Filipa na jednom místě začínala být pro její pubertální holčičí duši dost emočně náročná.

     „Jo, jasný, tady Filip mě jenom doprovodil, že jo?“ přispěchala s odpovědí Magda a otočila se na něj. Filipovi chvíli trvalo, než procitl z nenávistného zahlížení na Vasila a podíval se na ni.

      „Jo, jasně,“ trhnul Filip hlavou s náhlým pochopením, že mu Magda dává najevo, že je čas, aby odešel. Přešlápl na místě a pohodil nenuceně rukou. „Tak já půjdu. Ale kdybys chtěla odpoledne ještě – měla čas, jo, tak klidně – můžeme - “

     Magda přikývla na srozuměnou a s díky se na něj usmála. Filip se na ni chvíli nejistě díval, jako by něco zvažoval. Pak jí úsměv krátce opětoval, a teprve až když se ticho protáhlo do obřích rozměrů hraničících s trapností, Filip se zhoupl na špičkách, zarazil si ruce do kapes a obrátil se k odchodu. Magdina ruka v tu chvíli vystřelila k Filipově rameni a zastavila ho na místě dřív, než stačil udělat jediný krok. Magda se viděla jako ve snu – a aniž se nad tím dopředu zamyslela, udělala dva rychlé kroky a přitiskla svojí pusu na tu Filipovu.

      Než si stačila plně uvědomit rozsah toho, co právě udělala, znovu otevírala oči a odtahovala se od Filipa. V moment, kdy se její pohled střetl s Filipovým překvapeným, jí došlo, že se nejenom postavila na špičky, ale i si přitáhla Filipův obličej níž, aby ho mohla políbit.

      Kdy – kdy tohle všechno udělala?

      Filip se na ni díval s naprosto ohromeným pohledem v očích a rty se mu pomalu zkroutily do šibalského úsměvu.

     „A-ahoj,“ rozloučila se s ním rozpačitě Magda. Ještě chvíli se na sebe s Filipem přihlouple culili, než se nakonec otočil a odešel. Magdě neušlo, jak Filipovi zrůžověly tváře, když mu dala pusu. Když odcházel, vypadal, jako kdyby mu někdo nanesl na lícní kosti tvářenku.

      Vasil celé situaci přihlížel s kamenným výrazem ve tváři a vypadalo to, že ho tahle scéna nechala absolutně chladným. Magda protáhla pusu do nejistého úsměvu a sepjala ruce před sebou.

     „Chceš… se jít někam projít?“ zajímala se a rozhlédla se kolem, jako by se ptala, jakým směrem se chce Vasil vydat.

     „Jo, klidně, třeba k řece.“

      Magdě nikdy s nikým v životě nevázl rozhovor tak jako s Vasilem právě teď. I s němým nebo hluchým by si dokázala popovídat líp. Cestou k řece s Vasilem vyčerpali veškerá obecná témata jako učení, kovid a počasí, nejnovější trendy na tiktoku a vzpomínky na dobu, kdy byl svět ještě v pořádku a spolužáky a kamarády potkávali tváří v tvář v budově školy a ne jako hýbající se obrázky z pixelových kostiček na počítačových displejích.

      Samotná kilometrová trasa po cyklostezce podél řeky byla pro oba čirým utrpením. Druhou polovinu cesty už ani jeden nemluvil, a když už se chopil slova, bylo to jen proto, aby z něj vypadla nějaká naprostá trapárna ve stylu jé, podívej, kachna nebo super, vylezlo sluníčko.

     Asi po dvaceti minutách dorazili k Boudě, malé moderní kavárničce postavené na vysokých pilotech na břehu řeky. Magda se zastavila.

     „Ty jo, docela bych si dala horkou čokoládu,“ zauvažovala Magda nadšeně, když zahlédla, že za výdejním okénkem kavárny stojí obsluha. Zadoufala, že jim teplý nápoj rozváže jazyky, a kdyby náhodou ne, alespoň by to jejich společné mlčení nemuselo být tak žalostně zjevné, když budou mít nosy naražené v kelímcích.

      Vasil se zadíval se směrem, kterým Magda ukazovala.

     „Já si nic nedám, dík,“ řekl Vasil s nezájmem, a zřejmě aby ještě víc zdůraznil svoje rozhodnutí, udělal několik kroků směrem pryč a postavil se ke kavárně zády.

       Magda s ledovým pohledem zabodnutým přímo do Vasilova zátylku bojovala s chutí mu vzteky rozcuchat mu ten naprosto debilní účes, co měl na hlavě.

       Nasupeně si odkráčela pro jednu velkou horkou čokoládu s sebou a v duchu si spílala, proč zaboha kdy posílala polonahá selfíčka klukovi, kterému ani nestála za to, aby ji pozval na čokoládu za pětačtyřicet korun.

      Aniž by se na cíli domluvili, nohy je automaticky nesly zpátky k Magdě domů. Ta byla ráda. Nikdy by si nemyslela, že přijde den, kdy bude vyhlížet konec schůzky s Vasilem, ale dnešní den jí tak otrávil náladu, že se nemohla dočkat, až Vasilovi řekne sbohem. Pořád v žaludku cítila poletovat pár motýlů, kdykoli se na něj podívala, ale jelikož se Vasilovi podařilo docela úspěšně zlikvidovat skoro celé hejno za pouhou hodinu, během které bloumali městem, byla si skoro jistá, že během těch deseti minut, než dorazí k ní domů, Vasil dodělá zbytek.

     „Tak dík za čokoládu a super procházku,“ pronesla Magda kousavě, když se jim před očima vynořil béžový dům, ve kterém Magda bydlela. Vasil na jedovatou poznámku nijak nezareagoval a přešel ji mlčením. Se skloněnou hlavou si prohlížel chodník mezi nimi a očividně přemýšlel. 

     Magdu s náhle pocítěnou lítostí bodlo u žaludku, když v jeho tváři zahlédla, že se očividně něčím trápí.

     „Vasile, co jsi mi chtěl?“ zeptala se smířlivým tónem Magda a trochu se sklonila, aby mu viděla do obličeje.

     „Hele – nevíš něco o Blance?“ vysoukal ze sebe Vasil a podíval se Magdu. Ta zůstala zaraženě stát. Blančino jméno jí uvnitř hrudníku znovu otevřelo stálou, nezahojenou ránu a tělo se Magdě opět zalilo tupou bolestí, na kterou během víkendu dokázala úspěšně zapomenout.

      „Vůbec mi neodepisuje,“ vysvětlil Magdě Vasil a znovu se zadíval na zem, „po Silvestru začala bejt nějaká divná a teď už ani nechodí na onliny. Vím, že jste byly nějaký porafaný, ale – nevíš, co s ní je?“ zeptal se Vasil. Jeho obvykle pevný hlas se mu s koncem věty roztřásl. Magdě z toho zvuku přeběhl mráz po zádech. Nikdy Vasila takhle neslyšela.

     Že by měl z něčeho strach.

     Magda se snažila spolknout knedlík viny, co se jí usadil v krku. Neměla ani sílu, ani právo Vasilovi říkat, co se dozvěděla od mámy.

     Zavrtěla hlavou.

     Vasil si bezradně povzdechl a rozhlédl se po ulici. Magda si s pohledem na jeho svraštělé obočí a nešťastný výraz v obličeji uvědomila, jak moc jsou si vlastně s Vasilem podobní. Stáli tu jako dva kamarádi, který měli strach o jednu skvělou, věčně rozesmátou, prdlou holku.

     „Psali jsme si naposled někdy na začátku ledna, od tý doby mi úplně ignoruje esemesky, telefon má vypnutej, i jsem se snažil zajít k ní domů, ale nikdo mi neotevřel. Vůbec… vůbec nevím, co se… nevíš, co se děje?“

      Magda jen nehnutě stála a pusa se jí křivila rostoucím pocitem viny.

     „Magdo, Marek… Marek říkal, že… jak na tebe tenkrát vyběhla máma při chemii, že slyšel, že po tobě řvala, že je Blanka v nemocnici a že… byla na potratu.“

      Magdě spadlo srdce do žaludku. Zavřela oči.

      Tohle se neděje.

      „Je to pravda?“ trval Vasil na odpovědi a jeho hlas měl zase ten svůj obvyklý ostrý tón. Magda nakonec přikývla. Tentokrát sklopila pohled k zemi ona.

      „Jo… máma říkala, že měla mimoděložní… to máš to vajíčko uhnízděný blbě, můžeš na to i umřít, když se na to nepřijde včas.“

        Vasil vypadal, že se právě dozvěděl mnohem víc informací, než chtěl ve skutečnosti slyšet. Postavil se k Magdě bokem a promnul si rukama obličej.

       „Ty vole, Blanka a těhotná? A s kým jako?“ ptal se nevěřícně Vasil. Magdu Vasilův dotaz vyvedl z míry. Už jen tím, s jakým údivem tu otázku položil, vyvolal v Magdě dojem, že ho do rovnice ohledně Blančina těhotenství dosadila zcela chybně.

      „Vůbec nevím,“ odpověděla popravdě Magda a pokrčila rameny. Vasil začal nervózně přecházet po chodníku a rukou si zajel do vyfoukaných vlasů.

     „Už jí pustili, nebo tam furt je?" zajímal se po chvíli. Magda neodpověděla, protože ani na tuhle otázku neměla žádnou odpověď. 

     „Zeptám se mamky, má tam na oddělení nějakou známou," navrhla nakonec. Vasil souhlasně pokýval hlavou a zadíval se na čistou oblohu, kterou nehanobil jediný mráček.