Magda začínala litovat rozhodnutí vydat se k Filipovi i přesto, že se před několika hodinami domluvili, že se dnes neuvidí. Poté, co odešla z bytu Blančiných rodičů, zůstala stát na chodníku před domem a rozmýšlela se, co dál. Odmítala se vrátit domů. A bylo jí bytostně jedno, jestli máma zase šílí strachy.

      Nechtěla nikoho z rodičů vidět.

       Jediné místo, na které se z celého srdce toužila vydat, byl byt v přízemí v Javorové ulici. Snažila se s Filipem spojit, ale nedovolala se mu, měl nedostupný telefon. Zřejmě se mu po celém dni v mrazu vybila baterka, uvažovala zcela logicky Magda. A tak nakonec, i když neměla žádnou jistotu, že bude Filip doma, se odhodlaně vydala cestu. Nemohlo jí být víc ukradené, že začal platit zákaz vycházení. Přehodila si batoh přes rameno a vyrazila.

      Bylo tři čtvrtě na jedenáct, tři stupně pod nulou a Filip pořád ještě nedorazil. Magdě od úst stoupaly obláčky páry. Seděla na prázdném kameninovém květináči u vchodu bytovky, a zatímco si prohlížela hvězdy na obloze, posmutněle přemýšlela.

        Za padesát minut, které tu strávila, projely Javorovou ulicí přesně tři auta. Magda u každého z nich s očekáváním vstala a zadoufala, že je to Filip vracející se domů. Ale ani v jednom případě to nebyl on ve svém černém Volkswagenu Golf.

       Magda se podívala na hodinky a potom i na telefon. Měla několik nepřijatých hovorů od mámy i od táty, ale ani jedinou notifikaci od Filipa.

        Kde může být? To je pořád na stavbě?

        Takhle dlouho v noci?

        Ulicí se prohnal silný poryv větru a Magdě se mráz vkradl pod oblečení. Zatřásla se zimou. Hlavou jí krátce probleskla myšlenka, že by se potupně vrátila domů.

        Protože… co když se Filip vrátí opravdu hodně pozdě? Třeba až po půlnoci?

         A co když nepřijede vůbec?

         Co když už je dávno doma, ale u někoho jiného?

         Magdě se při té představě propadl žaludek o metr níž.

        „Magdi?“

        Magda vzhlédla a dívala se do tváře unavenému Filipovi, který držel oči sotva otevřené. Stál od ní asi dva metry a nechápavě si ji prohlížel, jako by nedokázal pochopit, kde se tam vzala. Zornice se mu rozšířily, když si všiml, že má Magda na rameni ve švu roztrženou bundu.

      „Magdi?“ zopakoval její jméno, tentokrát naléhavěji. Rychle k ní přistoupil, chytil ji za paži a najednou nebylo v jeho tváři po únavě ani památky. „Jsi v poho? Co se stalo?“

       „Ahoj, promiň, já… já jsem chtěla za tebou,“ odpověděla popravdě Magda a neobratně vstala, jak měla zadek a nohy ze zimy celé ztuhlé. Filip chápavě přikývl, i když očividně vůbec nerozuměl tomu, co se stalo a proč tu na něj Magda čeká. Rychle v montérkách zalovil po klíčích, odemkl hlavní vchod a podržel Magdě dveře, aby mohla vstoupit dovnitř.

      

        Magda seděla u Filipova počítače a snažila se na internetu najít nějaké vhodné studijní materiály ke kmitání a vlnění, ze kterého měla za deset hodin psát online test. I když nechtěla nic jiného, než se ztratit ve Filipově objetí a na chvíli zapomenout na okolní svět, věděla, že si nechce nadělat ještě víc potíží, než bylo nutné. Pokud byly její studijní výsledky jedinou věcí, kterou mohla ve svém životě ovlivnit, rozhodla se jim věnovat zbytek své pozornosti.

        Do pokoje se přiloudal Filip. Byl tak znavený, že sotva táhl nohy za sebou. Sedl si na postel a zabořil obličej do dlaní. Takhle seděl dlouhou chvíli, než Magda vzhlédla od monitoru a zadívala se na něj.

       „Unavenej?“ zkonstatovala zjevné Magda. Filip zaskučel jakési neurčitě citoslovce.

       „Z čeho to máš ten test, jsi říkala?“ zamumlal do dlaní Filip.

       „Kmitání a vlnění,“ odpověděla Magda a zadívala se znovu na monitor. Nejhorší bylo, že neměla učebnici, takže ani nevěděla, do jaké hloubky má dané téma studovat. Grafy na wikipedii vypadaly až moc složitě.

        Filip se zvedl z postele a jako obživlá mrtvola zamířil ke knihovně. Tam chvíli přeskupoval knížky z jedné poličky na druhou, jako by hledal něco určitého.

       „Tady,“ ozval se Filip a obrátil se k Magdě. Ta na něj se zájem pohlédla. „Podle týhle knížky jsme se učili na střední, napsala ji naše fyzikářka. Nejedete podle ní taky?“ zívnul dlouze Filip a promnul si pravé oko.

        Magda zavrtěla hlavou. Ten barevný obal jí nic neříkal. Ta knížka ani nevypadala jako učebnice, spíš jako komiks.

         Filip se krátce podíval do obsahu. Pak nalistoval stránku s příslušnou kapitolou, ohnul knížku ve hřbetu a položil ji před Magdu na stůl.

         Před Magdou se objevily zábavnou formou psané odstavce doprovázené vtipnými ilustracemi. To vypadalo slibně. A jen dvacet dva stránek, to má za chvíli přečtené!

        Filip měl radost, že se mu podařilo najít něco, co Magdě pomůže. Natáhl ruku a Magdu spokojeně poplácal po hlavě. Byl ale tak unavený, že mu paže cestou vzhůru klesla a trefil se jí spíš na čelo a nos než na temeno. Magda se nad jeho gestem ušklíbla. Se smíchem se za ním otočila, když se plouživým krokem vydal zpět k posteli a padl do ní obličejem napřed.

       „Hej, tys mě poplácal jako koně!“ zavolala za ním. Filip jenom mávnul rukou ve vzduchu a do minuty usnul.

      Budík na nočním stolku ukazoval šest minut po půl druhé v noci a Magda došla k závěru, že pro učení na zítřejší (tedy už vlastně dnešní) test udělala maximum. Učebnici zavřela a odložila na hromádku papírů, které ležely na stole. Dlouze vydechla a opřela se zády do křesla.

       V pokoji se rozhostilo zvláštní, skoro posvátné noční ticho. Magda se do něj zaposlouchala. Jediný zvuk, který ho s pravidelností narušoval, bylo Filipovo téměř neslyšné oddychování a tikání hodin v chodbě. Magda se mírně vyklonila a zadívala se na nehybného Filipa, jak klidně spal na zádech a s rukama složenýma za hlavou. Při tom pohledu Magdu bolestivě zatahalo u srdce.

       On je fakt fajn kluk.

       Najednou si uvědomila, jakou náhodou se s ním vlastně potkala. Nebýt Patrika a jeho podlostí, nebýt pana Třísky a jeho nezdravého životního stylu, neseděla by tu.

       Magda si se zvláštním melancholickým pocitem v žaludku pročistila hrdlo drobným pokašláním a donutila se od Filipa odtrhnout oči. Vzala do ruky myš, kurzorem přejela na ikonu Windows na dolní liště a byla krok od toho počítač vypnout. Zarazila se však, když na ploše zahlédla složku s názvem Fotky. Magda bleskla očima po spícím Filipovi.

        Věděla, že je to špatný nápad. Hodně špatný nápad. Uvědomovala si, že chystá znovu porušit Filipovu důvěru.

        Ale nepomohla si pomoct.

        Zvědavost klepala na dveře jako neodbytný soused.

        Klik klik. 

        Magdě se před očima otevřelo nevelké album. Několik dovolených, výletů, oslav, auto, fotky dokumentující to všechno měl Filip pečlivě roztřízené do přibližně dvaceti složek. Magdu bodlo v žaludku, když skoro na všech náhledových obrázcích zahlédla ve Filipově společnosti tu zpropadenou černovlasou Sáru.

       Poklepala na jedno z alb. Podle názvu obsahovalo fotografie z výletu na Šumavu, zřejmě do Kašperek a na Modravu. Na fotkách byl zachycený asi patnáctiletý Filip s tmavovlasou ženou ve středních letech, která vypadala jako jeho máma, a samozřejmě - Sára. Všichni se usmívali do fotoaparátu, jako by to byl jejich nejšťastnější den v životě, a vypadali, že si prázdninový výlet náramně užívají.

      Magda se šipkou vrátila zpět. Ani nevěděla, co si počít se vší tou žárlivostí, která jí zaplavila celé tělo. Na všech těch pitomých fotkách byli ti dva spolu. Sára se zúčastnila oslavy dědových sedmdesátých narozenin, promoce Filipovy sestřenice, byla na horách v Rakousku, u moře v Itálii – ta holka byla všude, všude! Kdyby Magda nevěděla, že Filip a Sára tvořili pár, myslela by si, že to musí být jeho sestra. Filipovi příbuzní s ní pózovali s takovou srdečností, jako by do jejich rodiny patřila odjakživa.

        Magda zběžně procházela fotky ze srpnové rodinné oslavy a jedna z nich ji zaujala natolik, že se nad ní pozastavila. Pózoval na ní Filipův táta před rozkvetlým rododendronem a svíral Sáru v pevném objetí. Pan Tříska očividně nikdy nebyl drobný muž, ale na téhle fotce měl tak o sto kilo míň, než když ho Magda viděla naposledy. Bylo vůbec možné, aby se člověk dokázal za tři roky takhle zničit?

       Sára byla v objemném těle pana Třísky sotva vidět, ale i tak bylo zřejmé, že se směje. Magda si podepřela rukou bradu a na fotku se detailně zadívala.

       Tahle vypadají oči lidí, kteří Filipovi v životě nejvíc ublížili.

        Vědí to ti dva vůbec?

        Magda posunula na další snímek, který vypadal úplně stejně, jako ten předchozí, jen do záběru přiběhl Filip a skočil tátovi na záda. Magdě zjihlo srdce, když viděla jeho doširoka otevřené modré oči a důvěřivý výraz. Vlasy měl ještě hnědé a krátké. Magda svraštila bolestně obočí, když si představila, čím vším si tenhle Filip bude muset projít.

       Rozvod rodičů. Nejdřív odejde za lepším životem táta, pak i máma. Rozchod se Sárou, odchod ze školy. A pak zpovzdálí sledovat, jak se táta zabíjí jídlem.

        Magda mrkla na hodiny. Bylo půl třetí. Musí jít spát.

        Vypnula počítač, zhasla lampičku, vzala do ruky telefon a vydala se po špičkách z pokoje, aby Filipa neprobudila. Už byla u dveří, když se za ní ozval rozespalý hlas.

        „Magdi?“

        „Jo?“ zašeptala a otočila se. Filip mžoural do tmy a rukou namátkou lovil ve vzduchu, jako by se ji snažil chytit. Magda se usmála a pomalu přešla zpátky k posteli.

       „Pojď ke mně,“ vyzval ji Filip tiše. Jakmile Magdu ucítil pod rukama, začal ji k sobě tahat.

       „Vejdeme se sem ve dvou?“ zapochybovala nervózně, když si sedala na matraci. Filip se posunul až ke zdi, aby Magdě udělal místo, a aniž by pořádně otevřel oči, chytil ji pevně kolem pasu a přitáhl si ji zády k sobě.

       „M-musím si na ráno nastavit b-budík," koktala Magda. Pod hlavou se jí prosmýkla Filipova paže a najednou na ní ležela jako na polštáři. Filip zavrtěl hlavou a přehodil přes Magdu peřinu.

      „Nemusíš, už ho mám nařízenej,“ zamumlal jí do vlasů. Zanedlouho usnul a Magda stejně tak.

      Ráda by řekla, že strávit noc ve Filipově objetí byla romantická záležitost, ale realita byla trochu jiná. Filip až nelidsky hřál, bylo to jako mít z jedné strany topení zapnuté na maximum a z druhé strany ležet proti otevřené ledničce. Jakmile se jeden z nich chtěl otočit, musel i ten druhý, protože jinak se na matraci nevešli. O celonočním boji o polštář se ani nebylo třeba zmiňovat.

      Filip vstával do práce v půl šesté. Sotva mu zazvonil budík, vypnul ho, vylezl z peřin a Magda najednou měla celou postel jenom pro sebe. Užívala si prostoru a volnosti, které pro ni byly po tři hodiny nedostatkovým zbožím. S nadšením se protahovala pod vyhřátou přikrývkou a převracela po matraci sem a tam.

      „Fílo?“ zavolala, když ho uslyšela šramotit ve skříni v chodbě. Moment nato vykoukla zpoza dveří Filipova hlava. Po tváři se mu rozlil široký úsměv, když se mu naskytl pohled na Magdu ležící v jeho posteli.

      „Ano?“ protáhl sladce a nedokázal se přestat zubit. Magdě zčervenaly tváře.

      „Mohla bych u tebe dneska zůstat?“

       Filip se narovnal, vstoupil do pokoje a úsměv nechal za sebou v chodbě.

      „Jo… jo, jasně, ale – co vaši? Ví, kde jsi?“

       Magda se posadila a vjela si rukou do vlasů. „Už jsem jim psala včera večer. Aby neměli strach.“

       Filip nevypadal, že si myslí, že je to dobrý nápad, ale neřekl na to nic.

       „Jo… a Fílo?“

      „Yes?“

      „Můžu na online z tvýho počítače?“

       Filip pokýval hlavou a bez zaváhání se vydal ke stolu, kde začal hledat sluchátka. Zapnul počítač, sluchátka zapojil do zdířky a než se počítač plně spustil, rychle poklidil na stole, aby tam Magda měla místo. Z tiskárny vytáhl čisté papíry a položil k nim propisku.

        Přihlásil se do účtu, nastavil Magdě správnou hlasitost ve sluchátkách a zavolal ji k sobě, aby jí ukázal, jak fungují. Vysvětlil jí, jak se zapínají a jakým tlačítkem na nich ztlumí mikrofon, pokud to bude potřebovat.

       „Přes co to máte, Zoom?“ zajímal se Filip. Magda přikývla a ukázala na ikonu Google Chrome na hlavním panelu.

       „Jo, jo, Zoom.“

       „Jak to funguje? To se můžeš připojit online nebo to musíš stáhnout jako aplikaci?“

       Filip se překlikl a místo prohlížeče otevřel průzkumníka souborů, který měl ikonu hned vedle něj.

       Magda nedokázala Filipovi na otázku odpovědět. Vyplašeně se dívala na složku, která se před nimi otevřela. Počítač Filipovi jako ten největší udavač nabídl posledně otevřené soubory a mezi nimi všechny fotky, které si Magda včera večer prohlížela. Včetně data a času, kdy tak učinila.

      Oba se dívali na důkaz před sebou a mlčeli. Filip průzkumníka zavřel, namířil kurzorem na ikonu prohlížeče a podruhé už neminul.

      „Filipe, promiň, já… včera jsem už vypínala počítač a viděla tu složku,“ začala Magda sama od sebe. Nervózně si mnula loket a šilhala po Filipovi, jak obratně píše do adresního řádku prohlížeče. „Nechtěla jsem bejt vlezlá, ale… víš, nemáš žádný socky, žádnej instáč… normálně už bych tě měla zchecknutýho zprava zleva, ale takhle?“ dodala a provinile se usmála. Filip nevypadal, že se zlobí, spíš byl posmutnělý.

       „V pohodě… měl jsem to stejně dávno smazat. Nic z toho už není pravda.“

       „Ale tak… jsou to vzpomínky, ne? Třeba teď… to bolí se na to dívat, ale za deset let… budeš rád, že je máš, ne?“ sklonila se k němu Magda a snažila se znít povzbudivě. Filip jen trhnul rameny.

        „Nasnídáme se?“ zeptal se, když připravil veškeré technické zázemí pro Magdinu online výuku. Magda pokývala hlavou a vydala se za Filipem do kuchyně. 

       A až někdy po poledni si všimla, že album fotek na ploše chybí. A nebylo nikde k nalezení.

       Ani v koši, ani nikde jinde.

       Půl šesté v podvečer, Magda stála naproti Filipovi, oběma z čela kapal pot. Měřili se pohledem.

      „Tak dělej. A nešetři mě. Plnou silou.“

       „Ublížím ti.“

       „Ale no tak. Pojď.“

       „Magdi – “

       „Jsou tu matrace! Co se mi asi tak stane?“

       „Mám přece jenom víc síly, vždyť ti můžu - “

       „No tak, dělej, Tomčo!“

       Filipovi stačily přesně tři vteřiny, aby Magdu dostal na zem. I když se teď opravdu snažila, aby ji nepřepral, opět se mu podařilo najít nový způsob, jak ji dostat na záda. Poprvé jí podsekl lýtkem nohy, pak se do ní opřel celým tělem a předposledně ji prostě chytil do náruče a hodil s ní do matrace. I teď, když si Magda byla jistá, že už hlídá všechny směry, ze kterých předchozí útoky přišly, Filip znovu našel další, který ji zaskočil, a Magda se jeho výpadu nedokázala ubránit. Filip se snížil, chytil ji pod koleny a než si vůbec dokázala uvědomit, co se děje, prudce zabral a podrazil jí nohy. Magda se válela na zádech a s překvapením hleděla Filipovi do tváře, když se nad ní vítězoslavně postavil.

      „Tak co, máš už dost?" křenil se a pyšně si založil ruce v bok.

     „Nemám!“ vykřikla rozčileně a mrštně se mu vrhla po noze. Filip zaječel vysokým pištivým hlasem, když viděl, že se mu Magda blíží ke stehnu s vyceněnými zuby, v očekávání bolesti se zlomil v pase a složil se k zemi jako raněný voják. S dunivou ránou dopadl vedle Magdy a ta se začala hlasitě smát. To Filipa popudilo. Rychle se vyšvihl zpátky nahoru a obkročmo si na Magdu sedl.

       „Ty jedna malá, blonďatá – !“

       Chvíli spolu se smíchem zápasili, Magda ale stejně nakonec zůstala bezmocně ležet na zádech s rukama přišpendlenýma za hlavou. Filipovi se blýskalo v modrých očích a s podlým úšklebkem si prohlížel Magdino svíjející se tělo pod sebou.

      „Tak kdože to vyhrál?“ popíchl ji Filip.

       „Ty rozhodně… ne,“ hihňala se Magda.

      „Fakt ne?“ divil se Filip, tázavě zvedl jedno obočí a začal ji lechtat v podpaží. Magda výskala a z očí jí tekly slzy, jak se smála.

      „Tak znova – kdo vyhrál?“ dožadoval se Filip odpovědi.

      „Fajn, fajn! Ty! Ty! Dost, prosím! Dost!“

       Filip ihned přestal s lechtáním, ale znovu Magdě chytil ruce. Trochu se k Magdě naklonil a usmál se na ni.

      „A vyhrál jsem něco?“

      „O nic jsme se nevsadili,“ culila se Magda. Filip ani nemusel nic říkat, podle toho, kam směřoval jeho pohled, nebylo pochyb o tom, o jaký druh výhry by měl zájem.

      „Jenom malinkou. Malinkou, úplně miniaturní, nejmenší pusu na světě, tak malou, že ani nebudeš vědět, že jsem si jí vzal, hm?“ navrhoval Filip a palci Magdě obkresloval na zápěstí malé kroužky.

      „Ehm... ne,“ zavrtěla Magda hlavou a snažila se znít odmítavě. Bylo jí ale jasné, že je otřesná herečka a Filip vidí, že polibek od něj je přesně to, co by chtěla.

      „Fakt ne?“ zubil se Filip. „Řekni, ať se zvednu, a já se zvednu. Řekni, že chceš pusu a já ti jí dám. Tak co to bude?“

      Magda se dívala z jednoho Filipova oka do druhého a snažila se najít nějakou cestu, jak z tohohle dilematu elegantně vybruslit. Nechtěla vyznít nedočkavě a zoufale, ale sakryš, o tu pusu opravdu stála.

      Jak to jen vymyslet?

     Zachránil ji domovní zvonek. Filip se ohlédl za nečekaným zvukem do chodby.

     „Á, pizza je tady.“

     Vyskočil na nohy, ale než se stihl narovnat, Magda ho chytila za tričko a vlepila mu krátkou pusu na tvář. Filip se zastavil a vrátil ji také jednu na rty, než se s růžovými tvářemi rozběhl ke dveřím.

     „Chceš peníze?“ zavolala za ním Magda bez dechu.

     „Nechci nic!“ houkl Filip nahlas z chodby.

     Magda sebou hodila zpátky na matraci. Srdce jí mocnými, bolestivými stahy pumpovalo krev po těle.

     Tohle ji jednou přivede do hrobu.

      Může člověk umřít na bušení srdce? A na motýly v břiše?

      Magda si lehla na bok a zadívala se na děj filmu, který měli puštěný jako kulisu. Na japonské kreslené filmy nikdy moc nebyla, ale ty animace byly nádherné. A ta hudba byla ještě krásnější. Teskná, ale zároveň vyvolávala naději.

     Ta melodie v Magdě zvláštním způsobem rezonovala. Možná by to mohla být písnička, která by hrála ve filmu, ve kterém by ona byla hlavní hrdinkou. 

      V hlavní roli Magdaléna Dvořáková.

      Kamera a jedem!

      Magda se usmála. 

      Po závěrečné scéně, kdy se ústřední postavy konečně setkaly a odešly spolu do západu slunce, jí došlo, že se Filip ještě nevrátil. Kde byl tak dlouho?

      Magda vstala a vydala se ho hledat. Prošla skoro celým bytem, ale zarazila se, když za posledním rohem uslyšela ode dveří ženský hlas.

      „Hele, funguje to od tý doby bez problému. Dost mi to pomohlo.“

      „Jo, v pohodě.“ Filip se na chvíli odmlčel. „Hele, ale tohle si vezmi, já – já už nepiju.“

       „Tak nikdo neříká, že to musíš to vypít hned.“

       „Já to tu nechci mít.“

       „Proč, bojíš se flašky? Že tě v noci přepadne?“ Ten ženský hlas zněl přátelsky, ale zároveň se v něm skrývala jakási kousavost, ostrost. Jako by se Filipovi vysmívala.

       „No… jo. Vlastně něco takovýho.“

       „Hele, já ti to položím sem a klidně to pak vyhoď, ale nebudu to odnášet zpátky.“

       Ticho.

      „A moc gratuluju.“

      „K čemu?“

      „Že budeš velkej brácha. Volala jsem s Milen pár dní zpátky. Hustý. Že do toho ještě šla. Přece jenom, mít další dítě v pětačtyřiceti… to je docela odvaha.“

      „Aha. Jo, jo, tohle… uh, jasně.“

      „Předpokládám, že bude divný mít sourozence v tomhle věku, co? Ty budeš řešit holky, auta, bydlení, práci... a to malý pleny a přesnídávky.“

      Odpovědí bylo ticho.

     „Můžu dovnitř? Je tu zima.“

     „Sáro, hele, ne, já… já mám návštěvu a – “

     „No jo... vidím. Bílý kanady… ty tu máš holku?“ ozvalo se vlažně. „Já myslela, že jsi doma sám.“

     „Nejsem.“

      Bytem se roznesl Sářin zvonivý, neupřímný smích, který se do té chvíle absolutně nehodil a ze kterého Magdě přeběhl mráz po zádech.

     „Tak já půjdu. Díky za ten čtvrtek, Fili.“ 

      Způsob, jakým Sára vyslovila zdrobnělinu Filipova jména, udělal Magdě se žaludkem kotrmelec. Znělo to až příliš důvěrně, láskyplně.

      Jako milenecký polibek na rozloučenou. 

      Na další průběh loučení už Magda nečekala, už teď si připadala hloupě, že tajně odposlouchávala jejich rozhovor. Zamyšleně se vrátila zpátky do obýváku, kde se posadila na gauč. Zanedlouho se v pokoji objevil i Filip. Veškerá hravá nálada, kterou měli, byla ta tam.

      „To nebyl kurýr, to byla Sára,“ vysvětlil Magdě, aniž by se ho na to musela ptát. V tváři měl zvláštní výraz, který u něj Magda ještě nikdy neviděla. Filip vzal do ruky ovladač a začal na Netflixu hledat nějaký další film, který by si mohli pustit, ale bylo vidět, že se výběr vůbec nesoustředí, protože se myšlenkami toulal někde jinde.

      „Já jsem šla za tebou, říkala jsem si, kde jsi tak dlouho… Máma je těhotná?“ divila se Magda.

      Filip bezmyšlenkovitě listoval nabídkou, přestože oči měl zapíchnuté do země.

      „Chápeš, že moje ex to ví dřív než já? Že to moje máma zavolá holce, se kterou jsem chodil, ale mně, vlastnímu synovi, ne?“

      Magda mlčela a rozpačitě si kousala vnitřek tváře. Co na tohle měla říct?

     „Proč tu vůbec byla? Vy… vy se vídáte?“ zeptala se Magda a vzala Filipovi ovladač z ruky. Ten jako by procitl z transu a trhl sebou.

      „Volala mi asi před týdnem, že tetuje a problikává jí lampa a že nemůže nikoho sehnat, kdo by jí to opravil, jak je covid. Tak jsem tam zajel a spravil jí to… měla překlesanej kabel, asi přes to přejížděla židlí.“

       Magda se zamračila. „Nemá mít zavřeno? Jsou zavřený kadeřnictví, ona může tetovat?“

       Filip pohodil hlavou. „Má otevřeno, asi jako ostatní, na zákazy už všichni dlabou, vždyť by zkrachovali. Když je nikdo nenahlásí…“

       Znovu se ozval zvonek. Filip si povzdychl, vstal a jeho postava opět zmizela v chodbě. Magda si promnula obličej a automaticky sáhla po telefonu, aby se trochu uklidnila.

      Otevřela Instagram.

      Filip se vrátil přesně o minutu později, tentokrát skutečně s pizzou. Zarazil se, když Magdu uviděl stát před gaučem, jak se slzami v očích čte něco v telefonu. Přerývavě dýchala a sotva mobil držela v třesoucích se rukou.

     „Magdi, do hajzlu, co je?“ zhrozil se Filip, krabice s oběma pizzami odhodil na stolek a div nezakopl o matraci, jak se hnal k Magdě. Vzal její ruku s telefonem do své a zadíval se na zprávu, kterou jí posílal Vasil na Instagramu. Magda mu telefon vydala a začala natahovat k pláči. Filip začal číst.

       Vždyť tušila, ne, ona věděla, co je Libor zač. Proč před ním Blanku nevarovala?

       Magdin slzami rozostřený pohled padl na Filipův zmatený výraz, se kterým se díval do jejího telefonu. Magda se roztřeseně nadechla.

      „Libor je jeden náš spolužák, on byl vždycky divnej, já jsem věděla, že – “ začala zmatečně vysvětlovat, ale podle Filipových mrtvolně chladných očí, které se k ní od displeje zvedly, pochopila, že tohle není vůbec to, co ho zajímá.

       „Ty jsi Vasilovi poslala tu samou fotku v prádle, co mně?“ zeptal se tiše.

       Magdu ochromilo zděšení, které se jí v tu chvíli zmocnilo. Vůbec si neuvědomila, že zpráva ohledně Liborova přiznání není jediná, kterou v chatu s Vasilem může Filip najít.

      „Já, ne – já,“ lhala Magda překotně a začala panikařit. Filipovi ztvrdly rysy v obličeji. Magdu vyděsil odpor, který  zahlédla v jeho očích. „Fílo, ne, počkej, já – “

       Filip udělal pár kroků směrem k ní a podal jí telefon zpátky do ruky. Magda s úlekem sledovala, jak mu náklonnost z tváře zmizela jako sluneční paprsky za obzorem.

      A po přízni v jeho očích nezbylo nic.

      Zhola nic.

      „Fílo… Fílo?“ mumlala Magda jeho jméno vyplašeně a snažila se ho zastavit, protože si myslela, že odchází. Filip se ale sklonil k ovladači, pustil první film, který viděl, a vzal si krabici se sýrovou pizzou. Posadil se na zem a začal jíst, jako by se nic nestalo.

       „Pojď jíst, je tu ta pizza,“ řekl.

       Magda nevěděla, co si počít. I když měla poslední dvě hodiny pořádný hlad, jídlo bylo to poslední, na čem jí teď záleželo. Žaludek měla jako na vodě a představa, že do sebe dostane jen jediné sousto, jí obracela vnitřnosti naruby.

      „Fílo, já… já jsem… já jsem mu to neposílala, protože… protože bych…“ Najít slova, která by vysvětlila tu naprostou nelogičnost jejího jednání, bylo zatraceně těžké. Ale stejně se o to pokusila, i když slyšela, že argumenty, které jí vycházejí z úst, jsou chabé a postrádají smysl. „Já… jsem mu to poslala, abych ho popíchla a já nevím… možná naštvala, asi aby viděl, o co přišel, aby žárlil, aby - “

       Filip seděl, očima těkal od pizzy k televizní obrazovce a vypadalo to, že je mu ukradené, co mu Magda vykládá.

       „Fílo, prosím tě, poslouchej mě, já – “

       „Najez se, pak tě odvezu domů,“ pronesl Filip věcně, aniž by se na ni podíval.

      „Já nechci jíst,“ namítla Magda zkroušeně. Filip si ještě dvakrát kousnul do trojúhelníku, zbytek pizzy hodil zpátky do krabice, vstal a oprášil si dlaně o sebe.

      „Fajn, tak tě odvezu hned.“

      Cestou domů se Magda dívala z okýnka a po tvářích jí kanuly slzy. Občas si protřela oči rukávem bílé bundy, řasenka na ní sice zanechávala černé šmouhy, ale Magdě to v tu chvíli bylo jedno. Jak se všechno dokázalo takhle pokazit? Během několika minut? Stačil okamžik a jí se proti sobě podařilo poštvat posledního člověka, který byl v tomhle pitomém světě jedinou jistotou, posledním klidným přístavem, který měla.

      To uvědomění jí zabolelo tak moc, že se jí žalem roztřásla brada.

      „Tak jsi tu,“ upozornil ji Filip, když zastavil v ulici přímo před vchodem do jejího domu. Auto nechal nastartované, jako by jí chtěl dát najevo, že se nehodlá zdržet.

      Magda se na něj obrátila s uslzenýma očima. I když se Filip snažil tvářit lhostejně, bylo vidět, že ho pohled na její uplakaný obličej rozrušil. Na jeho odměřeném chování se to však vůbec neprojevilo.

      „Fílo… já…“

      „Co, Magdo? Co?“ zeptal se rezignovaně a ruce si zkřížil na hrudníku. Magda sama nevěděla, co chtěla. 

      Aby se nezlobil?

      Aby jí odpustil?

      Aby se poslední půlhodina nikdy nestala?

      A pak Magdě hlavou problesklo jedno slovo.

      Jedno jediné.

      Byla to věc, která mámě vyhrávala spoustu hádek.

      Útok.

     „Vždyť spolu nechodíme. Můžu posílat fotky komu chci,“ slyšela se namítnout skoro uraženě. To Filipovi vyrazilo dech. Zamrkal a hořce se rozesmál.

     „Jo, to máš pravdu. Nechodíme. Díky za připomenutí. Ale jo, vždyť jo, můžeš si dělat, co chceš, když jsi single. Cokoli. Ale jako ty máš právo si posílat fotky, komu chceš, já mám právo vídat se s lidma, se kterýma je mi fajn. Takže – nazdar.“

      „Jo, třeba se Sárou, viď? S tou je ti fajn!“ útočila Magda a snažila se přejít to, že jí Filip ze sedadla řidiče otevíral dveře.

      „Jo, jasně, obloukem se vrátím zpátky k holce, co taky posílá svoje selfíčka všem okolo. Koukám, že to je vzorec, ze kterýho asi nikdy nevystoupím, co?“ řekl Filip nahlas, teď už skoro křičel. Toho se ale Magda nebála. U nich doma se křičelo pořád. Horší bylo, když se mlčelo. Dokud s ní komunikoval, i křikem, měla šanci tohle urovnat.

      „Jo, takže chceš říct, že jsem stejná jako Sára?“ dorážela na něj Magda.

      „Doprdele, Magdo, ty jsi byla pravej opak Sáry a to jsem na tobě měl rád!“

      Měl?

      Minulý čas?

      Magda najednou nenacházela slova. Odevzdaně se dívala na Filipovy velké ruce a na to, jak se mu vzteky třesou v klíně. Mozek jí nefungoval. V hlavě měla prázdno. Chtěla ho utěšit. Jeho i sebe. Filip ji však od sebe odehnal, když ucítil dotek její dlaně v té své.

      „Jednu holku, co ze mě dělala debila, jsem měl. A fakt nechci další.“

      Magda se ani nezamyslela nad tím, co se chytá vypustit z pusy. Byla tak rozčilená a zraněná, že už neměla žádnou brzdu. Jedovatě poznamenala: „A kdo řekl, že já bych s tebou chodila?“

      Dívali si na sebe v tom nastalém tichu a oběma bylo jasné, že se mezi nimi něco navždycky pokazilo. 

      „Sakra, tak už jdi. Chci jet domů.“ Jeho oči vypadaly cize, když to řekl.

      Magda otevřela dveře, zabouchla je za sebou a byla ve vteřině pryč.

       Doma na Magdu nikdo nečekal. Žádný křik, žádné výčitky, táta s mámou dělali, jako by se doma vůbec neobjevila. Máma dál vařila večeři, táta se díval na televizi.

       Magda nechápavě přecházela po bytě a nerozuměla, co je jinak. Něco viselo ve vzduchu. Ale co? 

       Když jí ani jeden z rodičů neodpověděl na pozdrav, vydala se do svého pokoje. A jakmile otevřela dveře, okamžitě pochopila, co se děje. Za zády se jí jako duch zjevila máma.

       Obě se rozhlížely po prázdné místnosti, ve které nebylo vůbec nic, jen matrace na zemi. Máma, možná s tátovou dopomocí, vyklidila celý její pokojík. Nebyly tam skříně, oblečení, stůl, počítač, učebnice. S filmovými plakáty a zarámovanými obrázky odešly i kusy omítky.

       Magda se zničeně otočila na mámu.

      „Jé, ty tady pořád bydlíš?“ zeptala se jí máma s děsivým úsměvem na rtech, který jí nedosahoval k očím. Pak se prudce otočila v bok jako voják na přehlídce a začala vysazovat dveře z pantů. „A tohle ode dneška taky nebudeš potřebovat!“ prohlásila a začala se nebezpečně kývat s uvolněnými dveřmi v rukou. Táta mámě raději přispěchal na pomoc, aby se nezranila. Byla by to docela vtipná podívaná, kdyby Magda nebyla zcela vyděšená a rozhozená tím vším, co se za posledních třicet minut odehrálo.

      Proti matčině trestu za svou neposlušnost neprotestovala. Lehla si beze slova na matraci a pro slzy ani neviděla holé stěny kolem sebe. Všechno kolem se rozplynulo do rozmazaných skvrn, jak začala znovu nahlas plakat.