V půl druhé v noci si Magda pročítala poznámky ke zkoušení z literatury, které nad celou třídou hrozivě viselo už druhý týden. Magda neměla nijak náročný den, čtyřhodinový rozvoz jí dnes rychle utekl; než si pořádně uvědomila, že je v práci, už uháněla na kole směrem k domovu. Patrik i ostatní kurýři si jí dnes nevšímali, jako by pro ně byla vzduch. Nevěděla, co se stalo, jestli už je jednoduše přestalo bavit jí znepříjemňovat pracovní dobu nebo to byla jen výjimka – byla ale ráda. Nebyla však vůbec schopná se učit. Do sešitu se znaveně dívala už dvě hodiny, neustále zívala, mnula si oči a poslední stránku pročítala stále dokola. A i když se opravdu snažila soustředit, mozek jí vynechával a stávkoval.

      „John Stein – Steinbeck. Novela... O myších a lidech, román... Hrozny vzteku – ne – hněvu. Na plechárně... Čte se to teda Stajn – Stein... back?“ mumlala si pro sebe a na pár vteřin zavřela oči a snažila se vybavit, co se psalo na webu, na který se dívala před chvílí. Proč si to nepoznamenala, kárala se v duchu, když není schopná udržet to
v hlavě?

      Zašátrala v háčkovaném penálu, který měla položený na posteli vedle polštáře, vytáhla jednu z ostřejších tužek a po kontrole na internetu si poznamenala správnou výslovnost Steinbackova jména do hranatých závorek.

      „Heinrich... Thomas? Mann... počkat... Heinrich, dva Mannové?“ zarazila se a zadívala se do poznámek. „Jo oba... to byli příbuzní? Bratři? Počkat ne – Heinrich, Heindrich?“ zaúpěla. „Á, kašlu na to!“ sykla vztekle a mrskla sešitem k nohám postele. „Na to nemám.“

      Věděla, že když sešit nechá ležet tam, kde je, a na učení se dnes vykašle, bude zítra hodně litovat. Teď jí to bylo ale upřímně úplně jedno.

      Se žuchnutím se svalila na postel, zhasla lampičku a popadla do ruky iPhone. Do zdířky vespod zastrčila sluchátka a špunty si pečlivě utěsnila uši.

      Ještě krátce zapřemýšlela nad tím, jestli by si neměla jít vyčistit zuby.

      Teď ne. Zaslouží si trochu odpočinku po tom všem.

       Nejdřív zkontrolovala Facebook a messenger, Viber a WhatsApp, pokusila se splnit denní limit XP na Duolingu ve španělštině, ale po prvních třech cvičeních to s otráveným povzdechnutím vzdala. Hlavou jí probleskla otázka, kdy bude v životě potřebovat přeložit větu tu ženu najdeš pod zeleným slonem.

      Pak prstem klepla na ikonku Tik Toku, prstem posouvala jednotlivá videa směrem nahoru a pobaveně se usmívala nad vtipnými klipy s roztomilými zvířátky, nepovedenými pranky, kuchařskými tipy a módními radami. Když už jí přišlo, že jí algoritmus nenabízí nic, co by dále udrželo její pozornost, z aplikace vyskočila a dalším potáhnutím ji vypnula.

      Ručičky na hodinách se mezitím posunuly o další hodinu a půl dál. Magda teď zalitovala, že ten čas nevěnovala dalšímu studiu světové literatury dvacátého století. Bolestivě se jí zkroutil žaludek, když si představila, co se stane, pokud ji učitel zítra vyvolá.

      K dalšímu studiu se nedonutila ani navzdory všem výčitkám, které se jí valily hlavou. Místo toho si v koupelně spěšně vyčistila zuby, po tmě doklopýtala do postele a ještě se rychle podívala, jestli není něco nového na Instagramu.

      Nedělala si iluze, že někde někdo přesně ví, čí profil na Instagramu má nejčastěji otevřený a čí příspěvky si několikrát denně prohlíží. Bylo to jako kouzlo a zároveň trochu děsivé, že někdo o ní všechny tyhle informace, na co se dívá, co se jí líbí, skladuje a uchovává. Na druhou stranu bylo příjemné otevřít aplikaci a dostat naservírováno pod nos to přesně to, pro co přišla.

       Dívala se na několik selfies, které Vasil pořídil (jak se zdálo) toho dne odpoledne. Na jedné fotce stál v celočerném oblečení s černým respirátorem ležérně opřený o otlučenou červenou cihlovou zeď, další fotka zobrazovala detail Vasilovy poloviny obličeje, na další byly vyfocené jen doplňky, jako brýle, hodinky a kožená peněženka.

      Magda fotkami prolistovala, nakonec se vrátila k té, na které byl zachycen Vasilův obličej. Netušila, jestli se Vasil fotí sám nebo mu s tím někdo pomáhá. Nedokázala ani poznat, je-li to foceno mobilem nebo zrcadlovkou, jediné, čím si byla jistá, že ona by nic takhle vyfotit nedokázala. Ať už to bylo jakkoliv, musela uznat, že jsou ty fotky moc hezké. A bože...

       Jak on byl hezký.

      Jeho příspěvek se líbil osmi stovkám lidí, a to převážně osobám stejného pohlaví, jako byla Magda. I když si byla vědoma toho, že je Vasil přitažlivý a to bude zákonitě vzbuzovat zájem i jiných dívek, při náhodném prokliku na jejich profily cítila, jak se jí vzadu v krku rozlévá hořkost. Popuzena půvabem jedné obzvláště vysoké blondýnky aplikaci zkratkovitě vypnula, aby se už nemusela koukat na její pronikavě modré oči a nelidsky dlouhé nohy. Po několika vteřinách a čtyřech nebo pěti delších nádeších však znovu vzala mobil do ruky a po dvou ťuknutích na obrazovku se znovu dlouze zadívala na Vasilovu tvář.

       Na černobílé fotce nebyla poznat, ale Magda si barvu jeho očí do detailu jeho tváře automaticky doplnila. Jeho modrozelené oči a dlouhé řasy k němu nezaměnitelně patřily jako ostře řezaná čelist a brada s jemným dolíčkem uvnitř. Na kluka měl nezvykle plné rty. Na ty se Magda dívala nejdéle. Došlo jí, že je Vasil v obličeji vlastně více podobný své mámě než tátovi. Jeho rodiče viděla Magda všehovšudy třikrát, jednou na školní akci a pak dvakrát před školou, když ho přijeli vyzvednout. A jeho máma byla nezvykle krásná. Magda měla pocit, že musí být přinejmenším o deset let mladší než mámy všech ostatních spolužáků, Magdinu vlastní mámu nevyjímaje. Nebyla si jistá, jestli je opravdu tak mladá nebo jen nestárne stejným tempem jako všechny ostatní ženy. V obličeji vypadala jako mrkací panenka, se kterou si Magda jako malá hrála.

      Po tátovi zas Vasil zdědil svalnatou šlachovitou postavu a světle hnědou barvu vlasů.

      Magda ještě rozklikla dnešní příběh, který Vasil nahrál. Na prvním story se Vasil procházel zmáčeným listím v parku, na druhém se točil, jak kolem deváté večer posiluje. Bosý, v černých teplácích a bílém tričku, které se mu lepilo na zpocené tělo. Magda zadržela dech a jako kdyby viděla něco nepřístojného, mobil zmáčknutím postranního tlačítka zamkla a jako nejtajnější deník schovala pod polštář. Marně se bránila, ale rty se jí zkroutily do blaženého úsměvu. Zavřela oči a nechala se ukolébat k spánku znovu přehrávaným snem, který se jí včera v noci zdál. Byla v něm jen ona, Vasil, jeho plné rty a pevné paže, kterými ji hladil po celém těle.

     Ráno Magda vstala docela pozdě. I když jí telefon zvonil kolem sedmé, z postele se nakonec vyhrabala těsně před třičtvrtě na osm. Spěšně vyrazila z pokoje, dvěma rychlými kroky se vřítila do koupelny a vrazila do dveří.

      Naskytl se jí pohled, který rozhodně nečekala. Rodiče stáli u vany, oba oblečení, táta podivně zkroucený nad mámou, rukama ji objímal kolem ramen, ona jeho kolem pasu. Magda zůstala šokovaně stát a pozorovala výjev před sebou. Táta se odtrhl od máminých rtů a věnoval Magdě dlouhý tázavý pohled.

     „Klepat neumíš?“ řekla máma se smíchem, za tátovým ramenem jí vykukovaly jen rozzářené oči.

     „Ježíši mami, tati!“ vyletělo Magdě z pusy. „To se nemůžete ocicmávat jinde?“ řekla pohoršeně, obrátila se na patě a zmizela z koupelny nejrychleji, jak dokázala. Když si v kuchyni mazala chleba máslem a marmeládou, potutelně se usmívala.

     „Dvořáková? Můžeš?“ slyšela Martinovo naléhavé volání z kuchyně. Hbitě se prosmýkla kolem ledniček a během chvilky stála u Martina a ptala se ho, co potřebuje.

      „Mohla bys?“ zeptal se skoro provinile a ukázal na hromadu krabic ležících před ním. Magda si objednávku důkladně prohlédla.

      „Zase Moskevská?“ Martin trhnul rameny.

       „Někde se schovávaj, dělaj, že tu nejsou, jako fakani... Zvládneš to?“

       Magda rozhodně přikývla. „Jasně, není problém.“

       „Je toho snad ještě víc než minule, promiň,“ omlouval se Martin, jak kdyby to snad byla jeho chyba. Magda zavrtěla hlavou.

       „Dej mi minutku, ještě si odskočím a hned to odvezu.“

      Dnešní vyložení objednávky v Moskevské ulici neproběhlo ani o trochu méně zmateně než posledně. Muž opět vytípával hovor, trvalo věčnost, než se Magdě ozval esemeskou, že se nemůže dostat ke zvonku, ať laskavě vydrží. Magda stála u vchodových dveří dlouhých jedenáct minut. Několikrát ji za tu dobu napadlo, že se s celou objednávkou zase vrátí do restaurace, že jí sto osmdesát korun na hodinu za tohle nestojí.

      Nakonec jí zákazník odzvonil. Magda vystoupala po schodišti, před dveře úhledně vyskládala objednávku a rozloučila se s mužem, jehož hlasité dýchání slyšela za dveřmi. Z jeho strany nepřišla žádná odpověď, a to ani během jejího příchodu, ani když odcházela.

      

„Ty Martine,“ začala Magda pomalu, když se vrátila zpátky do restaurace. Martin se zrovna otáčel v kuchyni, po spáncích mu v tenkých pramíncích stékal pot. „Na tu Moskevskou vozíme už dlouho?“

      Martin dobrou chvíli mlčel, Magda přemýšlela, jestli ji vůbec slyšel.

      Pak odpověděl: „Jednu, dvě objednávky týdně určitě udělá.“

      Zadumaná Magda se posadila na židli a složila si nohy pod židli.

      „Nikdy jsem si toho nevšimla.“

       Martin pokýval hlavou, zatímco míchal smetanovou omáčku. „Vozilo se to vždycky autem, ten chlap toho sežere za deset mužských.“ Magda překvapeně vzhlédla.

      „Cože?“

      Martin neodpověděl.

      „To jí jeden člověk?“ zeptala se ohromeně. Martin zamíchal polévku a utřel si ruce do zástěry. Pak se natáhl pro dvě krabičky a položil je na pult.

       „Ještě když tady dělal Erik, říkal, že ten chlap váží tak dvě stě kilo. A to bylo před covidem. Bůh ví, jak vypadá dneska.“

      Magda konsternovaně zírala na Martina a sledovala, jak jistě, rychle a přesně se pohybuje po kuchyni. Každý jeho pohyb měl účel, smysl. V hlavě jí rezonovala jeho poslední věta.

      Do kuchyně se vploužil Patrik, sáhl do ledničky a vytáhl plechovku fanty. Kus poodešel a opřel se bedry o mrazák. Magda si ho změřila pohledem.

       „Napiš si to,“ upozornil Martin Patrika. Ten něco nesrozumitelně zahučel, otevřel si plechovku, celou ji naráz vypil a po chvíli si mohutně říhnul. Magda mu věnovala ten nejznechucenější výraz, kterého byla schopna. Patrik se na ni zašklebil.

      „Nechceš příště odvézt, Armstrongu, nebolí už tě nožičky?“ utrousil Patrik k Magdě posměšně, v ruce zmuchlal plechovku a hodil ji do koše. Netrefil se. Chvíli na ni tupě koukal, pak pro ni zostuzeně došel a hodil ji do koše z takové vzdálenosti, ze které si byl jistý, že nemine.

      „Hele, frajere,“ ozvalo se výhružným tónem od dřezu. Martin k nim stál otočený zády a oplachoval metlu.„Magda už žádnou objednávku do Moskevský nepoveze. To bylo naposled. Nebude tahat takhle velký objednávky na kole. Jestli se příště zase jako srabáci uklidíte na dvůr a budete dělat, že tu nejste, řeknu to Vacovskýmu a ten už to s váma vyřídí. Ale asi ne tak, jak bys chtěl.“

      Magda pocítila náhlý příval horka. Celé tělo se jí zalilo příjemným teplem, jako by se posadila před rozpálený krb. Překotně přemýšlela, jestli to je tím, že slyšela Martina poprvé vyslovit její křestní jméno nebo tím, že se za ni takhle hrdinsky postavil a jasně se vymezil proti chování, které se mu nelíbilo.

      Patrikovy oči se zúžily do tenkých škvírek a nenávistně se zadíval směrem k Martinovi.

      „Ty vole,“ začal Patrik, když se ale Martin otočil a Magda spatřila jeho výraz, všem bylo jasné, že s tím oslovením Patrik přestřelil. „Já nechápu, proč ji tady držíš? Holka, co vozí objednávky na kole? To jako vážně?“

      Martin přešel ke sporáku, vypnul plamen a zamíchal polévku.

      „Magdě je šestnáct, těžko bude řídit auto. Domluvila se se šéfem takhle, tohle není moje starost.“

      „Já jsem s ním mluvil, nechává ji tu jenom kvůli tobě. Vacovský si taky myslí, že je lepší mít kurýry s papírama. Ale ne, ty si tu budeš držet holku, co na tom posraným kole ujede úplný hovno, je pomalá a maká nejmíň z nás!“ vyštěkl Patrik rozzuřeně. Magda jen tiše přihlížela tomu, jak se oba propichují pohledy a mluví spolu, jak kdyby tam ona vůbec neseděla.

      „Tohle neřeš,“ máchl Martin k Patrikovi rukou, jako by tím chtěl celou debatu ukončit. Patrik začal vztekle přecházet po místnosti.

      „Může jezdit Karlos. Je dobrej, spolehlivej, rychlej. Auto stojí na ulici. Stačí mu jen dát vědět. Může začít jezdit hned.“

      „Já ti na nějakýho Karlose kašlu. Magda je dobrá, nefláká se, nedělá chyby. Narozdíl od vás. Nikdy na ni nepřišla žádná stížnost.“

      Patrik se rozesmál.

      „A nebude to tím, že za celej večer rozveze – kolik? Dvě objednávky? Že v tom obřím počtu dovozů neudělá chybu, to je úplná kouzelnice!“

      „Patriku, nech toho,“ pronesl Martin unaveně. „Magda je prostě šikovná, já jsem s tím, co tu odvádí, spokojenej.“

      Patrik se zašklebil.

      „Šikovná, v čem? V tomhle?“ Gesty naznačil orální sex.

      „Vypadni, Patriku... vypadni,“ zašeptal Martin smrtelně vážně a zůstal nehybně stát uprostřed kuchyně jako socha, kolem něj se příznačně vznášely obláčky páry, unikající z různých spotřebičů. Patrik se na něj ještě jednou podíval, pak se sklonil k Magdě a posměšně si odfrkl. Chvíli na to zmizel za lítacími dveřmi do lokálu.

      V místnosti se najednou udělalo nedýchatelné dusno. Magda na Martinovi visela očima. Ten se na ni ani nepodíval, jen po stole posunul připravené objednávky a poprosil ji, ať je odveze.

      Magda se snažila počítat příklad z fyziky, ale mámino halekání jí nedovolilo se soustředit natolik, aby s výpočty pohnula. Vstala, učebnici, sešit i kalkulačku nechala za sebou a šla se podívat do kuchyně, co se děje.

      „Co? Co po mně zase budou chtít? Řekni mi, co je to zase za výmysl? Co budou dělat? To mě rovnou zavřou, zatknou, když nebudu nic mít, nebo co jako?“ supěla máma a dupala po kuchyni jako slon, v obličeji rudá jako krocan. Magda se posadila k jídelnímu stolu a nevěřícně s otevřenou dokořán sledovala mámu, jak celá rozčilená vytírá podlahu. Mopem se rozháněla tak vášnivě, až s každou změnou směru práskla násadou do kuchyňské linky. „Papíry, potvrzení, formuláře! Jako kdybych toho v práci neměla dost!“

      Magda se otočila k tátovi, doufala, že se jí od něj dostane nějakého vysvětlení. Ten se ale díval na televizi a vypadal, že mámin výstup absolutně ignoruje.

      „Kašlu na ně, nic si tisknout nebudu!“

      „Co se děje, mami?“ zeptala se Magda.

      „Co se děje, zeptej se táty!“ zahučela máma a Magda si všimla, že jí na krku vyběhly nevzhledné fialové žíly.

      „Začíná platit večerní zákaz vycházení,“ řekl nevzrušeně táta. „Máma řeší, co po ní budou chtít, když ji zastaví.“

      „Zákaz vycházení?“

      „Od devíti do pěti musíš být doma,“ pronesl vážně táta. „Nepořídíme si psa? Že bychom měli důvod, proč se toulat večer po venku,“ dodal se smíchem. Mámu to nepobavilo, spíš rozčílilo.

      „Jo, hlavně mi nezapomeň pak vyznačit na mapě, kam až můžu v rámci těch pětiset metrů!“

      „Počkat, do devíti doma? Vždyť já večer rozvážím!“ vyhrkla vyděšeně Magda.

      „Neřešte to. Vždyť každej rozumnej policajt pochopí, že v noci pracujete.“

      Máma teď stála přímo u něj a podupávala nohou.

      „Hlavně, že ty jsi v klidu. Doma už od března a mně tady budeš něco vykládat!“

      Magda se zadívala nejdřív na mámu, pak na tátu. Táta chvíli hýbal rty, ale nakonec nic neřekl. Natáhl se pro ovladač a přepnul kanál.

      Do sluchátek pustila Post Maloneho Saint Tropez, načechrala si polštář a spokojeně se uvelebila v posteli. Magda Postyho zezačátku vysloveně nesnášela. Blanka se do něj totiž někdy v roce 2019 naprosto bláznivě zamilovala, pořád o něm básnila, mluvila o něm jako o svém crushi a že je totálně hot, i s jeho dadbod. Magdě naopak přišel naprosto neatraktivní, na všech fotkách a videích vypadal jako vyfetovaný bezdomovec a odsouzený vrah, s dlouhými vlasy, které nosil dříve, a vytetovaným ostnatým drátem místo trnové koruny Magdě připomínal gangsterskou verzi Ježíše. Blanka ale jeho písničky přehrávala pořád a pořád dokola tak dlouho, až se Magdě jeho hudba dostala pod kůži a ona si před měsícem koupila a stáhla celé jeho album na iTunes.

      Magda se bosými chodidly zavrtala pod plyšovou deku a otevřela Instagram. Měla zprávu v directu od Blanky. Sdílela jí několik příspěvků.

      A mezi nimi i ten, který odkazoval na Vasilův Instagram.

      Magda cítila, jak jí začínají hořet tváře.

      Na fotce stál Vasil ve sprše, podle ořezu nebyla Magda schopná poznat, jestli má na sobě černé boxerky nebo kalhoty. Nataženýma rukama se opíral o skleněnou zástěnu a hlavu měl skloněnou mezi rameny. Na záda mu mezi lopatky dopadal proud vody ze sprchové hlavice, po tricepsech mu líně stékaly tenké pramínky vody. Ale to hlavní, na co fotka upozorňovala, byly břišní a mezižeberní svaly, které Vasilovi vystupovaly pod kůží. Celá fotografie byla docela tmavá, hra světel a stínů tak vykreslovala Vasilovu fyzickou formu v té nejlepší možné podobě.

      Magda naprázdno polkla a najednou cítila, jak má v puse úplné sucho.

      Blance neodpověděla. Docela dlouho přemýšlela, hlavou se jí honily různé věci. Pak ale udělala něco, co ještě nikdy předtím ne.

      Na Vasilův příspěvek zareagovala srdíčkem. Na internetu obecně nedávala lajky, nekomentovala, byla spíš tichý pozorovatel. Nechtěla, aby se jejím přátelům zobrazovaly příspěvky, na které reagovala. Jako to s oblibou dělal Facebook – když jí neměl kromě reklamy co nabídnout, ukazoval, co se líbí lidem, které měla v přátelích, kde co komentují, k čemu se vyjadřují. O spoustě lidí si tak Magda udělala hrubou představu, co jsou doopravdy zač. Libor byl podle všeho rasistický šovinista, co nemá rád opačné pohlaví, Radka zase ráda šířila poplašné a šokující zprávy, u kterých si člověk snadno mohl po krátkém šetření na Googlu zjistit, že jsou lživé a podvodné. Internetem se tyto zprávy šířily třeba dva a více let, protože se vždycky našel někdo jako Radka, kdo měl pocit, že se dostal k zaručeně utajené a skrývané pravdě, kterou musí se všemi svými přáteli okamžitě sdílet.

      Magda stačila asi jen třikrát mrknout a v pravém horním rohu se jí ukázala nová příchozí zpráva. Magda ji otevřela. Psal jí Vasil. Zběsile se jí rozbušilo srdce a cítila, jak jí bolestivě tepe někde nahoře v krku.

      Ve zprávě stálo:

      Vasil zůstal online ještě patnáct minut, pak se odhlásil a zelená tečka u jeho jména zmizela. Magda mu strašně toužila napsat, chtěla mu odpovědět, chtěla, aby se jí ozval zpět. Ale nedokázala přimět prsty, aby se rozhýbaly.

      Se zklamaným povzdechem hodila mobil do peřin a schovala si obličej do dlaní.

      Když Magda následujícího dne procházela kolem zapnuté televize, mladý moderátor zrovna hlásil alarmující čísla zemřelých za předchozí den a obrovské počty nově nakažených. Magda zůstala stát a cítila náhlý příval úzkosti a strachu. Když ještě o prázdninách někteří z odborníků zvěstovali druhou vlnu epidemie, Magda patřila k těm, kteří tomu nechtěli věřit. Zdálo se logické, že s nástupem zimních teplot udeří covid znovu, ale že nastoupí v takovém rozsahu a v takové síle, to nečekal snad nikdo. Magda si nedokázala představit, že se může situace takhle zhoršit a všeobecná nálada ve společnosti může být ještě beznadějnější než na jaře. Na jaře ještě viděla odhodlání, disciplinovanost, společnou, neúnavnou touhu virus porazit. Lidé šili roušky, dodržovali opatření, zůstávali doma, bojovali. Teď však měla pocit, že jsou lidé do úmoru ubiti dalšími a dalšími zákazy, omezeními, výhružkami, pokutami, hrozbami. Že už neslyší na varování, která zněla z médií, nezajímají je hrozivé vyhlídky do dalších týdnů, už je neděsí počty zemřelých. Rezignovali. Na všechno. Tehdejší ministr zdravotnictví byl před několika týdny viděn v restauraci, která měla být zavřená, a to jako by dalo všem signál, že ani oni nemusí dodržovat nic z nařízení, která stejně většině připadala naprosto nesmyslná a neúčelná. Když je nedodržuje sám ministr zdravotnictví, proč by měli oni?

     Magda se podívala na tátu, jak klidně sedí v pyžamu u jídelního stolu, snídá a pije kávu. Chtěla mu říct o tom, jak se cítí a jaký má strach. Věděla, že by táta její pocity nezlehčoval, ani nezesměšňoval. Že by ji vyslechl, pochopil. Nakonec jí ale něco zabránilo a Magda neřekla nic. Po všech těch hrůzách, které slyšela líčit mámu o tom, co se děje v nemocnici, měla pocit, že by její obavy vyzněly hystericky.

      Je doma, v bezpečí.

     Nemá právo se k tomu vyjadřovat.

     Nemá si na co stěžovat.