_4_

      Když kolem sedmé večerní dorazila do restaurace, přivítala ji nezvykle ponurá nálada v kuchyni. Martin stál zamyšleně u sporáku a něco míchal v ohromném nerezovém hrnci, kluci postávali v různých částech místnosti, ne jako vždycky v kroužku, všichni mlčeli a zkroušeně sledovali podlahu pod sebou. Magda si pomalu svlékla bundu z ramen a položila ji na opěradlo židle.

      „Ahoj...?“ pozdravila je Magda váhavě. Nedostalo se jí žádné reakce, jen Martin neznatelně pokýval hlavou na pozdrav. Magda vytušila, že je něco strašně, ale strašně špatně. „Co se děje?“ slyšela se ptát polekaně.

      Kluci se po sobě podívali, jako by hledali toho odvážného, kdo jí tu informaci sdělí. Nevypadalo to, že se k tomu někdo odhodlá. Pak se na ni Patrik upřeně podíval.

      „Jankovi umřel táta. Na covid.“

      Magda očima přelétla po všech v místnosti, jako by čekala, že jí někdo řekne, že to je vtip, omyl, cokoli. Když viděla, jak Viktor začíná slzet, došlo jí, co to znamená.

      „Prej ho odvezla rychlá z práce, zkolaboval jim tam. A za tři hodiny... byl mrtvej,“ dodal skoro nehlasně Patrik.

      Nastalo ticho.

      „Kde je Janek?“ zeptala se po chvíli Magda tiše.

      „Kde asi, ty vole,“ štěkl podrážděně Patrik a otočil se k ní bokem. „Asi doma, s rodinou, kde by byl? Čekáš, že půjde do práce, nebo co? Aby za tebe makal? A ty sis mezitím mohla hrát na to, jak tady strašně pracuješ?“

      Magda zakroutila hlavou a polkla. Do očí se jí nahrnuly slzy. Nikdo z kluků Patrika nezastavil a neřekl mu, ať toho nechá. Tentokrát mlčel i Martin. Jen na pult složil objednávku a položil k ní účtenku. Magda překotně popadla bundu, box, objednávku a se slzami utekla pryč.

       Po zbytek večera už se Patrikem nepotkala. Vždy, když dorazila do restaurace, byl tam jeden z kluků, buď venku pokuřoval, nebo seděl v lokále a zíral do mobilu. Nikdo neměl chuť se s nikým bavit.

      „Je tu někdo z kluků?“ zeptal se Martin a promluvil tak poprvé za celý den. „Mám tu zase Moskevskou.“

      Magda na nic nečekala a energicky položila box na pult. Chtěla odsud z téhle příšerné atmosféry zmizet. A i kdyby jí měly ramena upadnout, do Moskevské pojede ještě klidně stokrát, jen aby nemusela zůstávat tady. Martin se na ni zadíval.

      „Nemusíš to vozit, Magdo,“ řekl jemně, skoro otcovsky. „Někdo z kluků si to vezme.“

      „Ale já chci,“ namítla tvrdohlavě Magda, box zajistila, hodila na záda a vyrazila ven z kuchyně.

      Do Moskevské dorazila v rekordním čase. Šlapala do pedálů tak odhodlaně a s takovou vervou, až cítila, že jí po zádech stékají pramínky potu.

      Přivázala kolo k té samé lampě, jako vždycky předtím, nasadila si červený respirátor s logem firmy, vyskákala po schodech ke vchodovým dveřím a vytočila číslo zákazníka.

      Mobil zvonil dlouho, snad třináctkrát, pak se pokus o spojení zrušil. Magda to zkusila ještě jednou, pak měla to štěstí, že šla kolem starší paní a ochotně ji do domu pustila. Vystoupaly spolu dvě poschodí, prohodily pár zdvořilostních frází, a pak se od ní starší dáma odpojila. Magda se širokým úsměvem na tváři po nezvykle milé konverzaci vyšla do čtvrtého patra, klekla na kolena a začala vyrovnávat objemnou zásilku na práh.

      Krátce klepla na dveře.

      „Haló, pane, máte tady vaši objednávku. Nashle,“ houkla ke dveřím, otočila se a zamířila pryč. Na posledním schodu ve třetím patře jí však tělem projelo prudké bodnutí pochybnosti. Okamžitě se zastavila. Snažila se rozluštit, co se děje.

      Zadívala se nahoru do schodiště a přemýšlela. Došlo jí, že dnes vůbec neslyšela muže mluvit, ztěžka dýchat za dveřmi, dveře jí také neodzvonil on, vpustila ji sem ta stará paní. Ani hovor jí dnes nevytípnul.

      Dívala se stále ke čtvrtému patru a bojovala s myšlenkou, že se jí tuhle situaci nechce řešit. Chce se jen rozběhnout směrem dolů, vyběhnout na studený vzduch, odemknout kolo, nasednout na něj a zmizet ve tmě. Nechce se zabývat tím, že pán očividně není schopný zvednout telefon, že si ničí zdraví extrémním množstvím jídla a že je ve stádiu, kdy ani lidem neotevírá dveře.

      Tohle není její boj.

      Sešla další patro, ale tam se opět zastavila. Nevěděla, co se děje, co ji nutí zůstat a nedovolí jí odejít. 

      Obrátila se a rychlými skoky zdolala schody vedoucí do čtvrtého patra a nakoukla, zda hromada jídla, kterou dovezla, zmizela a zda už si ji pán vyzvednul.

      Zůstávala tam, ve stejně vyskládané hromádce, v jaké ji tam zanechala.

      Magda ještě několik vteřin stála na schodech, čekala, jestli se muž přece jen mezi dveřmi neobjeví. Pak vzala telefon do ruky a začala vytáčet jeho číslo.

      Za zavřenými dveřmi se tiše, ale jasně rozeznělo klasické vyzvánění telefonu. Magda udělala několik kroků směrem k bytu.

      Zaklepala.

      „Haló, pane, jste tam?“ zeptala se a natahovala uši, zda něco neuslyší. Kromě vyzvánění se z bytu neozývalo zhola nic.

      Znovu zaklepala. Znovu na něj zavolala.

      Nic se neozývalo.

      Jen telefon.

      Pomalu v ní rostla obava a strach z něčeho, čeho se strašně bála a na co nechtěla pomyslet. Ale ve spojení s tím, co se stalo dnes Jankovu otci, se v Magdě jako tsunami zvedla obrovská vlna paniky. Začala jako zběsilá zvonit a klepat na ostatní byty v patře, nikdo však neotevřel.

      Přiběhla znovu k bytu, bušila na dveří pěstmi, v roztřesené ruce svírala telefon a začala vytáčet číslo 155.

      Magda seděla na ledovém kamenném schodišti a sledovala scénu, která se jí před očima míhala jako film. Zdálo se to jako věčnost, než přijela záchranka. Když se pak dívala na mobil, jak dlouho trval hovor s operátorkou, bylo to přesně pět minut a deset vteřin. Pět minut a deset vteřin, po nichž přijeli hasiči, policie, za nimi dorazili záchranáři v nepropustných bílých oblecích, protože nevěděli, zda jedou k pacientovi s covidem. Jeden z hasičů nohama odkopnul hromadu jídla do rohu chodby, aby jim nepřekážela v zásahu. Magda sledovala, jak se z jedné roztržené krabičky líně valí špagety s rajčatovou omáčkou. Netrvalo dlouho a dva záchranáři vynášeli z bytu na nosítkách obrovské nehybné tělo. Dopomáhali jim u toho tři hasiči, bylo vidět, že na nosítkách nesou těžkou váhu. Všichni u toho namáhavě funěli. Magda celá zkoprnělá sledovala obrovskou masu, ve které se schovávalo mužské tělo. Nebyla ani schopná rozeznat, kde muži začíná obličej, na němž měl dýchací masku, to celé, co leželo na nosítku, byla jedna ohromná beztvará hromada tuku.

      Z bytů, na které se snažila dozvonit a doklepat, nyní vykukovaly zvědavé hlavy sousedů. Otevřeli až poté, co se na chodbě začal ozývat křik a dusot přibíhajících hasičů. Něco si šeptali a vášnivě komentovali probíhající zásah. Magda k nim pocítila obrovskou nenávist. Nenáviděla je za to, že neotevřeli, když na ně volala a zvonila. Když je potřebovala, byli zalezlí jak krysy v kanálech. Zato teď mají mraky času okounět.

       Znechuceně si je prohlížela.

      „Slečna Dvořáková?“ ozvalo se před ní. Magda sklopila pohled a dívala se do očí mladé policistce. „Promiňte, mohla byste si nasadit ten respirátor?“ požádala ji. Magda trhavým pohybem přikývla a připevnila si respirátor gumičkami za uši.

      „Vy jste volala na tísňovou linku? Je to tak?“

      Magda přitakala.

      „Jste v pořádku? Nepotřebujete ošetřit, pomoct?“

      Magda zakroutila hlavou.

      „Ne, díky, já jsem v pohodě.“

      Do restaurace se vrátila po provozní době, ale uvnitř se ještě svítilo. Když seskočila z kola, minula se s Viktorem.

      „Dobrá zašívárna dneska?" utrousil ledově, když procházel kolem ní. Magda se za ním otočila. Viktor pokračoval dál v chůzi, nasedl do auta a odjel.

      Magda cítila, jak jí v krku bobtná knedlík křivdy.

      Bylo kolem půl dvanácté večer, Magda ležela v posteli a hlavou se jí míhalo, proč se policistky nezeptala, jak na tom ten pán je. Co se mu vlastně stalo? Jen omdlel, upadl? Prodělal mrtvici? Nebo to byl taky covid?

      Hlavou se jí valila jedna myšlenka za druhou. Vzpomínala na Patrikův emoční výlev, na modré záblesky majáků na zdech, na senzacechtivé pohledy sousedů, na bosé a špinavé nohy toho muže a na to, jak se jeho tělo bezvládně vlnilo, když ho snášeli po schodech k sanitce.

      Vstala, prošla tmavým bytem až k dřevěnému baru v kuchyni, a i když tušila, že to není dobrý nápad, otevřela tátovu žitnou whisky a třemi mohutnými loky si zavdala. Hned při prvním polknutí jí začaly slzet oči, jak whisky v krku pálila. Ale pokračovala dál, protože si usmyslela, že se jí po tomhle určitě udělá lépe.

      Půl hodiny poté si tím už tak jistá nebyla. Sice už nemyslela na to, co všechno se za celý den odehrálo, ale pokoj se s ní nepříjemně houpal a ještě ji k tomu všemu začala pálit žáha. Dostala chuť se najíst, ale neměla energii vstát a jít znovu do kuchyně. Raději zůstala ležet na zádech a dívala se do stropu.

      A pak, zcela automaticky, bez zábran, jako kdyby to měla v plánu celou dobu, popadla svůj telefon, otevřela si instagramovou konverzaci s Vasilem a napsala mu:

      Pak chladně, bez mrknutí oka mobil zamkla a položila vedle sebe. Dívala se na strop a přemýšlela, že si nikdy pořádně nevšimla, jaký tvar má lustr v jejím pokoji.

      Mobil pípnul. Magda naprosto nevzrušeně vzala telefon do ruky a podívala se, kdo jí píše.

      Byl to Vasil.

      A i když byla celá otupělá alkoholem, při pohledu na fotku jeho polonahého těla nedokázala zůstat v klidu. Očima hladově zkoumala každou jeho část, každý záhyb, každý sval, znovu a znovu, stále dokola.

      Cítila, jak se jí celé tělo plní rozechvělým napětím.

ptal se po chvíli.

      Magda se usmála. Telefon zastrčila pod polštář, zhasla lampičku a deku si vytáhla až pod bradu. Chvíli váhala. Nakonec zavřela oči, pravou rukou odhrnula lem kalhot od pyžama a pomalu sjela rukou do klína. Většinou si musela pustit nějaké lechtivé video na notebooku, protože se jinak nedokázala uvolnit a dostat do nálady, ale dnes jí stačilo málo; představivost, několik desítek vteřin a krouživé pohyby. Pak už jen cítila, jak se pomalu ale jistě blíží na vrchol. Sotva na něj vystoupala, do všech částí těla se jí roznesly slastné pulzující vlny a nohy jí začaly v křeči poskakovat po posteli.

      Když se všechny ty blažené pocity přehnaly a nastoupila jen následná únava, Magda se přetočila na bok a s živým obrazem toho, jak tu teď Vasil leží s ní, líbá ji na krku a hladí po bocích, po pár minutách spokojeně usnula.

      Ráno ji probudila máma, když jí necitlivě třásla ramenem.

      Magda měla v puse jak polepšovně, třeštila jí hlava a za očima bolestivě bodalo.

      „Magdaléno, vstávej, ježiši kriste, neslyšíš ten budík? Už ti tu řve půl hodiny! Za deset minut ti začíná škola, dělej!... Co jsi tady v noci dělala? Smrdí to tady!“ nadávala máma, prudce rozhrnula květované závěsy a otevřela okno dokořán.

      Magda se malátně posadila na posteli a složila si hlavu do dlaní. S obřím pocitem viny na ni najednou dolehlo uvědomění, co včera večer vyváděla. I když se jí někde uvnitř snažil tichý hlásek přesvědčit, že se nic tak hrozného nestalo, strašně styděla.

      „Koukej se učesat, než ti to začne,“ upozornila ji máma. „A opláchni si obličej. Přinesu ti snídani k počítači. Chceš vločky?“

      Magda neurčitě trhla rameny. Ze všeho nejvíc teď potřebovala sklenici studené vody.

      Bylo něco krátce po desáté, když jim začala hodina s Matějíčkem. Ten tajemně listoval svým velkým zeleným deníkem, a pak řekl: „No, Magdo, dneska to budeš ty.“

      Magda vytřeštila oči.

      „Tak nám Magdo řekni, co víš o jednoduchých pletivech.“

       Magda usilovně přemýšlela, ale jediné, co si její mozek spojil s termínem pletivo, byl poplastovaný zelený drátěný plot, který před lety natahovali s dědou kolem chaty v Jizerkách.

       „Dobře, zeptám se jinak,“ pokračoval odhodlaně Matějíček, „určitě se ti ve spojení s pletivy vybaví termíny jako parenchym, kolenchym, sklerenchym. Jak bys mi je popsala? Jaký je mezi nimi rozdíl? Co o nich víš?“

      Magda nakrčila bradu a skousla si horní i spodní ret mezi zuby. Bojovala s nápadem, že otevře skripta a zkusí z nich číst. Všimnul by si toho?

     Matějíček ji zkoumavě pozoroval přes webovou kameru.

     „Dobře, tak zkusíme něco úplně jiného – jak bys mi rozdělila rostlinné orgány? Třeba podle funkce,“ zeptal se Magdy učitel, když ale viděl, že ani tento jeho dotaz nebude zodpovězen, rychle dodal: „Nebo mi je jenom vyjmenuj.“

     Po asi patnáctivteřinovém tichu se z reproduktoru ozvalo: „Řekla bys mi alespoň něco o květu? Plodu?"

      Květ a plod.

      Plod a květ.

      Květ.

      Má ráda růže. Ty krásně voní.

      A tulipány. Žluté tulipány.

      Magda mlčela, dívala se před sebe a nebyla schopná vnímat víc než tupou bolest za pravým okem.

      „No...Magdo... dneska to máš za plný počet. Tedy za pět, bohužel,“ řekl si pro sebe Matějíček a známku si poznamenal do bloku. „No nic,“ řekl zklamaně, „tak pokračujeme. Kde jsme to v pondělí skončili?“

     Magda si vypnula mikrofon a promnula si bolavé oči. Tak tohle se jí dlouho nepovedlo. Takové okno měla naposled při recitování básničky čertům, když byla v první třídě na základce. Strašně se bála, že ji čert odnese do pekla a mozek jí hrůzou vypověděl službu.

      To, že si tenkrát i trochu počůrala punčocháče, se snažila zapomenout.

       Na messengeru jí pípla zpráva od Blanky. I ta očividně pochopila, že Magda není ve své kůži.

      Magdu provinile píchlo na prsou a zalitovala, že se Blance svěřila s tím, že má máma občas výbuchy vzteku. Blanka to pak vytahovala jako univerzální předpoklad toho, proč se asi Magda cítí mizerně.

      Když po pár minutách Magdě znovu zacinkal mobil, myslela, že jí ještě píše Blanka něco ohledně odpolední schůzky. Ale Blanka to nebyla, byl to Vasil.

      Magda zamrkala a cítila, jak se jí hrne krev do hlavy. Mobil zamkla a pokradmu a nenápadně se podívala na monitor a do okna, ve kterém byl Vasil. Ten seděl ve svém zeleném křesle a vševědoucně se usmíval.