Byla sobota, konec listopadu, v médiích se mluvilo o tom, že se epidemiologická situace postupně zlepšuje a že se s blížícími Vánocemi začne pomalu rozvolňovat. Magda však žádnou změnu k lepšímu nepozorovala, máma totiž pořád trávila celé dny v nemocnici.

     Pár minut po půl jedné v noci. Magda seděla rozvalená na gauči, v televizi běžel pitomý béčkový film, táta už dávno usnul a s hlavou zvrácenou nazad potichu chrápal. Magda listovala Instagramem a zrovna si prohlížela tutoriál k dramatickému líčení, když jí zavibroval telefon.

     Psal jí Vasil na messenger.

     Magda se zaculila při pohledu na Vasilovu profilovku.

Vasilova odpověď přišla záhy.

Magda se podivila zprávě, kterou jí Vasil poslal.

Vasil odepsal okamžitě.

      Magda zvedla oči od displeje a zírala do přítmí před sebou. Bojovala s touhou pokračovat v konverzaci s Vasilem, zároveň se jí nelíbil rozkazovací způsob, kterým svou prosbu vyjádřil. Zase musela přiznat, že tohle je prostě Vasilův styl; jít přímo k věci, žádné okecávání, žádné zdržování.

     Otevřela galerii fotografií a prohlížela si to nevelké množství selfíček, které si v posledních několika měsících pořídila. Všechny jí přišly naprosto děsné. Jediná ucházející byla fotka z května. Magda ještě marně pátrala v paměti, jestli ji někdy předtím nezveřejnila.

     To by byl trapas.

     Fotku ještě projela barevným filtrem, Faceapp raději nezkoušela, stejně neměla placenou verzi a Vasil by to stejně poznal kvůli vodoznaku, který aplikace k fotce přidávala.

     Ještě chvíli váhala, když viděla svůj obličej, jak se na ní s nicneříkajícím výrazem civí z displeje zpět.

     Tak, a odeslat.

     S rozechvělým očekáváním si představovala, jak Vasil tam někde u sebe doma otevírá poslanou fotografii a prohlíží si ji. Bude se mu líbit?

      Trochu se zastyděla, když si vzpomněla, co dělala po tom, co jí Vasil poslal tu jeho.

     Do myšlenek se jí najednou vedrala obava, zda se mu bude líbit víc než Blanka. Taky jí napíše, že je hot af? Nebo jen, že jí to sluší?

     Anebo jí Vasil neodpoví vůbec?

     U Vasilova jména už nějakou chvíli poskakovaly tři tečky, které po chvíli zmizely, pak se zase objevily. Magda je očima hypnotizovala a v duchu si přála, ať už se konečně změní v odpověď.

     A ta pak přišla.

Vasil však pokračoval.

      Pomalu vstala z gauče, ovladačem vypnula televizi a zanechala spícího tátu v obývacím pokoji samotného. Tiše se odplížila do svého pokojíku, očima pořád visela na zprávě od Vasila. Když za sebou neslyšně zavírala dveře, přišla další zpráva.

      Magda i bez poslední zprávy naprosto přesně věděla, o co Vasilovi jde a co po ní chce. V hlavě jí začalo šrotovat. Nechtěla jen tak posílat svoje polonahé fotky, byla ovšem pravda, že Vasil také dost riskoval a jako první jí poslal to své odvážné selfíčko. Jenže to, že by mu měla na oplátku poslat fotku, na které je bez trička ona, nebylo moc fér – on byl kluk a rád svoje tělo vystavoval na internetu, ona byla holka, na sítích ne moc aktivní, na net toho nikdy moc nepřidávala a už vůbec neposílala nějaké své nahaté fotky.

     Zamyšleně se dívala na zprávy od Vasila a vyčkávala. Když uplynulo několik minut a Vasil se už neozýval, rozhodla se, že to udělá.

     Nechtěla, aby se zase odhlásil a aby odešel. A navíc, měla pocit, že mu to dluží.

     Svlékla si tričko a položila se na postel. Lampičku nad postelí zastínila knížkami a celý pokoj se tak zahalil do příjemného a lichotivého oranžového světla.

      Ať však Magda dala ruku s mobilem kamkoliv, přišlo jí, že ze všech úhlů vypadá naprosto odporně, byla tam celá rozpláclá a navíc strašně zblízka.

     Možná kdyby se vyfotila v zrcadle...

     Zvedla se z postele, zamířila k velkému orámovanému zrcadlu u okna a zkoumavě se na sebe dívala přes displej svého mobilu. Natočila pravý bok více ke straně, aby se zdál kulatější a opticky výraznější než pas. Pak udělala několik snímků, přičemž si dávala hodně velký pozor, aby na žádné z fotek nebyl vidět její obličej. Mobil si proto dávala před obličej tak, aby ho za ním z velké části schovala. Když si pak kriticky prohlédla fotografie, které vyfotila, uznala, že tam něco přebývá.

      Odhodila podprsenku, zatáhla břicho, levou rukou si překryla drobná ňadra a vyfotila se znovu.

      Tak... je to mnohem lepší.

      Fotku ještě upravila, pohrála si v nastavení s jasem i s kontrastem a trochu stáhla barvy. Pak Vasilovi snímek pyšně poslala. Trvalo to asi dvě minuty, než se dočkala odpovědi.

      Ráno zastihla Magda mámu, jak tátovi vypráví, co se jí v noci stalo při službě. Když viděla Magdu vejít do kuchyně, zmlkla a křečovitě se usmála.

      „Ahoj Magdi,“ zacvrlikala máma a položila na stůl mramorovou bábovku. Magda si všimla, jak se máma snaží být přehnaně milá, zněla v tom vlídném tónu strašně nepřirozeně. Magda přikývla rodičům na pozdrav a posadila se ke stolu. „Dáš si k tomu čaj, nebo chceš mlíko?“ zeptala se máma přehnaně starostlivě.

      „Jen černej čaj, díky mami. Je mi nějak divně od žaludku,“ dodala Magda. Máma se k ní naklonila přes stůl a sáhla jí na čelo.

      „Jsi něco špatnýho snědla? To máš určitě z toho jídla, co tam v tej vaší restauraci vaříte,“ vydedukovala máma okamžitě a bojovně si založila ruce v bok. „Co jsi tam jedla?“

      Magdě se vlastně docela ulevilo, že se máma vrátila ke svému obvyklému útočnému chování, mnohem víc ji znervózňovala ta přeslazená paní, která ji dnes ráno přivítala. Na mámino obvinění nijak nereagovala, podala si skleněnou konvici a nalila si trochu čaje.

      „Jak to včera skončilo, dokoukala jsi to?“ zeptal se táta úplně mimo téma. Magda zavrtěla hlavou.

      „Ne, to se nedalo tati, byla to hrozná blbost.“

      „Dostali se k tej lodi?“ vyzvídal táta se zájmem a zakousl se do bábovky.

      „Tak to netuším,“ pokrčila Magda rameny a uvědomila si, že včera přestala film sledovat asi po čtvrt hodině, takže teoreticky musel vědět o ději víc táta než ona.

      „Vezmu si to do postele, nevadí?“ řekla Magda. Ani nečekala na odpověď a zamířila k sobě do pokoje.

      „No museli jsme jí připoutat ruce, pořád si to strhávala z obličeje. Přitom hned jak si to sundala, tak se zase začala dusit... Psala mi Zdeňka, že umřela dneska ráno po sedmej,“ šeptala máma polohlasně tátovi, jakmile jim Magda zmizela z dohledu. „Byla na den stará jako naše mami, úplně jak kdybych ji tam viděla ležet, strašný...“

      Magda stála za pootevřenými dveřmi a poslouchala. Když už neslyšela nic než máminy nešťastné povzdechy, zavřela za sebou dveře.

      Příběh o umírající pacientce se Magdě hodně rychle vykouřil z hlavy. Měla totiž radost, jak se šikovně vylhala ze snídaně a nemusela jíst tu přeslazenou bábovku.

     Když se Magda podívala následující večer z okna, zůstala stát jako opařená. Na chodnících ležela vydatná sněhová pokrývka. Magda dohlédla jen na několik metrů před jejich dům, zbytek ulice se ztratil v hustém mlžném oparu.

     Magda zkroušeně přemítala, jak to asi bude dnes vypadat v práci, protože si byla jistá, že na kole neodveze vůbec nic.

     Nejradši by zavolala, že je marod.

      Na první hodinu se jí podařilo zajistit si práci u telefonu a objednávkového systému. Pak se snažila být nápomocná v kuchyni, dokonce se dobrovolně postavila ke dřezu s nádobím, Martin byl však z její přítomnosti ve svém teritoriu očividně nervózní. Asi hodinu kolem ní kroužil jak sup, pak už to nevydržel a dal jí jasně najevo, ať se raději přidá k někomu z kluků a pomůže jim s rozvozy. A Magda tak skončila jako druhý kurýr v autě – přesně tak, jak nechtěla.

      První tři rozvozy jela s Jankem. Oba většinu času mlčeli, promluvili na sebe jen tehdy, pokud probírali přesnou adresu a patro doručení. Magda cítila, jak jí v krku vázne otázka na to, jak se mu daří a jak celou situaci ohledně tátovy smrti zvládá. Zeptat se však nedokázala. Měla pocit, že je to naprosto nevhodné. Nikdy si s Jankem nebyli nijak blízcí, ptát se na takto citlivé téma cizího člověka jí nepřišlo jako dobrý nápad. Navíc si nedokázala představit, jak by Janek na takovou otázku zareagoval. Rozesmutnit ho bylo to poslední, co chtěla.

     Jeli zrovna po přivaděči, když Magda došla k bolestnému uvědomění, že je Janek jen o dva roky starší než ona a už nemá tátu. Nedokázala si představit, co by to znamenalo pro ni. Jak by to snášela, kdyby byla v jeho kůži ona? To, že měla oba rodiče, živé a zdravé, že se o ni starali a měli ji rádi, nikdy nebrala jako něco výjimečného. Máma
a táta pro ni vždycky byli jistota, přístav, něco neměnného, něco, co tady bude vždycky, ať se děje cokoliv. Bohužel to, co se stalo Jankovi, s touto představou otřáslo a Magda pochopila, že to, že ona má oba – mámu i tátu, milující a starostlivé, není nic, co jí někdo tam nahoře slíbil navždycky.

      Při pomyšlení, že tu jeden z nich není, ji bolestivě bodlo u srdce.

      A to, že se rodiče občas hodně vášnivě hádají a stejně tak vášnivě usmiřují, se Magdě najednou nezdál být tak obrovský a zásadní problém jako předtím.

      

     Janek končil o dvě hodiny dřív než Magda a ta se musela přidat k Patrikovi. Byla vděčná, že měli hodně rozvozů a adresy byly blízko sebe, tudíž se spolu nemuseli moc bavit. Ticho, které předtím sdílela s Jankem bylo snesitelnější, s Patrikem měla pocit, jako by mezi nimi pořád něco viselo.

     Když projížděli kolem Moskevské, byla to vteřina, ale Magda by přísahala, že viděla, že se v bytě jejího zákazníka svítí. Zůstávala nalepená na okénku, nedutala, snažila se přijít na to, jestli to, co viděla, nebyl nějaký přelud, nedívala se do špatného patra nebo dokonce na jiný dům. Patrik si toho všiml.

      „Zapomněla jsi, jak se dejchá, nebo co?“ pronesl jízlivě. Magda se uvolnila, opřela se zpátky do sedačky a otráveně si odfrkla.

      „Dej mi svátek, Patriku.“

      Patrik úplně ožil, jako kdyby mu dal někdo svolení otevřít pusu a mluvit.

     „Trošku nasněží a slečna je nahraná, co?“ zakňoural posměšně, zařadil vyšší rychlost a sešlápl plyn. Magda natočila hlavu ke svému okénku a protočila oči v sloup.

     „Nevím, jak tebe, ale mě tyhlety slovní přestřelky nebaví,“ odvětila Magda, zadívala se na účtenku a začala do mobilu vyťukávat číslo zákazníka. Patrik se po ní podíval.

     „Máš bejt ráda, že tě svezu. Chtěl bych tě vidět v tomhle bordelu na tom tvým kolíčku. To by byla teprv sranda.“

      „Patriku,“ řekla Magda otráveně, větu však nedokončila. Neměla chuť plýtvat energií na někoho, jako byl on.

      Když zastavili u divadla, Magda hbitě vyskočila z auta, a zatímco se domlouvala po telefonu se zákazníkem, otevírala zadní dveře a brala do ruky termobox.

     Zákazník byl během několika vteřin před domem a celou předávku tak dost urychlil. Rozloučili se, Magda zamířila k autu, na zadní sedačku hodila prázdný termobox a pak se svalila na sedačku spolujezdce. Patrik zařadil jedničku a prudce se rozjeli.

     „Tak ten po tobě úplně mega čuměl,“ konstatoval Patrik a sledoval cestu před nimi.

     „To jsi toho tolik viděl? V noci, když měl na hlavě kšiltovku a přes pusu roušku?“ zeptala se Magda mdle. Patrik zakroutil hlavou.

     „To prostě vidíš, když chlap čumí na holku.“

     „Hm, aha,“ zamumlala nezaujatě Magda a zadívala se z okna. Patrik sebou šil, jako by chtěl ještě něco říct, ale zůstal zticha.

      Zastavili na světlech a oba se dívali na to, jak před nimi s námahou projíždí auta šedou sněhovou břečkou.

      „No zdá se, že letos sníh silničáře opět překvapil,“ řekla Magda neutrálně.

     Pak se během několika vteřin stalo víc věcí naráz. Nejdřív slyšela Patrika, jak směje jejímu vtipu. Upřímně, jako kdyby zapomněl na svou roli věčného oponenta. Potěšeně k němu zvedla oči, Patrik se však nedíval na ni. Hleděl do zpětného zrcátka a mezi obočím se mu vytvořila hluboká svislá vráska. Pak se vzduch kolem nich vyplnil zvláštním hučením, které se k nim rychle blížilo. Předtím, než je zcela ohlušilo, Patrik vyděšeně vykřikl:

      „Magdo, pozor!“

     Patrikova pravá ruka vystřelila směrem k Magdě. Padla před ni jako závora, přimáčkla ji do sedačky a Magda cítila, jak jí Patrik dlaní silně tiskne paži.

     Pak už přišla jen hlasitá rána a ohromná síla, která ji nejdřív vtlačila zpět do sedačky a pak s ní prudce švihla vpřed. Bezpečnostní pás se jí zařízl do ramene a do boku a Magda narazila bradou do Patrikova předloktí.

     Zdálo se jí to jako vteřina i jako věčnost, než uslyšela Patrikův hlas, jak se jí ptá, zda je v pořádku. Zamžourala a před očima se jí vynořila Patrikova tvář.

     „Magdo, jsi dobrá?“ ozývalo se z Patrikových úst. Magda neurčitě zamručela a pokývala hlavou.

     Patrik se mezitím odpoutal a ještě se rychle přesvědčil, že je Magda skutečně v pořádku. Pak vystoupil z auta a šel se podívat, co se stalo.

      „Nějaká ženská to nedobrzdila,“ vysvětlil jí, když otevíral dveře u spolujezdce a pomáhal Magdě vystoupit z auta. Když Magda viděla, že snad čtvrtina jejich auta je pryč, začala prohlížet sebe i Patrika, jako by nevěřila, že z toho oba vyvázli bez škrábnutí.

     Situace na místě byla po chvíli zmatená, začali se kolem nich shromažďovat lidé, aniž by jakkoli pomáhali, jen tam tak postávali a dívali se na spoušť před sebou. Odněkud z dálky Magda slyšela starší ženu, jak se stále dokola omlouvá. Provoz za nimi se nejdřív úplně zastavil, pak už většinu řidičů přestalo bavit čekat a projížděli kolem jejich nehody, někdo pomalu s mobilem v ruce, někdo nebezpečně rychle, jako by ho rozčílilo, že se tu kvůli nehodě zdržel.

      Magda vyhodnotila, že bude nejbezpečnější, když se uklidí ze silnice a půjde se posadit na lavičku, která stála na chodníku opodál. Opatrně si sedla a pozorovala dění před sebou. Měla pocit, jak kdyby sledovala pořad v televizi; všechno se jí zdálo být tak strašně daleko, nereálné, přemýšlela dokonce nad tím, proč necítí zimu, když tu dřepí
na zasněžené lavičce v té tenké péřové bundě, ze které jí kouká půlka zad.

     Všimla si Patrika, jak obchází firemní auto ze všech stran, zkoumavě si ho prohlíží a s někým telefonuje. Pak Magdin pohled padl na auto ženy, která do nich nabourala. Podivila se, když viděla, že její auto na rozdíl od toho jejich vypadá, jako kdyby se žádné nehody nezúčastnilo. Mělo jen zkroucenou přední poznávací značku a lehce prohnutý a poškrábaný přední nárazník.

     Patrik mezitím šouravým krokem dorazil k Magdě, sedl si vedle ní a v ruce si hrál s telefonem.

     „No, ještěže už jsme měli všechno rozvezený,“ poznamenal věcně Patrik. Snažil se působit klidně a vyrovnaně, ale Magda si všimla, jak mu cuká levý ústní koutek a při posledním slově se mu roztřásl hlas.

     „Nestalo se ti nic?“ zeptala se Magda a prohlédla si ho od hlavy k patě. Patrik přikývl a pomalu se protáhl.

     „Ne, jsem v poho, jen mi trochu táhne krk,“ řekl Patrik a laxně mávl rukou.

     „Té paní se taky nic nestalo?“

     „Ta je úplně v pohodě. Prej hledala žvejkačky pod sedačkou.“

      Magda se zadívala směrem k autům, která teď osamoceně stála na hranici křižovatky a líně se na ně snášel sníh.

      Patrik se ztrápeně podíval na telefon.

      „No, ještě musím zavolat Martinovi.“

      Vstal, poodstoupil kus od lavičky a začal vytáčet Martinovo číslo.

      I když Patrik stál deset metrů od Magdy, Magda slyšela každé slovo, které na něj Martin křičel. Patrik se svěšenou hlavou naslouchal všem možným nadávkám, které se na něj linuly z telefonu. Magda si nechápavě prohlížela Patrika, jak nepřítomně zírá do chodníku před sebou, mne si bolavé svaly na krku a jen mlčky snáší Martinovo rozčilené klení. Magda nechápala, co se děje. Patrik neřekl ani slovo na svou obranu. Vždyť se vždycky hádal do roztrhání těla, i když neměl pravdu, proč se teď sakra nebrání?

      Magda rozhodně vstala, čtyřmi rychlými kroky doběhla k Patrikovi a vytrhla mu telefon z ruky.

      „Nabourali do nás, Patrik za to vůbec nemohl, Martine!“ křičela do telefonu Magda dopáleně, na druhé straně zavládlo ticho. „Stáli jsme na křižovatce, nějaká ženská to do nás zezadu naprala! Jo a jsme oba v pohodě, kdyby tě to zajímalo!“ dodala rozhořčeně a pak telefon předala zpátky Patrikovi. Ten ji sledoval s očima doširoka otevřenýma a po rtech mu přeběhl skoro neznatelný úsměv.

      Magdu přijel vyzvednout táta. Dorazil asi po půl hodině. Zastavil na autobusové zastávce a trpělivě čekal, než Magda vyřídí vše, co potřebuje.

       „Taťka už je tady,“ oznámila Magda Patrikovi a ukázala k jejich stříbrnému kombíku. „Zvládneš to tady? Můžu fakt odjet domů?“

      Patrik pokýval hlavou.

      „Jo, jasně, odtahovka tu bude hned, nemá smysl, abys tady mrzla taky.“

      „Taťkovi by určitě nevadilo počkat, nechceš potom někam hodit?“ zajímala se Magda. Patrik se pousmál.

      „Ne, fakt v poho. Jen jeď.“

      Magda se váhavě rozloučila, rozhlédla se a opatrně přeběhla silnici. Vzala za kliku jejich passatu a posadila se do auta k tátovi. Ten jí konejšivě pohladil po rameni.

      „Jsi dobrá? To musela bejt pořádná šlupka.“

      Magda se ohlédla k místu nehody a sledovala Patrika, jak stojí u auta a dívá se jejich směrem.

      „Pořádně jsem zatopil, musíš být úplně promrzlá.“

     „Tatí?“ hlesla Magda a prosebně zvedla k tátovi oči, zatímco se poutala bezpečnostním pásem. „Neříkej to mámě, prosím tě. Víš, jak by šílela, kdyby zjistila, že jsem jela v autě s někým cizím...“

      Táta chápavě přikývl. Beze slova nastartoval a oba vyrazili směrem k domovu.

      Když se Magda dalšího rána probudila, všimla si, že jí v půl třetí v noci přišla esemeska z neznámého čísla. Brzy pochopila, že zprávu poslal Patrik.