Po hodině základů společenských věd Magdě přišlo upozornění z messengeru, že jí Blanka posílá zprávu.

      „Ahoj Blani, co je? Co je tak tajnýho, že mi to nemůžeš napsat do zprávy?“ zeptala se Magda koketně, Blanka si zběsile přehodila vlasy na druhé rameno a zblízka se zadívala do přední kamery.

      „Honey, nebudeš věřit, co mi teď poslala Soňa!“ zahučela Blanka do mikrofonu tak nahlas, až Magdě píchlo v uších. Rychle snížila hlasitost o tři čárky.

     „Ehm, nevím?“

     Blanka potěšeně mlaskla.

     „Kluci plánujou na sobotu nějakou mikulášskou párty v boudě u skateparku, prej to bude velký, girl!“ zapištěla Blanka nadšeně a zatetelila se.

      Magda nakrčila bradu a podrbala se ve vlasech. „No, to není moc dobrej nápad, když je pandemie, ne?“ zapochybovala. Blanka zavrtěla hlavou, olízla si ukazováček a upravila si rozježené obočí.

      „Hele, to bude úplně v pohodě. Jsme všichni zavření doma, kde bychom to asi chytili?“ oponovala Blanka rozhodně.

      „Kolik tam bude lidí?“

      „Nevím... čtyřicet max?“

      „No, nevím, Blani, to se mi moc nelíbí.“

      „Co? Proč? Bude to mega...“

      „Tak do školy chodit nemůžem... a dělat nějakou tajnou párty asi není úplně -“

      „Ježiši Leno,“ odsekla Blanka uraženě, „já ti to jenom říkám, nemusíš tam chodit!“

      „Já jenom – že mi to nepřijde jako dobrej nápad,“ zašeptala Magda neslyšně a zadívala se do klávesnice. Blanka se zaklonila tak, že už nebyla na displeji vidět.

      „Really don't care babes... Hele, končim, musím běžet. See ya,“ rozloučila se Blanka a hovor spěšně ukončila.

      Magda se najednou cítila hrozně divně. I když si pro sebe byla schopná zdůvodnit, proč není dobré se té akce zúčastnit, někde uvnitř ní zůstávala zvláštní pachuť pocitu, že Blanku příšerně zklamala.

      Máma si Magdu změřila přísným pohledem, když viděla, jak se otráveně nimrá v obědě.

      „Tobě to snad nechutná, nebo co?“ vystartovala máma podrážděně a složila svůj příbor do talíře. Magda jen neurčitě pokrčila rameny a z vepřového plátku dál pečlivě seškrabávala co největší množství smetany a sýru.

      „Pořád mě bolí ten žaludek,“ vysvětlila Magda nenuceně a přemýšlela, jestli mámu někdy napadlo, kolik má tohle jídlo kalorií. Kdyby si ho zadala do kalorických tabulek, ciferníčky maker by se protočily do rudých čísel.

      „A to nemůžeš něco říct?“ zasyčela máma naštvaně. „Myslíš, že bych k jídlu dělala s tímhle, kdybych věděla, že je ti furt blbě?“

      Magda neodpověděla a sýr se smetanou nahrnula na hranolky a s posvátnou důkladností je oddělila od masa.

      „Já se z tebe – dej mi to!“ štěkla máma, hrubě popadla svůj a Magdin talíř a nasupeně je odnesla do kuchyně. Táta jen mlčky přežvykoval sousto.

      Když se máma vracela z kuchyně, hodila před Magdu plato černých tabletek.

      „Taky sis to uhlí mohla vzít dřív, nemuselo ti bejt blbě tak dlouho! Hlavně, že se to tady válí v lékárničce. Ale slečna ne – to by taky musela zapojit mozek a občas udělat něco sama, aniž bych jí to pořád nakazovala jak malýmu - “

      Když zaregistrovala tátův vyčítavý pohled, bojovně se nadechla, ale pak zase vydechla a zmizela za dveřmi koupelny.

      Táta se na Magdu koutkem úst usmál a dlouze ji pohladil po hřbetu ruky.

     

       Někdy kolem půl jedenácté večer, když si Magda zaplétala dva francouzské copy a chystala se jít spát, jí cinknul telefon s oznámením, že jí píše Vasil. Rychle dopletla poslední kousek copu a nedočkavě se vrhla po mobilu.

      Zavalená těmi nejdivočejšími myšlenkami a představami Magda telefon zamkla a uložila pod polštář.

     Tohle jí nemůže posílat na dobrou noc.

      Z toho dlouho neusne.

     Když ve středu v podvečer mířila na svém kole do restaurace, ulice byly liduprázdné, jako kdyby platila nějaká tajná dohoda, že se dnes na ulicích nikdo kromě Magdy neobjeví. Občas slyšela na vedlejších ulicích projet auto, ale za celou cestu se s jediným neminula.

    Sníh ze střech a chodníků slezl, silnice však ještě zůstávaly mokré a kluzké. Magda byla přesto vděčná, že může konečně zase vyrazit po své ose a nemusí se zahanbeně doprošovat kluků, aby ji vzali na rozvozy s sebou. Občas se jí na vodorovném značení smýklo zadní kolo, nebylo to však nic, co by se s trochou opatrnosti nedalo překonat.

      Když projížděla kolem tátovy bývalé práce, prohnalo se Magdě hlavou, co hrozného se zase stalo, že se máma s tátou před jejím odjezdem hádali. Oprava – máma se hádala, táta mlčel. Když se Magda obouvala do tenisek, mozek jí vypnul a nebyla ochotná spojit si do vět jednotlivá slova, která máma po tátovi rozzuřeně štěkala. Vnitřně se odmítla účastnit jejich dalšího dramatu. V poslední době se hádali kvůli naprosto nepodstatným a nedůležitým věcem, Magda se tak postupně naučila nevzrušovat při každém zvýšení hlasu, které se ozvalo za dveřmi vedoucími z jejího pokoje.

     Při odstavení kola před restaurací se jí vybavila scéna z dnešního rána, jak mámu ráno do běla rozčílilo, že táta koupil místo farmářského jogurtu sedlácký od jiné značky. Při naprosto pochopitelném a neútočně mířeném dotazu, jaký je v nich rozdíl, máma vzteky vyhodila celé kilové balení do koše a řekla, že to jíst nebude. A pak se slzami v očích křičela po tátovi, proč jednou nemůže být něco podle ní. To Magdě vytvořilo na tváři posměšný úšklebek, protože podle mámy jelo doma naprosto všechno.

      Magda se neslyšně vkradla do prostor restaurace, jako by doufala, že se dokáže do pracovního procesu zapojit naprosto nepozorovaně. Prošla celým lokálem, ale jakmile se objevila za lítacími dveřmi, okamžitě se střetli s Martinem pohledem. Pokynul jí na pozdrav, ona se ho pokusila nahlas pozdravit, ale pod návalem trapnosti, se kterou se jí vybavil jejich poslední rozhovor, jen něco tiše zamumlala, svlékla si bundu a posadila se ke stolku.

      „Chceš – potřebuješ něco odvézt?“ špitla Magda a hlas jí nervozitou přeskočil. Martin zakroutil hlavou.

      „Ne, teď to zrovna odvezl Viktor,“ řekl Martin věcně a utřel si ruce do zástěry. „Nechceš něco jíst?“

      „Ne díky... možná… bych si dala jenom čaj? Děkuju,“ pípla Magda. Martin beze slova sundal z horní police rychlovarnou konvici a krátce ji ve dřezu naplnil vodou. „Martine, je tu dneska Patrik?“ zeptala se Magda po chvíli rozpačitě a zkoumavě se rozhlédla kolem sebe.

      „Není, prý si vezme na dva týdny volno,“ odpověděl Martin.

      „Stalo se mu něco?“ zeptala se Magda, zatímco jí Martin podával přes pult hrnek s vařícím čajem. „Psal mi z pohotovosti, pak už mi nedal vědět,“ dodala ustrašeně.

      „Hele, nevím, psal mi nejdřív on, pak šéf mluvil s jeho rodičema, že má nějaký bolesti hlavy, co vím.“

     Magda pokývala hlavou a zadívala na pytlík čaje, jak se líně vznáší ve vodě a zanechá za sebou tmavě červený závoj.

      „On se nějak praštil do hlavy, jo?“ ozval se Martin od ledničky. Magda pokrčila rameny.

       „Nevím o tom… vypadal po tej bouračce líp než já.“

      

     Když se Magda o pět hodin později s vypětím všech sil doploužila do postele, musela uznat, že dnešní Patrikova nepřítomnost v práci byla hodně znát. Nepřišlo jí, že by měli víc objednávek než jindy, přesto se s ostatními kurýry celý večer nezastavili. Kolem deváté se dostali do obrovského skluzu a Magdě dokonce volali dva zákazníci, kteří se rozladěně ptali, kde je jejich jídlo a stěžovali na dlouhou doručovací dobu.

      Magda nechtěla nic jiného, než zavřít oči a jít spát. Jakýsi návyk nebo povinnost jí ale nenechaly. Se ztěžklými víčky postupně otevřela všechny sociální sítě, sama nechápala, co hledá a proč si prohlíží příspěvky, které ji vlastně absolutně nezajímají.

      Rychle ještě zkontrolovala Instagram, v directu na ni čekala zpráva od Vasila. Magda se zamilovaně pousmála, zároveň se okamžitě naštvala, když viděla, že jí Vasil psal už před hodinou.

      Proč jí sakra nepřišlo oznámení?!

      Když zjistila, že se Vasil dožaduje fotky na dobrou noc, dlouze přemýšlela o tom, jak moc se jí nechce se svůdně kroutit a nastavovat před zrcadlem, aby mohla Vasilovi poslat dokonalou fotku. Obhajovala se sama před sebou a vymýšlela důvody, proč to dnes nejde – jsem opravdu unavená... Bolí mě nohy, musela bych vstát... z té krásné, měkké postele. Vylézt z peřiny, která je tak příjemně studená...

       Magdě spadla ztěžklá víčka a Magda nechala oči zavřené. Uvažovala nad tím, že by se mohla vyfotit vleže na posteli, pak si ale vzpomněla, jak strašně vypadaly fotky, které pořizovala minule. I když byly všechny naprosto příšerné, zalitovala, že je všechny smazala pro případ, že by se jí do telefonu dostal někdo cizí. Třeba by je mohla nějak upravit, dát přes ně filtr, nebo tak...

      Když zjistila, že už nějakou dobu klimbá, rychle Vasilovi naťukala do zprávy, že se vrátila pozdě z práce a že mu fotku pošle zítra. Vasil byl ve vteřině online, zprávu si přečetl, avšak neodpověděl a hned na to se odhlásil.

      Magda zamyšleně pozorovala klávesnici ležící na stole a výklad dějepisářky o Jiříkovi z Poděbrad jí proplouval hlavou, aniž by v ní zanechával jakoukoli stopu. Magda totiž sklíčeně hloubala nad tím, proč jí Vasil neodpovídá na zprávy. Byl pátek dopoledne, a i když mu ve čtvrtek v noci poslala opravdu peprnou fotku jen v černých krajkových kalhotkách, aby mu vynahradila ten nepovedený středeční večer, Vasil si ji sice prohlédl, ale nijak neodpověděl. Magda se nemohla zbavit pocitu, že ji ignoruje schválně. Ne že by spolu při online hodinách předtím běžně komunikovali, jen jeho výraz v obličeji se zdál být domýšlivější, než jak ho znala.

      Zkusila ho popíchnout k odpovědi a na messengeru se ho zeptala, jestli se mu fotka líbila a jestli dnes večer může čekat nějakou od něj. Pečlivě přitom sledovala okénko na monitoru počítače, na kterém Vasil s bradou vytrčenou vpřed znuděně scrolloval stránkami na mobilu.

      Zobrazeno.

      A opět nic.

      Žádná reakce.

      Ani během dne, ani večer. Když se ráno v sobotu ráno Magda probudila, nic se v jejich konverzaci nezměnilo. Pouze a jen zobrazeno.

       Většinu soboty Magda zvažovala, zda se má zúčastnit párty, kterou kluci večer pořádali. Věděla, že je to špatný nápad a že pokud se na to přijde, bude z toho obrovský průšvih. Mikuláš se letos i v omezeném režimu mohl slavit, ale nebyly doporučeny návštěvy v domácnostech a pokud Mikuláš, čert a anděl nedodrží venku rozestupy, musí mít nasazenou roušku a sladkosti můžou dávat dětem jen v rukavicích.

      Ministerstvo povolilo akce v celkovém počtu deseti osob ve vnitřních prostorách s ochranou dýchacích cest u lidí, kteří spolu nesdílí domácnost, avšak podle toho, co Magda věděla od Blanky, se jistě nic z toho dodržovat nebude.

      Kolem šesté večer byla rozhodnutá, že večer stráví doma s rodiči. Když se však máma vrátila z práce a Magda viděla její vztekem zkroucený obličej ve dveřích, bylo jí jasné, že bezpečnější varianta bude klidit se mámě z cesty. Měla trochu výčitky z toho, že tu tátu nechává s mámou samotného, dlouho se tím však netrápila; sama si to pro sebe zdůvodnila tak, že si táta mámu před lety vybral a oženil se s ní – určitě věděl,
do čeho jde.

      Rychle si sbalila flitrovanou kosmetickou taštičku, hodila ji do batohu, ze skříně popadla pár nejlepších kousků a spěšně se rozloučila s rodiči s tím, že odjíždí na brigádu. Byla otázka, jestli jí někdo slyšel, máma už totiž tátovi zvýšeným tónem něco zaujatě vysvětlovala. Zatímco Magda brala za kliku domovních dveří a soukala paži do oversized péřové bundy, vytáčela Blančino číslo, aby se jí zeptala, zda se může zastavit u ní doma a připravit se s ní na párty.

      Jakmile Blanka otevřela dveře a spatřila za nimi stát Magdu, radostí vyskočila a pak zacupitala na místě. Přátelsky ji chytila kolem ramen a vtáhla do bytu.

     „Sis, to bude legendary, věř mi!" zapištěla Blanka a pomáhala Magdě se svléknout z tlusté bundy. Magda se usmála, a zatímco jí Blanka brala z rukou batoh i bundu, Magda se váhavě rozhlédla kolem sebe. Pořád si ještě nebyla jistá, jestli se rozhodla správně a je dobrý nápad jít proti všem zákazům a nařízením do prkenné boudy mezi hromadu opilých teenagerů. Blančin nadšený výraz jí však brzy pomohl uvěřit tomu, že tahle noc bude skvělá a že si ji po všech těch hodinách strávených doma na zadku zaslouží užít naplno.

     

     Že je Blanka zručná a s make-upem umí divy, byl obecně známý fakt. Avšak to, jak dnes nalíčila Magdu, bylo přímo mistrovské dílo. Obě zíraly na Magdin odraz v zrcadle a potěšeně se kochaly dokonalými černými linkami a tmavě hnědými stíny. Díky celému líčení vypadala Magda o trochu starší a oči měla užší a protáhlé. Připomínala kočku na lovu, která zaostřuje na kořist.

      „Tak takhle boží linky jsem neudělala nikdy ani sobě! A ty bys tam dneska bejvala nešla, you stupid!" ušklíbla se Blanka a položila Magdě hlavu na rameno. „Ještě si je navlň a bude to top,“ zašeptala, když jí rukou vjela do kštice a na prst si namotala pramen Magdiných světlých vlasů. Ta vděčně souhlasila. Když Blanka vstala ze země
a mířila se ke stolku nalíčit, Magda se spokojeně prohlížela v zrcadle a představovala si, jak se na ni bude dnes Vasil dívat.

      A možná i zalituje toho, že jí neodpovídal na zprávy.

     Když seběhly po schodech a vydaly se na zastávku autobusu, Blanka zářila jako sluníčko. Očividně se na celou akci hodně těšila, měla ještě lepší náladu než obvykle. Se zájem vyprávěla o kriminálním seriálu, který teď měla rozkoukaný na Netflixu, a i když Magda už čtvrt hodiny zaraženě mlčela, Blanka si vůbec nevšimla, že je něco špatně.

     Magda totiž měla před očima, jak se snažila nasoukat do oblečení, které si s sebou ve spěchu vzala. I když už se nějakou dobu úspěšně vyhýbala kalorickým bombám, které na ni čekaly jak v práci, tak doma, podle toho, co viděla, to nemělo vůbec žádný efekt. Magda tak stála uprostřed Blančina pokoje, nechápavě sledovala, jak jí z kalhot lezou boky a z oblíbeného trička se stal croptop.

      Blanku to absolutně nevyvedlo z míry a bez jakéhokoli komentáře se neomylně ponořila do skříně pro svoje oblíbené vínově červené pletené šaty s dlouhým rukávem.

      „K těm ti budou slušet ty tvoje kotníkový boty. To bude vypadat super. Nechceš k tomu i tu mojí černou koženku, sweetie?“

      Magda si šaty jen neochotně oblékla. I když se v nich cítila dobře a slušelo jí to víc než v outfitu, který si zamýšlela vzít, nedokázala z toho mít radost. Protože fakt, že už není hubenější než Blanka, bylo hodně hořké sousto, které musela skousnout. Byla to totiž jediná věc, ve které měla nad Blankou navrch.

     A to už teď neplatilo.

     Ke skateparku dorazily někdy kolem osmé večer. Magda s Blankou prošly potemnělým areálem, který byl dříve obehnaný modrobílou páskou městské policie s nařízením zákazu vstupu, teď se její potrhané kusy válely po zemi jako padlí vojáci v bojišti. Blanka se zavěsila Magdě za paži a vedla ji až na samý konec parku, kde prolezly dírou v plotu a vydaly se úzkou cestičkou mezi křovinami. Po několika metrech dorazily na menší plácek, ze kterého vedly dvě cesty, jedna na rozlehlou travnatou louku a druhá k nevelké dřevěné chatě s plechovou střechou.

      „Here we are, baby!“ zašvitořila Blanka a zatahala Magdu za loket. „Pojď, pojď, honem!“

      Magdě se ulevilo, když zaslechla hudbu a smích až těsně u chaty. Znamenalo to, že aby se tahle párty provalila, musel by je nejdřív někdo nahlásit. Když si Magda představila, jakou vzdálenost musely překonat, aby se sem dostaly, bylo téměř vyloučeno, aby se o téhle akci dozvěděl náhodný kolemjdoucí.

     Blanka nejdřív Magdu táhla za sebou, když však Magda nepohybovala dostatečně rychle, odpojila se od ní, skokem překonala tři schůdky vedoucí ke vchodovým dveřím a prudkým trhnutím je otevřela.

      „Ahoj,“ pozdravila energicky skupinu spolužáků, kteří seděli na červeném kanapi hned u dveří a labužnicky potahovali z vaporizérů. Magda rychle vklouzla do otevřených dveří, všem tiše pokynula hlavou na pozdrav a pokračovala nejistě za Blankou do středu chaty. Byla to stará dřevěná bouda stlučená z nestejně dlouhých a barevných prken, uvnitř to smrdělo plísní a zatuchlinou a na zdech visely zažloutlé plakáty s nahými modelkami z devadesátých let a přibité pivní tácky. Na stolku ležel ledabyle pohozený světelný vánoční řetěz, vypadalo to, že se někomu nechtělo ho věšet po zdech.

      Magda se rozpačitě rozhlédla po prostoru a zjistila, že většinu lidí, kteří tu jsou, nezná, a to ani od vidění. Očima přelétla po přítomných tvářích a podvědomě mezi nimi hledala tu Vasilovu.

      Blanka už stála v tom největším chumlu u ledničky a v prstech svírala plastový kelímek s černým pivem a chudou pěnou. Pokynula Magdě, ať se k ní přidá.

     „Ahoj,“ pozdravila Magda a vmísila se do skupiny. Libor teď stál vedle ní a dlouze si ji prohlížel od hlavy až k patě, aniž by řekl jediné slovo.

      „Je super, že jste dorazily, holky,“ řekla Klára zvesela a natočila Magdě pivo. Ta se křečovitě usmála, když jí ho Klára podala, a usilovně přemýšlela, co s ním bude dělat. Pivo totiž nepila, nechutnalo jí.

      „Zdeňka už museli odvést domů. Ztřískal se ještě před sedmou,“ pronesla Soňa pobaveně a celý hlouček se posměšně rozřehtal. „Ale rodiče má někde v hotelu na horách, takže ho tam jen hodili, tak to bude bez průseru.“

     „Nemaj bejt hory náhodou zavřený?“ zeptala se Magda vážně a všechny oči se teď upřely na ni. Z výrazů v jejich tvářích pochopila, že trapnější větu ze sebe nemohla vypravit. Vzala zavděk pivem a na krátkou chvíli se schovala za kelímkem.

      „Nechcete si někdo dát se mnou?“ nabídl se Hynek a vytáhl z mohutných kapsáčových kalhot krabičku těžkých cigaret. Soňa se otřásla odporem.

     „Fuj, jak tohle můžeš kouřit, to je takovej hnus!“

     „Tohle aspoň nějak voní, ty tvoje elektronický smrdí jak bolavá noha,“ odporoval Hynek a Blanka se mu mezitím pověsila kolem krku. Magda po ní vrhla tázavý pohled. Blanka zakoulela očima a naznačila jí, aby šla s nimi.

      Magda zůstala stát a dívala se, jak Blanka se smíchem odchází v doprovodu Hynka a Marka z chaty. Hlavou jí probleskla otázka, proč jdou kouřit ven, vevnitř už to stejně víc smrdět nemohlo.

      „Bláni dvojče,“ ozvalo se vedle ní. Magda se obrátila na Libora.

      „Co jsi říkal?“ zeptala se.

      „Že jsi jak Blanky dvojče... až teda na to letiště,“ zasmál se chraplavě a ukázal na Magdin hrudník.

       „Ty seš fakt kretén,“ zasyčela Jaruška znechuceně. Popadla Magdu za ruku a vyvedla ji z hloučku, ze kterého se ještě chvíli ozýval klučičí smích. Jaruška Magdu dovedla ke zrezlé ledničce a zatímco vybírala, co si dají k pití, zeptala se jí, jak se jí daří.

      „Ale jo, jde to,“ pokývala Magda hlavou a zadívala se na špičky svých bot. Jarušku vlastně nezajímala její odpověď, vypadalo to, že spíš čekala, až bude moci začít mluvit ona. Hned se chytila šance a začala vyprávět, jak pracuje ve skupině, co antigenně testuje ve stanu za obchodním centrem a do detailu Magdě popsala, kolik si vydělá a jakou má pracovní dobu.

      Magda si uvědomila, že si Jaruška nechce povídat s ní, že jen potřebovala někoho, kdo ji bude poslouchat. Rychle tak sklouzla do módu, kdy přestala vnímat, Jarušce jen přikyvovala, občas se usmála a podle toho, jak se Jaruška zatvářila, přesně zkopírovala její výraz. Jaruška vypadala spokojeně. Ničeho si nevšimla.

     Po hodině jako by se všichni utrhli ze řetězu. Vypadalo to, že si jak holky, tak kluci chtějí vynahradit všechno to, o co byli ochuzeni za posledních několik týdnů. Alkohol tekl proudem, přes cigaretový kouř v chatě nebylo pomalu vidět na druhou stranu místnosti, kluci odhazovali mikiny a holky se opile potácely po chatce jen v croptopech
s tenkými špagetovými ramínky. Magda celé dění pozorovala zpovzdálí tmavého koutu, kde seděla na nízkém dřevěném stolku, v ruce svírala pořád to první pivo, které jí Klára na začátku večera natočila, a přemýšlela nad tím, jak se tu začíná cítit nepříjemně.

      Odněkud se náhle vynořila Blanka, doklopýtala před Magdu a položila jí hlavu na prsa. Byla z ní cítit nějaká pánská vůně, cigarety a paže měla pokryté ledovým potem.

      „Blani, obleč se, vždyť jsi celá studená,“ navrhla Magda starostlivě a rozhlédla se po místnosti, jestli někde neuvidí její svetřík. Blanka zakroutila hlavou.

      „Magdi, pojď,“ protáhla Blanka opilecky a pevně chytila Magdu za ruku. „Nebo začnou bez nás.“

      Magda se tomu podivila, ale nebránila se. Seskočila ze stolku a následovala Blanku do místnosti, kde sedělo asi patnáct lidí, hlasitě se bavili a smáli.

       Magda očima automaticky našla Vasila. Seděl vedle Kláry a i když i na něm bylo vidět, že má něco vypito, vypadal nejstřízlivěji ze všech. Vasil okamžitě zvedl hlavu a dlouze se na Magdu zadíval. Magdin žaludek udělal pořádný kotrmelec.

       „Tak mlčte, sakra,“ houkla přísně Dominika a zamávala telefonem ve vzduchu. „Magdo, ty teda hraješ taky?“

      Magda se nerozhodně rozhlédla. Blanka stojící vedle ní přehnaně přikyvovala, vypadala přesně jako ten semišový pejsek s kývací hlavou, kterého míval děda nalepeného na přístrojovce zelené Felicie.

      „Jasně, že jo, viď? Sedni si, šup,“ nařídila Magdě šeptem a stáhla ji k sobě na zem.

      „Tak já si tě jenom napíšu a jdeme na to," zamumlala Dominika zamyšleně a do aplikace doplnila Magdino jméno.

      Magda teď seděla přímo proti Vasilovi, ten si ji s neskrývaným zájmem prohlížel. Magda cítila, jak rudne v obličeji, protože se jí vybavila poslední fotka, kterou Vasilovi poslala. Nervózně sklopila oči k zemi.

      „Tak, a jdeme na to. Přinesl jste někdo ty flašky?“

      Hynek zvednul nad hlavu čtyři lahve ovocných amundsenek.

      „Super,“ pochválila ho Dominika spokojeně, „tak jdem na to.“

      Telefon položila na zem a klepla na barevnou ruletu, která na ně svítila z displeje. Ta se roztočila a po pár vteřinách se na displeji telefonu ukázala zpráva. Dominika ji přečetla.

      „Vasil a tři lidi, které vybere, pijou po jednom panáku.“

       Vasil se ušklíbl a ukázal na Hynka, Marka a Tomáše. Do plastových panákových sklínek jim Dominika rozlila vodku, kluci si přiťukli a obrátili ji do sebe.

       Vasil nyní klepnul na ruletu.

      „Blanka napíše na Liborově telefonu sexy zprávu a on ji pak pošle desátýmu číslu v adresáři.“

      Libor Blance neochotně podal do ruky telefon. Blanka se krátce zamyslela, pak zprávu hbitě napsala a mobil mu s podlým úsměvem vrátila. Když Libor esemesku uviděl, z obličeje se mu najednou vytratila barva. Chvíli zíral do telefonu a pak vykřikl: „Babičce tohle nepošlu!“

       Kluci se po Liborovi vrhli, chvíli se s ním přetahovali a pak Marek zajásal: „Posláno, to bude babi čumět, jakýho má zvrhlýho vnoučka!“

      Celá místnost se otřásala pod náporem burácivého smíchu, jen Libor byl vzteky úplně celý rudý. Ještě se rychle snažil přepnout telefon do leteckého módu, ale ani to nepomohlo, zpráva už se odeslala. Všichni se smíchem zalykali, Libor rozpačitě brblal, že to je úplně debilní hra a že už hrát nebude. Vasil ho utěšitelsky chytil kolem ramen a nabídl mu panáka vodky. Libor se nerozmýšlel a nalil si pro jistotu ještě jednoho.

      V křivých futrech se objevily dvě holky, které přilákal hlasitý smích.

      „Co hrajete? To zní jako sranda,“ zeptala ta menší se zrzavými vlasy a špičatým nosem a zvědavě nakoukla dovnitř.

      „Chcete se přidat?“ nabídl holkám Marek honem a praštil Soňu necitlivě do ramene, aby se posunula. Ta se k němu otočila s výrazem naprostého znechucení.

      „Rády,“ řekla ta vyšší a Magda okamžitě zaregistrovala, jak pohledem blýskla po Vasilovi. Když viděla, jak se na ni Vasil dívá, pocítila k nově příchozím náhlý odpor.

       „Tak to moment!“ vstoupila do dění Dominika. „Jak se jmenujete? Já vás tam musím napsat!“

       „Já jsem Sofie a tohle je Týnka,“ představila se malá zrzka a ukázala na kamarádku vedle sebe. Magda si neslyšně odfrkla. Týnka. Okamžitě si její jméno zařadila do seznamu jmen, která nesnáší.

      Holky se posadily vedle Marka. Bylo docela příjemné vidět, že jejich společnost není po chuti ani Soně, která se držela za rameno a obě si měřila nepřátelským pohledem.

      „Oukej, tak můžem pokračovat,“ zavelela Dominika a hodila telefon zpátky na zem. „Libore, točíš.“

       Libor vypadal, že se pozvrací. Oči měl úplně vyhaslé, pohled nepřítomný, v obličeji byl bílý jako stěna a na čele mu rašily krůpěje potu. Chvíli jen tak seděl, pak si kleknul na čtyři a doručkoval k mobilu.

      „Sofie se se mnou musí vyspat,“ řekl Libor, když se ruleta dotočila, a otočil se na Sofii. Ta ho pozorovala s očima doširoka otevřenýma a lapala po dechu jako kapr na souši. Dominika vystřelila do středu kruhu a podívala se na zadání.

      „Ty blbče,“ štěkla Dominika vztekle a plácla Libora do paže, až to mlasklo. „Vždyť tu nic takovýho není, ty vole. Magda má udělat Hynkovi cucáka na krku.“

      Sofie schovala obličej do dlaní, vypadalo to, že snad i brečí. Magda se šokovaně napřímila a podívala se nejdřív po Dominice a pak po Hynkovi. Ten na nic nečekal, přiblížil se k ní a provokativně před ni natáhl svůj dlouhý krk. Magda ještě chvíli váhala, ale když na sobě cítila pohledy spoluhráčů, věděla, že nemá cenu zdržovat. Chytila Hynka jednou rukou za tvář, druhou za rameno a přisála se mu rty ke krku.

      „Aby z něho něco zbylo, Cullene,“ pronesla Blanka nahlas a Magda vyprskla smíchy. Hynek se po Blance ohnal.

      „Neruš mi tu moji chvilku, Bláňo, Dvořáková mě tu sosá.“

      Magda se smála tak, že nebyla schopná ničeho. I Hynek pochopil, že Magda úkol lépe nezvládne, a tak se stáhl zpátky na své místo a ptal se Karla, jestli má na krku alespoň nějakou modřinu.

      „Jo, počkat, vždyť točím,“ uvědomil si Hynek a klepnul na displej. „Hehe, připravte si skleničky, všichni pijou!“

      Magda si s Blankou vybraly melounovou vodku, přiťukly si a napily se. Magda zašilhala po Vasilovi, doufala, že v něm vzbudila alespoň trochu žárlivosti, Vasil se však vůbec nedíval na ni. S úsměvem mrknul na Týnu, ona na něj, a pak každý vypil svého panáka, aniž by ze sebe spustili oči.

      „A kdo bude točit teď, když jsme plnili úkol všichni?“ zeptal se Hynek.

      „Tak zatoč znova,“ pobídla ho Dominika. Hynek poklepal na displej.

      

      Když se Karel chystal vypít Soně panáka z pupíku, Magda přestala sledovat dění kolem a zaměřila se na Vasila. Jako obvykle mu to moc slušelo, měl na sobě černobílé conversky, černé džíny a volné bílé tričko. Magda si prohlížela každou část jeho těla, bylo vidět, že si dnes dal záležet, aby vypadal dobře.

      Udělalo se jí trochu horko, možná to způsobil alkohol, který jí teď proudil v těle, ale spíš to byla vzpomínka na Vasilovo nahé tělo. Nemohla si pomoct, ale před očima teď měla jen obraz jeho pevného břicha a svalnatých rukou, a do toho všeho se jí přimíchal sen, ve kterém neměl na sobě nic on, ani ona.

      Magda se slyšela, jak hlasitě oddechuje. Zatřepala hlavou a zjistila, že hra pokročila a teď plní úkol Dominika.

      „Jako to dělat nebudu, to fakt ne. To je moc,“ vztekala se Dominika. „Zatočím znova.“

       „No to ne, to by mohl říct každej,“ namítl Pavel a přečetl si úkol. „Hm, to je fakt hardcore... Ale tak aspoň dej fant!“ navrhl šibalsky a telefon položil zpět na své místo. Dominika se ušklíbla a sundala si ponožku. Většina pánského osazenstva se nespokojeně zamračila.

      „Hele, mám Marka minutu hladit po těle, to je lepší,“ usmála se Dominika, když si vytočila nový úkol, a bez dalších protestů ho splnila.

      Marek se po minutě začal dožadovat nového měření, protože nevěřil, že by šedesát sekund uteklo tak rychle. Dominika zatočila ruletou.

      „Tak, a teď... má Vasil tři minuty o samotě s osobou, kterou si vybere,“ mrkla Dominika vyzývavě po Vasilovi. Pár kluků uznale hvízdlo.

      „Zvol moudře, Vasile,“ pronesl Hynek hlubokým dramatickým hlasem. Celý hlouček se rozesmál. Magda se také pokusila o úsměv, ale cítila, jak jí nervozitou cukají ústní koutky. Zběsile se jí rozbušilo srdce a tlouklo jí někde nahoře v krku.

      Tohle byla šance.

      Tohle byl ten moment, kvůli kterému je tady.

      Bylo to jak věčnost, než Vasil vyslovil to jméno.

     

      „Blanka.“