Magda se nevěřícně otočila na Blanku, jako by za to snad mohla ona, že si ji Vasil vybral. Blanka se usmála, s námahou vstala ze země a chytila Vasila za ruku. 

      „Pojď, zažiješ takový tři minuty, na který v životě nezapomeneš.“

      Kluci se rozchechtali a s jásotem je vyprovodili z místnosti. Magda ještě zahlédla Vasilův nadšený úsměv, když mizel v chodbě.

     Pro Magdu byly ty tři minuty naprostým utrpením. Její představivost jí nenechala ani na chvíli vydechnout, v hlavě si tvořila úplně nesmyslné scénáře s detailním popisem, co tam ti dva právě provádí. Sama věděla, že tím ubližuje jen sama sobě, ale nemohla si pomoct.

      Když se ti dva objevili ve dveřích, byli oba pocuchaní, tváře měli červené a Vasilovo tričko bylo na zádech celé špinavé.

      „Se divím, že už jste se nevrátili po minutě... s Vasilovou výdrží,“ konstatoval Marek posměšně a všichni se rozesmáli. Magda nenávistně zahlížela na Blanku, jak se opilecky culí, a když se posadila, Magda neudržela vztek, co se v ní nahromadil a neslyšně na ni štěkla: 

     „Co jsi tam s ním dělala?“

      Blanka se rozesmála a zašeptala: „Byli jsme venku a zkoušeli jsme zvedačku z Dirty dancing, ale Vasil mě nemohl uzvednout. Dvakrát se mnou spadnul na zem.“

     Magda se od ní odklonila a celá se rozčilením třásla.

     Nevěřila jí ani slovo.

     Vasil se natáhl do středu kruhu nad telefon a klepnul na ruletu. I když mobil pípnul, že vybral další úkol, Vasil ho nepřečetl nahlas.

     „Ježiš, co tam je? Zase nějaká prasárna? Kdo tu appku dělal, do hajzlu?" vybouchla Dominika a chňapla po telefonu.

      „Domčo, víš, že jsi hrozně agresivní, když chlastáš?“ řekl Karel smrtelně vážně a Marek souhlasně přikývl. Dominika dělala, že ho neslyší.

      „Ale vždyť to je v pohodě ne? Jenom máš dát Týně francouzáka, co je na tom?“ 

      Týna se napřímila jako surikata, když slyšela své jméno, a upřela své laní oči k Vasilovi.

      „Ty kámo, tys to hacknul, nebo co?“ rozčílil se Hynek. „To není fér! Furt jenom ty! A ty nejhezčí baby!“

      Vasil se tajemně usmál a pokrčil rameny. Pak se otočil k Týně a trhnul bradou, jako by se jí ptal, jestli jí to nevadí. Týna se usmála a vztáhla k němu ruce. Vasil si před ni dřepnul, vzal její tvář do dlaní a vášnivě ji políbil.

      Magdě se zatmělo před očima. Celý pokoj se s ní zhoupnul, měla pocit, že ztrácí půdu pod nohama a propadá se někam do hlubin. Zamrkala a když viděla, jak se Týna k Vasilovi oddaně tiskne a on ji během polibku hladí po tvářích a vlasech, vyskočila na nohy, zamumlala, že si jde pro něco k pití a utekla z místnosti.

      Kvapně si posbírala oblečení, které vlastně nepatřilo jí, ale Blance, a aniž by se s někým rozloučila, vyběhla z chaty ven. Do očí se jí vztekem a zklamáním hrnuly slzy. Když se prodírala houštím směrem ke skateparku, slzy už jí tekly proudem po tvářích. Zapomněla, že má černé linky a několik vrstev řasenky, a hřbety dlaní si promnula oči, aby viděla na cestu.

      „Magdo, počkej,“ ozvalo se za ní unaveně a Magda se na místě zastavila. Z křoví asi dvacet metrů od ní se vypotácel Libor. „Debilní hra, co,“ pronesl suše, když k ní dorazil. Magda přikývla a otřela si uslzené oči. Oba se pak společně vydali loudavým krokem k zastávce autobusu.

      Moc spolu nemluvili. Přes celý areál prošli mlčky, pak Libor krátce vyprávěl o nějakém zápasu, na který si vsadil přes tři tisíce, Magda ho ale neposlouchala. Před očima jí jako zlý sen pořád vyvstával obraz Vasila, jak líbá tu holku.

       S Liborem stáli několik minut na liduprázdné zastávce, Magda si prohledávala kapsy a hledala, kam si zastrčila roušku. Když ji nenašla, podívala se ještě do kabelky, ale ani tam nebyla. Přemýšlela, kam ji mohla dát, v hlavě si přehrávala, co se dělo, když vystupovaly s Blankou z autobusu. Přece si ji sundala z obličeje a musela ji někam uklidit...

      Libor náhle udělal dva kroky k ní, chytil ji pravou rukou zezadu za krk, přitiskl ji k zábradlí a pokusil se ji políbit. Magda vyděšeně ucukla a trhla sebou, až Libor přepadl do strany a narazil obličejem a ramenem do plastové tabule reklamního poutače.

      „Co to děláš?“ vykřikla Magda vyděšeně a natáhla před sebe obranně ruce. Libor se tvářil, jako by se vůbec nic nestalo, chvíli nepřítomně koukal na silnici, po které už hodně dlouho nejelo jediné auto, a pak Magdu chytil za předloktí, stáhnul ji k sobě a začal jí hrubě sahat na prsa.

      Magda se mu okamžitě vytrhla ze sevření.

      „Tak seš normální?“ vybuchla Magda a odcouvala od Libora na bezpečnou vzdálenost. „Proč jsi to udělal?“

      Libor zůstal stát na místě a sice koukal jejím směrem, ale Magda měla pocit, že se dívá skrz ni.

      „Tak když ses na mě celej večer smála... tak jsem si říkal, že mě chceš.“

      Magda rozhodně zakroutila hlavou.

      „Tak to nevím, co jsi viděl,“ zavrčela Magda a nespouštěla ho z očí. „Ale tebe fakt nechci.“

      Libor vypadal, že buď omdlí, nebo se pozvrací.

      „Počkáš tu na mě, jenom se dojdu vychcat, jo?“ zahuhlal, a aniž by čekal na Magdinu odpověď, odklopýtal k nedalekému keři. Magda neváhala a když viděla, že se Libor kymácí nad holým keřem zády k ní, rozběhla se po ulici, a zpomalila, až když si byla jistá, že zmizela Liborovi z dohledu.

      Druhý den ráno se Magda probudila někdy kolem půl osmé. I když slyšela, že už jsou rodiče vzhůru a pohybují se po bytě, zůstala ležet v posteli a přemýšlela nad tím, co všechno se stalo včera večer.

      Ať nad tím uvažovala, jak chtěla, nejvíc se zlobila na Blanku. Blanka byla její nejlepší kamarádka, musela vědět, že se jí Vasil líbí a stejně si včera nemohla odpustit to divadlo. Prý nejlepší tři minuty v životě.

      Zvedačka z hříšného tance.

       Pak si vybavila, jak se Vasil nakláněl k Týně a náruživě ji líbal. Současně jí blesklo hlavou, že kdyby možná vydržela  hrát tu hru déle a neutekla jak malá holka, mohla se dočkat polibku od Vasila také.

       Proč si ale nevybral Magdu a nevzal ji s sebou na ty tři minuty pryč? To ji ještě trestal za to, že mu neposlala svou fotku včas?

       Anebo hůř – co když nechtěl ty tři minuty trávit s ní?

       A to s Blankou nebyla jen hra, aby Magda žárlila?

       Co když se mu Blanka líbí?

       I když někde uvnitř věděla, že by jí Blanka nelhala, na chvíli zaváhala, zda skvrny na Vasilově tričku opravdu vznikly tak, jak Blanka tvrdila...

      A najednou místo Blanky líbající Vasila opřeného o stěnu chaty viděla sebe a Libora, jak se na ni sápe na autobusové zastávce. Po pažích a na stehnech jí vyskákala husí kůže. Jako by se tam znovu vrátila a opět cítila jeho kyselý alkoholový dech…

      Zatřásla hlavou, jako by chtěla tu nepříjemnou vzpomínku z hlavy vytěsnit, mozek ji však nenechal. Uvažovala nad tím, že se Libor už od doby, co ho potkala poprvé, choval v přítomnosti holek divně, měla ho za mimoně, co je z opačného pohlaví nervózní a neví, jak s ženami mluvit. Magda zapochybovala, že byl Libor včera jen opilý; v chatě totiž zpozorovala dvojici, která nabízela účastníkům párty nějaké barevné tabletky.

      Magda se podívala na telefon a zoufale si přála, aby tam měla nepřijaté hovory od Blanky a několik esemesek od Vasila, ve kterých se jí ptá, kam šla a kde ji může najít.

      Jediné, co však na ploše oznamovacího centra našla, byla notifikace z banky o stržené platbě za dvě jízdenky městskou hromadnou dopravou.

      Vstala z postele a všimla si prázdných obalů od sladkostí, které včera po příchodu domů spořádala. Cítila se provinile, ale zároveň zadoufala, že se jí vyvolaným zvracením podařilo ze sebe všechno dostat a tělo si nic z toho nestačilo uložit.

      Každopádně se rozhodla, že příště nic takového už nedovolí.

      Příště bude mít silnější vůli.

     Celý den se Magdě nikdo neozval. Ani Blanka, ani Vasil. Že by jí napsal Libor a omluvil se za své včerejší chování, v to Magda ani nedoufala. Zřejmě si vůbec nepamatoval, co vyváděl.

      Magda si kolem půl páté pročítala poznámky z fyziky, jakmile ale zaslechla mámino sprosté nadávání z ložnice, rozhodla se, že vyrazí na rozvoz dřív. Zaklapla notebook a učebnici, sbalila si doklady a telefon a rychle proběhla předsíní, aby si jí máma nevšimla.

      Když dorazila do restaurace, bylo tam nezvykle rušno. Brzy pochopila, že se provoz restaurace vrátil do původního režimu a ta nejenom rozvážela, ale současně obsluhovala zákazníky na místě. V kuchyni se kromě Martina pohyboval ještě jeden muž a žena, Magda se jim chtěla představit, ale nikdo na to neměl čas. Martin po Magdě beze slova mrsknul zabalenou objednávku a než stačila cokoli říct, Martin už rázným krokem mířil na druhou stranu kuchyně.

      O dvě hodiny a sedm rozvozů později Martin Magdě volal, aby jí oznámil, že se na zbytek večera rozvoz zavírá, protože kuchyně nestíhá kvůli mimořádnému zájmu hostů. A že se jí ozve ještě v úterý, jestli má chodit do práce.

Magda stála na ulici, v rukou svírala řídítka a vypadala, že vůbec netuší, co s ní teď bude. I když si nebyla jistá, jestli jí ježdění pro rozvoz ještě baví, byla to činnost, která dávala týdnu smysl a řád. Bylo to něco, co narušovalo tu ubíjející každodenní jednotvárnost.

      A možná jí to poskytovalo důvod uniknout z toho dusna, které teď bylo doma stále častější.

      

      Magda se bezcílně potulovala studeným městem, tlačila vedle sebe kolo a fascinovaně se kochala zdobnými fasádami domů, které míjela. Uvědomila si, že nikdy neměla čas si do detailu prohlédnout tu neuvěřitelnou rozmanitost průčelí budov, kolem kterých chodívala cestou do základní školy. Přemýšlela, jak dlouho tam ty domy stojí, představovala si, kdo je stavěl, a jak asi vypadá výhled z oken, do kterých se dívá.

      Když zamířila úzkou uličkou vedoucí k náměstí, překvapilo ji, že každý druhý obchůdek, který tu býval už v dobách, když byla malá, přestal existovat. Jediné, co nyní nabízel, byl smutný pohled do vyklizených vnitřních prostor, a v dříve plných výkladních skříních teď jen visela strohá oznámení realitních kanceláří o nemovitosti k pronájmu.

      Magdu rozrušilo, když viděla, že zkrachovalo i knihkupectví a papírnictví, ve kterém si každé září kupovala učebnice a potřeby do dalšího ročníku. Rozmrzele přemítala nad tím, jestli vůbec existuje někdo, komu by tahle zpropadená pandemie neobrátila život vzhůru nohama.

      Prošla náměstím a náhle dostala nápad. Podívala se na hodinky, ukazovaly sedm patnáct. Nebylo ještě tak pozdě. Skočila na kolo a šlápla do pedálů.

      V Moskevské ulici byla za deset minut. Kolo zamkla u lampy, došla ke vchodovým dveřím a po krátkém hledání našla kontakt na zákazníka, které ještě měla v historii volaných čísel. Nedělala si iluze, že by jí muž na hovor odpověděl. Když se vytáčení ukončilo, Magda se zadívala do čtvrtého patra a jakmile zjistila, že se v bytě svítí, napsala krátkou zprávu.

       Magda se zamýšlela nad tím, co jí nutí stát na místě a nepohnout se ani o píď. Možná to bylo vědomí, že ji nikde nečeká nic lepšího. S Blankou se nebavila, doma se rodiče jen hádali a feed všech sociálních sítí měla za den projetý tam a nazpátek asi stokrát.

       Magda se dívala na zvonek a došla k bolestnému prozření, že se snaží násilím vecpat do života někomu dalšímu, kdo o to očividně nestojí. Nestál o to Vasil a nestojí o to ani tenhle obézní chlapík.

      Nestál o ni vůbec nikdo.

      Ani Martin s těmi pitomými rozvozy.

      Proud negativních myšlenek přerušilo zabzučení elektrického zámku. Z interkomu se ozval hlas starší dámy.

      „Už se slečno zase nemůžete dostat nahoru, že jo? Pojďte honem z té zimy!“

      Magda se usmála a vrazila rukou do dveří. Ve druhém patře zahlédla v jednom z bytů obličej starší ženy, přičemž si okamžitě uvědomila, že je to ten samý člověk, kdo ji i tenkrát vpustil do vchodových dveří.

       „Dobrý den,“ pozdravila ji Magda radostně.

      „Nechápu to, objednají si u vás něco a pak vás nechají mrznout na chodníku, co je to za chování?“ rozčilovala se paní, ale zároveň se laskavě usmívala od ucha k uchu.

      „Promiňte, že se ptám, ale nevíte, jak se jmenuje ten pán, pro kterého přijela asi před měsícem záchranka?“ zeptala se Magda.

      „Myslíte pana Třísku?“

      „Je takový silný…“

      „No to je on,“ přitakala žena. „Tak to on vás nechá čekat? To se ani nedivím… ten je rád, že je rád. No zrovna ten kdyby půl roku nejedl, tak to na něm ani nebude vidět…“

      Magda na její úvahu nijak nereagovala, jen poděkovala a rozloučila se. Vystoupala do čtvrtého patra a bez dalšího rozmýšlení zamířila ke dveřím pana Třísky a zazvonila.

      „Pane Třísko, haló? Jste doma?“ zavolala Magda a pečlivě si prohlédla dveře tmavě hnědé barvy. Nějakou chvíli se nic nedělo, pak ale Magda zaslechla, jak se v bytě někdo namáhavě pohybuje. „Pane Třísko, mohl byste mi prosím otevřít?“ požádala Magda nahlas a znovu zaklepala.

      „Co… co chcete?“ ozvalo se za dveřmi dýchavičně.

      „Chtěla bych vědět, jak se vám daří. To já jsem vám před měsícem zavolala záchranku.“

      Nastalo dlouhé ticho. Po chvíli ale zacvakal klíč v zámku a dveře se pomalu otevřely. Před Magdou se objevil objemný muž, který svým tělem vyplňoval většinu předsíně. Bylo vidět, že mu i pouhé stání činí potíže a je pro něj namáhavé. Pravou rukou se opíral o zeď a zhluboka sípavě dýchal.

      Dívali se na sebe a ani jeden nic neříkal.

      Pan Tříska se velmi pomalu otočil na místě a opatrně se šouravými kroky vydal zpět do bytu, dveře přitom nechal otevřené. Magda zůstala stát a přemýšlela, jestli má jít dál. Když se muž nevracel, vklouzla do bytu a zavřela za sebou.

      I když měla na obličeji masku, do nosu jí téměř okamžitě pronikl štiplavý hnilobný zápach. Magdě se odporem zkroutil obličej. Když si všimla, že se jí podrážky bot lepí k podlaze, rozhodla se, že nechá slušnost stranou a nebude se zouvat.

      Když prošla tmavou a z velké části nepořádkem zavalenou předsíní, objevila se v rozlehlé místnosti, ve které se nacházel jak obývací pokoj, tak kuchyň. Magda se šokovaně rozhlédla kolem sebe. Celá místnost byla prostorná, s vysokými stropy, krásnými dřevěnými parketami a zdobeným mahagonovým nábytkem, možný půvab všeho se však ztrácel v haldách odpadků, které se válely po zemi. Každé místo, kam šlo něco odložit, bylo zaplněné věcmi. Jedna z obzvláště vysokých hromad krabic s oblečením, které obklopovaly všechny volné stěny bytu, se k Magdě nebezpečně skláněla a vypadala, že se každou chvíli zřítí.

     Magda se stále nevzpamatovala z toho, co viděla. Pan Tříska se mezitím dobelhal k zašedlému kanapi s četnými tmavými skvrnami, u nichž Magda radši nechtěla vědět, jak vznikly, a s vysíleným heknutím se do něj svalil.

      „Co mlčíš? Něco jsi mi chtěla, ne? Tak povídej,“ vysoukal ze sebe podrážděně a položil si obrovskou nohu na konferenční stolek před sebou. Magda cítila, jak se pod ní zachvěla podlaha. „Nebo jsi přišla něco ukrást? Zrovna o nich mluvili v televizi. O šmejdech. Jak se vloudí lidem do bytu - ale víš co, klidně si vezmi, co chceš, mně je to jedno,“ mávl rukou a zadíval se na obrazovku televize, kde zrovna běžely televizní noviny. Magda nevěřícně rozhodila rukama.

      „Pro něco jsem přišla, co třeba slovo děkuju?!“ houkla Magda dopáleně.

      „Cože?“

      „Nevím, myslela jsem si, že budete rád, že jsem vám tenkrát zavolala pomoc, že mi poděkujete, že mi budete vděčnej – ne, že mi tady budete naznačovat, že jsem vás snad přišla okrást? Okrást?! O co, prosím vás? O ten bordel tady?“

      Tříska odtrhl oči od obrazovky a překvapeně se na ni zahleděl. Magda se vydala uličkou vyšlapanou smetím směrem do kuchyně. Procházela kolem prázdných obalů od jídel, ve kterých poznávala ty z jejich restaurace a na nich nezaměnitelný Martinův škrabopis. Když jednu krabičku nevědomky nohou posunula, na světlo se vyhrnulo několik stříbrných rybenek. Ty se ustrašeně rozutekly pryč a vmžiku zmizely v okolních odpadcích.

      „To nemáš na práci nic jinýho, než jezdit za cizíma lidma do bytu?“

      Magda cítila, jak v ní narůstá vztek. Tříska se trefil do bolavého místa, aniž by o tom věděl. 

     „Nevšimla jsem si, že bychom si tykali,“ pronesla Magda ledově.

      Tříska poraženecky pokýval hlavou.

      „Já – nechtěl jsem bejt protivnej, omlouvám se.“

      Najednou jí tělem projel kratičký záblesk pochopení k matčinu chování – bylo až nečekaně příjemné si takhle na někom zchladit žáhu. 

      Magda přikývla na srozuměnou.

      „Co se vám stalo? Vy jste měl covid?“ zeptala se Magda zamyšleně.

      „Ne, to ne, hyperglykemickej šok.“

      „Vy máte cukrovku?“

      „Co byste řekla?“ odpověděl kousavě a ukázal na své zavalité tělo. Chvíli zhluboka oddychoval, jako by k odpovědi potřeboval nabrat kyslík, a pak dodal: „Ale cením, že se tak vyznáte. Vy studujete na nějakou sestřičku, nebo?“

      „Ne, ale máma je zdravotní sestra,“ odpověděla Magda bez zaváhání a znovu se vydala na obhlídku bytu. Zadívala se z okna a všimla si, že závěsy i žaluzie zůstávaly pořád na stejném místě, na jakých bývaly celou tu dobu, co jezdila byt kontrolovat na kole.

      „Ale mohla byste taky bejt sestřička… máte na to vyřídilku.“

      „Jak? Jak se tohle stane, pane Třísko?“ zajímala se Magda a ukázala na svinčík kolem sebe. Tříska se rozhlédl společně s Magdou a poprvé za celou vypadal, že se zastyděl za hrůzný stav bytu, ve kterém žije.

      „Můžete to nějakou dobu zvládat, ale jednou… už je toho tolik… že už to nemá cenu,“ zasípal a zadíval bez výrazu se někam před sebe. Magda ho chvíli odhadovala pohledem, pak se otočila, zamířila do kuchyně a začala prohrabávat jednotlivé zásuvky v lince. Tříska se napřímil na gauči a krk vytáhl nejvýše, jak dokázal.

      „Tam nic nenajdete, já tam žádný peníze ani cennosti nemám,“ křiknul vztekle. Magda zavrtěla hlavou.

      „To nehledám, spíš něco na odpadky nemáte?“

      „Žádný šperky – “

      „Pane Třísko – to jediný, co vám dneska chci z bytu odnést, je pár pytlů plnejch bordelu. Jen pojďte, šup, když mi nevěříte, zvedejte se! Pojďte si mě zkontrolovat!“ pobídla ho Magda a s prásknutím rozevřela černý igelitový pytel.