Těsně před devátou, když se vracela domů, zazvonil Magdě telefon. Když viděla, že jí volá Blanka, hovor vytípla. Neměla náladu s ní mluvit. Blanka se však nevzdávala, zkoušela se Magdě dovolat ještě dvakrát, pak poslala strohou zprávu na messengeru.

      

      O hodinu později už Magda ležela v rozestlané posteli, s ještě vlhkými vlasy zapletenými do dvou francouzských copů si přes ramena přetáhla bílou háčkovanou deku a dávala si velký pozor, aby si čerstvě nalakované nehty na nohou neotřela do povlečení.

      Uvelebila se mezi polštáři, vzala do ruky telefon a otevřela Instagram. Jakmile se aplikace načetla, bylo to, jako kdyby Magdu zasáhla kulka. Dívala se na fotku ze včerejšího večera, kterou přidal Vasil před několika minutami. Seděl tam, na zápraží boudy, s nohama rozkročenýma, mezi ukazovákem a prostředníkem pravé ruky, která mu visela protažená až k zemi, držel čoudící cigaretu, a levou rukou objímal Týnu kolem ramen. Oba se přitom spiklenecky usmívali do objektivu.

      Magda se snažila potlačit myšlenky na to, jak moc to Týně na fotce sluší. Naproti všem logickým předpokladům vypadala na bleskem osvětlené momentce mnohem lépe, než jak si ji Magda pamatovala ze včerejšího večera. Magda matně vzpomínala, jestli si včera všimla, jak krásně bílé a rovné zuby Týna má.

       Magdu fyzicky zabolelo pomyšlení na to, jak ráda by tenhle moment prožila s Vasilem místo Týny ona.

       A nejen tenhle moment.

      Druhý den ráno, téměř okamžitě, jakmile se přihlásila do online hodiny, přišla Magdě zpráva od Blanky.

      „Nevím, holky, co zase řešíte, ale byl bych rád, kdybyste toho nechaly a věnovaly se fyzice. Tak Blanko, řekni nám, co si pamatuješ z minulý hodiny?“

      Magda rozzuřeně oddychovala. Ještě chvíli přemýšlela nad odpovědí, kterou by Blance vrátila úder, ale pak mobil zamkla a mrskla jím na stůl.

      Následující podvečer seděla Magda s tátou u jídelního stolu v kuchyni, Magda počítala úlohu z matematiky a táta na notebooku procházel stránky internetových obchodů a vybíral dárky k Vánocům.

      „Myslíš, že to ještě stačí přijít?“ zapochybovala Magda nahlas, aniž by k tátovi zvedla oči. Ťukala přitom do kalkulačky snadné operace, které by zvládla vypočítat zpaměti, ale byla na to moc unavená, a navíc takhle měla jistotu, že neudělá chybu v mezivýpočtech. Táta pokrčil rameny.

      „No snad jo, nechce se mi ven do toho blázince… Myslíš spíš zlatý, nebo stříbrný?“ zeptal se táta a natočil notebook k Magdě. Ta nakrčila bradu.

      „Ani jedny tati. Jsou děsný.“

      Táta nešťastně vydechl a znovu se vrhl na vybírání.

      „Kdyby si to tak máma vybrala sama,“ zauvažoval táta a začal dlouhými prsty klepat na jednotlivá písmena na klávesnici. „Nikdy se jí netrefím do vkusu. Pak je akorát zklamaná a naštvaná, že to musí vracet… Pak se zase naštve, když zjistí, kolik to stálo peněz – buď málo, nebo zase moc… Když si to koupí nebo vybere sama, tak se je pak uražená, že neumím udělat překvapení…“

      Magda nevzrušeně pokývala hlavou, napila se černého čaje a opsala si do sešitu výsledek z displeje kalkulačky. Tomu, že zavděčit se mámě je naprosto nemožné, byla svědkem i účastníkem už šestnáct let.

      „A co ty bys chtěla?“ zeptal se táta. Magda mlčela a přemýšlela, co by jí udělalo pod stromečkem radost. Bohužel to, co by doopravdy chtěla, se nikde koupit nedá.

      Seděli s tátou tiše, tátovi se občas objevil na tváři spokojený výraz, který pak vždycky zmizel a táta se pak znovu zasmušile vrátil k listování stránkami.

      Pak se jim oběma současně rozezvonily telefony. Magda kývla na tátu, že hovor vezme vedle.

      „Ahoj Martine,“ pozdravila ho Magda zvesela a zavřela za sebou dveře, jakmile dorazila do svého pokoje.

       „Ahoj Magdo, nemluvil už s tebou Vacovský?“ ozvalo se z telefonu váhavě. Martin ani nemusel pokračovat, Magda už věděla, kam bude celá konverzace směřovat.

      „Nevolal,“ odpověděla Magda popravdě a posadila se na postel, která pod tíhou jejího těla trochu zavrzala.

      „Magdo – “ vydechl Martin a telefon ztichl.

      „Už nemám chodit, viď?“ odtušila Magda a opřela si čelo do dlaně.

      „Přimlouval jsem se za tebe, ale nevyšlo to. Promiň,“ omlouval se Martin.

      „Berete někoho místo mě?“

      Martin mlčel. Po chvíli se nadechl a sebral odvahu.

      „Jo, Vacovský vzal toho kluka. Mrzí mě to. Máme toho teď dost a auto se teď hodí víc než kolo… Ale třeba někdy na jaře zase?“

      Tak to určitě, pomyslela si Magda.

      „No, to se nedá nic dělat,“ řekla Magda smířeně.

      „Magdo, ještě prosím tě – “

      „Jo?“

      „Je mi to trapný… ale Vacovský chce vrátit všechno firemní oblečení. Všechno, prej i trička… nevím, co s tím bude dělat, ale... vůbec to nechvátá, až budeš mít někdy cestu kolem...“

      Magda se hořce usmála.

      „Jo, jasně. Hodím vám to tam.“

      Když se Magda vrátila do kuchyně, narazila na tátu, jak nervózně přešlapuje u okna s hlavou svěšenou na prsou, a u ucha si přidržuje telefon.

      „Pavli, hele, a nechceš se vrátit domů? Vždyť to je naprostá šílenost… Pokud je to tak, jak říkáš, tak už to stejně máme všichni. Já nechci, abys byla někde sama bez nás… Ne Pavli… co tu bez tebe budeme dělat? Postaráme se o sebe navzájem. Pavlínko…“

      Magda zůstala stát a sledovala tátu, jak se nervózně drbe na hlavě.

     „Pavli, dobře, ale dej mi vědět, jak to teda vypadá. Přivezu ti nějaký věci, nebo? Mhm, dobře. Ale zavolej mi, prosím tě. Jo, dobře, vyřídím. Ahoj.“

      Když táta ukončil hovor a otočil se, Magda tázavě zvedla obočí, jako by se táty ptala, co se stalo. Táta hledal slova, přešel zvolna ke stolu a posadil se na židli.

      „Asi si zruš rozvozy, Magdi…“

      „Co se děje, tati?“ ptala se Magda zaraženě.

      „Máma má v práci kolegyni s kovidem, dneska vyšla pozitivně další, co s ní dělá. A máma s ní jezdila domů.“

      „Co – co to znamená?“

      „Hele, máma dneska vyšla negativní, ale má pocit, že to má taky. Teď jenom čeká, až ji pozitivně otestujou. Ale do tý doby má normálně chodit do práce.“

      „A máma – máma nechce přijet domů, nebo?“

      „Bojí se, že by nás nakazila. Podle mě je to nesmysl… jestli to má máma, tak už to máme dávno taky.“

      Nad štědrovečerní večeří seděli s tátou mlčky. Kapr si přes všechna očekávání stále plaval ve vaně, neměli srdce ho zabít. Na vidličky namotávali špagety s kečupem posypané sýrem a bezmyšlenkovitě si těstovinová hnízda vsouvali do úst.

      „Uděláme ho zítra,“ řekl táta jako příslib, že se oba konečně vzchopí a zítra ty řízky odnesou ke dveřím bytu kolegyně, u které už máma třetí týden bydlela. Magda pokývala souhlasně hlavou, ale bylo jí jasné, že to se nestane.

      Máma i její kolegyně měly obě vážnější průběh covidu, ale zřejmě ne natolik dramatický, aby je to donutilo nechat své spolupracovníky v nemocnici, aby se o ně postarali.

      Nejdřív bylo mámě jen nevolno. V den, kdy ji poslali z nemocnice do izolace jako pozitivní, jí bolely všechny svaly jako při chřipce a hlava. Bezdětná kolegyně, která bydlela sama v bytě na druhém konci města jí nabídla, že budou stonat spolu, aby Magdu s tátou nenakazila. Po dvou dnech je obě skolily vysoké horečky a kašel, které sice po týdnu mírně ustoupily, ale jen aby se jim znovu přitížilo.

      Celý první týden jezdila Magda za mámou každý den místo večerních rozvozů, oběma pacientkám přivážela potraviny, léky a občas nějaké teplé jídlo, které vyzvedla u výdejního okýnka cestou. Na okopaném prahu na studené chodbě trávila v dřepu desítky minut, jen mohla slyšet mámin hlas a mohly si povídat. Vydržela tam vždycky tak dlouho, dokud nevykoukla sousedka z vedlejšího bytu a nevynadala jí, ať už konečně přestanou mlít, že je to slyšet po celým baráku.

      Druhý týden už máma tátovi volala, ať jim ani jeden nic nevozí. Mezi záchvaty kašle mu vysvětlila, že nemá na nic chuť, protože stejně nic necítí, a že je tak unavená, že jen cestu na záchod a zpět jde půl hodiny.

      Těsně před Vánoci už s nimi ani nevolala, a pokud s ní chtěli komunikovat, tak mohli jen po zprávách. I na ty ale odpovídala s několika hodinovým zpožděním.

      Magda si pohrávala na talíři s posledním soustem a cítila se zvláštně prázdná, i když měla v žaludku natlačený celý talíř špaget. Vánoce měly vždycky kouzelný náboj, ale letos tu sváteční atmosféru úplně postrádaly. Magda se domnívala, že se o to kouzlo z většiny zasluhuje vánoční výzdoba v ulicích, jedle posypaná barevnými lametami v obývacím pokoji a koledy hrající na každém kroku, ale nikdy jí nenapadlo, jak moc je v tom všem důležitá máma.

       Nechtěla si Vánoce s ní příliš idealizovat. Máma uměla být pěkně protivná, nadávala u každého plechu s cukrovím, protože jeden byl moc přepečený a na druhém mělo linecké nedokonalé tvary, byt nebyl nikdy dostatečně nablýskaný a okna bezchybně vyleštěná, kapr byl moc cítit a brambory v salátu moc šedivé a převařené. Ale bez mámy neměli s tátou vůbec nic, ani to její vztekání. I když se Magda několik dní snažila vykouzlit doma to samé teplo co máma, bylo to asi tak účinné, jako hasit oheň pistolkou na vodu. Jediná věc, kterou táta dokázal, bylo koupit kapra, ale i vodu mu musela napustit Magda, protože táta považoval svou hlavní povinnost za splněnou tím, že šupináče přenesl přes práh v igelitové tašce a tím to pro něj haslo. A možná i proto teď neměli k večeři řízky z kapra, protože tu nebyla máma, aby ho jako každý rok klepla paličkou mezi oči.

      Dva plechy lineckého Magda napekla dvacátého prosince s myšlenkou, že by jim mohlo vydržet na svátky, aby měli co na stůl a trochu na ochutnání pro mámu, až jí bude líp, ale táta je oba spořádal za jediný den, protože měl na to lepené cukroví takovou chuť, že ho hladově hltal i místo oběda a večeře. A když Magda viděla, že jakákoliv její snaha se míjí účinkem, rezignovala na všechno.

      Magda zvedla oči a její pohled padl na tátu a jeho na hrudníku od kečupu zamazané pyžamo.

      

      „Máš to negativní, Magdi,“ pronesla hlasitě zakuklená postava v bílém nepropustném obleku, ze kterého koukaly jen nalíčené oči za průhledným štítem. Magda stála pár kroků od stavební buňky a od úst se jí i přes roušku kouřilo, když Jarušce děkovala a přebírala od ní potvrzení o bezinfekčnosti. Prohodily spolu ještě pár vět, pak se rozloučily a Magda se šouravým krokem vydala kolem dlouhé fronty lidí zpět směr centrum. Raději se nechala otestovat. Nesnesla pomyšlení, že by panu Třískovi přinesla do bytu nezvaný dárek v podobě infekční nemoci.

      Z jeho bytu odcházela někdy v půl osmé večer. Podařilo se jim, hlavně tedy Magdě, vyklidit většinu nepořádku v obývacím pokoji i kuchyni, černými pytli plnými odpadků se zaplnila popelnice za domem až po okraj.

      Pan Tříska byl zpočátku rád, že se za ním Magda zastavila, dokonce se na ni při příchodu lehce usmál. Dobrá nálada se ho ale dlouho nedržela, asi po čtvrt hodině ho úklid, ke kterému ho nutila, zmohl natolik, že se celý zpocený svalil na gauč a neslyšně si pro sebe něco mumlal. Magda se pod respirátorem škodolibě usmívala. Bylo jí jasné, že takovou dávku pohybu pan Tříska už dlouho neměl. Přesto ho k sobě volala kvůli každé hlouposti, aby ho přiměla vydržet ve vzpřímené poloze co nejdéle.

      Po cestě se ještě zastavila v restauraci, kam donesla vyprané a vyžehlené firemní oblečení. Balíček pečlivě uložila na židli u malého stolku v kuchyni, Martin ji mávnutím ruky pozdravil, když si všiml jejího příchodu, pak se obrátil k peci a začal do ní sázet pizzy. Magda ho chvíli sledovala, jak se spěšně pohybuje po kuchyni, a když jí dál nevěnoval žádnou pozornost, žaludek se jí sevřel zklamáním, protože sice jen malou částí, ale doufala, že se jí od něj dostane jiného přivítání. Strávila tu prací desítky hodin, vídala se s lidmi tady častěji než s prarodiči nebo vlastními spolužáky.

      Martina viděla častěji než svou nejlepší kamarádku.

      Když si po chvíli uvědomila, že čeká na něco, co zřejmě nepřijde, rozpačitě se rozloučila a odebrala se pryč z kuchyně. Martin trhnul hlavou na pozdrav a zmizel v chladící místnosti.

      Magda se snažila rozdýchat rozčarování, které jí svázalo plíce tak, že se nemohla pořádně nadechnout. Proč vůbec získala dojem, že by mohla pro Martina znamenat něco víc, že pro něj není jenom brigádnice, část řetězce, po kterém posílá svůj výrobek zákazníkům? Proč měla pocit, že jsou kamarádi? 

      Proč?

      Protože jí začal tykat a oslovovat ji křestním jménem?

      Zatřásla hlavou, jako by se těch nepříjemných úvah chtěla zbavit, a přidala do kroku, aby byla co nejrychleji pryč. Ve dveřích vedoucích do boční ulice však narazila do štíhlé postavy v červené bundě.

      „Pardon,“ vysoukala ze sebe Magda a jakmile ustála klopýtnutí, zvedla oči k tváři zahalené tunelovým šátkem s motivem lebky. V tmavém pohledu poznala Patrikovy oči.

      „Ahoj Magdo,“ zamumlal Patrik překvapeně a stáhl si rychlým pohybem látku z obličeje. Magda si ho zkoumavě prohlédla.

       „Ahoj,“ odpověděla mu a udělala krok vzad, aby chytila lepší balanc, protože se ocitla na zkoseném obrubníku vjezdu, Patrik nevědomky udělal krok jejím směrem a natáhl k ní ruku, jako by ji chtěl chytit. Vypadal jinak, než jak si ho pamatovala, zbavil se knírku a vlasy měl na ježka ostříhané. „Jak se máš?“ zeptala se, do tónu se jí vkradlo víc nezájmu, než kolik ho chtěla do otázky dát. Patrik vypadal, že si toho nevšiml nebo se ho to nijak nedotklo.

      „Já? Dobře,“ odpověděl trochu zmateně a tentokrát si prohlížel Magdu on. „Co ty?“

      Magda pokrčila rameny a pousmála se.

     „Byla jsem vrátit oblečení. Tak se ti to povedlo,“ řekla vyčítavě, stáhla obočí a snažila se spolknout knedlík, co se jí dělal v krku. Patrik zatěkal očima k zemi.

      „Počkej, Magdo, to jsem nechtěl,“ dodal a přešlápl na místě, pravou ruku natahoval k ní, ale nechal ji zase klesnout k tělu, i když viděl, že se Magda otáčí k odchodu.

      „Fakt? Já si to pamatuju trochu jinak, Karlos je dobrej, holka co jezdí na kole, je úplně k ničemu, ne?" mrkla na něj a poplácala ho po rameni.

     „Magdo,“ zavolal za ní Patrik, ale to už Magda mířila rázným krokem ulicí pryč.

      Cestou domů si Magda vzpomněla na Blanku a zastesklo se jí po jejím ztřeštěném chování a srdečném smíchu… chyběla jí její nejlepší kamarádka tak jako nikdy. Bylo už to přes dvacet dní, co se spolu nebavily. Co by se muselo stát, aby spolu zase začaly mluvit?

      Magda věděla, že všechno tohle způsobila žárlivost, která zničila přátelství mezi ní a Blankou asi podobným způsobem, jakým covid zničil matčiny plicní buňky. Magda tušila, že by se Blance měla omluvit, že v tomhle konfliktu nebyla v právu. Měla ale uvnitř sebe tak obrovskou otevřenou bolest, že si ani na vteřinu nedokázala představit, že by ji kdy mohla překonat a mohla se Blance upřímně omluvit a vysvětlit jí, proč se k ní chovala tak, jak se chovala.

      Když se Magda došourala po dlouhé procházce domů, za dveřmi na ni čekal táta s respirátorem na obličeji. Magda se zastavila uprostřed pohybu a táta ani nemusel nic říkat, aby pochopila, co se děje.