Magda - 2022 - last entry

Magda

neděle 16:51

Pere se to ve mně. Neskutečně se to ve mně mele. Fílovi rozumím, chápu, co potřebuje, zároveň jsem ale strašně zklamaná a nešťastná. Je to jako být lapená v bludišti, ze kterého nevede žádnej východ, já ale pořád běžím dál a s každou zdí, do které slepě narazím, doufám, že příště to bude lepší, že z toho všeho konečně najdu cestu ven, ale pomalu začínám ztrácet naději, protože týdny utíkají a mezi mnou a Fílou se nic nemění. Milovala jsem se v životě všehovšudy devětkrát a to je taky číslo, na kterém jsem se zasekla, i když mám vedle sebe kluka, na kterého když se dívám, nedokážu myslet na nic jinýho, než na to, jak moc ho chci. Ale on – podle všeho – mě ne.

Nebo já nevím, nechci na něj být přísná, ale do prčic, vždyť je mi sedmnáct, to je dost brzo na to, abych hledala na googlu rady, jak dosáhnout toho, aby se mnou chtěl kluk zase spát, ne? Kde je všechno to kluci to chtěj pořád?

Mám období, kdy jsem extrémně chápavá, zvlášť když mám měsíčky nebo těsně před nima, a dává mi naprostej smysl všechno, o čem jsme se už tolikrát bavili. Stýskalo se nám po sobě, proto jsme spolu začali spát jenom tři týdny po tom, co jsme si k sobě znovu našli cestu. A mělo to malej, zato dost zásadní háček – oba jsme předstírali, že se nemáme rádi natolik, abychom nahlas přiznali, že chcem víc než tělo toho druhýho. Tak proč nezačít od začátku? Proč nesmazat to, co nám všechno pokazilo, jak říká Filip? Mám ho ráda jako v životě nikoho. Jeho rozhodnutí respektuju a jsem smířená s tím, jak to mezi náma je. Sex není důležitej. Vztah jo.

Jenže celý tohle porozumění mi vydrží jen do chvíle, kdy přijde polovina cyklu a s tělem mi začne cloumat hormonální bouře. Oči mi na jeho těle zůstávají dýl než kdy jindy, jako slintající bernardýn fascinovaně sleduju jakoukoli činnost, kterou zrovna dělá, ať už něco opravuje, jí nebo se převléká. Představivost mi běží na plný obrátky, častokrát se přistihnu, jak žiju víc v myšlenkách než v realitě. Chci, aby mě líbal, aby se mě dotýkal, chci zase cítit, jak chutná, chci v jeho očích vidět, že se bez mýho nahýho těla na tom jeho zblázní. Jenže ten pohled už jsem strašně dlouho neviděla a bojím se, že už ho nikdy neuvidím.

Jakýkoli uspokojení prožívám sama buď ve svém pokoji u táty v bytě nebo v koupelně u Filipa doma, třeba když Fíla spí nebo když se dívá na televizi. Cítím se osaměle, hloupě a stydím se, že si to dělám sama, i když nechci nic jinýho, než to prožívat se svým klukem.

Ten o to ale nemá zájem.

sobota 20:01

Táta slaví narozeniny, pronajal si jeden z největších klubů ve městě a já absolutně netuším, proč tady sem. Kde se vzal tolik lidí, co se tady jeden přes druhýho tlačí? Nepamatuju, že by měl jednoho jedinýho kamaráda, natož aby znal půlku města. Za kovidu jsem ho snad ani jednou neviděla telefonovat s kýmkoli, kdo nebyl moje máma. Kdo jsou všichni ti lidi, co mu přejou a srdečně ho objímaj? Kde byli celou tu dobu?

Tátu si prohlížím a ani se nesnažím skrýt zahořklý výraz, co mi usazuje na obličeji. Tátu už nějaký ten pátek nepoznávám, po rozvodu se z něj stal wannabe o patnáct let mladší týpek, ani ne tak v obličeji, jako účesem, oblečením a chováním. Jeho nová přítelkyně, kterej je mimochodem věkově blíž mně než jemu, mu s touhle stylizací mile ráda pomohla.

Táta, dle mýho jasnej introvert, se už přes hodinu hlasitě baví, směje a já bych mu to měla přát, třeba je konečně šťastnej a tohle je jeho pravá tvář, kterou jsem doposud neviděla. Ale stejně se nemůžu zbavit dojmu, že se trápí, protože mu chybí máma. Tak nějak cejtím, že jsme jako Dvořákovi nešťastní pořád, jen úplně jiným způsobem než před rokem.

Nebavíš se? ptá se mě asi po hodině a půl, když si na mě konečně vzpomene. Já už vyrazím, tati, říkám mu a pomalu se sbírám od stolku. Ještě jsem slíbila mámě, že se za ní zastavím, vysvětluju, když si oblíkám ruce do bundy, a všimnu si toho, jak se na mě táta dívá. Jdeš za Duškem? pronese posměšně a uchechtne se. Táta mámě tak začal říkat, protože se přidala k jednej ezo skupince, chodí v batikovaných sukních, nosí náramky, náhrdelníky a náušnice z přírodnin, jí vegansky a jede non toxic. Přestala pracovat v nemocnici a vydělává si prodejem henny a pořádáním kruhů pro ženy. Nechci nijak reagovat, ale obočí se mi samo podrážděním vytáhne vzhůru. No, co, vždyť je to pravda, hájí se táta, jeho pusa se směje, ale oči ne. Je to zvláštní, ale když se na něj dívám, vidím tu samou bolest, co mám v sobě já. Ať se snaží, jak chce, pravda je, že jsem z půlky on a nic z toho, co chce tady před všema schovat, neschová přede mnou. Ahoj tati, říkám mu, políbím ho na tvář a on mě ještě na chvíli pevně obejme, než mi řekne, že mě má rád. Já tebe taky, tati, užij si oslavu.

K mamce nejdu, stejně to byla jen výmluva. Je mi tak smutno, že i když mám nepřijatej hovor od Fíly, zamířím domů. Domů. Smutně se usměju. Kde je doma? Ten byt, ve kterým jsem pro tátu a jeho novou přítelkyni jenom pozůstatkem nepovedenýho manželství? Mámin byt, kde můžu přespat na gauči, když tam zrovna nezevlí nějaký její nový kamarád? Nebo je to byt s Filipovou postelí, kterou zvětšil na dvoulůžko, možná aby se mě ani ve spánku nemusel dotýkat?

Jdu domů a brečím.

čtvrtek 21:03

O dva týdny později mi při mytí nádobí zvoní telefon. Volá Fíla. Rychle si otřu mokrý ruce do džínů, na prstech mi zbyde trochu bublin, když hovor přijmu. Chci se zeptat, kde se zdržel a jestli budeme vařit, nebo si objednáme, ale nestačím nic říct. Ze sluchátka okamžitě uslyším říct moje jméno ten jeden ženský hlas, kterej už jsem v životě slyšet nechtěla. Žaludek se mi propadne o metr níž, když na mě Sára začne mluvit. Snažím se ji poslouchat, ale srdce mi zprudka buší v hrudníku a mně napadá milion důvodů, proč mi Sára volá z Filipova telefonu, ale žádný z nich není, že se Filip do němoty opil, leží na záchodech v baru a Sára ho odtamtud potřebuje dostat.

O čtyři hodiny později ležíme s Fílou v posteli, oba nazí. Povídali jsme si, smáli se, brečeli, dělali jsme všechno, ale to, co jsem tak moc chtěla, se nám nepovedlo. Potřebuju si stvrdit, co jsme si řekli, chci to a chci jeho. Zároveň vím, že nehodlám překročit žádnou jeho hranici, protože ho mám ráda. Je pořád opilej, i když už tak nevypadá. Mám ho ráda, ale sebe mám ráda taky. S tou myšlenkou se začínám dotýkat místo jeho těla toho svého a on se na mě překvapeně dívá. Nevím, co to se mnou je, tohle bych se před ním ostýchala dělat, ale už je mi jedno, jak vypadám, toužím to s ním zažít, už nechci být zavřená sama se svým studem za zamčenými dveřmi. Filip se nade mě skloní, políbí mě na krk, na pusu, jeho ruce mi bloumají po břiše a já se roztřeseně dívám, jeho pusa šeptá věty, ze kterých mi vyskakuje husí kůže na stehnech.

A když ucítím, že začne sahat sám na sebe, je to ta poslední věc, kterou potřebuju.

A pak se dotknu nebe.

konec