Magda - listopad 2021

Magda

pondělí, 18:21

Venku je tma. Ležíme na posteli a jediné, co slyšíme, je bubnování, jak do okenních tabulí švihá prudký déšť. Kvůli silnému větru prší skoro vodorovně. V mdlém oranžovém světle stolní lampičky přejíždím Filipovi prstem po kůži a v duchu počítám. Kolik už jich máš? proletí mi jeho otázka kolem hlavy. Ehm… třicet dva, třicet tři, říkám a přesouvám se k dalšímu znaménku u pupíku. Filip leží na zádech, pod krkem má namuchlaný polštář a hlavu ukloněnou směrem ode mě. Máš jich fakt hodně, zhodnotím a dál poctivě sčítám. Filip vypadá uvolněně, což je poslední dobou vzácnost. Má zavřené oči, tiše oddychuje a svaly v obličeji má taky povolené a ne stažené v tom najatém výrazu, který poslední dobou nosí častěji než úsměv. Pohladím ho po břiše a dívám se mu do tváře. Víš, co znamínka znamenaj? šeptám hravě a opřu se o něj bradou. Filip nejdřív neodpoví. Jak jako co znamenaj? diví se, aniž by otevřel oči. Co znamenaj, jakej maj význam, ptám se znovu. To nevím, ale předpokládám, že ty mi to stejně řekneš, odpoví a ve mně se všechno sevře. Jsou to tyhle malý, nevinný poznámky, který se mi v uších tříští a zní dvojsmyslně. Marně v jeho tónu hledám otrávenost nebo znechucení, ale i tak mi věty jako tahle rozleptávají už tak chabou důvěru, že mě má Filip pořád rád. Zamrkám a sama sebe ujišťuju, že to nemyslel tak, jak se bojím, že to myslel. To teda řeknu, slyším svůj energický tón, a docela by mě zajímalo, kde se ve mně bere, protože já si spíš než co jinýho přijdu k smrti unavená a ubitá nejistotou, co se mezi náma děje. Říká se, že znamínka máš tam, kde tě v minulým životě políbila tvoje tehdejší láska. Ta tvoje tě musela mít fakt ráda, zasměju se a pokládám se tváří na jeho břicho. Hlava se mi s pravidelností zvedá a klesá, jak Filip dýchá. No, anebo to jsou prostě jenom obyčejný znamínka, prohodí Filip skepticky do ticha. Cítím, jak se zase o něco zmenším. Kde jsi na to přišla? zeptá se, když nic neříkám. Na tiktoku, odpovím nejistě a hlas se mi u toho zachvěje. Aha, TikTok. Tak to pak určitě musí bejt pravda, když to bylo na TikToku, slyším za sebou a mně se roztřese brada. Pod hlavu si položím ruku, aby mu slzy, co se mi objevily v očích, nestekly na kůži na břiše. Nechci, aby věděl, že slzím.

středa, 8:11

Ve škole nastane bláznovství, když ráno před vyučováním Markovi a Kájovi vyjdou pozitivně antigeny. Učitelka vypadá zmateně, jako by zapomněla, jaký je vůbec v takovém případě postup. No… tak to jdem do karantény, ne? ozve se Vasil a učitelka si ho chvíli prohlíží a pak přitakává. No, očkovaní ne, ti půjdou do jiných tříd, říká zamyšleně a tak pět lidí v hloučku s nechutí zahučí. No, tak… já nevím, asi jděte do šatny, převlečte se, já ještě skočím za ředitelkou a pak se za váma zastavím. Hlavně si vezměte hned respirátory, všichni, jo? volá za námi a bere do ruky desinfekci, kterou urputně stříká na všechno kolem sebe, především na kliku od dveří.

Ještě chvíli rozpačitě stojíme v hloučku v suterénu šaten a vyčkáváme, než za námi dorazí učitelka s dalšími pokyny. Nervózně přešlapuju vedle Blanky a přímo naproti mně stojí Vasil. Cítím na sobě jeho oči a to, jak soucitně si mě prohlížejí. Tak jo, tak můžete jít, oznamuje nám učitelka a celá skupina se dá pomalu do pohybu směrem k hlavnímu vstupu školy. Jděte přímo domů, žádný zastávky, jo? ujišťuje se učitelka a my jdeme.

Navzdory všem nařízením vyprovázíme nejdřív Blanku, a pak se s Vasilem vydáme ke mně domů. Většinu cesty mlčíme, občas něco prohodíme, ale k mýmu překvapení je to ticho, který vyplňuje prostor mezi náma, docela snesitelný. Sotva dorazíme ke mně, řekneme si ahoj a já mířím domů. Zavolám výtah, nechám se odvézt do čtvrtého patra a odemknu dveře od bytu. Čau tati, volám do tiché, tmavé chodby. Svléknu si bundu, zuju se a loudavým krokem se vydám do svého pokoje. Za dveřmi v ložnici si všimnu pohybu, a v tu samou chvíli se zaklapnou dveře od koupelny. Očima blesknu nejdřív chodbou vpravo a pak vlevo. Co to bylo? Průvan? Zůstávám na místě a vyčkávám, co se bude dít. Z ložnice vyjde táta. Je celý rozcuchaný a pomačkaný, jako by zrovna vylezl z postele. Jé, ahoj, co ty tady, snaží se znít mile, ale já vidím, jak nervózní je, jak mu oči těkají po bytě, jako by něco vyhlížel, nebo spíš někoho. Poslali nás do karantény, dva spolužáci vyšli pozitivní, vysvětluju mu a snažím se z jeho výrazu a postoje vyčíst, o co tady jde. Nemusím dlouho přemýšlet a v botníku si všimnu zastrčených dámských kotníkových bot. Máma je zase tady? zeptám se a tátovi překvapením vystřelí obočí vzhůru. Jak zase? snaží se hrát blbýho, ale já mu to nežeru. Ale nic, říkám otráveně, beru batoh a jdu do svýho pokoje, kde si sedám k počítači. Táta ještě chvíli stepuje na chodbě a vypadá, že neví, jestli mě má v pokoji zavřít, ale asi se i trochu bojí to udělat, když ho pořád tak ostražitě sleduju. Dívám se, i když otevírá dveře a vyvádí z koupelny mámu, jako by to snad bylo nějaký tajemství, že se ti dva schází, když tu nejsem. Čau mami, chci jí říct, ale zarazím se, když si uvědomím, že ta ženská jenom jako máma vypadá. Má stejnou postavu, stejný vlasy, podobný oči, ale tu úzkou koženou sukni a pudrově růžový svetr se stojáčkem by si na sebe máma nikdy nevzala. Když se s tátou loučí, až teprve potom uvěřím, že mě nešálí zrak, protože takhle sametově jemnej hlas máma nemá. Ani jeden z nich mi nevěnuje pozornost, když se na rozloučenou políbí a ona odejde. Šokovaně se obrátím čelem ke dveřím a pokusím se zachytit tátův pohled, když jde chodbou přímo proti mně, ale on dělá, že mě nevidí a beze slova zapluje do pracovny.

o týden později, sobota, 23:43

Je to jeden z těch dnů, které trávíme s Filipem spolu, ale vlastně každý sám. Já scrolluju sociálními sítěmi stále dokola, dokud se algoritmus nezačne opakovat a nenabízí mi ta samá videa, co už dávno znám, a Filip fascinovaně sleduje japonský anime seriál. Ležíme tak už mám pocit stovky hodin, každý na opačné straně pohovky, a já si najednou uvědomím, jak osamělá se vlastně cítím, i když jsem tak blízko něj. Odkládám svůj xanax v podobě instagramu a po dlouhé době si dovolím plně prožít touhu ocitnout se zase v jeho bezprostřední blízkosti. Telefon zanechám na stolku a pomalu vklouznu před Filipovo tělo, zády k televizi, čelem k němu, a i když je tam jen malinko místa, a zachumlám se do jeho končetin jako do peřin po dlouhé zimní procházce. Miluju, jak voní. Svět přestává mít tvar, čas už se nepočítá ve vteřinách, a jsem jenom já a on. Cítím, jak mě jemně pohladí po hlavě a tím to končí. Mně je to ale málo. Bořím nos do jeho trička na hrudníku, zhluboka dýchám, aby mi jeho vůně prostoupila do všech buněk a obsadila je. Dlaněmi bloumám po jeho těle. Hřeje, hřeje tak moc, a mně se z toho horka barví tváře do ruda, no, možná nejenom z toho. Trochu se stydím za to, jak přerývaně dýchám, zním, jako kdybych běžela maraton. Magdi, říká mi a trochu ztuhne, když se mé prsty ocitnou pod lemem jeho trenek a já vezmu do dlaně ten jediný hmatatelný důkaz o tom, že mě pořád chce. Boky začínám samovolně pohybovat vpřed, jak moje tělo žadoní o další dotyky. Magdi, protestuje znova, ale já ho neposlouchám. Nechci se vzdát té jediné cesty, která k němu ještě vede. Filip nic nedělá, pak se však najednou důrazně ohradí a začne mi bránit v tom, abych na něj dál sahala. Na gauči v tu chvíli není dostatek místa, abych se na něj společně vměstnali, a já sklouznu nohama dolů.  Nevadí, na to, co chci udělat, je stejně lepší si kleknout. Chytám ho za gumu v pase, tahám směrem dolů a chci mu z těch kalhot pomoct. Magdo, nech toho! okřikne mě rozčileně a vidím, jak překotně vstává, upravuje si tepláky a dělá mezi námi bolestně velký prostor. Sleduju ho a vůbec nerozumím tomu, co se mezi náma děje. Co je? ptám se ho nešťastně. Já tohle nechci, přizná mi a zní naštvaně a ztrápeně současně. Co nechceš? chci vědět, a je vidět, že on sám neví, co vlastně nechce. Mě? odtuším a do krku mi stoupá pláč. Filip mě pozoruje. Nedokáže mi odpovědět. Teď už doopravdy brečím. Skáču na nohy, telefon strkám do zadní kapsy a utíkám. Ne, ne, ne! vykřikne Filip a jeho ruce mě vtáhnou zpátky do pokoje. Vypadá, že mě chce obejmout, ale to teď nechci já. Přecházím po pokoji, dívám se na otevřené dveře do chodby za ním a chci bytostně zmizet. Jsem jako zvíře zahnaný do kouta, nucená čelit věcem, kterých se na světě nejvíc bojím. Blázním, blázním, a když vidím, že mě skutečně nenechá odejít, přemýšlím, že otevřu okno a vyskočím z něj, jenom abych se odsud dostala pryč. Jsme v přízemí, nebo v prvním patře, nebo jak to tady počítaj, nic by se mi nestalo, nemám ale boty, ani bundu, honí se mi zběsile hlavou. Magdi, promluví na mě Filip. Jde ke mně a snaží se mě chytit za ruku, ale já couvám ke zdi. Brečím tak, že se mi všechno slévá dohromady a já nic nevidím. Proto už se mnou nechceš spát? vyjde ze mě v hlasitém zavzlykání. Protože už mě nemáš rád? protírám si oči a na hřbetech rukou se mi udělají černý šmouhy. Já tě mám rád, přesvědčuje mě, ale už se ke mně ani o krok nepřiblíží a zůstane stát těsně před kobercem. Takhle to ale nevypadá, když máš někoho rád, zasténám a celá se vyčerpáním klepu. Na to nic neříká, ale já v těch modrých očích vidím tichý souhlas. Mlčíme a přemýšlíme. Občas si volám se Sárou, vysloví pak Filip do ticha a já k němu zvednu nechápavě oči. Těch pět slov ve mně otevře tak ukrutnou bolest, až mi pod její tíhou ztěžkne dech a svět kolem mě se propadne do ticha. Slyším ho tam někde na druhém konci obýváku skoro neslyšně vysvětlovat, že se cítí hrozně sám a ona je jedinej člověk, se kterým může mluvit. Slzy mi tečou po tvářích, ale z očí už mi nekapou. Chci pryč. Musím pryč. Ne, stoupne si mi zase do cesty a odmítá mě pustit, i když mu začnu fyzicky ubližovat. Ne, nejdeš nikam, říká mi, nepustím tě, a já si strašně přeju, aby právě to udělal. Spala jsem s Vasilem, když jsi byl ve Švédsku! začnu mu křičet do obličeje, Filip ale vidí za tenhle můj zoufalej pokus mu ublížit. Ne, to jsi neudělala, vysvětluje mi jako malýmu dítěti, ale já si trvám na svým. Kdy, ptá se klidně a já nemám kapacitu si vymýšlet detaily něčeho, co se nestalo. Jenom chci, aby mě nechal vypadnout z tohohle místa, kde se mi najednou hnusí úplně všechno, protože všechno, co se tu kdy odehrálo, mi přijde jako lež. Magdi, pojď sem, zašeptá a obejme mě. Pere se ve mě touha zůstat a zmizet, a já nevím, kterou mám poslechnout. Máš Sáru rád? Chceš ji? vypadne ze mě a podvědomě se k němu víc přitisknu, jako bych se bála, že mě od něj jeho odpověď navždycky oddělí. Nejdřív si myslím, že mi neodpoví na to, na co ptám, ale já si jeho reakci přeberu po svém. Já – já asi potřebuju něco jinýho, Magdi, říká mi. Mám chuť křičet, probouzí se ve mně máma, chci řvát a nadávat a svést svý neštěstí na něj. A co bys chtěl, Fili? zeptám se místo toho. On přemýšlí. To, co jsme měli, než jsme se tenkrát pohádali, řekne nakonec. A já to chápu, protože to období mi žalostně chybí taky. Asi bych si chtěl víc povídat, vysvětluje mi opatrně. Já si ale s tebou chci povídat, ale ty mě ignoruješ a jsi na mě hnusnej, osočím ho a on na mě hned vyjede pátky. Jak s tebou mám asi mluvit, když furt jenom čumíš do mobilu? A co tu mám asi dělat, když si mě vůbec nevšímáš? křičím na něj zoufale. Když se s tebou snažím bejt, děláš všechno proto, aby ses mi vyhnul! vyčítám mu. Protože po mně furt lezeš! vmete mi do obličeje a oči mu vzteky ztmavnou. Zarazím se. Snažím se nadechnout i přes to, že mám pocit, že mě právě kopnul do břicha. Filip ve vteřině vychladne. Já prostě – já chci taky jenom… aby sis se mnou taky někdy jenom povídala, já nechci… přemýšlí a je vidět, že je zmatenej. Ty nechceš mít sex? podivím se. Jasně, že chci, zakoulí očima a vypadá podrážděně, jasně, že chci, ale… ale – Ale nechceš ho tolik? zkusím za něj odpovědět. Filip rozpačitě pokrčí rameny. Já nevím, asi jo. Proč? Protože se ti nelíbí, nebo proč? Ale líbí, líbí, ale asi bych se k tomu potřeboval… chtěl bych se s tebou zase cejtit nějak víc… spojenej? zvedne nejistě ramena a já zamrkám. Nerozumím, co tím myslí. Sex je přece tou největší formou propojení, ne? Jak si dva můžou byt blíž než při milování? To, co chce, mi vůbec nedává smysl. Díváme se na sebe a ani jeden z nás už nic neříká.