Magda - říjen 2021

Magda

Sobota, moje narozeniny

Filip přijel! Filip je fakt tady! Nedokážu tomu uvěřit, ještě kolem sedmý večer jsme si psali a já si myslela, že je pořád ve Švédsku! Najednou mi dává naprostej smysl, proč se pořád tak vyptával, co budu na narozky dělat a kam mám namířeno! Jsem tak šťastná, jak jsem snad nikdy nebyla, přes obrovskej pugét bílých růží, co mi leží na klíně, pomalu ani nevidím, kam jedeme. Culím se a s láskou si ho prohlížím, bože, jemu to sluší s krátkýma vlasama snad ještě víc než s těma dlouhýma, což snad ani nejde. Zastavíš tady? žadoním, potřebuju čůrat, lžu. Filip říká jasně, odbočí ke starej sokolovně a zajede až ke křoví, such a gentleman, chválím ho a on si pobaveně odfrkne. Hihňám se, když mu růže natlačím do obličeje, abych vůbec mohla vystoupit z auta. Nikam ale nejdu, sotva zabouchnu dveře od spolujezdce, vlezu si dozadu. Filip se na mě otočí a docela dlouho mu trvá, než mu dojde, o co mi jde. Nechtěla sis odskočit? Proč teda - ? Ježiši, ne, ne, Magdi, odmítá a kroutí u toho hlavou, já jsem ti něco připravil u mě doma a dál už se nedozvím, co mi chtěl povědět, protože se nakláním nad středovou opěrku, chytám ho za obličej a líbám ho. Líbí se mi, jak ihned zapomněl protestovat a ve vteřině je u mě vzadu a tiskne se ke mně. Sedám si na něj obkročmo a kasám si tu svítící sukni do pasu. Vypíná se to někde? ptá se fascinovaně, obličej mu hraje všema barvama jako na diskotéce a já se směju. Ani nedokážu do svých pohybů vpravit, jak moc ho chci. Když rozbaluju kondom, nejistě se na mě dívá, jako by něco zvažoval. Nepojedeme ke mně, Magdi? Mám tam spoustu svíček a udělám ti masáž, koupil jsem na to olej a takový černý kameny, mumlá zrychleně, jako by mě ještě mohl na poslední chvíli přemluvit, ale já vrtím hlavou a umanutě pokračuju v tom, co teď nejvíc chci. Navedu ho do sebe, Filip mě chytá za boky, s hlasitým zasténáním zaklání hlavu a já se vracím v čase na konec května, kdy jsme se spolu poprvý pomilovali ve stejných kulisách jako teď. Ten den jsme přijeli pozdě v noci z kina. Kinosály musely být přes sedm měsíců nuceně zavřený a jakmile se na konci května pro diváky otevřely, byla to pro nás událost, kterou jsme si nemohli nechat ujít. Bylo nám jedno, na co jdeme, hlavně že jdeme. Celou dobu jsme ale museli mít nasazený respirátory a v sále se nesmělo jíst ani pít, možná právě proto jsme po filmu nechtěli hned domů — po hladovém nájezdu na benzínku jsme zajeli na prázdné parkoviště u OBI, seděli vedle sebe, povídali si o všem a o ničem, pili z plechovek třešňovou kolu a chroupali Oreo sušenky. V jednu chvíli jsem si všimla, jak zamilovaně se na mě Filip dívá a v druhou už jsem přelézala na sedačky dozadu a tahala ho za tričko, jako bych ho tím mohla přenést rychleji k sobě. Vždycky jsem se trochu bála, jaký to poprvý bude, jestli to nebude trapný a neohrabaný, ale nebylo, plynulo to tak samozřejmě, jako by na světě nebylo nic jednoduššího. Filip se mi celou dobu díval do obličeje, sledoval každý pohyb v mojí tváři, připadala jsem si hloupě, jak musím vypadat, celá červená a udýchaná, když jsem na něm seděla obkročmo a všechny pohyby dělala sama. Nedívej se na mě, prosila jsem ho bez dechu, ale on mě neposlechl. Upíral na mě ty světle modrý oči se zvláštně omámeným, skoro zbožným úžasem. Líbilo se mi, jak se sotva držel při smyslech. Rukama mi svíral boky natolik pevně, až jsem si přišla jako jeho záchrana i zkáza zároveň. Zamilovala jsem se do pocitu, že ho takovýho stavu dokážu svým tělem dostat, a od tý doby jsem si nepřála nic jinýho, než to dělat znova, přesně takhle, v autě, s ním pod sebou. Zamrkám a vidím, že vypadá úplně jako tenkrát v květnu, jen ten jeho nádhernej obličej vidím celej, když je takhle nakrátko ostříhanej. Skloním se a líbám ho tak naléhavě, až mi nestačí kyslík v plicích.

Magdi, zpomal, slyším ho, jak mi z posledních sil mumlá do pusy. A zpomalení je přesný opak toho, co udělám.