Šeřík, čokoláda, jeho zelené oči, alkohol a slzy. Tak by možná popsala noc, kterou by raději vymazala z paměti. Osobní zpověď šestnáctileté Marušky odkrývá bolestnou zkušenost, díky které se z jedné z nevinných narozeninových oslav stala nezapomenutelná událost, která jí změnila život. 

povídka zaslaná do soutěže Knihy Dobrovský, téma První polibek

MARKOVI

   My dva jsme nikdy neměli šanci, náš vztah neměl budoucnost. Ty jsi byl hloupý kluk, který se neuměl chovat k holkám. Patřil jsi k nejoblíbenějším lidem na škole, všechny holky po tobě šílely, ty sis toho byl vědom. Všechny tě chtěly. A ty, co zarputile tvrdily, že je nezajímáš, se k tobě s červenými tvářemi choulily, když sis k nim o přestávce přisedl a koketně si s nimi povídal. Dělalo ti dobře, když jsi viděl, jak je tvoje přítomnost vyvádí z míry, jak se ošívají, když jim něco šeptáš do ucha, nervózně se usmívají, neví, kam s očima. Tvoje vysoká postava, mohutná ramena, svalnaté tělo; všechno na tobě bylo až neuvěřitelně dokonalé a člověk by se na tebe a tvůj hezký obličej vydržel dívat celé dny.

   Byla jsem obyčejná holka, co jako každá doufala, že si jí v té záplavě chytrých a krásných dívek na škole všimneš. Že tě něčím zaujmu a ty se do mě bezhlavě zamiluješ. Že budu ta jediná.

   Ale to se nestalo. Tys tohle neuměl. Proto jsi po každé hodině škádlil jinou holku. Jednu jsi rozesmíval o velké přestávce, s další jsi šel na oběd. S Katkou ses líbal v kvartě na školním výletě, za Vlastinou ses kradl na pokoj, když jsme jeli na lyžařský kurz na Klínovec, Evu jsi osahával na své narozeninové oslavě, na kterou jsi pozval polovinu školy. A postaral ses tak o to, aby všechny ostatní holky zpytovaly svědomí a zkroušeně přemítaly, proč si zrovna ony dnes nezasloužily tvoji pozornost.

   Ani nevíš, jak moc jsem chtěla být jedna z těch, které sis vybral. Jedna z těch, za kterou jsi přijel o prázdninách, podnikali jste spolu výlety, večer pili alkohol a kouřili cigarety, všechno jste to pečlivě dokumentovali a bez zdržování sdíleli na facebooku. Měla jsem pocit, že to zveřejňuješ jen proto, abych se trápila.

   Nikdy sis ke mně nic nedovolil, vlastně žádný kluk. Nechápala jsem, v čem se od ostatních liším, proč nejsem vhodný objekt pro vaše vtipné narážky, proč mě nikdo z vás nechytí kolem ramen, nehodí do obrovské hromady sněhu před školou, naoko se se mnou nepere o nějakou zbytečnost, kterou mi ukradl, aby se mě mohl nenápadně dotýkat.

   Když mě Lenka pozvala na oslavu narozenin do malé vesničky, kde bydlela, už si ani nepamatuju, jestli jsem věděla, že přijedeš i ty. Možná bych tam radši ani nedorazila, kdybych věděla, jak to skončí.

   Stála jsem na chodníku, mávala autu, jehož světla mizela za kopcem, jako bych si snad naivně myslela, že mě máma ještě ve zpětném zrcátku sleduje. Jak mně se nechtělo dovnitř. Moc lidí jsem tam neznala, vlastně jsem pořádně neznala ani oslavenkyni Lenku. Dorazila jsem jen proto, že její přítel Vašek se mnou chodil do třídy, byl to můj dobrý kamarád, a seděl v lavici za mnou.

    Sebrala jsem odvahu a vzala za kliku staré branky. Chvíli jsem s ní bojovala, než se mi ji podařilo otevřít. Na ruce mi ulpěla trocha šupinek zelené barvy. Bezděčně jsem si otřela dlaň
o tmavé džíny a pomalým krokem pokračovala temnou zahradou ke vchodu do rodinného domu. Zevnitř se ozývaly tlumené dunivé zvuky a smích. Prala jsem se s divným pocitem v žaludku
a přemýšlela, jestli nemám radši zavolat mámě, ať se pro mě za hodinu vrátí. V hlavě jsem už spřádala plán a vymýšlela historku, proč se nemůžu zdržet.

    Čím blíže jsem byla domovním dveřím, tím více harampádí se kolem mě objevovalo. Nejdřív jsem minula pár ledabyle pohozených propanbutanových lahví pod keřem šeříku, o několik kroků dál jsem se prosmýkla kolem kostry staré škodovky, těsně u domu jsem procházela úzkou uličkou vystavenou ze starých zrezlých spotřebičů, vydlážděnou rozbitými dlaždicemi a rozdrobenými cihlami. Hlavní vchod střežily jak bílí obři dvě velké hromady porouchaných ledniček a praček, z některých visely kabely a plesnivé staré peřiny jak vyhřezlé vnitřnosti.

    Stála jsem na zápraží, zmateně si prohlížela dveře i jejich okolí, ale nikde jsem neviděla zvonek. Nejdříve jsem trochu váhavě zaklepala, ale nikdo neotevřel. Zkusila jsem to znovu, naléhavěji, ale bez výsledku. Zmateně jsem přešlapovala na místě a přemýšlela, jak se dostanu dovnitř.

   „Ahoj Maruško!" ozvalo se zvesela a já zvedla oči. Z okna přímo nade mnou vykukovaly dvě hlavy. Lenka a Vašek. „Super, že jsi přijela, pojď nahoru! Hned ti odzvoním!"

   Nuceně jsem se usmála.

   „Maruško, trošku víc zatlač, jde to blbě!"

   Když jsem vystoupala do druhého patra po vratkém dřevěném schodišti, srdečně mě přivítalo asi sedm lidí, které jsem nikdy neviděla. Nemusela jsem dlouho zkoumat, proč jsou tak přívětiví.

   „Dej si taky! Dělej! A do obou nohou! To je zápisný!"

   Nestačila jsem si ani odložit černou koženkovou bundu a už jsem na jazyku cítila trpkou chuť slivovice. Otřásla jsem se odporem, když jsem polkla. Rozkašlala jsem se a celá skupinka se mi začala smát.

   „Tak ještě druhou!"

   „Čau Maru!" zvolal Vašek, počkal, až do sebe hodím druhého panáka, a už mě vedl do centra dění. Zrovna mi vyprávěl, o co jsem přišla, když jsem přijela až teď, já ho ale moc neposlouchala. Vnímala jsem jen teplý hřejivý pocit, který se mi rozléval na prsou, a nebyla jsem si jistá, ale přísahala bych, že už se mi trochu motala hlava.

   Po chvíli mě Vašek dovedl za Lenkou, objaly jsme se a Lenka si vynutila, abychom se přátelsky políbily na obě tváře. Nebyla jsem zvyklá někoho při pozdravu líbat na tvář, natož obě, tudíž jsme tam spolu trochu trapně zápasily, než se nám to povedlo. V ten moment mi bylo tak stydno, že jsem litovala, že jsem si těch panáků nedala víc. Popřála jsem Lence všechno nejlepší a předala jí dárek.

   „Dík! Jsi zlatá, o tom jsem slyšela, ale ještě jsem to nečetla! Paráda, děkuju! Pojď, dáme si houbu!"

   Neměla jsem na víno s kolou zrovna chuť, ale nechtěla jsem oslavenkyni zklamat, tak jsem se usmála a přikývla.

   O pár drinků později jsem seděla u rohového stolu a pozorovala kluky, jak se snaží hrát kohoutí zápasy, byli ale už tak opilí, že se nedokázali udržet na nohou a padali na zem ještě dřív, než si jeden stačil tomu druhému sednout na ramena. Smáli se tomu tak moc, že se kolem nich brzy vytvořil hlouček lidí a ti je pobaveně sledovali.

   A v ten moment jsem si tě všimla. Stál jsi v kuchyni, sám, naléval sis pivo do plastového kelímku a nezaujatě pozoroval dění kolem.

   Když ses podíval mým směrem, nenapadlo mě nic lepšího, než na tebe zamávat. Zdvihl jsi překvapeně obočí, usmál ses a rychlým krokem se propletl hloučkem lidí v obývacím pokoji.

   „Ale ale, koho tu dneska máme?" zahulákal jsi nadšeně a posadil se se žuchnutím na lavici vedle mě. „Co ty tady? Ani jsem nevěděl, že tu dneska budeš!" pokračoval jsi hlasitě a soukal své dlouhé nohy pod stůl. Zavrtěla jsem hlavou a marně hledala odpověď ve zbytku červeného vína na dně kelímku. Znovu sis pořádně lokl piva. „Rád vidím nějakou známou tvář." Souhlasila jsem. Vaška už jsem nějakou dobu neviděla a Lenku vlastně taky ne.

   Zeptal ses mě, jak se mám a poposedl sis tak, abys byl u mě co nejblíž. Ucítila jsem vůni tvého deodorantu.

   „Ale jo, jde to. Jen je mi strašný horko, kdo proboha tolik topí?" Oba jsme se krátce zasmáli, já si svlékla bílý pletený svetr a položila ho na lavici vedle sebe.

   „Kdy jsi přijela?" zeptal ses zvědavě a opřel ses o stůl tak, až jsi měl obličej přímo před tím mým. Podívala jsem se důležitě na hodinky.

   „Teď je to přesně... devadesát... dva minut."

   „Takže chceš říct, že jsem dneska promarnil devadesát dva minut, co jsem tu mohl být s tebou? Tak to bolí," chytil ses za hruď a s bolestným výkřikem ses sklátil na stůl.

   „Hej vy dva, pojďte, bude se hrát kulec!"

    V kulečníku jsem byla vždycky dobrá. Doteď. S tebou po boku jsem nebyla schopná trefit tágem bílou kouli, natož odrazit nějakou barevnou do díry. Všichni se mi smáli, jak jsem nešikovná, tys stál opřený o zeď, po každém mém neúspěšném pokusu jsi ke mně otcovsky natáhl svou dlouhou paži a přivinul sis mě k sobě a zašeptal, že to nevadí, že ty je rozneseš na kopytech.

   Když jsi vítězně zvedl ruce nad hlavu, smáli jsme se na sebe a tys měl určitě velkou radost, že se ti i s tak mizerným spoluhráčem, jako jsem byla já, podařilo vyhrát.

   „Ani jsi mě nepotřeboval," zamumlala jsem sklesle. Zavrtěl jsi hlavou.

   „Naopak, kdybych tě tu neměl, nikdy bych nevyhrál."

    Podali ti do ruky láhev zelené, která náležela vítězi. Mrknul jsi na mě.

   „Pojď, půjdeme to oslavit."

   Vzpomínky na zbytek večera mám hodně zamlžené a matně se vybavuju, co všechno se stalo. Pamatuju si sebe, jak jsem stála opřená o zamčené dveře na půdu, na kterou jsme nedostali, tys přede mnou klečel a objímal jsi mě okolo stehen, hlavu jsi měl položenou na mém břiše. Vedle nás ležela z půlky vypitá láhev, oba jsme byli hodně opilí. Hladila jsem tě po tvých vlnitých vlasech.

   „Maruško," vydechl jsi a zabořil mi hlavu hlouběji do břicha, "víš, že máš ty nejhezčí nohy, jaký jsem kdy viděl? Žádná holka nemá tak nádherný nohy jako ty."

   Zasmála jsem se a řekla jsem ti, že jsi pěkný lhář.

  „Ty nejhezčí. V prváku jsi přišla po prázdninách do třídy a všichni jsme z tebe byli úplně vyřízení. S klukama jsme na tebe koukali a vůbec jsme nechápali, co se to s tebou přes prázdniny stalo."

   Potěšeně jsem se uchechtla. „Jako že jsem předtím byla ošklivá, jo?"

   Zavrtěl jsi hlavou a ta ti nevědomky sklouzla níž.

   „Ty jsi byla vždycky ta nejhezčí holka ze třídy," zamumlal jsi mi do klína.

   I přes hlavu plnou alkoholu jsem cítila, jak se červenám. Zavřela jsem oči a silně přitiskla rty k sobě. Nedokázala jsem uvěřit, že jsi mi něco takového řekl.

   „Ty máš zase krásný oči," špitla jsem po chvíli, "krásný... zelený."

   Zvedl jsi hlavu a zadíval ses na mě. Roztomile ses usmál.

   „Maruško... ?"

   „Ano?"

   „Já mám hroznej hlad."

   Pak si pamatuju, jak jsme seděli na zemi v obýváku, jedli jsme rozpadlé pizza šneky a já si všimla, že mám úplně špinavé ponožky. Snažila jsem se je před tebou schovat, abys je neviděl.

   Pak se mi vybavuje, jak jsem se ti omluvila, že musím jít na záchod. Spletla jsem si dveřea místo do koupelny jsem vešla do ložnice a zahlédla něčí nahý zadek. Alabastrově bílý zadek. S neutuchajícím smíchem jsem za sebou zabouchla dveře. Potom jsem tě hledala, abych ti vylíčila, co se mi právě stalo, ale nikde jsem tě nenašla. V kuchyni mě chytila parta kluků, se kterou jsme hráli kulečník, nalili mi panáka tequily a učili mě, jak ji správně pít. Olíznout hřbet ruky, osolit, slíznout sůl, vypít panáka a rychle kousnout do limetky. Moc mě to bavilo. Když jsme byli uprostřed třetí rundy, došlo mi, že jsem si zapomněla odskočit na toaletu, kvůli čemuž jsem tě vlastně původně opustila. I přes prosebné naléhání jsem se s kluky rozhodně rozloučila, přičemž jsem jim slíbila, že se k nim zase rychle připojím. Stálo mě hodně sil, abych se neskácela na zem hned po prvních krocích. Strašně se mi motala hlava. Pomalu jsem pokračovala bytem až ke koupelně, občas jsem se musela přidržet zdi nebo na pár vteřin zastavit, ale po pár minutách jsem konečně trefila do těch správných dveří. Rozsvítila jsem, pokusila se stáhnout žaluzie na okně, vůbec se mi to nepodařilo, řetízek byl někde nahoře v liště zaseknutý. Vzdala jsem to. Stáhla jsem si kalhotky, sedla na mísu a hlavu složila do dlaní. Měla jsem pocit, že se se mnou houpe celá koupelna. Musím na vzduch.

   Spěšně jsem si umyla ruce a když jsem si je sušila o ručník, všimla jsem si, že stojíš za mnou. Díval ses na mě vážně, neusmíval ses, jen jsi mě pozoroval.

   „Potřebuju ven, nepůjdeš se mnou?" zeptala jsem se tě znaveně.

   Tys mi před obličej zvedl ruku, ve které jsi třímal banánek v čokoládě a zatvářil ses značně spokojeně. Kousl sis. A pomalu ses ke mně přibližoval, já před tebou couvala. Věnovala jsem ti tázavý pohled.

   „Chceš taky?" nabídl jsi mi a šibalsky na mě mrknul. A než jsem stačila odpovědět, natlačil ses na mě a pokusil ses mě políbit. Lekla jsem se, klopýtla vzad a narazila zády do vypínače. 

   A v koupelně nastala úplná tma.

   „Fakt nechceš?" ozvalo se do ticha. "Je to hrozně dobrý."

   Pak si pamatuju, jak jsi mě chytil za ruku a vedl přes celý dům až ven, v předsíni jsi mi pomohl obout si boty a smál ses mi, jak mám zasviněné ponožky. I když jsem měla ten bílý svetr, byla mi hrozná zima, ty sis svlékl mikinu, aniž bych tě o ni požádala, a přehodil jsi mi ji přes ramena. Stáli jsme spolu u té rozebrané škodovky, držel jsi mě za ruku. Ten studený vzduch mi dělal dobře.

   „Miluju šeřík," zamumlala jsem a ukázala na keř před námi. Ty ses jako rytíř vrhl vpřed, abys mi ho natrhal, ale přehlédl jsi přepravku s konzervami, zakopl jsi o ni a s řinčivým zvukem ses natáhl na zem.

   Smáli jsme se tomu do doby, než jsme zjistili, že sis rozřízl předloktí. Pak si pamatuju, jak nás napadlo, že se podíváme do kůlny, která stála vzadu na zahradě, upřímně, nevím, co jsme tam hledali. Chvíli jsme se přehrabovali v harampádí, kterého bylo vevnitř snad víc než na celé zahradě, pak jsme si sedli na ponk a ty jsi pustil nějakou písničku na mobilu. Říkal jsi, že o prázdninách jedeš na koncert téhle skupiny a byl bys rád, kdybych jela s tebou. Nadšeně jsem souhlasila, i když se mi ty písničky vůbec nelíbily. Představila jsem si, jak mi budou holky závidět, až jim o tom povím.

   Tys pak seskočil z ponku, trochu jsi zavrávoral. Otočil ses ke mně a chytil jsi mě kolem pasu. Hřál jsi jako kamínka, i když jsi měl na sobě jen tričko. Měl jsi tak velké ruce, že jsem měla pocit, že kdybys trochu víc zabral, zlomíš mě v pase. Položila jsem si hlavu na tvé široké rameno a už ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsi mě líbal. Něžně, lehce, jako bys věděl, že je to pro mě poprvé. Tvoje polibky chutnaly sladce, jako banán a čokoláda. Chytila jsem se tě nohama kolem boků a silně se k tobě přitiskla, chvílemi jsem měla pocit, že se v tvém obrovském těle ztrácím a vpíjím se do tebe.

   Právě tam, právě ta chvíle, to bylo to, o čem jsem snila celou tu dobu, co jsem tě znala. Nechtěla jsem nic jiného, jen, aby tenhle moment trval věčně. Abych tu s tebou, přesně takhle, mohla zůstat.

   Ale tobě tohle nestačilo. Proto jsme se po chvíli objevili na starém zatuchlém kanapi, ze kterého jsi odházel balíky kartonů a novin, abys mě tam mohl položit. Natáhl ses vedle mě, pak jsi mě chytil za ramena a nejdřív pomalu a neznatelně jsi mě tlačil níž, když jsem nepřesouvala tak rychle, jak sis představoval, chytil jsi mě za vlasy a přitiskl sis mou hlavu do rozkroku. Rozepnul sis pásek.

   „Udělej mi to pusou," hlesl jsi. Líbala jsem tě na břiše. Hlavou se mi honilo, že to takhle nechci. Nechci mít první sex tady na tom smetišti. Nechci, abys mě do toho nutil. A nechci, abych pro tebe měla cenu jen tenhle večer.

   Když sis stáhnul džíny do poloviny stehen a hrubě jsi mi strčil prsty do pusy, kousla jsem tě. Zařval jsi bolestí a shodil mě na zem. Ve vteřině ses nade mnou tyčil jako hora, vztekle jsi oddychoval a křičel jsi. Blekotala jsem něco o tom, že nechci udělat nějakou hloupost.

   „Tak si polib prdel, ty krávo pitomá!"

   Otočil ses, vyrazil z kůlny a práskl za sebou dveřmi tak prudce, až se vylomily z pantů.

   Pak si jen pamatuju, jak jsem volala mámě a trvalo nesnesitelně dlouho, než pro mě přijela. Zlobila se, když viděla, jak moc jsem opilá. Nadávala mi a hrozila, že to řekne tátovi. Nemohla jsem tu noc spát. Ne, že bych se bála rána a toho, co nastane, ale musela jsem myslet na tebe.

   Ve škole jsme se spolu nebavili, ani ses na mě nepodíval. Neměla jsem odvahu a možná ani chuť se s tebou bavit o tom, co se stalo, ani o ničem jiném.

   Doufala jsem, že si o tom spolu promluvíme, že mi to vysvětlíš. Že se mi omluvíš. Nemuselo by to být v době, kdy jsme chodili na střední, mohlo to být třeba na třídním srazu po letech. Měl bys už za sebou pár vážných vztahů, a omluvit se za své chování by se pro tebe nerovnalo být slabochem.

   Stačilo by mi říct: Maruško, promiň, byl jsem mladej, blbej kluk. Doufám, že mi odpustíš. S tím bych se myslím spokojila.

   Ale ty mi to už nikdy neřekneš, i kdybys chtěl. Vzpomínám si na ten den, kdy mi to volala Pavlína. Když jsme jeli tou křižovatkou s rodiči, nedokázala jsem pochopit, jak se to mohlo stát, proč tě ta paní přehlédla. Našli tě daleko od motorky, byl jsi prý na místě mrtvý. Stalo se to o prázdninách, asi dva měsíce po té oslavě.

   A já vlastně nevím, proč tohle všechno píšu. Psycholožka mi říkala, že se mi uleví, ale nějak se mi nezdá, že by to pomáhalo. Chtěla bych, aby mi bylo lépe. Abych na tebe tolik nemyslela. 

   Nebo spíš... aby to tolik nebolelo.

   Milovala jsem tě.

   Tak snad někdy... jindy, v jiném životě.

                                                                                                                                                  Majka