kapitola první 

  Naposledy se světla nad schody rozsvítila před půl hodinou, kdy do panelového domu vešla postarší dáma. Zatímco pomalu stoupala do druhého patra, v hlavě si přehrávala scény z filmu, na kterém byla se svou bývalou kolegyní z práce. Co si měla o tom filmu myslet? Něco tak podivného a rozporuplného jaktěživa neviděla. Ty dnešní filmy...

   Jakmile zachrastil klíč v zámku, ozval se z bytu radostný štěkot. V tom zapomněla na všechny ty nelogické filmové momenty, které jí nedopřály cestou z kina chvíli klidu. Následovalo pohlazení, vítání. A pak hlasité prásk - dveře se zabouchly. A přesně o vteřinu později zavládla na chodbě tma. Z jednotlivých bytů se tlumeně ozývaly zprávy televizních reportérů, hlasy rodinných příslušníků, kteří si za cinkání příborů u středeční večeře vyprávěli příhody dnešního dne. V některých bytech se ještě dohánělo, co se přes den nestihlo; v jednom hlasitě vyl vysavač, v druhém se ho snažila překřičet na plné otáčky ždímající pračka. Jediného pohybu by si člověk všiml v druhém mezipatře u okna, kde se jako oblak vznášel houf komárů a mušek, které lákaly teplé oranžové paprsky pouliční lampy. A ti opravdu pozorní by možná viděli v rohu stropu i pavouka, jak snoval pavučinu.

   V šestém patře na popraskanou dlažbu dopadlo světlo jednoho z bytů. Společně s ním se chodbou roznesl křik a dusot. Vzduchem prolétlo několik sprostých slov, výhružek a nadávek. Po schodech se rozběhla dívka obtěžkaná velkým batohem, dlouhé zrzavé vlasy za ní vlály, stěží stačily měnit směr, jak rychle utíkala. Noha míjela nohu. Stále rychleji. Na moment dívku přepadl strach, že by mohla upadnout a zranit se. Vrazila dlaní do vypínače, druhou rukou se chytila zábradlí, otočila se kolem něj a znovu pokračovala co nejrychleji k východu. Poslední čtyři schody vedoucí do přízemí vynechala, vší silou se odrazila a skočila. Když brala za kliku domovních dveří, slyšela svou matku, jak hystericky křičí její jméno. Neohlédla se a vyběhla ven na ulici.

   Tohle pro něj nebylo. Neměl rád psychologické thrillery, ale chtěl jí udělat radost, jednoduše se nechal přemluvit. Vlastně dělal, že ho to bavilo, potěšilo, přetvařoval se, jak mohl. Jen aby s ní nic nemusel řešit. Aby s ní nemusel mluvit. Cestou k autu přikyvoval, nic neříkal. Jediné, na co se jeho unavené tělo zmohlo, byl předstíraný šťastný a nadšený úsměv. Jí to stačilo, ona nepotřebovala jeho myšlenky, názory, jen jeho přítomnost, do které mohla salvou slov, které vypouštěla z rudě namalované pusy, vymluvit díru. Úsměv, přikývnutí, letmý pohled.

Byla spokojená.

   Poté, co zastavil u ní před domem, vášnivě se rozloučili, ona mu zamávala a on se rozjel směrem do centra ke svému bytu, si uvědomil, že vůbec nemá ponětí, o čem dnes mluvila. Ani si nebyl schopen vybavit, co měla na sobě. Měla jinak načesané vlasy, byla nalíčená jinak než obvykle? Při pohledu do zpětného zrcátka si všimnul rudých stop po její rtěnce na svých rtech a tváři. Rozčileně se otřel hřbetem ruky, zařadil a sešlápl plyn.

   I když hodinky na zápěstí ukazovaly nejvyšší čas zamířit domů a jít spát, nechtěl, aby dnešní den skončil takhle. Zaparkoval před domem a zamířil do nejbližšího baru. Tam si objednal velkou plzeň, vykouřil tři cigarety, prohodil pár slov s barmanem, zaplatil a odešel domů.

   Seděla na tmavém schodišti a tiše vzlykala. Byla tu už podruhé. A i když klepala i zvonila, nikdo se neozýval. V ruce mačkala vybitý mobil. Před očima pořád viděla jeho jméno, u kterého zoufale svítil narůstající počet pokusů o spojení hovoru, dokud mobil nezhasl úplně. Ani jednou se nedovolala, číslo bylo nedostupné. Už nemá možnost se s ním spojit. Je tak pozdě, třeba dnes vůbec nepřijde. Hlavou se jí honilo tolik myšlenek, až nevěděla, kterou uchopit dřív.

   Třeba to s mámou měla vyřešit jinak, nemusela přeci hned utíkat. Kdyby dokázala ovládnout svůj vztek, mohla teď po dobré večeři ležet v měkké a teplé posteli u sebe v pokoji, sledovat na počítači oblíbený seriál a nic neřešit. Místo toho jí její ego zajistilo přepychové ledové posezení, bolest hlavy a tak obrovský hlad, až jív břiše bolestivě kručelo. Nemělo cenu pokoušet se cokoli vysvětlovat. Tohle nejde zdůvodnit, ani obhájit. Proč se hádat, bránit. Určitě se to dalo vyřešit elegantněji. Ignorovat. Nevztekat se, jen odkývat, sklopit uši, na oko se kát a po špičkách se odebrat do bezpečných míst. Když na tím zpětně přemýšlela, zdálo se jí, že stačilo tak málo, aby mohla být teď doma.

   Ale v ten moment si prostě nemohla pomoct. Na chvíli si vzpomněla i na výuku ve škole. Půjde tam, nebo bude chybět? A když půjde, neučesaná, nenalíčená, kluci se jí budou určitě posmívat (tedy ne že by ji zrovna tohle nějak zvlášť trápilo), to spíš holky... budou se divit, proč má na sobě stejné oblečení jako dnes. Nevzala si s sebou učebnice, nemá nic, co zítra ve škole potřebuje. Učitelé se budou ptát, všichni se budou ptát. Co jim řekne? Pravdu, nebo bude lhát?

   Smutně se podívala po batohu. V záchvatu zuřivosti a během slovní přestřelky, kdy mámě vmetla do obličeje opravdu nehezká slova, si během balení nepočínala zrovna dvakrát chytře. Sbalila si naprosto nepotřebné věci, vzala to, co měla zrovna po ruce. Knížku, plyšáka, masku na obličej, krém na ruce. Vzala si dokonce i pilník na nehty. Neměla s sebou svetr ani mikinu, něco teplého, do čeho by ráda skryla ledové paže. Uvažovala o návratu domů. Uvnitř ní ale ještě dohoříval plamen rozčilení a vzteku, proto se každou myšlenku na sprchu a jídlo snažila co nejrychleji zapudit. Jen to šlo pokaždé hůř a hůř. Bylo jí ale jasné, že jednou se vrátit musí. Jednou bude muset čelit přesně tomu, před čím dnes utekla.

Pomohla si vůbec?

   Potmě stoupal do schodů a přehazoval si svazek klíčů z jedné ruky do druhé. V hlavě měl příjemné prázdno. I když se sám považoval za společenského člověka, nedal dopustit na chvíle, kdy mohl být sám a vypnout, nemuset se na nic soustředit.

   Když vystoupal do patra a zamířil ke dveřím svého bytu, někdo tlumeně vykřikl: „Kájo!" 

   Prudce sebou trhl a hbitě se postavil čelem k osobě, která ho oslovila jménem. Díval se do tváře dívce, která stála dva metry od něj. Ve vteřině ji poznal. Rychle udělal dva kroky jejím směrem, pak se ale zastavil.

   „Lucko, co ty tady?"

   „Už jsem myslela, že nepřijdeš," zasmála se Lucka, její smích však nezněl ani trochu radostně, spíš zoufale. Karel si toho všiml.

   „Co se stalo?" zeptal se. Lucie na otázku neodpověděla. Sehnula se pro batoh a hodila si ho přes rameno. Protáhla se kolem něj a opřela se o zárubeň dveří.

   „Půjdem dovnitř?" 

kapitola druhá 

   Seděla na posteli, nohy složené pod sebou, rukama bezděčně uhlazovala nakrčené prostěradlo. Karel ji tu zanechal, odešel do kuchyně a zatím se ještě nevrátil. Neměla odhad, jak dlouho tu byla sama. Zvedla oči a zadívala se kolem sebe. Nezměnilo se tady toho moc od doby, kdy tu byla naposledy .Někdy o prázdninách Kája pořádal oslavu narozenin, na které se sešla snad celá třída.

   Neubránila se úsměvu, když si představila, jak tu s kamarádkou skákaly po posteli, z legrace se praly a házely po sobě polštáře, a jak tím Karlovi zničily postel, když pod náporem jejich váhy popraskaly dřevěné rošty. A jak se k jejich válčení postupně přidali všichni a celý byt se proměnil v bojiště. Ráno se pak v kuchyni válelo jídlo po podlaze, po zdech stékaly pramínky kečupu, v koupelně se nenašel kousek suchého místa, jak bylo všechno skrz na skrz promočené.

   Vzpomněla si i na to, jak pak všichni, i když ještě opilí, spojili své síly a společně byt uklidili. A na to, jak se jí během toho zvedl žaludek, vyzvracela se do vany a pak všem namlouvala, že vůbec netuší, kdo to mohl udělat.

   Sesula se z postele a vydala se na průzkum. Procházela se pokojem, dotýkala se všeho, na co jí padl zrak. Věci brala do ruky, se zájmem si je prohlížela a pak vracela zpět na místo. Když došla ke stolu, zůstala stát a prstem přejížděla po opěradle kancelářského křesla. Karel byl zapálený hráč, prozradila ho nejenom draze vypadající počítačová sestava, ale i úhledně uspořádané herní krabice a luxusní černočervené kožené křeslo. Potlačila nutkání mu rozházet dokonale urovnané věci na desce stolu a rozbít tu preciznost, se kterou měl vše uklizené.

   Otočila se a pokračovala v prohlídce Karlova pokoje. Kája je perfekcionista jen na některé věci, pomyslela si Lucie, když si všimla silné vrstvy prachu na poličkách nad postelí. Na nočním stolku bylo cosi vylito, uprostřed stála poloprázdná plastová lahev s oranžovým nápojem, a v tom všem se válely použité papírové kapesníky. Lucii se stáhly rty v potměšilý úšklebek.

   Když procházela kolem skříně, bez ostychu ji otevřela a ponořila se do nepřeberného množství svršků, které tam našla. Karel se jistě nebude zlobit, když si něco z toho půjčí. Přece jen tu nebylo takové teplo a stále byla promrzlá z několikahodinového pobíhání po městě, kdy nevěděla, kam se schová před studenou zářijovou nocí. Našla mikinu, kterou měl Karel na sobě včera ve škole. Vytáhla ji ze skříně a napnula na světle, aby se přesvědčila, je-li to opravdu ona. Černá bez zipu, s klokaní kapsou na břiše. Usmála se, vyndala si dlouhé visací náušnice z ušních dírek, položila je na vnitřní okenní parapet a opatrně si přetáhla mikinu přes hlavu. Byla z příjemné látky, která jí jako pohlazení přejížděla po ledových rukou. A jak jí výstelka mikiny běžela po nose, ucítila smíšenou vůni pánského parfému a deodorantu. Lucčiny pohyby se nevědomky zpomalily a ona pomalu klouzala kusem oblečení jako had. Mikina byla lehce cítit potem - ale ne, že by to Lucii přišlo nepříjemné, právě naopak.

   Stál opřený o kuchyňskou linku, ruce založené na hrudi a oči měl upřené ven z okna. Kousek opodál nadskakovala rychlovarná konvice pod náporem vařící vody, na talíři ležel sendvič se sýrem a šunkou, hrnek s čajovým sáčkem jen čekal, až se setká s horkou vodou. Karel ale i po pípnutí, které signalizovalo, že je voda připravena, zůstal stát a pral se s návalem myšlenek, kterých se nemohl zbavit od chvíle, kdy Lucii uviděl stát před svým bytem. Stále nevěděl, proč tu je. Nevěděl, co se stalo, proč přišla. Ale hlavně nemohl přijít na kloub tomu, proč si vybrala zrovna jeho. Ve třídě spolu denně prohodili několik vět, měli podobný smysl pro humor, ale rozhodně spolu netrávili tolik času, aby tu teď byla a seděla u něj v pokoji na jeho posteli. Byl příšerně nervózní. A ať nad tím uvažoval, jak chtěl, nic z toho nechápal a nic mu nedávalo smysl.

   O chvíli později se vytrhl z myšlenek, pohodil hlavou a pohledem zavadil o hodiny na stěně. Ukazovaly něco po půl druhé. Rozrušeně popadl konvici a zalil sáček s čajem.

   Když otevřel dveře do svého pokoje, stála tam před ním, jeho mikina na ní visela jako na ramínku, spodní lem jí sahal do poloviny stehen. Omluvně se na něj usmála. Vysvětlovala mu důvod, proč si ji půjčila, on na to neodpověděl, jen přikývl.

„Udělal jsem ti něco k jídlu a tady máš čaj," řekl a podal jí tác s občerstvením. Lucie se zakabonila.

„Děkuju. A něco k pití by nebylo?"

„Čaj snad není k pití?" odpověděl jízlivě Karel, Lucie ho odměnila otráveným obrácením očí v sloup.

„Může bejt voda?"

„Nechci vodu. Co víno? Nebo vodku, nemáš?"

Karel chvíli přemýšlel a pak řekl: „Až vypiješ ten čaj, naleju ti něco jinýho. Přinesu, co mám."

   Trvalo přesně tři panáky vodky, než se Karel Lucie zeptal na to, co ho tížilo. Lucie mlčela, a i když se opravdu snažila říct, co se stalo, nebyla ze sebe schopná vydat hlásku. 

Ale s malou pomocí by to jistě šlo... 

   Dopila zbytek vodky, který se zrcadlil na dně sklenky, a znovu si nalila. A tentokrát vůbec nešetřila. Zvedla plnou sklenku k ústům a během mžiku jí veškerá průhledná tekutina zmizela v hrdle.

   „Odešla jsem od našich," řekla s náhlým odhodláním, pak se tomu vážnému tónu, jakým to řekla, sama zasmála. Karel bedlivě sledoval, jak se snaží zůstat nad věcí a zkouší mu podat celou situaci tak, že je v pohodě, celý útěk (úzkostlivě popisován jako odchod) byl naprosto nevyhnutelná věc a rodiče jsou to nejhorší, co ji kdy potkalo. Karel beze slov pozoroval, jak Lucie znovu sahá po lahvi. Chtěl jí v tom zabránit a říct jí, ať to nepřehání, ale cosi uvnitř něj ho zastavilo, stejně jako před půl hodinou na chodbě.

   „Chceš ještě?" zeptala se, lahví zamávala ve vzduchu.

   „Ne, díky, už ne," odmítl. Lucie něco zamumlala a znovu si ve sklence doplnila obvyklou hladinu. „A proč jste se s mámou pohádaly?" zeptal se Karel. V ten moment Lucie pokládala lahev zpět na stůl a nedopatřením zvrhla sklenici, která spadla na zem a všechna vodka nadobro zmizela mezi vlákny koberce.

   „Ježíš, promiň!" vykřikla Lucie a za neutuchajícího smíchu sklouzla z postele a padla na kolena. A než Karel stačil cokoli říct nebo udělat, Lucčina ruka vystřelila vzhůru k nočnímu stolku, popadla jeden z kapesníků a začala velkou skvrnu na koberci sušit. Karel se zhrozil, sesbíral všechny kapesníky ze stolku, Lucii ten její vytrhl z ruky a rychle je vyhodil do koše. Lucie se nepřestávala smát.

   „Že vím, cos s nima dělal!"

   „Prosím tě, zvedni se, to uschne!" přikázal Lucii, pomáhal jí na nohy, tvář zalitou ruměncem. Lucie se chichotala, a zatímco Karel měl co dělat, aby se nepropadl hanbou, Lucie si nalévala další sklenku.

   „Trošku piju."

   „Trošku piješ?" zopakoval nesouhlasně Karel. „Nezdá se mi, že trošku. Já vypít, co ty, tak už ležím a nikdy se nezvednu."

   „Ale prosím tě!" bránila se uraženě Lucie. „Nemůžu za to, že hovno vydržíš."

   Au, to bolelo.

   Karel překvapeně zvedl obočí a raději už nic neříkal. Lucie se se zálibou usmívala na skleničku s vodkou.

   „Mojí ma-min-ce vadí, že piju. Tak piju no. A co. Každej máme něco." Karel se podíval na ni, pak na lahev, kterou svírala v ruce. „Jsem prý nezletilá alkoholička, sranda, co?" Odpovědí jí bylo ticho. „Piju. Po škole, o víkendu, to o sobě teda často ani nevím, mám hrozný okna - ale to dělám schválně! Baví mě, když mi pak všichni vypráví, co jsem dělala. Jako kdyby mluvili o někom cizím, ale dělala jsem to já. Víš co, myslím, ne? Nemyslíš, že to je sranda?" Karel nevěděl, co říct, a tak jen pokrčil rameny. Lucie pokračovala. „Každý ráno si dám, ale jen takovýho malilinkatýho panáčka, líp mi to myslí a hlavně se ty sračky ve škole daj líp přežít... Mám doma za skříní tolik chlastu," zasmála se upřímně, „že bych si mohla otevřít vlastní bar. Kdybys chtěl, zastav se za mnou někdy doma, fakt. Mám všechno, na co by sis vzpomněl."

   „Co piješ?"

   „Já nejsem vybíravá holka," mrkla na něj Lucie vyzývavě. Po chvíli mlčení pokračovala. „Máma na to přišla. Sere mě to, měla jsem to vychytaný. Pila jsem jenom tak akorát, abych nezvracela, vypadala střízlivě, máma nikdy nic nepoznala. Dokonce umím chodit po lajně jak profík, chceš to vidět? Ne? A takhle debilně to praskne... Od tý doby se jenom hádáme. Máma mi říká, že musím přestat, že potřebuju pomoc, ale já si to nemyslím. Dokonce mě poslala k psychologovi, jestli to mám v hlavě v pořádku... chápeš to?! Takovej tlustej, ohavnej, slizkej týpek mi tam cpal do hlavy, že za to všechno může autoritářský přístup mýho otce k výchově," pitvořila se pohrdavě, „nevím, kde k tomu přišel, tátovi jsem úplně u prdele. Jsem mu ukradená, tomu je úplně jedno, co dělám, kdyby ho máma neprudila, aby se o mě zajímal, nejradši by si mě vůbec nevšímal. Nevím, kde si to pan psychouš přečetl... když to zkoušel zahrát, že mě táta určitě mlátil, poslala jsem ho do prdele." Karel zamrkal. „Tak jako dám si, řekni mi, kdo do prdele ne? Kdo říká že ne, tak kecá. Ale já to pořád mám pod kontrolou, víš? Já můžu přestat, když budu chtít."

   Lucie zvedla oči od skleničky a přísně si měřila zamyšleného Karla. „Tebe to snad nezajímá, nebo co?" vyštěkla a plácla ho zprudka do ramene, až to mlasklo. Karel dělal, že ji neslyšel a na její poslední větu nereagoval.

   „Jak se dostáváš k chlastu, když je ti sedmnáct? To po tobě nikde nechtěj občanku?" podivil se.

   Lucie trhla rameny a znovu si svlažila úzké rty ve vodce. "Jak asi, koukej, tady taky piju."

   „Dobře, ale ty lahve si někde koupit musíš."

   „Chodím do pár obchodů, kde ji po mně nechtějí. Střídám je, aby to nebylo divný."

   „Chytrý."

   „To bych řekla."

   „Nikdy jsem si ničeho nevšiml," přiznal Karel.

   „Tak alespoň vidíš, jak to mám pod kontrolou."

   „Takže to, jak ses na tenkrát na školním výletě motala, to asi nebylo nízkou hladinou cukru v krvi, jak nám učitelka tvrdila, co."

   „Kdyby mi ti dědkové nenalili do piva vodku, tak bych byla v pohodě... "

   „Dáš mi tu flašku?" pokusil Karel štěstí. K jeho překvapení Lucie bez protestů přikývla.

   „Naposled si naleju, moment."

   Karel dostal do ruky prázdnou lahev a podivoval se nad tím, jak toho tak drobná holka jako Lucie dokáže tolik vypít. On to jedno pivo a tři panáky vodky dost cítil v hlavě, žaludku se příliš nelíbila kombinace, kterou mu namíchal. Ale zvracet nehodlal. To chce jen chvíli vydržet a bude zase v pohodě.

   „A co budeš dělat? Vrátíš se zítra domů?" Lucie se zhluboka nadechla a protočila oči.

   „Tak to vůbec nevím. Nevím, co budu dělat. Nechci to s rodičema řešit. Ničemu nerozumí. Pletou se do věcí... ale to je jedno."

   Oba mlčeli a přemýšleli.

   „Nechceš si dát sprchu?" nabídl Karel po chvíli Lucii. Ta s díky přijala.

   Zatímco se z koupelny ozýval proud vody dopadající na plastovou vaničku ve sprchovém koutě, Karel poklízel v pokoji a přemýšlel. Bude se jí muset zeptat. Jen si nebyl jistý, jestli její upřímnou odpověď chce slyšet. Byla dost opilá na to, aby řekla pravdu. Nebude si vymýšlet.

   Po dvaceti minutách se objevila v pokoji, kolem sebe ovinutou osušku, v dlaních před sebou nesla své oblečení a jeho mikinu.

   „Nemáš něco na spaní?" zeptala se, doklopýtala ke křeslu, kam hromádku oblečení odložila, a zády se opřela o zeď.

   „Určitě," přikývl Karel, ze skříně vytáhl triko a pyžamové kalhoty a podal je Lucii. Ta poděkovala a provokativně ze sebe svlékla mokrý ručník a začala se před ním převlékat. Když Karel viděl, k čemu se schyluje, rychle odvrátil zrak.

   „Tak jdem spát?" houkla na Karla a s rozběhem skočila do postele. Karel se otočil a nevěřícně ji sledoval. Soukala se pod peřinu a stlala si polštář.

   „Jo, dobře, jasně," řekl zmateně a rozhlédl se po pokoji. Měl si ustlat na zemi? Nebo měl jít spát jinam? Zazmatkoval a nerozhodně se točil uprostřed pokoje jako káča.

   „Kájo - pojď ke mně," pokynula mu jemným hlasem Lucie a poklepala na postel vedle sebe. Karel ztuhl.

  „K tobě? Ehm, určitě? Já nevím, vždyť se nevyspíš, ta postel je i pro jednoho malá, a navíc - já se hrozně roztahuju," dodal.

   „Určitě," usmála se na něj laskavě a znovu ho pobídla. Karel ztěžka polkl. Chvíli mu trvalo, než uvedl nohy do chodu. Došel k posteli, usedl na roh postele a zhasl lampičku. Předstíral, že ještě něco rovná na stolku, ale v hlavě mu vířila jediná otázka. Jedna jediná. Jak ji jen zformulovat?

   „Lucko?" ozvalo se do ticha.

   „Kájo?" zašvitořila za ním opile Lucie.

   „Proč jsi tady? Myslím - proč jsi přišla za mnou?"

   „No proč asi? Protože jsem věděla, že ty se na mě nevykašleš. Že mě nenecháš v průseru, ty ne."

   „Vždyť je tolik lidí, ke kterým jsi spíš mohla jít. A navíc - se spolu tolik nebavíme, vždyť s Radkem nebo Patrikem se bavíš mnohem víc," namítl Karel do tmy pokoje.

   „Kájo... vždyť já vím, že mě máš rád."

   „Co že tě mám?" zeptal se nevěřícně a obrátil se k ní čelem. Lucie ležela na zádech, s rukama za hlavou a šklebila se.

   „A nejsi do mě od prváku zabouchlej, co?"

   „...“

   „Takový věci se k holce prostě dostanou, to neutajíš."

   „Aha... ehm... tak na to... na to se dá těžko něco říct," vydechl a stydlivě sklopil pohled na své ruce.

   „Měl ses dneska vidět, jak jsi na mě koukal. Jsi tak průhlednej, Kájo," řekla Lucie tiše. Oba se tiše zasmáli.

   „A tys měla vidět sebe, takovej ubulenej uřvánek."

   „Víš... a právě proto jsem chtěla bejt u někoho, komu na mně záleží," zašeptala, zvedla sena loktech a nosem se mu zabořila do svalu na rameni. Když k němu zvedla oči, pro něj to byl nejjasnější signál ze všech. Přišla za ním, to u jeho dveří stála, když dnes potřebovala pomoct. To na něj čekala několik hodin, než přišel domů. Před ním se bez ostychu svlékla, to jeho oblečení teď měla na sobě.

   Po třech letech za ním jeho platonická láska sama dorazila, teď ji má ve své posteli a líbá ji.