Vasil - 2022 - last entry

Vasil

čtvrtek dvacátýho čtvrtýho února 2022, 4:12

nejdřív slyším zvonit telefon. táta má vyzvánění dost nahlas, jako nejakej senil, takže klasická melodie hraje přes zeď. táta to zvedne. je to tlumenej rozhovor, kterej postupně nabírá na intenzitě a hlasitosti, až se táta přestává mírnit a vyloženě huláká, ale jak spím, nejsem schopnej rozumět jednotlivým slovům, takže nevím, co se děje. a pak máma zakvílí a ten pronikavej, srdceryvnej zvuk mě okamžitě vytrhne ze snění. vystřelím do sedu a jsem jako lusknutím prstů naprosto vzhůru. vyletím z postele, přidržuju se nábytku, jak rychle probíhám bytem, mířím za světlem, který vychází v obýváku, máma pořád naříká a mně buší srdce, protože musel někdo umřít, když takhle zoufale pláče. najdu naše, jak táta pochoduje před zapnutou televizí s telefonem u ucha a volá, zatímco máma sedí v růžovým saténovým pyžamu na zemi, tiše sténá a před sebou má otevřený notebook a zběsile listuje stránkama. nikdo nic neříká. tápu a snažím se pochopit, co se stalo. viyna v ukrayini, oznamuje mužský hlas v tátově telefonu, a i když ukrajinsky umím, mozek mi to odmítá přeložit, jako by mě od tý informace chtěl ještě chvíli uchránit. co? co se děje? ptám se nechápavě a sedám si na zem vedle mámy. na webovkách se dočítám, co se děje. rusko napadlo ukrajinu. doprdele, je válka.

neděle dvacátýho sedmýho února 2022, 20:34

čekám s tátou a mámou na peróně. vlak pomalu vjíždí do stanice, brzdy zaskřípou, něco zasyčí a po chvíli se otevírají se dveře vagonu a já si nepamatuju, kdy jsem naposled brečel, ale vidět všechny ty ztracený ženský vystupovat z vlaku, to naříkání děti, tichý zoufalství, co maj v očích, ten všudypřítomnej zmatek, volání, kdy nikdo neví, kam jít… mám co dělat, abych slzet nezačal.

teta iryna neprijela sama, prodírá se k nám skrz dav s malou, rozcuchanou holkou v náručí, zřejmě mojí sestřenici, kterou vidím poprvý v životě. ta malá je úplně zticha, velkýma modrýma očima vyplašené sleduje dění kolem a rukama se křečovitě drží mámy za límec šedýho kabátu. s tetou se nepřivítám. beru jí kufr z ruky a co nejrychleji mizím k autu. protože slyšet ženskej pláč, obzvlášť ten patřící mý mámě, je pravděpodobně ten nejhorší zvuk, kterej na světě existuje.

středa druhýho března 2022, 11:20

do školy nejdu, stala se ze mě chůva na plnej úvazek. malou olenu nemá kdo hlídat, tak to zbylo na mně. máma s tetou zase jedou do asistenčního centra na kraj, kde jim pomáhaj vyřídit všechny papíry. byly tam už včera, ale tetě zřejmě někde cestou ukradli pas, tak je to všechno o dost komplikovanější. táta si od známýho půjčil dodávku. tu jsme hned v pondělí ráno společně naplnili trvanlivýma potravinama, balíkama vod a oblečením ze sbírky ze sportovní haly. táta mě pak vyhodil doma a sám vyrazil k ukrajinským hranicím se slovenskem, kde před užhorodem ve vyšném nemeckém vyložil náklad. ve čtyři ráno mámě volal, že zpátky bere dvě známý s dětma a bude se nám z cesty pravidelně hlásit.

čtvrtek třetího března 2022, 11:56

olena pořád nemluví, sedí schoulená na gauči s jednou jedinou obrázkovou knížkou, co si z domova přivezla. má rozlepenou vazbu a okousaný rohy, a olena s ní sedí přesně na tom místě, kam ji ráno usadila její máma. celý dopoledne jsem rád, že je zticha a vůbec neotravuje, ale pak mi dojde, že od šesti nebyla na záchodě a ani nic nejedla, podle pořád stále stejně plnýho talíře ležícího na konferenčním stolku. snažím se s ní mluvit, ale ona mě naprosto dokonale ignoruje, jako bych tam nebyl. zájem se mě drží jenom chvíli. když pořád mlčí, jenom pokrčím rameny a nechám ji tam a jdu k sobě.

sobota pátýho března 2022, 19:32

táta se z ukrajiny nevrátil. na cestu podle těch ženských, který ráno přivezly vypůjčenou dodávku, s nima vůbec nevyrazil. dal jim klíčky, doklady od auta a naši adresu napsanou na zadní straně parkovacího lístku. zkoušíme mu volat, ale je nedostupnej. máma už deset hodin s přestávkama brečí a sakra, já bych odsud nejradši vypadnul, ale vůbec nevim, kam bych před tímhle utekl.

pondělí sedmýho března 2022, 03:15

vzbudí mě nejdřív tichý kňourání a pak děsnej řev. protřu si oči a zamrkám. otočím se na druhej bok a v přítmí mýho pokoje vidím tetu, jak malou olenu bije přes zadek. nechápu, co se děje, mlátí ji strašně moc, až se ta holka tak divně zalyká, protože neví, jestli nejdřív brečet nebo dejchat. pořád přemyšlím a nechápu - co mohla udělat tak hroznýho, že má teta takhle strašnej vztek? je noc, kdyby byl den, tak si řeknu, že něco drahýho rozbila nebo zničila, ale co mohla udělat ve tři ráno? teta polohlasem nadává, olena se celá třese, vzlyká, a teprve až když uvidím tetu převlíkat postel, kterou mi s mámou vtlačily do už tak plnýho pokoje, pochopím, co se stalo.

úterý osmýho března 2022, 13:42

při obědě si s klukama schválně sednu na druhej konec jídelny, i když koutkem oka vidím, jak na mě blanka mává. dneska se v její blízkosti cítím mega blbě, vím, že to byl jenom sen, ale stejně nedokážu tej svoji debilní hlavě poručit, aby mi nepřehrávala ten kreténskej sen pokazdý, když blanku vidím. bavíme se s klukama o stranger things, v květnu má vyjít čtvrtá rada, bude to super, říká karlos, millie je hot, marek na to, a já opouštím knedlíky s gulášem a jdu si pro pití, protože mám po těláku děsnou žízeň. u automatu na čaj po mně někdo skočí, a podle toho sladkýho parfému, kterej mě zahalí, hned vím, že je to blanka. se mi dneska vyhejbáš, nebo co? obejme mě zezadu kolem pasu, směje se a já se snažím usmát taky, ale vůbec mi to nejde, protože se vidím, jak ji držím za  černý vlnitý vlasy, peru se s ní a ona mě prosí, ať přestanu, že to nechce, což mě povzbudí a já naopak začnu přirážet ještě tvrději. mám na sobě liborovo pruhovaný tričko a kalhoty, co mi končí v polovině lýtek, protože jsem vysokej, vlastně celej vypadám jako on, ale vevnitř jsem to já. ona pláče, prosí a já s úlekem zjišťuju, že zatímco v hlavě jsem ve snu, co se odehrává v noci na přelomu roku v pokoji u tomova bráchy, tělem jsem v březnu ve školní jídelně, nalejvám si čaj a najednou se to stane. je mi všechno jedno - nezavřenej kohoutek, ze kterýho přeslazenej čaj teče proudem do červenýho kýble, co stojí na zemi, blančin nechápavej, zmatenej pohled, když ze sebe strhávám její teplý ruce, co mám tak nesnesitelně pevně utažený kolem pasu, tác s nesnědeným obědem, co po mně zůstane opuštěnej ležet na jídelním stole. vyběhnu odtamtud a trvá mi přesně devět minut, než se na záchodě vzpamatuju. jsem v pohodě. nejsem dement, co by tohle holce udělal, byl to sen o sexu, proto se mi v tej jídelně postavil, když jsem si na něj vzpomněl, a navíc blanka tak hezky voněla a celá hřála. A možná, že se mi to v tom snu líbilo, že se bránila, ale představy jsou něco jinýho, než realita, tohle bych ve skutečnosti nechtěl, sakra, vždyť já vím, že bych byl schopnej jinýho chlapa umlátit holýma rukama, kdybych viděl, že nějakej ženskej takhle ubližuje, vždyť kolikrát jsem si představoval, jak zabiju Libora, až ho znova potkám. nejsem nemocnej, nejsem úchyl. jsem v pohodě, říkám si, vnitřně vím, že jsem okay, ale stejně nejsem schopnej se blance celej zbytek dne normálně podívat do oči, jak se stydím.

pátek jedenáctýho března 2022, 17:09

táta se konečně ozve. moc toho říct nestačí, protože máma brečí, křičí, pak zase brečí a pro změnu zase křičí a nadává mu, že se s ní ani pořádně nerozloučil. srdce se mi strachem rozbuší, když táta odpoví, že na ukrajině nemohl nechat bráchu bojovat samotnýho, že by si nikdy neodpustil, že ho v tom nechal. tak jsi nechal mě samotnou! vyčte mu máma, z červených očí jí proudem tečou slzy, rozpíjejí řasenku a ta jí ve čtyřech přesně vyznačených černých cestách běží přes tváře, bradu a čelist až na krk a končí rozpitý v límečku bílý halenky. táta ji přesvědčuje, že se k ní zase vrátí. v rakvi! v rakvi! kvílí máma. táta ji utěšuje, a vůbec mu přitom není rozumět, jak máma nahlas naříká. beze slova se zvedám ze židle. musím vypadnout. chce se mi brečet a nějak mám pocit, ze tenhle rozhovor má být jen mezi mámou a tátou a já ho slyšet nemám.

neděle třináctýho března 2022, 23.34

otevřu instagram a mou pozornost hned přitáhne zpráva v inboxu. píše mi nějaká hana kratochvílová, že shání do asistenčního centra ukrajince, co dlouhodobě žijou v čechách, umí perfektně oba jazyky a byli by ochotný pomoct se vším, co bude zrovna potřeba. nemusím se dlouho rozmejšlet a píšu, že beru.

pondělí čtrnáctýho března 2022, 02:33

olena se v noci zase počůrala. nevím, jestli si teta myslí, že tím, že ji zbije, něčemu pomůže, protože akorát jediný, čeho tím dosáhne, že ta holka tiše pofňukává až do rána a nevyspí se vůbec nikdo.

středa šestnáctýho března 2022, 21:34

nevím, co se stalo, ale moje reelska ohledně kacpu na sockách vystřelily a před noc mám na videích dohromady tři milióny zhlídnutí a o skoro šest tisíc sledujících víc. mega mě to namotivovalo a jdu hned točit další video.

úterý dvacátýho druhýho března 2022, 21:35

jeden z kluků, jakub, mě ze schůzky z vedení kacpu hodí domů svým žlutým peugeotem, kterýmu říká sršeň (btw lame jak sviň, jestli to musí bejt pojmenovaný po žlutým hmyzu, tohle auto by byla max vosička), abych nemusel vlakem. i přesto, že je mi ten kluk trochu k smíchu, jsem rád, že mě sveze. děkuju mu, když zastaví v mý ulici, nemáš zač, říká, rozloučíme se fist bumpem a já se rozejdu domů. sotva vlezu do předsíně, jako facka mě přivítá smrad vodky a cigár. to, co vidím v obýváku, mě už vůbec nešokuje. máma a teta se zase válí v županech na gauči, jí, kouří a hlavně chlastaj. občas si říkám, ze kdyby se občas nezvedly a nešly si zakouřit ven na schody, musely by do těch rudejch semišovejch polštářů zapustit kořeny. dívaj se zase na čé té dvacet čtyřku, ostatně jako každej den za poslední tři tejdny, a čumí na to nonstop. ze začátku jsem to bral, bylo to zoufalý a vystrašený hltání každý novinky o tom, co se na ukrajině děje, taky jsem na tom s nima visel. ale poslední dobou se mi s každou další každou vypitou lahví, co se objeví u koše, zdá, že si z toho udělaly hořkosladkou telenovelu na pokračovaní, kterou ale nedokážou sledovat a komentovat bez dvou promile v krvi, protože se obě k smrti boji o tátu a strejdu ivana a alkohol ten jejich strach dokáže alespoň trochu otupit. nevěnujou mi žádnou pozornost, když je pozdravím, všimnou si mě až potom, co se vrátím zpátky do obývaku a upozorním je, že má olena zas natolik plnou plenu, že jí visí až pod kolena. teta se jenom opilecký uculí, potáhne z cigára a hlavu zvrátí přes okraj gauče tak, že na mě kouká vzhůru nohama. pochcává se? pochcává. chodit na nočník nechodí, tak ať si tu plenu užije, říká ukrajinsky a její obličej zmizí v oblaku kouře, jak se chraplavě směje, něco se ji v plicích trhá, asi hleny, a mně je z ní i z mámy, která se tomu směje taky, na bletí. vracím se zpátky do pokoje, kde najdu olenu, jak ve tři dny starým, rozepnutým bodýčku a promočenou plenou zkoumá zásuvku. pojď sem, na to nesahej, to by ti mohlo ublížit, vysvětluju jí a ona se na mě nechápavě dívá, jako by ji překvapilo, že na ni někdo mluví. pojď, umejem tě, říkám jí a nesu ji do koupelny, kde napouštím vodu do vany a dám jí tam hodně bublin.

středa dvacátýho třetího března 2022, 03:15

vasyle? slyším a na obličeji hned nato cítím nějakej pohyb. vyděšené sebou trhnu, ale když si všimnu, že mi u postele stojí olena, zjemním svý chování, abych ji nevystrašil. zamrkám. oli? co je? zase ses počurala? ptám se ji nejdřív česky a pak hned po našem. oli zavrtí hlavou. vasylyu, meni sumno, zakňourá a tahá mě za triko. zvednu se na lokti. tobě je smutno? zopakuju a ona přikývne. tak nějak automaticky ji chytím v podpaží a přitáhnu k sobě, když mi začne lézt do postele. přikryju ji, přitulím ji k sobě a oba hned zase usneme.

pátek dvacátýho pátýho března 2022, 09:39

stojíme o velkej přestávce před bufetem a čekáme, až se dostaneme k okýnku. magda kouká po lidech ve frontě a blanka mi něco vysvětluje po testu z chemie. já ji ale neposlouchám. na mobilu si totiž prohlížím fotku od táty, co mi právě poslal z fronty. je na ní se strejdou, oba se spiklenecky zubí, i když vypadaj unaveně a trochu pohuble. žádná krev, oba jsou živý a zdravý a mně se nepopsatelným způsobem uleví. a tam nemůžeš dát jiný oxidační číslo, kyslík má vždycky mínus dva, takže je tam, vypočítavá blanka na prstech, ný, natý, itý, ičitý, čtyři, takže siřičitá - a já nevím proč, ale v tu chvíli udělám krok vpřed a narazím svojí pusou do ty její. přemejšlím proč vlastně, jestli jsem ji chtěl umlčet, jestli jsem to chtěl udělat už dávno, nebo je to jenom zkrat, protože jsem neskutečně šťastnej, že je táta v pořádku, ale najednou tam stojím, líbám Blanku a je mi úplně jedno, co se děje okolo. blanka ztuhne, ale po chvíli se uvolní a její pusa zlehka sklouzne po tý mý. když se od sebe odlepíme, což je skoro hned, blanka se zakucká a začne se smát. co to bylo, kovalev? ptá se víc pobaveně než šokovaně a já jenom pokrčím rameny. magda stojí před náma s pusou dokořán, překvapeně přechází pohledem z jednoho na druhýho a vůbec nechápe, co se to sakra stalo, a není teda sama, nechápeme to nikdo, ani já, kterej by to asi chápat měl, když jsem to udělal. nějaký prvačky za náma se začnou chichotat jako pitomý, jako kdyby předtím nikdy neviděly se někoho líbat. to bylo, jak kdyby mi dal pusu brácha, okomentovala to bez filtru blanka, a mně to překvapivě neurazí, protože já to cejtím dost podobně, i když jsem si možná v duchu přál, aby to ve mě zanechalo trochu jinej dojem. blanka si koupí dva anglický rohlíky a kolu, a já si vezmu to samý, když na mě přijde řada, protože mám v hlavě úplně prázdno a najednou vůbec nevím, na jaký jídlo jsem měl chuť.

večer si s blankou píšeme. furt kámoši, nebo se teď budeme brát, nebo jak to mezi náma je? zajímá se ironicky a já se paradoxně vůbec necejtím trapně. představíš mě rodině? kde budeme bydlet? kolik chceš dětí? doráží. odpovídám jí vychechtanýma smajlíkama a píšu sorry, nevim, co to do mě vjelo. slabá chvíle asi. jo, slabá chvilka, tak určitě, věř tomu, miláčku, a pak mi pošle fotku čarodějnýho obřadu, co screenshotla na googlu, přes to je na středu mezi svíčkama plácnutej výřez mýho obliceje z občanky, kde vypadám naprosto otřesně, doprdele, směju se, kdy to jako stihla vytvořit a kdy vlastně vyfotila tu hroznou fotku, a blanka mi píše, že slabá chvilka očividně zafungovala. naučím se kvůli tobě vařit boršč, jestli budeš chtít, miláčku, máš ho radši se sladkou smetanou nebo zakysankou? píše a hned pod tím přistane gif s řehtajícím se mimoňem.

úterý dvacátýho devátýho března 2022, 14:53

chci se doma zastavit jenom na rychlou sprchu, než vyrazím vlakem do kacpu, ale když vejdu do bytu, zjistím, že je až na olenu, která se dívá na youtube na televizi, naprosto prázdnej. mami? teto? volám, ale nikdo neodpoví. auto chybí, telefon ani jedna nezvedá. jedla jsi něco? ptám se oleny, ale ta je úplně v transu, když sleduje rychle měnící se obrazy v televizi, ze kterých je mně samotnýmu zle. rychle se převlíknu, na sprchu kašlu, sbalím oleně náhradní oblečení a vypadnem.

v zatuchlej místnosti v suterénu kongresovýho centra dostanu na starost skupinu dobrovolníků, kterým vysvětluju postupy, co dělat v různejch situacích, který můžou nastat. olena sedí u stolku a něco si maluje a je hodná, jako by tušila, že je to zrovna teď potřeba. mluvím k hloučku asi dvaceti lidi, veskrze mladejch, a jedna tmavovlasá holka s modrýma očima se na mě usměje, když se na ni letmo podívám, zatímco vypravím, jak to funguje s hmotnou pomocí, jak se vydává a kdo má na ni nárok. večer mám od tý holky na instagramu žádost o přátelství a ještě ten večer si vyměníme asi čtyři stovky zpráv.

jmenuje se nadiya.

sobota dvacátýho třetího dubna 2022, 13:05

blance posílám fotku nadi a oznamuju jí, že tuhle holku si jednou vezmu.

sobota devatenáctýho května 2029, 14:00

a taky že vzal.