Vasil- listopad 2021

Vasil

pátek pátýho listopadu 2021, 22:14

knocknou mě a já se plazím vysokou trávou za kopec. snažím se svýmu zpečetěnýmu osudu vyhnout, ale než ke mně kluci stihnou doběhnout a vyléčit mě, týpek mě najde a dodělá. ve sluchátkách slyším zaúpění mýho týmu, ty vole, jak dlouho jsme na zemi a ty už seš mrtvej, ty vole, ty už to dneska vypni, ty seš marnej, slyším smích, nejen jejich, ale i svůj, ten mi zní v těle jinak, tak nějak hluboce, když mám na uších headset. sorry boys, dneska je to fakt bída, vole, seru na to, v poho, kámo, dej pauzu, nažer se, ty vole, ty zase jedeš deficit, že seš tak mimo, ne?, ale hovno, nejedu, bráním se, ale jedu. jdu něco sežrat, dejte beze mě, já se k vám pak přidám. zvedám se z křesla, headset pokládám na stůl a jdu do kuchyně, kde si rozdělám v shakeru protein. než trochu opadne pěna, dělám pár dřepů, kliků a shybů na hrazdě, co máme ve dveřích. pak piju protein a drhne mi v krku, to je hnus, říkám si, šklebím se u každýho polknutí, ale stejně ho celej dopiju. byt je bez našich zvláštně prázdnej už třetí tejden, a mně se to zdá jako věčnost, kdy jsem tady sám. je mi sedmnáct, jasně, že to tady zvládnu, nejsem malej, říkal jsem mámě, když se mě ptala, jestli jsem v pohodě s tím, že s tátou odjedou za babi na pár dní na ukrajinu. jasně, že to dávám v klidu, ale kdybych měl bejt fakt upřímnej, začalo se mi stejskat asi hned druhej nebo třetí den. člověk je zvyklej je tu potkávat, jsou tu každej den, každej večer, a ne že bych bez našich nemoh bejt, nejsem mimino, jo, ale prostě…

vytrhnu sám sebe z lítostivejch úvah, shaker vymeju, dám okapat do řezu a jdu se podívat, jak jsou na tom kluci s hrou. sedám si, když vidím, že pojedem novou game. tentokrát winner winner chicken dinner, hoši, slibuju všem, ale nejvíc asi sám sobě, a když mě zastřelí hned v prvním baráku, do kterýho vlezu, ragequitnu celý PUBG a natvrdo vypnu počítač. do uší si pustím ruskej hardbass a cvičím do půl jedný do noci.

úterý devátýho listopadu 2021, 9:43

napapej se taky někdy, radí mi blanka a oči jí u toho šibalsky září, když do mě šťouchne loktem. no a ty bys papat neměla, chce se mi říct, ale zastavím se okamžitě, jak mě to napadne. takhle bezohlednej dement odmítám bejt, vím, co blanka řeší a že jídlem zajídá, jak se trápí. místo toho se jenom vlažně usměju a pokrčím rameny. chybí mi naše pošťuchování, věčný škádlení bez filtru, kdy jsme si ze sebe a ze všechno ostatního dělali takovou nekorektní prdel, že by se mohlo zdát, že nám není nic svatý. ale už je to skoro rok a já mám pocit, že tuhle symbiózu s blankou už dávno nemáme. možná jsem jenom posranej a bojím se, abych jí nějakou nejapnou poznámkou neublížil, třeba by se taky konečně po dlouhej době doopravdy, upřímně smála, kdybych byl sám sebou, ale já na to nemám odvahu a tak jenom mlčím. ne, fakt, kovy, podívej se, jakej jsi hubeňoučkej, dodá trochu vážnějším hlasem a nadzvedne mi tričko. společně se díváme na mý břicho a uznávám, že by mi asi slušelo trochu objemu, ale ten já neumím. moje svaly maj furt tu samou velikost, ať jedu silovej trénink nebo ne, jediný, co mi jídlo dělá, je, že mě zaleje tukem a ty mizerný svaly nejsou vidět už vůbec. zvednu oči a pohled mi padne přes chodbu přímo k lavici, ve který sedí magda, zírá na telefon a kouše si šupinky na spodním rtu. co jí je, ptám se blanky, ta pouští moje tričko a otáčí se, aby pochopila, o kom mluvím. jo, tohle. no, nic, asi filip zase, řekne nezúčastněně a sotva odmotá plastový obal ze svačiny, nedočkavě se do ní zakousne. prohlížím si magdu a možná trochu si přeju, aby se na mě podívala. co s filipem? slyším se ptát a dávám si záležet, abych nezněl, jako že mě to nějak zajímá. blanka krčí rameny a prohlíží si štědrou vrstvu šunky ve svým sendviči. co by, nic, to je asi to, řekne s náznakem podráždění, kterej není mířenej na mě. vidím, s jak nešťastným výrazem se magda dívá do telefonu, chvíli na něm něco datluje a pak ho pokládá na lavici displejem dolů. vydrží bez něj ale asi jen pět vteřin, než ho zase bere do ruky a opět se vrhne do psaní. jsou furt spolu? ptám se a trochu si ukousnu z blančina sendviče, když mi ho podává, samej protein, dej si, nabízí mi. no, to si myslím, že to právě ani magda sama neví. mají to teď nějaký divný. vůbec nejí, poslední dobou bulí v úplně divných situacích. celý prázdniny na ní kašlal, ozval se jí jednou za dva, tři týdny… on je úplně marnej, zhodnotí. vůbec nevím, kde k takovýmu týpkovi přišla, kdyby ji měl rád, tak jí píše o to víc, když je pryč, ne… ale on na ni stejně kašle, i když už je měsíc doma, takže je to stejně fuk, završí blanka svou rozhořčenou řeč a znovu se zakousne do sendviče. magda se mezitím zvedá lavice a míří přímo k nám. blani, půjčíš mi nabíječku? ptá se, oči má buď jenom unavený a nebo fakt ubrečený, nedokážu poznat, co z toho. stojím tam a prohlížím si ji. čistě teoreticky je hezčí, když má o deset kilo míň, než měla v březnu, když jsem ji viděl s filipem poprvý, ale za ten nešťastnej výraz a utrápenej pohled, co má, ani jedno to shozený kilo nestojí. a k čemu ti bude, lásko? zajímá se skoro mateřským tónem blanka. no… mam vybitej mobil, tak nabít? ptá se magda zmateně. brouku, ty máš iphone, já samsung. jo, no jo, pokývne hlavou magda v náhlým uvědomění. já mám lightning, vstupuju do konverzace. chceš si ji půjčit ode mě? jo, mumlá magda někam k mým nohám. tak, pojď, já ti ji dam, navrhuju jí a ona jde za mnou jako stín. zatímco sahám po batohu a začínám v něm hledat, magda zase zírá do mobilu a něco píše. když jí nabíjecí kabel s powerbanku podávám, krátce ke mně zvedne oči, když děkuje, a mně se stáhne žaludek lítostí, když v jejím obličeji nevidím žádný stopy po roztomilých rozpacích, který kolem mě vždycky měla. než stačím cokoliv říct, už zase sedí v lavici a veškerou pozornost směřuje opět na svůj telefon.