Vasil - říjen 2021

Vasil

prvního října 2021, 17:05

veronika je další z takovejch. domluvili jsme se, že spolu vyrazíme ven, sotva mě vidí stát před kavárnou, vidím v jejím pohledu, jak je zklamaná. na fotkách vypadáš vyšší, říká mi, a já už nevím, co jim všem na to mám odpovídat. mam metr sedmdesát, procedím mezi zuby a otevírám jí dveře. ona se tak pousměje, vypadá, jako by si myslela, že kecám. já mam sto sedmdesát a ty jsi menší, říká pak, směje se, a zatímco si sedá na židli, já mam chuť se na místě otočit a vypadnout. místo toho se usazuju za kulatej vratkej stolek naproti ní a snažím se najít jiný téma, než to, který se stalo tím nejčastějším na všech schůzkách, který jsem za poslední dobu měl.

sám si instáčem přivydělávam, ale vidět ji, jak všechno dokumentuje, jako by ani nešla na rande, ale na event, kterej je hlavně třeba zaznamenat a vystavit na socky, ve mně vyvolá nechuť. vyfotí si kafe, pak si vyblejskne kus dortu, co jí servírka přinesla, nejdřív celej, pak ukrojenej, pak prázdnej talíř, jakože je ten dort už snězenej. je z toho super carousel, vysvětluje mi a já bych asi měl chápat, ale nechápu. vyfotí si svoje dlouhý nohy v krátkej sukni pod stolem, pak mě poprosí, jestli bych ji zachytil, jak sedí na houpačce před stěnou z růží, a já se jako ve snu zvedám a dvacet minut jí pomáhám udělat nejlepší záběr do reelska.

když ji jdu vyprovodit domů, najednou se na mě tak hezky usmívá a já mám pocit, že se to rande snad povedlo, protože vypadá celkem spokojeně. vasile? ptá se mě sladce, drží mě u toho za předloktí a já cejtim, jak mi najednou buší srdce. nedokážu myslet na nic jinýho, než jak je nádherná. jo, zamrkám, a snaživě poslouchám, abych nepřeslechl nic, co se mi chystá říct. můžu tě označit a přesdílíš mě? chce vědět a já najednou pochopím, že to není o mě, ale o těch desetitisících sledujících, co mám.

středa šestýho října 2021, 16:39

dívám se na monitor, na kterým jsem ještě před chvílí viděl markeťáka z firmy na hodinky, kterej jsem už rok dělal na instagramu reklamu. asi jsem o to přišel, přemýšlím a docela dlouho mi trvá, než jsem schopnej vstřebat všechno, co se stalo. mám malý prodeje přes svůj kód – jasně, malý, ale na to, jak věkově složenou fanbase mám, tak podle mě dobrý, bráním se, markeťáka to ale vypadá vůbec nezajímá, malý prodeje, konec spolupráce, vyhrožuje a já se ptám, jak maj asi studenti mít prachy na hodinky za šedesát litrů, na to mi už nic neříká, jen máchá rukama a kroutí hlavou. skončil jsi, Vasile, konec, tyká mi a mě to sere, netykej mi, já ti taky netykám, vole, vylítne ze mě a v tu chvíli se hovor vypne. asi jsem o to fakt přišel, zamejšlim se. no cap, ty vole.

pátek osmýho října 2021, 9:48

před chemií si opisuju domácí úkol z matiky, kterej mi půjčila domča, a skoro omylem zaslechnu kláru, jak magdě přikyvuje, že určitě dorazí. dorazíš kam, otáčím se a obrátí se na mě několik párů očí, včetně těch magdiných tmavých. na oslavu, kření se klára. jakou, ptám se dál a nesmlouvavě si kláru prohlížím. magda má příští týden sedmnáct, bude to v roxy, odpovídá mi a já hned stočím pohled na magdu, která skoro vypadá, že napjatě čeká, co řeknu. uděláme je spolu ne? trhnu jejím směrem hlavou. jako co? zamrká magda nechápavě a nejistě si založí ruce na prsa. usměju se, když to vidím, odložím propisku a nakloním se k ní přes uličku. oslavy, ne? uděláme je spolu. neměl jsi narozeniny náhodou v září? ptá se jaruška pobaveně. jenom pokrčím rameny a vrátím se zpátky k opisování. krátce zvednu oči a na magdu se zazubím. a ona se na mě nepatrně usměje zpátky.

sobota šestnáctýho října, 22:45

celej večer vyhlížim vhodnou příležitost a abych byl upřímnej, jsem mega ochotnej si na ten správnej moment počkat. magda si oslavu viditelně užívá, tancuje, holky jí daly i takovou pitomou sukni s led diodovýma páskama, takže svítí přes celej klub a je vidět snad i za rohem. piju pivo, stojím bokem opřenej o zeď a nespouštím z ní oči. občas zachytí, že se na ni dívám, a tak plaše se na mě usměje, ale jako by se pokaždý lekla, honem rychle se zase vrátí buď k tancování nebo hovoru s někým jiným. vypadá to, že se bojí, že mě tím pohledem k něčemu vyprovokuje. netuší nic, ale já to hodlám udělat už několik dní, jsem pevně rozhodnutej. vím, co chci, i z toho důvodu jsem se o týhle oslavě ani nikomu z mých kámošů nezmiňoval, nechtěl jsem se ničím rozptylovat. magdo, oslovím ji a chytám ji za loket. ona skoro nadskočí, když to udělám, co říkáš? křičí na mě, neslyším tě, vysvětluje mi a ukazuje kolem sebe, jako bych tu hlasitou hudbu mohl vidět. přitáhnu si ji k sobě. půjdeme ven, oznamuju jí, ani se jí neptám. ona jen překvapeně zamrká a souhlasí. pevně vezmu její ruku do svý a táhnu ji davem pryč.

venku je chladno, přehazuju jí přes ramena svojí mikinu, ona se pořád nechápavě usmívá a vypadá, že vůbec neví, co má čekat. užívám si to, po všech těch holkách, kterým nejsem dost dobrej, už dokážu ocenit zájem, kterej o mě vždycky měla. dáš si? ptám se a vytahuju z kapsy balíček cigaret. ona se rozesměje a nakonec se šibalským výrazem přikývne. mám všechno do detailu promyšlený a ono to vychází, zapaluju sobě a pak i jí, trochu se k ní nakloním, šeptám jí, že jí hezky voní vlasy, ona se nervózně směje a dělá krok vzad. mně to nevadí, vlastně mě to i baví, jak se stydí. užíváš si to, tu párty myslím? zajímám se a dlouze potáhnu z cíga, ona pokrčí rameny a pokusí se taky zkušeně natáhnout kouř do plic, ale místo toho se rozkašle. znovu se k ní přiblížím, dělám, že jí chci s tím kašlem pomoct. v žaludku cejtim divnej pocit a zvedám oči k protějšímu chodníku. zamrkám, protože se mi dostal kouř do oči. snažím se zaostřit. někdo tam stojí opřenej o auto a dívá se přímo na nás. na kapotě má nesmyslně obrovskej pugét růží a já najednou poznám, kdo to je, i když nemá ty šedý vlasy. házím svoji cigaretu na zem, vytrhnu magdě i tu její a chytám jí za zápěstí. pojď, přikazuju jí a začínám ji tahat zpátky do klubu, nechci, aby si ho všimla, magda ale najednou není tak poslušná, jak byla před chvílí a rozhodně ne tak, jak jsem čekal po čtyřech skleničkách vína, který měla. co děláš, zakňourá podrážděně a najednou se otočí směrem, kterým jsem rozhodně nechtěl, aby se podívala. fílo! vypískne najednou nadšeně, přebíhá silnici, aniž by se předem rozhlídla, a z ramen jí přímo na dělící čáru padá moje černá calvin klein mikina. stojím tam a dívám se, jak mu magda skáče do náruče, líbá ho a nadšeně opilecky poskakuje a výská. narovnám se v ramenou. chci, aby se na mě podíval, pohledem ho vyzývám, aby mě bral v potaz. probodávám ho pohledem jako on mě tenkrát v parku, chci aby věděl, že jsem pro něj hrozba, že vím, že jim to tenkrát s magdou nevyšlo, protože mi poslala tu fotku v prádle, doneslo se to ke mně. chci aby uznal, že jsem pořád tady. ale on se tváří, jako kdybych už vůbec neexistoval, všechnu jeho pozornost má teď magda, která se se mnou nijak nerozloučí, když s pugétem v náručí nasedá k němu do auta a odjíždí s ním pryč.