kapitola jedenáctá

    Toho večera se Karel hodně přemlouval, aby za Lucií zašel a přinesl jí něco k snědku. Nechtěl se vystavovat jejím dotazům a otázkám, které jí jistě celou noc a celý den nedopřály klidu, ale on sena to prostě necítil. Nechtěl to řešit. Ne dnes. Ne teď. Dnes už toho bylo dost. Na druhou stranu ho trápilo svědomí, že jí odepřel snídani, oběd a vynechat z jídelníčku i večeři mu připadalo nezodpovědné. Jen pořád nepřišel na to, jestli jí bude odpovídat, nebo ne.

  Nakonec se rozhodl, že to vyřídí, jak nejrychleji to půjde. Sotva otevřel dveře a v koupelně se rozsvítilo, vztekle po něm chňapla ruka.

   „Karle, co se děje? Řekni mi to! Naši mě hledají?" Karel jí do ruky vrazil talíř s chlebem, šunkou a zeleninou.

   „Jo. Hledaj. A nejenom oni. Dneska byli ve škole policajti, ptali se na tebe. Zjistili, že jsi svatá, úžasná a že ses určitě akorát zapomněla někde v knihovně a budeš si číst, soudě podle toho, jak tě všichni bezmezně milujou, hlavně Zuzana a Patrik," odpověděl jedovatě, ale s klidem. Lucie otráveně vrátila Karlovi jídlo zpět a pomalu se posadila na okraj vany. Dívala se před sebe, v hlavě jí to šrotovalo. Pak k němu vzhlédla.

   „Co budeš dělat? Musíš mě pustit. Tohle bude jenom horší." Potlačil silné nutkání jí z plných plic zakřičet do obličeje, že on nemusí vůbec nic.

   „Ty nebudeš jíst?" zeptal se. Lucie sebou trhla a zavrtěla hlavou. Karel jedním pohybem popadl zeleninovou oblohu z talíře, připlácl ji na chleba a s naprosto lhostejným výrazem se do něj zakousl. Velké sousto začal pracně žvýkat a talíř odložil na sklopené záchodové prkénko. Mírně se předklonil, oběma rukama si chytil triko vzadu za límeček, přetáhl přes hlavu a odhodil ho do kouta. Rozepl si pásek u kalhot. Lucie na něm zůstala viset očima, pusu otevřenou dokořán.

   „Kájo, co - co děláš?" Karel se na ni podíval, beze změny výrazu si svlékl džíny i s trenkami a sešlapal je ke kotníkům.

   „Jdu se konečně osprchovat jako normální člověk. Už mě nebaví mejt se ve dřezu. Uhni - no tak uhni - děkuju."

   Dívala se (teď už plně při vědomí a s jasnou myslí) do světel špinavých zářivek, které jí s bzučením problikávaly nad hlavou. Jako ze snu se jí vracely vzpomínky na včerejší operaci. Pamatovala si, jak procitla cestou z operačního sálu, obracel se jí žaludek naruby a stále opakovala sanitáři, který ji vezl na její pokoj, že má nádherné oči, ten jí něco vztekle odsekl a řekl, ať už radši mlčí. Pak si vybavila, jak zvracela na polštář, někdo, zřejmě sestřička, k ní odněkud obratně přiskočil a k obličeji jí přistrčil emitku, hladil jí po vlasech a tiše šeptal, že za chvíli bude zase dobře. A pak si vybavila tu příšernou bolest, když se nevědomky poprvé pokusila v posteli pohnout. Měla pocit, že má rozpárané a do stran rozšklebené celé břicho. Věděla (či spíš doufala), že ho musí mít zašité - ať se snažila sebevíc, nemohla se zbavit představy vyhřezlých orgánů, které ji visí z rány a opírají se o zašedlé prostěradlo s nemocničním logem. Sestřička jí u postele popisovala, jak prospala celý den, celou noc, a probudila se až druhý den na oběd. Snažila se Adélu rozveselit různými příhodami, o kterých ale Adéla pochybovala, že se staly, protože nic z toho, co slyšela, si nepamatovala. Tajně sestřičku podezřívala, že krmí všechny pacienty po operaci na chlup stejnými smyšlenými báchorkami, aby je pobavila. Sestřička se smíchy prohýbala v pase, když vyprávěla, jak léky zdrogovaná Adéla na operačním sále sváděla anestezioložku a i přes opakované ujišťování, že anestezioložka je žena a ne muž, si Adéla vydupala, že spolu -    až to bude mít v cajku - půjdou na rande. Ale prý je vdaná, takže vše musí proběhnout naprosto diskrétně. Její výstup podle slov sestry pobavil několik mediků, kteří se na její operaci přišli podívat, a větší část operačního týmu - kromě pana doktora, co vás operoval, ale to se ničemu nedivte, on je takovej suchar, to byste dostala cenu, kdyby se vám podařilo ho rozesmát! Víte co, on to všechno bere hrozně vážně. Ale jako všechno. Nic si z toho nedělejte, jinak se smáli všichni! Adéla se nuceně usmívala, jen aby sestřičce udělala radost, ale cítila se nesmírně trapně.

   Ve čtyři odpoledne přišla sestřička Adéle sdělit novinku. Má návštěvu. Adéla s krkem nataženým směrem ke dveřím a s vděčným úsměvem očekávala příchozího. Po pár vteřinách do pokoje nakoukla zvědavá hlava.

   Adéla uvolnila sílící napětí v krčních svalech a stáhla hlavu zpět mezi ramena.

   „Ahoj zlato, můžu dál? Tak co, jak ti je?" ¨

   „Ahoj Romi, ale jo. Dobrý. Pojď dál."

   Navečer Karel seděl u stolu v kuchyni a počítal úkol ze semináře. Na papírech s nesprávně vypočítanými příklady a nepřesně narýsovanými obrazci měl položený hrnek kávy a prázdnou skleničku. Mračil se na sešit a vrtěl hlavou. Nevěděl, co dělá špatně. Ať příklad přepočítával, jak chtěl, vždy mu vyšel ten samý (podle řešení uvedeném na poslední straně v učebnici) chybný výsledek. Musí se zítra poradit s učitelkou, o co jde. Třeba je to blbě v učebnici...

   Přemýšlel, co je s Patrikem. Ve škole dnes nebyl. Napsal mu zprávu a jednou mu zkoušel volat, Patrik však neodpověděl a pro jistotu si mobil vypnul. Dostali to z něj? Přiznal se, že u něj Lucka byla? Jak to změní vyšetřování? Zaměřili se teď na něj? Má z toho velký problém?

   Asi by ho mělo zajímat, že je jeho nejlepší kamarád v potížích. Ale Karlovi to bylo upřímně jedno. Nechávalo ho to chladným. Zkoušel se s ním spojit jen pro to, aby nikdo nemohl říct - aby Patrik nemohl říct - že ho nepodržel nebo se o to alespoň nepokusil.

   Pravá ruka mu automaticky vystřelila k pytlíku s chipsy, chvíli chrastila ve zbytku lupínků, než jich pár ulovila. Vrazil si je do pusy a mastnou ruku si důkladně otřel o nohavici sepraných šedých tepláků. Sousto zapil lokem kávy a vzal do ruky kalkulačku.

   „Kájo?" zaznělo tlumeně z koupelny. Karel zvedl oči k pootevřeným dveřím, které měl přímo před sebou.

   „Jo? Chceš zhasnout?" zajímal se skoro starostlivě. Ke dveřím však nešel, ani se nezvedl ze židle. Čekal na odpověď. Lucie mlčela.

   „Co děláš?" zeptala se pak. Karel se protáhl.

   „Počítám něco do školy."

   „A jde ti to?"

   „Moc ne," přiznal popravdě.

   „Kájo?"

   „Jo?"

    „Uděláš mi taky kafe? Hrozně tu voní, dala bych si."

    „Je devět, neusneš."

   „Prosím!"

   „Dobře, dobře, už jdu."

   Karel vstal, zamířil ke kuchyňské lince a zapnul kávovar. Pod trysky postavil hrneček a po zmáčknutí tlačítka sledoval, jak se hrnek plní tmavě hnědou tekutinou.

   Jakmile byla káva hotová, ozval se zvonek. Karel se podrážděně otočil ke dveřím a vyčkával.

   Jestli to jsou zase ti kluci zespoda, vlastnoručně je uškrtím. Dva desetiletí kluci, kamarádi, kteří bydleli každý v jiném bytě v přízemí, měli idiotskou zábavu - rádi postávali venku před domem a zvonili na sousedy. Ať bylo ráno, odpoledne nebo večer - ti dva se nezastavili před ničím. A než je stačil někdo chytit za ruku, utekli. Karel je několikrát viděl, okřikl je, kluci se smíchem vzali nohy na ramena, ale s terorizováním sousedů nepřestali. Karel se tak naučil na ten zvuk nereagovat, z deseti zvonění bylo devět falešných. A proto se nikdy nevydal ke dveřím, dokud mu někdo nevolal na telefon nebo nezvonil znovu. 

   Po chvíli ale nezazněl zvonek, ale klepání na dveře.

   Karel nechal kávu stát v kávovaru. Došel ke dveřím, podíval se do kukátka, ale nikoho neviděl. Na chodbě byla tma. Znovu se ozvalo klepání, tentokrát naléhavější. Ty vole, kdo to je?

   „Kdo je tam?" slyšel se ptát se polekaně.

   „Kriminální policie, otevřete."

   Karel zůstal stát u dveří, nohy přikované k podlaze, tvář přitisklou ke tmavému dřevu, v očích smrtelný strach.

   Už jsou tady. Už je to tady. Jak na mě přišli? Co teď se mnou bude?

   Srdce mu zběsile tlouklo v krku, rozklepaly se mu ruce i nohy. Jazyk se mu přilepil na patro. Nevěděl, co má dělat. Ale měl bych otevřít. Měl. Asi jo. Určitě.

   Mokrou rukou sáhl po klice a váhavě otevřel. Před ním se objevil zavalitý postarší muž, tak kolem padesátky. Vypadal jako cizinec. Měl opálenou pleť a černé kudrnaté vlasy sčesané dozadu.

„Karel Schwarz?" zeptal se hrubým, chraplavým hlasem. Před sebou jako zbraň držel průkaz, který ale během vteřiny zmizel v zadní kapse jeho kalhot. Karel přikývl a přešlápl na místě. „Ahoj Kájo. Kapitán Stupka. Můžu dál?" Karel poodstoupil a dovolil muži, aby vešel.

   Ten se neobtěžoval se zouváním a pokračoval dále do bytu. Karel za ním zabouchl dveře a rychlým krokem ho následoval. Muž si promnul prošedivělou vousatou bradu.

„Ty si děláš takhle na noc kafe? A druhý koukám... to usneš?" zeptal se ho překvapeně policista a vzal do ruky poloprázdný hrnek, který ležel na stole. „Je ještě teplý, proč si děláš druhý kafe?" Karla stálo snad všechny herecké síly, aby jako nic prošel kolem muže, zhasl v koupelně a zavřel dveře. Zahlédl Lucii, jak na něj vytřeštěně zírá a šeptem se ho ptá, co se děje.

„Teplý je, ale ne horký," odvětil Karel a odkašlal si. Muž pokýval hlavou.

„Tak mi taky udělej jedno...horký," požádal ho policista, svlékl si bundu a přehodil ji přes jednu ze židlí. Posadil se, popadl do ruky Karlovu učebnici a začal v ní listovat.

kapitola dvanáctá

  Karel nikdy neměl pocit, že se hrnek kávy dělá tak dlouho. Na zádech cítil čmuchalský pohled toho policajta, i když si to jenom představoval, úplně viděl, jak se rozhlíží kolem sebe a všechno včetně něj sleduje.

„Mlíko, cukr?"

„Mlíko ne, cukru čtyři lžičky, dík."

  Čtyři? Proč čtyři? Proč ne tři nebo pět? Čtyři lžičky na tak malý kafe? Viděl, jak je ten hrneček velkej? To není kafe s cukrem, to je cukr s kafem.

   Bez komentáře mu kávu osladil, sám si vzal šálek, který připravoval pro Lucii a posadil se naproti kapitánovi. Ten si vybral židli nejblíže ke dveřím koupelny, seděl k ní zády, a Karel tak přímo hleděl na dvě noční můry, které se sešly v jeho bytě na pár metrech čtverečních.

   Kapitán nepřítomně zíral do sešitu s příklady, které Karel počítal celý večer a prohlížel si výpočty.

   „To je pěknej hnus, nepamatuju se, že bysme tohle kdy probírali ve škole,ˮ kroutil policista hlavou, olízl si tlustý ukazováček a otočil na další stranu. Karel tiše seděl, mlčel, prsty levé ruky, kterou měl položenou pod stolem v klíně, nervózně mačkal látku nohavice.

   Slyšela, že přišel někdo od policie? Doneslo se to do koupelny? Je vycpaná tou pěnou... třeba nerozuměla, jenom tuší, že mám návštěvu...

   „Jak ti to jde ve škole?" zeptal se zvědavě a dál listoval v sešitu. Karel se mu díval do tváře, neodpověděl. Zamýšlel se nad tím, jak moc by bylo slyšet, kdyby se Lucie rozkřičela. Proč to ještě neudělala? Ví, že tu někoho má. Příchozího by jistě zajímalo, kdo z plných plic řve v jeho koupelně o pomoc. Byl jí vděčný, že to ještě neudělala. A v duchu doufal, že to ani neudělá. Může ho potopit. Kdykoli bude chtít.

   Policista po dlouhé chvíli položil sešit před sebe a zadíval Karlovi do očí.

   „Víš, proč tu jsem?"

   „Kvůli Lucce," odpověděl smířeně Karel. Policista přikývl a napil se kávy. Karel se otřásl odporem při představě, jak ta břečka asi chutná. „Včera byli ve škole vaši kolegové."

  Policista se rozesmál, pohodlně se sesunul na židli o něco níž a položil si ruce na mohutné břicho. Karel užasle zvedl obočí. Čemu se směje, do prdele?

   „Promiň, promiň, ale teď jak ses zatvářil, jsi celej táta. Jenom co na tebe koukám, úplná kopie. Ty ses mu fakt poved. A tykej mi, prosim tě, vždycky jsi mi tykal, tak to teďka neměň. Tak starej snad ještě nejsem, ne?"

   Karel nechápavě hleděl do tmavě hnědé, opálené tváře a nemohl si vzpomenout, odkud by toho muže měl znát. Dost o tom pochyboval. Kdo to je? Má černý vlasy, opálenej, vypadá jak nějakej Španěl. Je to známej našich? Někdo od mámy? Od táty?

   „Promiňte, fakt je mi to blbý, ale já vůbec nevím, kam s váma," pronesl Karel omluvně.

   Policista se napřímil na židli, naklonil se k němu a s úsměvem od ucha k uchu povídá: „Strejda, ne? Tátovo bratranec. Ty si mě fakt nepamatuješ? Jezdili jste k nám na chatu, furt jsi za mnou běhala křičel na mě strejďáku, ty starej ptáku!" šíleně se rozesmál. „A jak jsme se tenkrát rozsekali na kopci v tej modrej šlapací káře, to si snad pamatuješ, ne?"

   Karlovi se rozšířily oči a pomalu tomu začínal rozumět. Vybavil se mu vítr ve vlasech, jak byl vzduch provoněný senem a rozpálenou hlínou, jak mu ze sedřené nohy od kyčle až po koleno do trávy odkapávala krev a jak mu na boku chyběl pořádný kus jeho oblíbeného žlutého trička. Mámin vyděšený jekot a to, jak běžela po svahu nahoru a křičela jeho jméno. Jak divoce házela rukama nad hlavou a štíhlý, šlachovitý muž, který s černým hustým knírem, srostlým obočím a s černými prstýnky na hlavě vypadal jako čert, ho držel za rameno, kontroloval jeho nohu a ptal se ho, jestli ho to bolí. Karel vrtěl hlavou a smál se. Kluci mu pak říkali, že udělal perfektní salto, což si vůbec nepamatoval, ale zajistilo mu to dostatek obdivných pohledů na celé léto.

   Karel si ho pozorně prohlížel a hledal v silném, ramenatém muži, který před ním seděl (a u kteréhosi mimochodem nebyl vůbec jistý, zda těch čtyřicet kilo, které měl navíc od doby, kdy ho viděl naposled, jsou tvořeny spíše svaly nebo tukem), toho hubeného strýčka, u něhož trávili jeden týden o prázdninách do doby, než se rozvedl.

   „Zdeněk - strejda Zdeněk? Já jsem vás vůbec nepoznal - teda tebe," opravil se spěšně Karel, když si všiml jeho káravého pohledu. „Nezlob se, je to nezvyk, vůbec si tě nepamatuju. Ty jsi u kriminálky? To jsem ani nevěděl." Musel nutit, aby mu tykal. Nešlo mu to přes pusu.

   „Jo, starej pták je u kriminálky," přitakal pobaveně Zdeněk a lokl si přeslazené kávy. Karel se nervózně zavrtěl na místě a protáhl se v ramenou. Náhle ztuhl, když si uvědomil, že v chodbě jsou vedle jeho tenisek stále Lucčiny boty. Na parapetu leží náušnice a v křesle v jeho pokoji je její batoh. Proklínal se. Proč jsem to do prdele neuklidil? Proč jsem to neodnesl? Mělo mě napadnout, že není dobrej nápad nechávat si to tady. Musím se toho zbavit. Co nejdřív. Takhle to nesmí prasknout.

   „Hele, ať tu nestraším celou noc. Pověz mi něco o Lucce. Co bys mi o ní řekl? Je něco, co bych měl vědět?"

   „Nic mě nenapadá," zalhal Karel a pokrčil rameny. Zdeněk rozmrzele zavrtěl hlavou, nadechl se a naklonil se k němu přes stůl.

    „Hele, Karle, ve vší úctě, nezajímají mě ty kecy, co jste nám nalhali ve třídě. Nikdo si netroufne říct pravdu před tolika lidma. Jaká doopravdy byla, co měla za průsery, jestli něco brala. Není to žádnej andílek, to si asi nebudeme mazat med kolem huby. Takže se zeptám jinak - jakej jste spolu měli vztah?"

    Karel okamžitě pochopil, že tohle není obyčejná otázka. Byl to jasný chyták. Byl si nadmíru jistý, že kdyby se pokoušel lhát, Zdeněk mu pravdu, kterou má zajisté dobře zjištěnou, omlátí o hlavu.

   „Mám ji rád. Hodně. Vždycky jsem měl."

   Zdeněk nevypadal překvapeně. Takže to věděl.

   Patriku, ty zmrde, to kvůli tobě tu je.

   „A co ona tebe?" Karel se pousmál.

   „Viděl jsi ji? Ta holka je úplně jinde."

    „Jak to myslíš, jinde?" zeptal se Zdeněk nechápavě.

    „Na jednej akci, je to asi půl roku zpátky, byla tam celá třída, myslím, že Fíla slavil narozky. Narazil jsem náhodou na holky, ležely v houpacích sítích v altánu, chlastaly a řešily nás, kluky. Poslouchal jsem, jasně, byl jsem zvědavej, ale neměl jsem to dělat. Víš co, jenom se domníváš, jak tě holky berou, jakej jim přijdeš. Jsou věci, který nechceš slyšet o sobě ani jiných chlapech. A když přišla řada na mě, a to si piš, že to bylo po řádně dlouhým seznamu cizích břišáků a krásnejch očích, Lucka řekla, že v obličeji vypadám jak dítě, že by měla pocit, že šuká desetiletýho kluka. Takže já jsem fakt nikdy nevedl v jejím žebříčku, tak to je, bohužel."

   Zdeněk soucitně pokýval hlavou a prstem obkružoval nakreslené elipsy na papíře před ním a každým dalším pohybem je rozmazával.

   „A co ona a Patrik?" nadhodil Zdeněk s hraným nezájmem, ale koutkem oka po Karlovi zašilhal. Karel dopil zbytek své kávy.

   „Předevčírem se mi Patrik přiznal, že jsou spolu rok."

   „Jo, to řekl i nám. A co ty na to?"

   „Jestli se ptáš na to, jestli se cítím jako naprostej kretén, tak jo, cítím."

   „Co na to tvoje holka? Prej chodíš s nějakou sestřičkou."

   Karel se bránil náhlému přílivu emocí, ale v obličeji zrudnul vzteky. Do prdele, ještě Petru sem tahejte, do tohohle bordelu. Jako by toho nebylo takhle dost.

   „Co chceš slyšet? Jak ti mám odpovědět na tuhle otázku, abych z toho nevyšel jako totální debil?" vyjel na něj Karel ostře. Zdeněk zvedl omluvně dlaně před sebe a rty se mu stáhly v úzkou čárku.

   „Z výpisu hovorů jejího mobilu jsme zjistili, že volala s Patrikem. Někdy kolem devátý večer, mluvili spolu asi dvě minuty. Zajímalo nás, o co šlo. Prý se ho ptala, jestli by se mohla zastavit, přespat u něj, on prý odmítl, že jsou rodiče doma a nechce mít potíže. Pak si psala z jedný hospody se Zuzanou zprávy, ve kterých ale vůbec neřešily nic relevantního. A pak vytáčela pořád dokola jedno číslo. Šestkrát. Bylo tvoje. Proč jsi s ní nemluvil? Najdeš šest zmeškaných hovorů a nezavoláš zpátky?"

   „Byl jsem s Petrou v kině, co si pamatuju, vypínal jsem zvonění. A přes noc jsem mobil nabíjel, musel se mi v kině vybít. A ráno už mě nenapadlo jí volat, myslel jsem, že se potkáme ve škole."

   Zdeněk ho probodával přísným pohledem. Karel uvažoval, jestli Zdeněk ví, že je ve zmizení Lucie namočený a Zdeněk se ho snaží touhle zvrácenou hrou donutit, aby mu prozradil poslední chybějící části neúplné skládačky.

   „Na čem jste byli?"

   „Už si to nepamatuju, nějakej psychologickej film. Byla to hrozná blbost."

   „Kdy ses vrátil?"

   „Kino končilo někdy v půl dvanáctý, co jsem přijel, ještě jsem zašel do hospody, nevím, v kolik jsem přišel domů, ale bylo to někdy k jednej."

   Zdeněk zabodl prst do stolu. „A jak bys mi vysvětlil, že jsme ji viděli na kamerových záznamech, jak jde sem k tobě domů? Žena tebe čekala, až se vrátíš, jak ty říkáš, z kina?"

   Karel nevěřícně vytřeštil oči. Poklesla mu brada, žaludek převrátil naruby. Měl pocit, že se okamžitě pozvrací. Tohle byl nezlomný důkaz. Nepochopil, že ho to nenapadlo. Kamery. Kamery, do prdele. Do prdele. Jak jsem si vůbec mohl myslet, že bych tohle mohl udělat bez toho, aniž by sena mě přišlo? Aniž by mě odhalili? Do prdele, tohle je mašinérie, semele mě to. Semlelo mě to. Vybavil si tváře rodičů, babiček, dědy, kamarádů, známých. Petry. Všichni se na něj s odporem dívali. Pokřikovali na něj.

   „Ona tu byla? Tady? Co mi chtěla?" slyšel svůj překvapený hlas, jak se mu dere z úst. Zdeněk se šokovaně zasmál.

   „Co ti chtěla? To se ptáš ty mě? Jak já mám vědět, co ti chtěla? To mi řekni ty."

   „Nevím, já jsem si nemyslel, že by za mnou ona někdy... zašla."

Zdeněk si odfrkl jako býk. Zhluboka se nadechl a nafoukl se snad do dvakrát větší velikosti, položil mohutné ruce na stůl.

   „Potkal jsi ji tady?" křikl na něj Zdeněk hlasitě. Rukama praštil do stolu, až nadskočily hrnky z podšálků. Neznělo to ani trochu jako otázka, spíš jako konstatování.

   „Ne, nepotkal," tvrdil zarytě Karel. Srdce mu prudce bušilo v hrudi. Nevěděl, proč stále lže a snaží se za každou cenu zachránit. Tohle byla předem prohraná bitva. Marný zápas, který hodně rychle skončí.

   Zdeněk nechal hlavu padnout na levé rameno, ale nespouštěl z Karla pátravý pohled. Mlčel, přikyvoval a mlaskavě si olizoval dolní ret. Karel k němu provinile zvedl oči. Čekal na verdikt.

   „Máme záběry z kamery z tý nový banky na rohu u tramvajový zastávky. Vystoupila z tramvaje a šla směrem, kde široko daleko není nic, o čem víme, že k tomu má nějakej vztah, jenom tvůj byt. Nebydlí tady nikdo, není tady nic, o čem bychom věděli, že by ji sem táhlo. Musela jít za tebou, podle toho taky, že ti volala. Na stejnejch záběrech jde o hodinu později opačným směrem zase zpátky, přešla přes silnici k obchoďáku a naposled, kde můžem říct, že byla, je park před obchodním centrem, pak se jí vybil telefon. Nevíme, kam šla. Kájo - nevíš, kam mohla jít, za kým, kam?"

   Karel vrtěl hlavou. Vůbec nechápal, co se teď odehrálo. Minula mě kulka. Ozval se zvonek a současné klepání na dveře. Karel zbrkle vyskočil na nohy, byl rád, že mohl z téhle situace utéct. V ten moment si ani neuvědomil, že nechal Zdeňka jen metr a půl od kliky dveří, za kterými seděla Lucie.

   Rychlým pohybem zakopnul Lucčiny boty pod komodu, a než otevřel dveře, ještě se přesvědčil, že nejsou vidět.