DVOJAKÁ

KAPITOLA

TŘI

Je čtvrtek, někdy kolem deváté ráno. Obloha za okny je šedivě černá, skoro jako kdyby ještě nenastalo svítání, a v kanceláři je rušno jako každé dopoledne. Shon Natálii však úspěšně míjí, i přes Hančino nadávání.

Natálie odloží stranou hromádku faktur, které se jí na stole nahromadily od včerejšího poledne, a přesune se k počítači.

„To si vůbec neměl objednávat, musí se na to nejdřív podívat Pavel – čemu na tom nerozumíš? Mně je jedno, že – poslouchej mě, říkám ti poslou– do prdele neskákej mi do řeči, víš, jak to nesnáším!“

Natálie si protáhne svaly na krku a zadívá se na obrazovku před sebou. Objednávka na malý sál, za tři měsíce od teď, přednáška. Pět hodin se vším všudy, catering. Měla by se na to vrhnout, zkontrolovat dostupnost prostor a zadat akci do systému, zákazníkovi potvrdit rezervaci, ale sakra, nechce se jí vůbec nic. V hlavě má prázdno, a čím hlasitěji se Hanka hádá, tím hutnější to prázdno je. V rozostřeném prostoru za monitorem se Hančina hlava a rozměrný hrudník zbarví do nachově rudé.

„Hlavně, že ty víš, viď, jak se to má dělat, ale co ten kontejner, co zůstal na parkovišti po Silvestru? Vyřeš si svý věci a pak až se ser do mých!“

Odpověď, která následuje, zvedne Hanu ze židle a ta začne pochodovat po místnosti. Podrážky tenisek vržou, jak vztekle s každou překážkou v podobě stěn mění směr.

Ve vedlejší kanceláři se ozve hlasitý smích a v suterénu prásknou dveře tak silně, až se v kanceláři roztřesou okenní tabule.

Z pelechu se unaveně vypotácí Chico. Starý bezsrstý teriér, kterého ten hluk probudil, se se zívnutím protáhne a vydá se obhlídku obvyklého perimetru. Vypadá to, že se hlavně chce podívat, proč se panička zas tak hrozně vzteká, ale na půli cesty se zastaví. V očích se mu mihne myšlenka a on jí okamžitě vyhoví.

Natálie se za mlaskavým zvukem, se kterým si Chico začne důkladně čistit třísla, znechuceně otočí. Chvíli ho pozoruje, a nakonec ji ta směsice nelibých zvuků, které vydává šéfová i její pes, popudí natolik, že se rozhodne zmizet.

„Kafe?“ zeptá se Hany bezhlasně, když se jí podaří zachytit její pohled. Ta jen neurčitě mávne rukou a pokračuje ve vyhroceném hovoru. Natálie si rychle upraví klávesnici na stole, vstane, vezme telefon a zamíří do kuchyňky.

Zapne kávovar a než se trysky pročistí, zkontroluje notifikace na telefonu. Je vlastně čtvrtek, uvědomí si, a vzpomene si na Míru, když do kávovaru vloží Hančin oblíbený hrnek.

Sehne se a vezme za madlo ledničky. Ta zeje až na mléko a Hančin oběd v růžové krabičce prázdnotou. Zběžně k mléku přičichne, než do něj vsune silikonovou hadičku, pak na displeji zmáčkne ikonku latte a čeká.

Nikdy nevěděla, kdy přesně Míra přijde, ale byla to jakási nevyřčená dohoda, že se dřív nebo později před dveřmi jejího bytu ve čtvrteční podvečer objeví. Nosil s sebou ze zdvořilosti levnou bonboniéru s třešňovým likérem, jako kdyby šel na návštěvu k postarší příbuzné, a i když mu hned napoprvé Natálie řekla, že zrovna tuhle nemá v oblibě, Míra tuto informaci buď omylem nebo záměrně ignoroval. Natálie tak pokaždé s křečovitým úsměvem poděkovala, a nechtěnou pozornost v podobě laciné bonboniéry uložila do skříňky v kuchyni.

A občas všechny ty nerozbalené bonboniéry naráz vyhodila, když se do nich dali potravinoví moli.

Natálie sleduje, jak se hrnek plní mléčnou pěnou a napadne ji, že by se asi měla na Míru těšit. Schůzky s ním by ji měly bavit, ale ona marně hledá ve vzpomínkách, jestli tomu někdy vůbec tak bylo.

Když se připraví i její káva, vrazí si telefon do zadní kapsy kalhot, vezme oba hrnky a vrátí se zpátky za Hanou, která ještě nepřestala nadávat.

Později ten den leží Natálie na gauči, přes oči má přehozenou paži a její ohbí jí dokonale zakrývá výhled na černovlasého muže, který sedí na konci pohovky. Míra tam sedí v tichu, s nohama ještě propletenýma s jejíma, a oba po krátkém, intenzivním sexu pořád ještě přerývaně dýchají.

„Díky za to auto,“ ozve se ona a on se uchechtne.

„V pohodě,“ odpoví jí a utře si hřbetem ruky zpocené čelo.

„Nemusel jsi mi ho ale nechávat přes víkend, stejně tu stálo. Nikam jsem pak už po čtvrtku nejela.“

„Vždyť říkám v pohodě,“ zasměje se trochu zadýchaně a hravě ji popleská po stehně. „Ty vole, musím pro pití, jinak chcípnu,“ oznámí jí. Něco zašustí, gauč se prohne, jak vstane a o Natálii se otře studený vzduch, který se kolem ní zvíří.

Postkoitální blaženost jako pokaždé zmizí rychleji, než se do ní Natálie stihne ponořit a užít si ji. Dopadne to jako vždycky stejně; zůstane ležet sama, jako proprieta, která náhle pozbyla použití, pro které byla předurčena, a kůži má jako pichlavou připomínku pokrytou studeným potem smíchaným s tím jeho.

Je jí trochu zima, přikryla by se, ale nechce se jí vstát.

„Nepotřebovala ho?“ zeptá se jen tak mimochodem, když uslyší, že se Míra vrátil zpátky do obývacího pokoje. Ten neodpovídá, protože pořád pije, asi měl fakt pořádnou žízeň.

„Co?“ zazní po chvíli zmateně.

„Jestli ho nepotřebovala,“ zopakuje Natálie, a i když její otázka přetéká nezájmem, už to, že ji klade, mluví o opaku. Míra chvíli hloupě mlčí.

„Myslíš Olinu?“

„Koho jinýho?“ odvětí Natálie a posune svou ruku tak, že se na něj podívá jedním okem. Míra se podrbe na hlavě a pokrčí nejistě rameny.

„Tak stejně jsi ho měla ty, tak už je to jedno, ne?“ namítne a nechá ruku s prázdnou skleničkou klesnout k boku.

Natálie se dlouze nadechne. „Jestli si to dobře pamatuju, měla jet tenhle víkend s dětma za rodičema na Moravu, když jsi jel Maďarsko, nebo ne? Říkala jsem si, že by se jim to auto hodilo. Jak jeli? Vlakem nakonec?“

Chvíli nedokáže Mírův výraz rozluštit. Dívá se na ní, mrká a v jeho věčně vysmátém obličeji najednou není po úsměvu ani památky. Položí skleničku na stolek a pročistí si krk odkašláním, ale neřekne nic. Na tváři se mu ale přece jen nakonec objeví podrážděný výraz, jako by mu Natálie zkazila náladu tím, že zmínila jeho rodinu. Něco, co bylo jen jeho a jí do úst nepatřila jediná zmínka o nich.

Zvláštní, ještě pár chvil zpátky měla pocit, že jí do úst patřilo všechno, podle toho, jak naléhavě to tam strkal.

„Co?“ pobídne ho k odpovědi.

„Hele, jestli mám vypadnout, stačí říct,“ protlačí skrz zuby popuzeně a začne kolem gauče hledat své oblečení.

„A jak jsi z tý otázky vydedukoval, že chci, abys –“ namítne Natálie, zatímco se zvedá na loktech, ale Míra ji okamžitě přeruší.

„Protože vždycky začneš bejt ty vole tak –“ skočí jí do řeči a bleskne po ní hnědýma očima. „Tak – protivná!“ Ruce mu rozčilením vylétnou do stran, když najde to správné slovo. „Jako by ti vadilo, že tu vůbec jsem,“ dodá rozhořčeně, když se začne probírat jednotlivými kusy oblečení. To své odkládá na gauč, zatímco to její opět odhodí na zem, odkud ho vzal.

Natálie ho pozoruje. Dělá to naschvál, nebo to jen další z ukázek, jak galantně se umí chovat k ženám?

„Protivná?“ zeptá se a posadí se.

„Jo, vole, protivná,“ zopakuje Míra a klekne si na všechny čtyři a na chvíli zmizí z dohledu.

Natálie se chvíli dívá na jeho nahý zadek nad úrovní stolku a skoro i vypadá, jako by nad tím, co jí řekl, přemýšlela. Pak se s kamenným výrazem v obličeji natáhne po jeho tričku, a důkladně do něj utře všechno, co jí po svém vyvrcholení na břiše a hrudníku zanechal.

„Jo, jako bys chtěla, abych vždycky co nejdřív vysmahnul,“ ozve se ze země ublíženě.

„Aha,“ protáhne Natálie a snaží se u toho znít chápavě, zatímco mu zmuchlané tričko hází zpátky na hromádku k džínám. Možná je to tichá pomsta, možná bezohlednost? Sama neví a nechá řešení téhle neznámé na Mírovi; ať si vybere, co z toho mu bude víc vyhovovat, až na to přijde. Ten si toho zatím nevšiml, protože je stále plně zaneprázdněn hledáním ponožky pod konferenčním stolkem.

Vyzváněcí tón Natáliina telefonu se náhle rozezní po celém pokoji. Mírova hlava plná černých kudrlin okamžitě vyskočí za hranou stolku jako toast z toustovače.

„Kdo ti volá?“ zajímá ho. Skoro jako kdyby on byl někým, kdo má mít kompletní přehled o tom, s kým ona komunikuje.

„Máma,“ odpoví Natálie popravdě, když se natáhne po telefonu a uvidí jméno volající. Jeho to vypadá uchlácholí, je to však jen zdání do doby, než znovu promluví.

„Vy jste spolu v kontaktu? Já myslel, že s ní nemáš co říct,“ řekne kousavě. Natálie ho nevnímá. Dívá se na zvonící telefon. Měla by ho zvednout, jako milion jiných věcí, co by měla.

Měla by.

Měla by to mámě zvednout.

Taky by měla Mírovi říct, že jeho ponožku si pravděpodobně odnesl Frodo do vrchního patra kočičí věže a už půl hodiny ji tam soustředěně líže.

Měla by mu znovu a důrazněji připomenout, že jí ty čokoládové bonbóny opravdu nechutnají a ať už je nenosí.

A rozhodne by mu měla a chtěla říct, že by byla ráda, kdyby jí někdy dal čas, aby se vzrušila, než do ní nedočkavě vstoupí, a nesuploval nedostatek lubrikace slinami.

Ale neudělá ani jedno z toho.

Telefon pořád zvoní.

Máma, slide to answer, hlásí jí telefon.

Dnes je to přesně sedm dní, ode dne, kdy měla Karolína pohřeb.

Je to už posedmé tento týden, co jí máma volá.

Co den, to telefon.

„To jsem si taky myslela,“ vydechne Natálie, když vyzvánění po nekonečně trýznivé době utichne. Neprosila se o to, ale při pomyšlení, jak se asi máma cítí, když se jí znovu nepodařilo dovolat, ji bolestivě zatahá u srdce, jako kdyby snad byla tou, které se nedostalo odpovědi.

Nic nedává smysl. Kocour, co má úchylku na ponožky, nahý kamioňák, kterého potkala před osmi měsíci na Tinderu, klečící na všech čtyřech na jejím koberci, a její tělo, které to jen mlčky pozoruje a necítí vůbec nic.

„Ty vole, tak kde je ta ponožka? Druhá byla tady…“

„Nevím,“ řekne Natálie a vyčerpáním zvrátí hlavu dozadu na gauč.

O půl hodiny později stojí Natálie na zasněženém chodníku a sleduje Míru, jak pečlivostí policejního vyšetřovatele prohlíží rodinné auto, které jí půjčil, aby nemusela jet na sestřin pohřeb vlakem. Pohybuje se rychle, věcně, svítí si bleskem telefonu, a likviduje každý důkaz, který by ho mohl usvědčit ze lži, že auto půjčil kamarádovi ze základky.

Stojí mi tohle za to? přemýšlí Natálie a přijme od Míry vlasovou gumičku, kterou omylem zanechala navlečenou přes řadící páku.

„Dobrej pokus, kobylko,“ pousměje se Míra vševědoucně. Natálie zaraženě mlčí a není na to schopná nic říct, i když by asi měla. Měla by mu vysvětlit, že když se minulý čtvrtek vracela domů, opravdu přemýšlela o jiných věcech, než o tom, jak Olze nenuceně naznačit, že ji její manžel podvádí. Ale podle samolibého úsměvu, který Mírovi vystoupal vysoko na tváře, se mu tahle domněnka už usadila v hlavě a podle všeho tam hodlala i zůstat. Natálie jen mlčky obrátí černou pevnou gumičku v prstech a zadívá se na ni.

V kapse se jí znovu rozezvoní telefon.

Míra se k ní okamžitě obrátí. Pavlovův reflex.

Natálie zaloví v zadní kapse kalhot a zadívá se na obrazovku. To číslo nezná. I tak hovor po chvilce váhání přijme. Míra z ní nespouští oči.

„Kolářová, prosím?“

„Natálie!“

Za mužským hlasem, který najednou zaplní celou ulici, se otočí jak ona, tak Míra. S nepochopením v očích oba sledují mužskou postavu s mobilem v ruce, která se k nim blíží z protější ulice.

Hovor se ukončí.

Míra zcela automaticky udělá dva rychlé kroky stranou, jako by v Natáliině přítomnosti nechtěl být přistižen.

Natálie se narovná, když muže pozná. „Simone?“

Míra jí z nepochopitelného důvodu podá ruku, bodře s ní zatřese a hlasitě pronese: „Tak se mějte, hezkej večer!“

Natálie tam zaraženě stojí, dívá se, jak Míra narychlo odjíždí, a místo něj se před ní postaví Simon. Na tváři mu hraje zvláštní kombinace provinilého, ale zároveň úlevného úsměvu. Vypadá, že je rád, že ji vidí. Otevře pusu, ale Natálie promluví první.

„Co tady děláte? Kde jste se tady –?“

„Vzal?“ doplní Simon, jako by si nemohl pomoct. „Promiňte, že vás tady takhle přepadám, ale – nebrala jste telefon a Irča se vás snaží –“

„Ne, Simone,“ odmítne Natálie okamžitě, když jí dojde, o co jde. Simon udělá krok stranou, když kolem projde dvojice se psem. Nenaléhá, ani nemusí, jeho oči mluví za něj, když si ji prosebně prohlížejí. Natálie se rozhlédne, jako by získávala čas k odpovědi, a pak frustrovaně vydechne.

„Vy jste jel až sem, abyste mě našel a přemluvil?“

Simon mlčí a zamrká.

To vypadá jako souhlas.

„Poslala vás máma, že jo?“ zeptá se Natálie, možná až zbytečně příkře. Simon okamžitě zavrtí hlavou a zvedne ruce.

„Natálie, ne, opravdu, věřte mi, Irča –“

Irča. Irča. Irča.

Irča.

Ta familiární verze matčina jména někde v Natálii otevře bolest, o které si myslela, že je pohřbená dostatečně hluboko na to, aby už nikdy nespatřila světlo světa.

Cítí, jak se jí svírá krk a v očích jí začínají štípat slzy.

Irča, Irča, Irča.

Máma.

„Neví, že jsem za váma jel, koukal jsem na ni každej den, jak se vám snažila dovolat, moc by pro ni znamenalo, kdybyste zítra –“

„Ne,“ přeruší ho Natálie nahlas, vlastně to možná spíš zakřičí. Víc než Simona a jeho prosbu spíš ostře odmítá pocity, které ji začaly pohlcovat.

Simon polkne slova, co mu zůstaly na jazyku, a ztichne.

Oba tam zůstanou stát pod oranžovým světlem pouliční lampy, mrholí a ani jeden se na druhého dlouhou chvíli nedokážou podívat.

„Čaj?“ navrhne nakonec Natálie smířlivě. Simon krátce přikývne.

„Rád.“