DVOJAKÁ

KAPITOLA

DVA

Měla se na parkovišti krematoria rozloučit, nasednout do auta a odjet. To rozhodně měla. V hlavě se jí pořád dokola přehrává ta jedna chvíle, kdy to mohla udělat. Zmeškala perfektní příležitost, proluku v jinak nekonečném proudu vět, kdy jeden přestal mluvit a druhý mluvit zatím nezačal. Tenkrát měla říct větu, kterou měla do detailu promyšlenou.

   Omlouvám se, ale už budu muset vyrazit.

   Ale neudělala to.

   A za trest se ocitla v přítomnosti příbuzných a známých v soukromém pekle smuteční hostiny.

   Stoly v restauraci přetékají jídlem a pitím. Natálie se dívá, jak se všichni cpou, jako by týden nejedli. Mizí guláš, mizí svíčková, mizí chlebíčky, mizí dezerty. Ještě kafe, dvě plzně, neperlivou vodu, je slyšet. Natálie sedí, ruce má založené na břiše a dívá se na ty nezavřené krky. Je podle všeho jediná, koho ta neúcta otravuje. Ještě před hodinou většina z přítomných nemohla ani dýchat, jak se žalem zalykali, ale teď – jako by někdo mávl kouzelným proutkem – se baví a hodují.

   Faleš převlečná do smutečních šatů.

   Natálie nakrčí bradu a uhne pohledem.

   V čele stolu je usazená máma. Hrbí se nad talířem polévky, který jí přinesli před půl hodinou. Je jako socha, sedí tam zhroucená s prázdným pohledem sklopeným mezi játrové knedlíčky, a svět bez povšimnutí plyne kolem ní.

   Natálie přemýšlí, že by měla cítit něco víc. Měla by cítit víc než to kruté nic, co jí okupuje hrudník. Nepohodlím se zavrtí na židli a už poněkolikáté ten den ji napadne, jestli je psychicky v pořádku. V každodenním kolotoči povinností ji běžně nenapadne se zaobírat vlastním oploštěným prožíváním, ale být postavená před emočně vyčerpávající situaci, jako je úmrtí rodinného příslušníka, je natolik silný kontrast, až ji znepokojí, jak necitelná je.

   Ze zvyku se zvedá s myšlenkou jít mámu utěšit. Nechce to udělat, protože je jí mámy líto, spíš je to nějaké vnitřní nastavení, které v ní zůstalo z doby, kdy byla dítě. Odsouvá židli, vstává, ale než stačí udělat jediný krok, za matčinými zády se objeví teta, matčina sestra. Jemně jí ovine ruce kolem ramen a něco jí zašeptá do ucha, než ji pohladí po bledé tváři. Natálie to vidí, ale dělá jako by nic, nedá na sobě ani jediným pohybem znát, že to narušilo její plán. Zasune židli ke stolu, projde podél stěny kolem zad ostatních smutečních hostů a zamíří směrem k toaletám.

   Ty se nacházejí na úplném konci temné chodby vedoucí za barem. Natálie si je v tom nastalém tichu najednou až nepříjemně vědomá zvuku, který vydávají její podpatky oproti dřevěné podlaze. Cítí celé své tělo, to, jak nepřirozeně houpe rukama, i to, jak jí po bocích sjíždí pas černých silonek.

    Ve velkém nástěnném zrcadle, které visí na samém konci chodby, se pohledem se setká se svým odrazem. Vypadá to skoro, jako kdyby chodba byla nekonečná a z druhého konce se k Natálii blížilo její dvojče. Ta iluze ji  zarazí v chůzi a ona se na místě zastaví.

    Vlevo něco klapne. Otevřou se dveře a vyjde z nich muž. Stoupne si přímo před zrcadlo, které tlumeně osvětlují čtyři žárovky visící na různě dlouhých matných kabelech ze stropu. Muž se na sebe chvíli dívá. Upraví si černou kravatu, a pak se mu zvednou a klesnou ramena, jak si povzdychne.

    Natálie v něm pozná Simona. Pozoruje, jak tiše stojí před zrcadlem a přemítá. Je to jen krátká chvíle, ale Natálii se zdá, že se ten okamžik protáhne do věčnosti, než přiměje své nohy, aby se zase daly do pohybu.

    Mine Simona, který se s ní potká uslzenýma očima v odrazu zrcadla. A Natálie zmizí za dveřmi dámských toalet dříve, než Simon stačí něco říct.

    Konvice dlouze pípne a Natálie zaleje hrneček vroucí vodou. V kuchyni je až na malou žárovku nad dřezem zhasnuto. Teta stojí ve stínu dveří, opírá se o ně bokem a pozorně Natálii sleduje.

    „Já bych si ho bejvala udělala, Natko,“ namítne teta. Natálie přikývne.

    „Já vím.“

    „Zůstaneš do rána?“ ozve se po chvíli.

     „Ne, musím domů,“ odpoví Natálie, vytáhne čajový sáček z obalu a dá ho louhovat do hrnku.

     „Proč?“

     „Mám tam kočku.“

      Natálie ještě setře linku, několikrát vymyje hadr, vymačká ho a pověsí na baterii. Nepodívá se tetě do očí, když se otočí pro telefon a kabelku postavenou na stole, protože nechce vědět, jak se teta tváří. Tetin vyraz vždycky mluvil za tisíc slov.

      Natálie rychle zastrčí mobil do kabelky. Chce se jen sebrat, udělat za celým dneškem tlustou čáru a do tohohle bohem zapomenutého zapadákova už se nikdy nevrátit.

     „Přijedeš příští týden? Ještě nevím, kdy nám ji dají, ale chtěli jsme Kájinku uložit k Chovancovým do hrobky,“ vysvětluje teta a očima visí na Natálii, která kolem ní bez zastavení projde.

     „Nepřijedu, teto.“

     „Proč?“

      Chce se vymluvit na cokoliv na světě. Mám školení, poveze kamarádku k lékaři, ne, vlastně mám zubaře – cokoliv by znělo dobře, ale ona je po celém dni tak unavená, ze nemá sílu lhát. Rozhodne se pro nejjednodušší odpověď.

      Jednoduchou pravdu.

     „Protože nechci.“

      Teta si podrážděně povzdechne. „Natko, tohle už není o Kájince, vím, jste to spolu mezi sebou neměly růžový, ale –“

     „Nevíš, kde mám svetr?“ skočí ji do řeči Natálie. Teta se zastaví a zamyslí.

     „Není na gauči v obýváku?“

      Natálie přikývne a bez dalšího zaváhání se tam vydá. Je to série zautomatizovaných pohybů, které ji do obývacího pokoje vede. V útrobách tohohle bytu strávila celé dětství, nic se tu nezměnilo, zná každý kout, má naposlouchané každé vrznutí podlahy. Je to jakási symbióza, která se nezapomíná. Ve tmě zapátrá na zdi, pod prsty se jí objeví vypínač. Zapne ho.

    Pokoj se zaleje ostrým světlem a jí se naskytne pohled na Simona, který leží spící na delší straně gauče. Úplně na něj zapomněla, že je v bytě taky. Usnul někdy po čtvrté odpoledne, podobně jako máma.

    Natálie polekaně zhasne a otočí se zpátky do chodby. Teta do ní narazí.

    „Není tam?“ ptá se teta a nakoukne Natálii za rameno.

    „Kašli na něj, spí tam Simon, já si vezmu jenom kabát,“ mávne nad tím rukou Natálie a chce pokračovat k hlavním dveřím, ale teta ji chytí až příliš silným stiskem za loket.

    „Prosím tě, neblázni, je pod nulou, nebudeš mrzout,“ řekne rozhodně. Dojde k Simonově siluetě a zlehka mu zatřese ramenem.

     „Drahoušku… neležíš na bílém svetru?“

     Simon procitne tak rychle, až se z toho Natálii sevře žaludek. Sedá si, nohy mu spadnou na zem do vysokého koberce a on ospalýma očima přechází po místě, na kterém ležel. Mezi polštáři s tetou opravdu objeví pomačkaný bílý svetr.

     „Promiňte, nevšiml jsem si – vůbec, nechtěl jsem –"

     „To je dobrý,“ řekne teta jemně, jako by snad byl ten svetr její, a podává ho Natálii. Simon si rychle promne obličej, zvedá se na nohy a malátně se za oběma ženami vydá do chodby.

    „Už vyrážíte?“ zeptá se Simon. Je to poprvé, kdy na sebe za ten den promluvili. Natálie jen zamrká, když slyší to vykání. Zřejmě si nepamatuje, že už se před lety potkali, přesně v tomhle bytě, když jí máma Simona představila.

    Zapíná si kozačky a jen neurčitě přitaká.

    „Jeď hlavně opatrně, zase nasněžilo,“ poznamená teta starostlivě a upraví Natalii klopy černého kabátu.

    „Máte tu vůbec auto? Nenechávala jste ho na parkovišti?“ zamyslí se Simon nahlas a upřeně se na Natálii zadívá modrýma očima.

     Natálie pokrčí rameny. „Já se projdu, nevadí mi to.“ Už je jednou nohou venku z bytu, ale Simon znovu promluví.

     „Já vás odvezu, počkejte, vezmu si klíče –“

     „A já ti dám zbytek chlebíčků, co, Naty? Na snídani? A nějaký ty panna cotty?“ ozve se do toho teta. Natálie jen stojí na zatuchlé společné chodbě, dívá se na ten zmatek, co nastane uprostřed bytu, protože Simon hledá klíče a boty, a teta zase volnou krabičku na jídlo, a Natálie nemá sílu se hádat, že ani od jednoho nic nechce.

Jízda k parkovišti krematoria je ponurá. Sněží a celé město je ponořené v husté tmě, do které ani pouliční lampy nedokážou vnést příliš světla. Simon i Natálie mlčí, prostor mezi nimi vyplňuje jen tiše hrající hudba z rádia. Je to zvláštně intimní moment, jet večer s cizím mužem autem jen ve dvou, a o to divnější, když si představí, že na tomhle sedadle pravděpodobně jezdívala její sestra.

     Natálii vyvstane v hlavě otázka, jestli už je z jejího dvojčete prach.

    „Kde bydlíte?“ ozve se z ničeho nic Simon a Natálie se na něj podívá. Obličej má zbarvený do červena brzdovými světly auta, co stojí na křižovatce před nimi. „V Praze?“

    „Tam nebydlím už tři roky,“ upřesnění Natálie bez emocí, odvrátí hlavu na druhou stranu a zadívá se z okýnka. Na přechodu upoutá její pozornost rodina s malými dětmi, jak táhnou po mokrém asfaltu boby. Zřejmě se vracejí odněkud ze sjíždění kopce. Možná ze Skalky, tam taky chodily, když byly s Kájinou malé. V hlavě jí skoro proti vůli vyvstanou vzpomínky na promočené fialové kombinézy, červené tváře a instantní houbovou polívku v termosce s hrnečkovým víčkem, kterou jim mamka pokaždé dala s sebou.

     Je zvláštní, jak si každý bude dnešní den pamatovat jinak. Někdo se dnes loučil se svojí láskou, někdo s dcerou, a někdo si byl zadovádět na kopci.

    Svět se kvůli tobě nezastavil, Karolíno.

    „Nějak jsem měl v hlavě, že jste tam zůstala po škole,“ řekne Simon nečekaně mile a odbočí u kina doleva.

     Natálie nepředpokládala, že Simon ví, kde studovala, a to, že tuhle informaci má, ji docela překvapí. Udělala možné i nemožné, aby pro ni celá její rodina přestala existovat a myslela si, že to bylo vzájemné.

     Neunavuje se s odpovědí a jen tiše čeká, až Simon dojede klikatou cestou osázenou topoly až na vrchol kopce na konci města, kde se jako nebeský maják rozléhá bílá stavba s proskleným průčelím.

    Natálii na stehnech vyskočí husí kůže, když vidí, jak kolem budovy, která je jinak utopená v temnotě, víří sníh.

    Tohle místo nahání hrůzu, obzvlášť takhle v noci.

    Zabolí ji pod žebry.

    Musí odsud co nejdřív pryč.

    Simon ji doveze až k autu, které stojí zcela osamocené přímo uprostřed parkoviště. Tam zastaví a vypne motor. Natáliino tělo s naléhavou prosbou volá po tom, aby se už rozloučila, sebrala kabelku, sedla do svého auta a konečně zmizela. Ale to, že vypnul motor, její empatická duše vyhodnotí jako signál, že se tu Simon chce zdržet.

    „Děkuju za odvoz,“ řekne Natálie a narovná se v zádech. Simon přikývne, rozloučí se, aniž by na Natálii pohlédl, a zadívá se skrz přední sklo přímo před sebe, na budovu krematoria.

     Natálie se váhavě opře zpátky do sedačky. „Jste v pohodě?“ zeptá se tiše.

     Simon neodpoví. Jen tam sedí, předloktí má zapřené o volant a mlčí.

     V rádiu hraje Purple rain od Prince. Ať to byl kdokoliv, vesmír nebo pánbůh, kdo pro dnešní den vybíral playlist, měl neskutečně vytříbený smysl pro ždímání emocí. To sólo elektrické kytary totiž v tenhle moment působí skoro jako nadpozemský zážitek.

    Do auta se zboku silně opře vítr.

    „Bude to dobrý, musí, že jo?“ řekne Simon nakonec a pokusí se o úsměv. Na roztřesených rtech mu ale dlouho nevydrží.