kapitola patnáctá

    Petra Karlovi volala ten den už podruhé. Udržovala si ten nadšený tón, s radostí mu vykládala, co se jí dnes stalo v práci, omylem mu znovu odrecitovala vtipnou historku, kvůli které mu volala už ve tři odpoledne, na což zapomněla. Trpělivě ji znovu vyslechl, uchechtl se, když ji uslyšel se smát. Zamíchal rizoto a do nerezového hrnce dolil zbytek bílého vína. Petra mu mezi řečí navrhla, zda by se chtěl zastavit na večeři. Že dělá steak a domácí hranolky, jeho nejoblíbenější jídlo. Odmítl, ale nabídl, že dá vědět pozítří a slíbil, že se na něčem domluví.

   Když se Petra po jejich rozhovoru v baru několik dní neozývala, Karel byl rád, že snad konečně pochopila a plní, o co ji žádal. Jenže dny plynuly a Karel, přivyklý na její denní vyjadřování lásky v pozdních nočních hovorech, zamilované textování a neodbytné, nečekané a předlouhé návštěvy, si dlouho nechtěl přiznat, že by mu snad mohlo její šílené a bláznivé chování chybět. Před týdnem se dostal do bodu, kdy seděl v lavici, absolutně nevnímal výklad učitele, v ruce ho pálil mobil jako žhavý uhel a jemu běželo v hlavě, že pokud jí okamžitě nezavolá a nepromluví s ní, zblázní se z toho. To, že by se mu neozvala tak dlouho, Karel neznal a byl z toho citelně nesvůj. Už si nepamatoval, jak se stalo, že se ocitl na chodbě, kráčel nervózně od učebny informatiky ke dveřím laboratoře, vytáčel její číslo a nedočkavě čekal, až Petra přijme hovor a on po nekonečně dlouhé době uslyší její hlas. Jenže ona telefon nezvedala. Na nějaké omlouvání z hodiny neměl čas. Rozběhl se ke skříňce, rychle se oblékl a už startoval auto a nebezpečně rychle mířil k jejímu bytu.

   Otevřela mu dveře rozespalá, v dlouhé noční košili, po dvou nočních směnách dospávala spánkový deficit. Promnula si oči. Když ho uviděla stát před prahem, překvapeně se usmála. Než stačil jeden nebo druhý cokoli říct, už ji hladově líbal a tlačil zpět do ložnice, kde ji odhodil do postele a lehl si na ni. I když Petře jeho vzrušený a žádostivý výraz přišel úsměvný, nesmála se nahlas, byla za to ráda. Zdálo se jí jako věčnost, kdy se na ni naposled takhle díval, bylo to strašlivě, až děsivě dlouho. Nikdy se to však už nevyrovnalo okamžiku, kdy ho jako panice vedla za ruku hustým davem lidí na koncertu nepříliš známé rockové kapely k toaletám, a jakmile se za nimi zavřely dveře kabinky, do detailu mu popsala, co s ním hodlá dělat. I když byl vyšší, shlížel na ni jako na bohyni. Už nikdy se na ni tak nepodíval. Přemýšlela, jestli to je tím, že za ty dva roky nabrala dvacet kilo.

   Váhavě se podívala na svá dolíčkovaná stehna a zadek, který ležel rozteklý v záhybech bílé noční košile, kterou teď měla vykasanou do pasu.

   „Lásko, deku?" požádala ho.

   „Je ti zima?" vzdychl. Pokývala hlavou. Přehodil přes sebe tmavě červenou deku, ale po několika vteřinách stejně skončila na zemi u jeho oblečení a Petra na ni velmi rychle zapomněla.

   A tahle jediná návštěva a dva delší telefonické hovory stačily na to, aby se jejich vztah dostal přesně do těch starých kolejí, ze kterých vlastně nikdy nevyjel.

   Rozloučili se, on položil telefon vedle sporáku a naposledy zamíchal italské rizoto. Ochutnal ho, aby se přesvědčil, že je rýže dostatečně měkká. Sundal z poličky dva hluboké talíře, oba bohatě naplnil a každý ozdobil hoblinkami parmezánu.

   Když talíř horkého rizota podával Lucii, rozšířily se jí oči zájmem, co se v talíři nachází. Karel cítil, že chce něco říct, ale zdráhá se.

   „Dneska jsem to snad neodbyl," pochválil se a usmál se. Lucie pokývala hlavou a odpověděla, že to nádherně vonělo, že netušila, co Karel vaří.

   Když se otočil k odchodu, Lucie ho zastavila. „Nezůstaneš? Já - docela bych si povídala."

   Karel se po ní podíval, přikývl a za chvíli si sedal na zem vedle ní, oba v rukou drželi talíře s kouřícím pokrmem a Karel s plnými ústy vyprávěl, jak Patrikův tým dnes porazil ten jeho v basketbalu, což však nebylo férově, protože tělocvikář přehlížel, jak Marek chytá Petra za dres.

   Bezmyšlenkovitě klikala na články, které pak opět zavírala. Když hovořila s ženou z pohřební služby, snažila se zůstat klidná, ale v mysli se stále vracela k Martinovi, kterého v životě neslyšela znít tak zlomeně. Polekalo ji to. Musí ještě jednou zkusit zavolat Romaně a požádat ji, zda by jim Janičku a Kubu pohlídala. Netroufala si jet s dětmi až do sousedního města. Vadilo by Romaně moc, kdyby je tam nechala přes noc? Nebo nepřijela by ona sem?

   Na liště v pravém dolním rohu vyskočilo upozornění, že Martinovi přišel nový email. Adéla na upozornění automaticky klikla a očima prolétla sdělení, že mu nový internetový obchod nabízí levnou koupi pánských parfémů.

   „Ano, přesně tak, lékařskou pohotovost."

   Hromadné zprávy. Spam. Lékárna - Zatočte s průjmem! Nový článek - Daniel odhaluje krutou pravdu: Proč se tohle děje? Twitter - Anna přidala nový příspěvek. Vaše zákaznická karta - Vaše body byly úspěšně převedeny do dalšího období.

   „Říkala jsem jim, že budu volat vám. Ano. Ne, to nevím."

   Nabídka! Zaručeně funguje, kupujte, poslední kusy skladem! Černá perla - Vrať se k nám. Nebyl jsi mezi námi 35 dní! Nepromeškejte svou šanci! Poslední koberce IHNED - konec skladu!

   „To bych byla moc ráda, děkuju."

   Peníze rychle a bezpečně! Černá perla - Vrať se k nám. Nebyl jsi mezi námi 34 dní! Facebook - nová upozornění.

   „Určitě, co nejdříve, rozumím." 

kapitola šestnáctá

   Monotónní zvuk se čtyřikrát po sobě zopakoval, pak se na druhém konci rozezněl pištivý ženský hlas.

   „Haló?"

   „Ahoj mami, tady Adéla."

   „No ahoj... co se děje?"

   „Ahoj... Jak se máš, mami? Jak se máte? Co táta?"

  „Co bys potřebovala?"

  „Já jsem - přemýšlela, jak se máte s tátou."

  „Pověz mi, potřebuješ něco? Určitě mi nevoláš takhle večer, aby ses zeptala, jak se máme."

   „Nemůžu zavolat jen tak?"

   „Ty nikdy nevoláš jen tak, nevytáčej mě. Tak mluv."

   „Já - mami, nepohlídali byste mi Janičku a Kubíka?"

   „Ne, ne, zlatíčko, tohle mi nedělej."

   „Co?"

   „Snad už tohle máme za sebou, ne?"

   „Mami, víš..."

   „Ty brečíš?"

   „Ne, já - ne. Nebrečím."

   „Tak proč fňukáš? Nefňukej, když nebrečíš."

   „Je to teďka poslední dobou nějaký těžký."

   „Zlatíčko, broučku, ukaž mi někoho, kdo to nemá těžký. A kdyby se z toho každej hroutil jako ty, kde bychom byli."

   „Potřebovala bych to jen na pár hodin - něco se stalo a já musím vypadnout... Tak mě napadlo, jestli bych vám nemohla Kubíka a Janičku přivézt, opravdu jen na chvíli. Přísahám."

   „Ne, broučku, už jsem ti to říkala tolikrát. Už na to s tátou nemáme věk, my potřebujeme teď víc než co jinýho pořádně spát, nemůžeme k nim vstávat co hodinu, určitě celou noc brečí... Stačilo nám to s Kájíkem... A jak ten se vlastně má, dospělák? Dlouho jsme ho neviděli. Měl by se za náma zastavit, určitě. Ať nám zavolá."

   „Dobře, dobře se má... Mami, opravdu by to bylo jen na chvíli."

   „Ne, do toho už nepůjdu a řekla jsem ti to už několikrát..."

   „..."

   „... byla to blbá marmeláda! Blbá jahodová marmeláda! Kdo to zase vymyslel, takovou blbost, že děti nesmí sladký?"

   „Mami, několikrát jsem se ti za to omluvila... Je mi to líto, co jsem ti tenkrát řekla, ale zpátky už to nevrátím. Promiň, je mi to líto, opravdu."

   „Kolik generací na cukru vyrostlo! Už to nechci zažít znova, prostě ne. Ty to děláš nejlíp a ty si je nejlíp pohlídáš. Oni ti to jednou vrátí. A budeš ráda, že po tobě hodí jenom tou marmeládou."

   „Moc by mi to pomohlo, mami, zítra bych si je zase vzala."

   „Zítra má táta v klubu zápas v šachu. Brzo ráno. Potřebuje spát."

   „J-já to chápu, ale - "

   „Proboha, vysmrkej se a netahej tu nudli!"

  „..."

   „Máš věk, proboha. A popotahuješ tady jak malej - "

   „Promiň."

   „Tak. A neřvi. Jsi máma, seber se..."

   „Já - "

   „Co se zase tak hroznýho děje, zeptala bych se, ale u tebe lepší nevědět... Co si budeme povídat, hysterická, přeskočí ti drátky a ty honem všechno vyřešit ještě za tepla, s horkou hlavou, člověk pomalu neví, co se stalo a ty už poutáš třetí světovou..."

   „..."

   „Když sis ty děti udělala, postarej se o ně a ne, když je potíž, tak je honem někam odložit..."

   „..."

   „Prostě celá ty. Říkala jsem ti, ať se na to vykašleš, že už jsi stará, ne, musela jsi je mít, tak je měj. My s tátou aspoň měli rozum..."

   „..."

   „Skončila reklama, pokračuje nám seriál. Potřebovala jsi ještě něco?"

   „Ne, vlastně ne. Nechtěla jsem tě zdržovat."

   „No tak ahoj, ahoj - už běžím, běžím, Pavle! Slyším! Hned jsem tam!"

   „Mami?"

   „No?"

   „Pozdravuj ode mě tátu, že mu zítra držím palce. Určitě vyhraje."

   „Ahoj."

   Adéla zavěsila, s očima zrudlýma pláčem sledovala hlavní stranu internetových stránek, na které se dostala přes jeden z emailů. Přes přednastavené Martinovo jméno a heslo se přihlásila do jeho účtu a otevřel se před ní neznámý svět.

   Martin nebyl na portálu nováček, podle statistik umístěných vedle svého jména napsal přes sedmdesát recenzí, na ně měl tisíce ohlasů. Nepřečetla víc než první dvě.

   Marty6002 přidal před 502 dny.

   Charlotte je moje srdcovka. Je to holka, za kterou se vracím už několik let. Nevyzkoušel jsem toho málo, takže můžu s přehledem říct, že Charlotte je královna. Fotky odpovídají. Je dost vysoká, štíhlá, ve srovnání s ostatními děvčaty v téhle branži je dost svalnatá, je to bývalá striptérka v klubu Lovemay, je to znát (ale vůbec to nevadí, spíš naopak, po rozblemcaných a nakynutých vysokoškolačkách je to příjemná změna). Píše, že jí je dvacet - té je dvacet už nejmíň patnáct let. Nevím, proč pravý věk nepřizná, nemá se vůbec za co stydět, v pětatřiceti vypadá líp, než kdejaká dnešní dvacítka. Pokud se rozhodnete se jí ozvat, volejte, nepište, na SMS neodpovídá. Privát je ve čtvrtém patře v červeném baráku na Sokolovské, o dvě patra níž je daňový poradce, perfektní alibi. Někdo se ptal, jak to probíhá, je to jednoduchý, přivítá vás, má vždycky něco k občerstvení. (Dělá výborný preso.)Pak zaplatíte, ještě se domluvíte, co byste rádi, nabízí i kolekci prádélka, pokud si na to potrpíte, má dost na výběr, myslím, že má i nějaký kostýmky. Zatímco vás pošle do koupelny se osprchovat a vyčistit si zuby, připraví se pro vás v ložnici, kam za ní potom přijdete. (Pro dobro nás všech, prosím vás, nedělejte slečinky a fakt se jděte opláchnout, když vás o to požádá, těch pár minut navíc vás nezabije. Potrpí si na hygienu a už kolikrát jsem šel po někom, kdo ji nakrknul a byla vzteklá i na mě, a to já jsem vzornej!)

   K službám: poskytuje klasiku, žádný extra, áčko nedělá. Jakmile začne, garance, že si na nic jinýho než klasiku ani nevzpomenete. Práce se rozhodně neštítí. Je drahá, za orál a klasiku si bere čtyři dva, loni to bylo ještě tři a půl, měla dost zákazníků, tak to zvedla. Většinou má na vás hodinu času, i s pokecem a nějakým tím jídlem a přípravou. Můžete si připlatit nějaký čas navíc, dělá si mezi klientama i několika hodinový pauzy, takže s tím nemá problém. Bez debat je to nejlepší holka, jakou jsem kdy měl. 11/10

   P.S. Ještě bych dodal, že podle recenzí přijde chlapům odměřená. Mně to osobně nepřijde vůbec špatný - naopak - co je lepšího, než když se z mrzoutky stane kočička, co vás pak nechce pustit pryč z pelechu? :P

   P.P.S. Fakt se bavím, když čtu, jak se tu pár závistivých vrhlo na vyšetřování, koho a kolik vyvolených nechává Charlotte jet bez gumy. Udělám vám radost, jsem to já a podle všeho ještě dva ženatí chlápci, co jsme zřejmě prověřeni časem. (U Charlotte jsem nechal už přes stopade, tak šetřete, nebo zapomeňte, buzeranti :D !)

   Marty6002 přidal před 46 dny

   Upřímně, tahle slečna má víc jmen, než má pasák Julián holek, a to je co říct. Říká si Sunny, Suzy, Sue, Slide, je to úplně jedno, podle recenze NekorektnihoKokoše (dávám do odkazu) je to pravým jménem Ester Balogová, v červnu jí bylo patnáct, takže pánové, chudáci, kdo smočil dřív, mrkněte za dveře, už tam zajisté máte chlupatý! :D

   Prý každý den mění místo, já jsem ji několik dní po sobě viděl stát naproti benzíně R-Oilu u bejvalejch kasáren. Julián občas sedí na lavičce u benzíny přes cestu, kouká na holky, jak šlapou. Fotka ze srpna odpovídá. Malá, drobounká cikánka, ale zmalovaná, až by člověk brečel. Zastavil jsem u ní, ptal jsem se jí, co všechno dělá, moc se nebavila, blbě se tvářila, vypadalo to, že ani neumí česky. (Co jsem nevěděl - můžete rovnou zajet ke zdi kasáren, v křoví je vysekaný místečko akorát pro auto, nebudete tak vidět z ulice ani od benzíny, holky za váma samy dojdou, můžete si z nich vybrat.)

   Sunny/Esterka byla čisťounká, voněla mejdlem, dole vyholená, nohy ani podpaží si neholí. Je taková mdlá, neumí ho pořádně ani vzít do ruky, taková neohrabaná (čímž neříkám, že to neumí líp než manželka, to je teprve děs). Je nesmírně levná, za orál i klasiku chtěla dohromady tři sta padesát. S odkrveným mozkem jsem na kondom při orálu jaksi zapomněl a musím říct, že když jsem pak viděl, co ta holka má v puse, bylo mi trochu mdlo. Pochopil jsem, proč se neusmívala a nebavila, v puse má všeho všudy pět zubů a po zbytku ani památky. Musím uznat, že když jsem si tady pak přečetl, co si od ní někteří necháváte pusou dělat, nedivím se, že má pusu vyhnilou a bylo mi manželky dost líto, když ho večer hodinu po Ester brala do pusy.

   Nepřipadalo mi úplně košer, když v nejlepším vzala telefon a začala krafat, ale co bych chtěl za profesionalitu od holky, co si za číslo bere tři stovky. Mektala několik minut a úplně znuděně vyprávěla kamarádce, jakej měla den, což jsem fakt nechtěl poslouchat. Zeptal jsem jí, kolik chce za áčko, narval jsem jí ty dvě stovky do ruky a pak neměla na nějaký volání ani pomyšlení. Na konec: z áčka se vyklubala docela dobrá jízda, ale na znuděnou klasiku radši jinam. Výhodou je nízká cena, pro někoho s omezenýma financema dobrej poměr výkon/cena. 5/10

   Adéla zamrkala, věty a obrázky před ní se slévaly do zářivých, mlhavých skvrn. Začala pomalu uklízet líčidla do kosmetické taštičky, slzy jí kanuly po tvářích do výstřihu červených úpletových šatů. Kuba na ní zavolal. Otočila se a zamávala na něj.

   Karel myl v ruce talíř, díval se zamyšleně před sebe a pral se s divným pocitem, se kterým odcházel z koupelny. Po dlouhé době se mu zdálo, že se něco odehrálo správně, tak jak mělo. Po dnech plných zmatku, strachu, bláznovství, hodinách, kdy se nepřetržitě bál, že mu na dveře znovu zaklepe policie, že se Lucie pokusí o útěk a on jí zase ublíží, že se něco zvrtne a on bude v poutech odváděn před zraky sousedů do policejního auta, ho na těch pár minut zalil klid a pohoda. Lucie se smála, bavila, jedla. Zajímala se, poslouchala, ani jednou si nevšiml, že by se ho snažila přimět si promluvit o situaci, ve které oba byli. Mluvili, jako dva blízcí přátelé, jako lidé, co si nad talířem dobrého jídla sdělovali, jak se mají.

   Jako kdyby jeden z nich neměl levou nohu připoutanou k topení a nebylo po něm vyhlášeno pátrání.