kapitola sedmá

   Když vběhl do pokoje, Lucie stála před zrcadlem, mokré vlasy, které teď měly spíše hnědou barvu, jí lemovaly hubená záda a končily v polovině hýždí. Karel si nemohl nevšimnout ošklivých tmavě červených skvrn, které jí obkružovaly zápěstí a kotníky. Skoro fyzicky ho zabolelo, když si uvědomil, že jí je způsobil on.

   „Nečum na mě!" okřikla ho vztekle Lucie. Rychle ustoupila ke křeslu, předklonila se a její odhalené tělo zmizelo za mezernatou stěnou tvořenou záplavou vlasů, které se rozprostřely jako zástěra a sahaly mezi její kotníky až na zem.

   „Luci, nech si to vysvětlit, prosím tě," začal nešťastný Karel, ale jeho slova se ztratila v salvě nadávek, která ze sebe Lucie začala chrlit. Snažil se ji přerušit, ale nešlo to. Začalo ho bolet břicho. Lucie se spěšně oblékla.

   „Co sis do kurva myslel? Že to byla prdel? Víš, jak dlouho jsem tu ležela? Tys mě tu nechal kurva celej den!" řvala.

   „Prosím tě promiň, tohle jsem přehnal, byla to debilní sranda."

    Karel udělal pár kroků jejím směrem. Omluvně k ní natáhl ruce, dlaněmi vzhůru. Nevěděl, proč to udělal, snad se bláhově domníval, že to je důkaz toho, že jí nechce ublížit. Lucie se napřímila. Popadla z poličky masivní kovovou sošku ze závodů v běhu, které Karel před rokem vyhrál, a v největším rozmachu ho praštila přes předloktí, až Karel bolestí vykřikl. Zaklel a ruce si stáhl na hrudník.

   „Hajzle zasranej!" plivla na něj Lucie a rukama do něj strčila. Rychlým krokem kolem něj prošla do kuchyně. Karlovy slzami zalité oči se zúžily a sledovaly, jak Lucie míří ke vchodovým dveřím. „Tos posral," opakovala polohlasně Lucie, tentokrát to říkala spíš sama pro sebe, než že by to směřovala přímo Karlovi. Ten sledoval, jak Lucie stěží cpe chodila do zavázaných tenisek.

   „Já nechtěl, Lucko!" štěkl Karel podrážděně. Další hromada nadávek. Nebyl si jistý, zda Lucie nenadává spíš obecně, protože se jí nedařilo se obout, což působilo trochu komicky, ale Karel zachoval vážnou tvář, jelikož naprosto přesně věděl, v jakém průšvihu je.

   Když se jí to konečně povedlo, narovnala se tak, že dosahovala Karlovi skoro po bradu. Podívala se na něj, v očích bylo vidět, jak je z něj znechucená.

   „Lucko, promiň, prosím tě, promiň mi to, vážně jsem to nechtěl. Jsem kretén."

   Zadívala se na něj. V očích se mu leskly slzy a na rukou, přes které ho přetáhla, měl čtyři krvavé šrámy. A najednou - vzpomínka na to, jak před ní včera stál nahý, znemožněný, ztrápený, ublížený, jí v tu chvíli udělala někde vevnitř hrozně dobře. Zaplavil ji opojný pocit, že i dnešní zpackanou bitvu může opustit jako vítěz.

   „Pamatuješ na tu oslavu tady? Jak jsi slavil narozeniny?" zeptala se klidně. Karel, mile překvapený náhlou změnou její nálady, se v naději usmál a přikývl. Lucie se k němu nahnula, jako by mu chtěla na rozloučenou dát polibek na tvář. V tu chvíli si byla tak jistá svou nezranitelností a opilá chybným zdáním vlastní nadřazenosti, že si neodpustila poznámku, která vedla k rychlému rozuzlení, které ani jedna strana nečekala. „Když jsi mi tenkrát zamilovaně šel pro cigára, vyspala jsem se s Patrikem u tebe v kuchyni, máš jí pokřtěnou. A o tom se tobě - broučku - může jenom zdát."

   Karlova ruka hbitě vystřelila k jejímu obličeji a Lucii se z nosu vyřinula krev. Nevydala ani hlásku. V další vteřině ji táhl po zemi, dlaň plnou jejích zrzavých vlasů. Chytila se ho za zápěstí. Celou scénu sledovala jako zpovzdálí. Hlava jí dvakrát poskočila doprava a doleva, jak schytala další dvě rány. Cestou ztratila nejdřív jednu, pak i druhou botu. Koleny a holeněmi se odřela o zděný roh. Rána. Nadskočila, jak ji přetáhl přes dřevěné prahy. Hlavou a zády narazila do zdi, jak ji někam pohodil. Chtěl něco říct, cítila, jak nad ní stojí a rozzuřeně oddychuje. Pak polkl, otočil se a odešel. Zaštrachaly klíče v zámku. Přesně jako dnes ráno.

   Odešel a zamkl.

   Ještě chvíli vnímala houpání žaludku a to, jak se jí točí hlava. Pak jí klesla hlava na rameno. A dál už netušila, co se přesně stalo. Buď usnula, nebo upadla do bezvědomí.

   Líbala ho na svalnatém břiše a zamilovaně se na něj zespodu dívala. Ležel na zádech, ruce měl složené za hlavou a ztěžka oddychoval, sledoval strop a přitom se spokojeně usmíval.

   „Jak tohle děláš," zašeptal uznale a Adéla se dmula pýchou. Měla radost, že ty diskuze na maminkovských webových stránkách přece jen k něčemu jsou.

   „Miluju tě, zlato," špitla. Martin sklopil pohled k ní, po chvíli se s námahou se posadil a zadíval se jí do očí.

   „Já tebe, lásko... hele, nechceš o tom napsat nějakou knížku? Myslím, že by hodně manželů bylo rádo, co? Rozdej rady!"

Smích.

   Otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. I když viděla rozostřeně a kolem byla hustohustá tma, poznala, že je v koupelně. Pomalu se zvedla na všechny čtyři, nadechla se a opřela se do země. Strašně jí bolely ruce. Opatrnými kroky se vydala ke dveřím, cestou se opírala o okolní nábytek. Nesměle vzala za kliku. Bylo zamčeno. Zkusila to ještě jednou, dvakrát, ale stále se stejným výsledkem. Začala klikou zběsile lomcovat. Začala křičet jeho jméno. Téměř okamžitě se pod dveřmi objevilo světlo. Ozvaly se těžké kroky a Lucie udělala několik kroků vzad. Ve vteřině se dveře otevřely a v nich stál rozzuřený Karel. Jedním rychlým pohybem udeřil Lucii do tváře takovou silou, až se sesula na zem vedle toalety. Klekl si vedle ní a zašeptal varovně: „Ještě jednou tohle uděláš a vymlátím z tebe duši. Ještě jednou. Zkus to. Zkus."

   Klidně vstal, odešel do kuchyně, dveře za sebou nechal otevřené. Lucie se odhodlávala k útěku, ale nohy se jí třásly strachem tak, až poskakovaly po podlaze. S každou vteřinou, kdy se nevracel, přemýšlela, zda už svou šanci nepromeškala a zda vyrazit teď není příliš riskantní. Ale ať jí v hlavě běhaly jakékoliv plány, tělo měla hrůzou pevně přikované ke studené podlaze koupelny. Karel se po několika minutách vrátil, v ruce nesl stahovací umělohmotné pásky. Vzal její ruce do svých (Lucie se v šoku ani moc nebránila, skoro mu je podala), vytvořil smyčky, které propojil mezi sebou, a ty pak připásal ke stoupačkám. Pak beze slova odešel. A tentokrát už nezamkl.

   A proč by taky měl. Teď tu seděla připoutaná k topení. Ne, nemůžu pro jednou držet tu svojí nevymáchanou hubu. Odsud jen tak neodejdu.

   Bylo něco po třetí hodině ráno a Adéla seděla na toaletě, bolestí zkřížené nohy a v předklonu ztěžka dýchala.   

   Co to sakra je?

   V noci nemohla spát, tři hodiny se marně snažila usnout. Měla pocit, že jí nafouklé břicho snad praskne jako balón. Potichu se vyplížila z ložnice a zamířila do koupelny. Už tu seděla půl hodiny, bolest nepřestávala. Při močení jí nepříjemně pálilo. Nejsem zase těhotná? problesklo jí hlavou a okamžitě se zhrozila. Ježíši, jen to ne, proboha, vždyť to snad nejde, ne... vždyť kojím. Ale Martin si pozor nedává. No sakra, to by byl průser.

   Z pokojíku vedle se ozval dětský pláč. Adéla silou zavřela oči, jako by se snažila bolest potlačit. Pokusila se vstát, ale bylo jí jasné, že tohle nezvládne. To břicho bolelo jako čert.

   „Zlato?" zvolal znaveně Martin, který se objevil za dveřmi, rukama si protíral ospalé oči a zíval. „Malá brečí, mám tam jít?" Adéla přikývla. Martin na několik minut zmizel. Pak se vrátil i se spící dcerkou v náručí, kterou rukou hladil po kulatých zádíčkách, a starostlivě si Adélu prohlížel.

   Jak to jenom dělá, že ji vezme do rukou a ona okamžitě přestane plakat? 

   „Zlato, děje se něco? Je ti zle?" Adéla k němu zvedla červené oči.

   „Lásko, asi budu potřebovat odvézt do nemocnice." 

kapitola osmá

 Byl to zvláštní stav, ve kterém se teď nacházel. Vztekem posedlá hlava již trochu vychladla, tělo se však dál vezlo na vlně agresivity. Cítil každé stažení srdce, cítil, jak mu v tepnách krku pulzuje vroucí krev, svaly na pažích měl naběhlé, překrvené. Hlasitě oddychoval nosem. Díval se do stropu a sledoval, jak po něm v nepravidelných intervalech přebíhají pruhy světel aut projíždějících kolem domu. Uvažoval, jak se tohle všechno mohlo odehrát. Jak se proboha stalo to, že ji uhodil. Ne jednou. Ne dvakrát. On ji zbil. On zmlátil holku. On, který se nikdy pořádně neporval s jiným klukem.

   Co se to se mnou děje?

   Vzadu v hlavě mu někdo, koho předtím nevnímal, velmi ochotně odpovídal na každou otázku, nad kterou se zamyslel. Proč jsem ji proboha svazoval? (Protože tě nasrala. To se doprdele nedělá, úplně se ti nabízela, co chtěla, když ne šukat? Že prej chtěla bejt u někoho, na kom jí záleží... A pak tě ze sebe skopne jak psa? Jako nějakýho špinavýho, prašivýho psa?!) Nemohl jsem si to odpustit? Měl jsem zůstat v klidu... (Nemohl. Vždyť jsi ji viděl, jak se ti smála, vysmívala se ti, chtěla tě vytočit. Hlavně, že stála před tvýma dveřma, když potřebovala vytáhnout z průseru. Proč nezvonila u toho debílka Patrika? Jo moment - ten ji má úplně v píči, už víš proč.)Nechtěl jsem ji praštit. Já přece takovej nejsem... (Ne? Přiznej si to, udělalo ti to dobře, praštit ji do toho jejího pěstěnýho ksichtu. Jak se dívala... vůbec to nečekala...)Co teď budu dělat? Tohle jsem posral. (I kdyby tam měla shnít, ať tam shnije. Ta svině si nic dobrýho nezaslouží -)

   DOST! okřikl se, zhrozen tím, nad čím přemýšlí. Pokusil se ten rozhovor zastavit, ale ta osoba k němu promlouvala dál. Karel si dlaněmi překryl uši, tlačil vší silou a představoval si, jak toho člověka, co mu říká všechny ty zvrácené věci, tím tlakem, co mu sílil v hlavě, umlčuje.

   Udělalo se mu zle, když mu došlo, že jediný, kdo mu odpovídal, byl on sám. 

   Jsem odpornej. Odpornej, nechutnej, nemocnej.

   Na to, že bylo časně ráno, to tu nezvykle žilo. Dcerka spokojeně oddychovala v kočárku, syn poslušně seděl vedle Martina, držel se ho za svalnaté stehno a s klidem pozoroval šum v nemocniční chodbě. Martin malému beze slova nabídl ovocnou kapsičku, malý si ji vzal, přiložil k ústům a v této pozici zůstal. Martin překvapeně sledoval, jak syn dokázal zůstat bez pohnutí v jedné poloze několik desítek minut, hýbaly se mu jenom oči. Byl jako socha.

   V kapse mu zavibroval telefon. Protáhl se na lavičce, aby ho v úzké kapse nahmatal. Volal mu Karel.

   „Ahoj tati, neruším?"

   „Nazdar kamaráde, jak je?"

   „Tati, můžu mít prosbu?"

   „Povídej."

   „Víš, jak jsme dělali Patrikovi v tom studiu tu protihlukovou stěnu? Nemáš kontakt na toho týpka, jak nám tu pěnu prodal za levno?"

  „Jo... jasně, myslím, že mám. A dám. Na co to chceš?"

   „Ale, ke kompu. Sousedka si stěžovala, že mi to moc řve."

   „Mám to založený doma někde u počítače, pošlu ti to, až se dostanu domů."

   „Ty nejsi doma?" podivil se Karel. "Vždyť je půl šestý ráno."

   „Ne, nejsem, jsem v nemocnici."

   „Co tam děláš? Stalo se ti něco?" vyděsil se Karel.

   „Ne, nic se nestalo, mámě nebylo dobře."

   „Co jí je, mám přijet?"

  „Nikam nejezdi, jsem tu s ní. Bolí ji břicho."

   „Zase močák, ne? A nemám pohlídat mrňouse?"

   „Ne, jsme tu všichni, jsou hodný. Jo... a to číslo ti pošlu, jen co dorazíme domů, dobře?"

   „Dobře. Ale určitě mi zavolej nebo aspoň napiš, co máma."

  „Jasný, čau."

   „Čau."

   Martin zavěsil, mobil si opět zasunul do kapsy. Rozhlédl se po chodbě. Nemělo smysl Karlovi něco říkat, sám už ani nevěděl, co vlastně před tou hodinou dvěma slyšel. Moc tomu nerozuměl, doktor mluvil o nějaké vodě v břiše, nějakém nálezu (na vaječníku nebo vejcovodu? už si to nepamatoval), dalších vyšetřeních a naprosto klidným hlasem říkal, ať se Adéla neplaší, že je mladá na (něco?), že je to vzácné, a když se malý rozplakal, že se mu chce na záchod, Martin se omluvil, pohladil Adélu po hlavě a i s malou v náručí vycházel za pomoci sestřičky z ambulance. A věty o operaci a možné chemoterapii (možná záměrně) přeslechl.

 Podivoval se nad tím, jak mu dnešní čtení absence absolutně nehnulo s nervy. Teď je ze mě prvotřídní chladnokrevný kriminálník, prolítlo mu trpce hlavou. Stále nevyřešil, co se zbitou Lucií, kterou teď měl pro změnu přivázanou ke stoupačce v koupelně, bude dělat. Možnost vyřešit vše domluvou, přesvědčit ji (i sebe) o tom, že jeho chování předminulou noc nebylo nic jiného než špatně pochopený žert, to vše se mu rozplynulo jako pára na hrncem. Tím, co provedl včera, tohle všechno pohřbil. Tenhle problém neměl žádné řešení, ze kterého on vyjde dobře. Buď policie, nebo -

   „Kájo, pojď nám to dopočítat, jinak tady budeme do zítra. Zuzko, jdi si sednout, prosím tě. Na tohle už nemám nervy."

   Když šel k tabuli, moc dobře věděl, že byl o svém i jejím osudu rozhodnutý už ráno, když volal tátovi. Jen té pěny vezme trochu víc.

  Když v půl čtvrté odpoledne šlapal do schodů, které vedly do jeho patra, ozvalo se typické vrznutí dveří bytu číslo patnáct a on si byl jistý, že se za několik vteřin dočká ukňouraného vysokého hlasu, který ho osloví pro něj tolik nenáviděnou verzí jeho jména. V duchu spustil odpočítávání. Za tři, dva, jedna -

   „Karlíku?"

   Zastavil se v půlce pohybu, zavřel na moment oči a zhluboka se nadechl.

   „Ano, paní Novotná?"

   Paní Novotná byla asi pětasedmdesátiletá dáma, jejíž hlavní (zřejmě celoživotní) radostí bylo starat se o sousedské blaho. A každý (byť malý) přestupek proti domovnímu řádu se jala řešit důkladně a se vší důležitostí. Karel neměl rád problémy, takže když ho paní Novotná o cokoli požádala, bez odporu vyhověl. Právě jako o víkendu, kdy ho odchytila u dveří a poprosila, zda by nemohl udělat něco s tím hrozným hlukem, který pochází z těch jeho počítačových her, slíbil, že zjedná nápravu. Zjednání nápravy. To spojení přímo milovala. Měl dojem, že kdykoli ho použije, paní Novotná blahem omdlí. Podle toho, jak se k němu ostatní nájemníci chovali, předpokládal, že je pro všechny bezkonfliktním, milým sousedem. A také chtěl, aby to tak zůstalo.

   Paní Novotná se k němu šoupavým krokem rozešla, vrásčitou rukou se opírala o zeď.

  „Karlíku, prosím tě, co to tam vyvádíš, u tebe? Takové rány včera v noci!"

  „Moc se omlouvám, paní Novotná. Díval jsem se včera na jeden film, byla to síla. Rušil jsem vás moc?"

   „Ale to zase ne, zlatíčko, to ne. Jenom když jsem slyšela takový křik a rány, bála jsem se, jestli seti něco nestalo. Skoro jako by ses tam pral!"

   Karel se pokusil ležérně mávnout rukou a přirozeně se zasmát, ale naprosto v tom selhal. Paní Novotná si naštěstí jeho neupřímnosti zřejmě vůbec nevšimla. Rozhodl se, že si trošku vylepší reputaci a pochlubil se, že objednal protihlukovou pěnu a polepí stěnu sousedící s jejím bytem, aby už ji tím svým hraním nerušil. Paní Novotná spokojeně zamlaskala.

   „Tak to mi Karlíčku taky nainstaluješ, tuhlectu věc." Karel se mile usmál a souhlasně přikývl. Beztak vůbec nevěděla, jak taková pěna vypadá. Kdyby jí měl polepit ty její drahocenné květované tapety, hodně svižným krokem by ho hnala z bytu.

   „A jak se vlastně máte? Jaký máte dneska den?"

   „Ani mi nemluv, Kájíku!" postěžovala si a kostnatými prsty ho pevně chytila za rameno, až to zabolelo. Podivil se, jakou sílu měla. „No to ti ani nemůžu říct. Představ si, dneska zase dělaly binec ti haranti od Soukupů. Už jsem z toho unavená... ještě štěstí, že ty už jsi velikej a rozumnej! Hlavně kdyby trochu rozumu pochytila ta Soukupová, to by bylo radosti." Karel užasle nazdvihl obočí.

  „Co se stalo?"

   „Ale, škoda slov. Představ si, od rána cinkaj lžičkou do stoupaček a pořád něco halekají a volají, pořád dokola, až do zbláznění. To si piš, že jsem jí šla slušně domluvit, ať si je srovná, a to ti ani nemůžu povědět, s čím mě vyhodila, ženská jedna hloupá, nevychovaná. Nadávat starej paní, to ji užije. Ale vychovat děcka, to ne. Ještě před chvílí to bylo slyšet - poslouchej!"

   Polila ho hrůza. Spěšně se rozloučil, omluvil se, že už musí běžet. Paní Novotná překvapeně pokývala hlavou. Když za sebou zavíral dveře, zvědavě natáhla dlouhý krk, aby nakoukla do bytu.

  „Kdybys chtěl Kájíku nějaký kyselý okurky, mám - "

   Zbytek věty se ztratil v prásknutí, jak se paní Novotné zabouchly dveře před nosem. Karel odhodil školní batoh do kouta rozběhl se do koupelny. Otevřel dveře a vkročil dovnitř. Lucie k němu se strachem vzhlédla a celá se napjala. Ve vteřině stál u ní. Hrubě ji popadl za ruce a hledal, čím klepala do rozvodu. Nečekala ho, v prstech stále pevně svírala kovový knoflík. Obě zápěstí měla celé rozedrané, musela ruku napínat v nepřirozeném úhlu, aby jím na stoupačku dosáhla. Vytrhl jí knoflík z ruky a odhodil za sebe na zem.

   „Co to sakra děláš? Kdes to vzala?" štěkl na ní tlumeným hlasem. Byl odhodlaný udělat vše proto, aby už nikdy nikdo neslyšel z jeho bytu nic podezřelého. „Tys mi včera nerozuměla, nebo co?" zasyčel.

   Lucie zalapala po dechu a pevně sevřela víčka. Karel si všiml, jak se před ním schoulila. Čekala, že ji znovu uhodí. Měl vztek, ale už ji nehodlal znovu praštit. Nevypadala dobře. Ze včerejší noci měla natržený dolní ret, u nosu zaschlou krev, která jí tekla z pravé nosní dírky, a pravé oko měla napuchlé. Vztekle jí zatřásl rukama a Lucie zaskučela bolestí, jak se jí umělá hmota zařízla do otevřených ran na rukou.

   „Říkám ti, tohle jsi udělala naposledy," procedil mezi zuby a otočil se k odchodu.

   „Kájo!" zavolala za ním naléhavě. „Kájo, prosím tě - pusť mě. Chci jít domů... prosím. Nikomu nic neřeknu, opravdu, slibuju, jenom mě nech - " Zbytek slov spolkla šedá páska, která se jí přisála na rty. Lucie se už ani nebránila. Začala tiše vzlykat. Tiše, skoro neslyšně. Jako by jí došlo, že dopadne všelijak.

Ale ne dobře.