DVOJAKÁ

KAPITOLA

PĚT

Ucítila to téměř okamžitě, jakmile se na hřbitově objevila. 

Stačilo málo. 

Posazení matčiných ramen a úzká linka, do které se jí protáhly rty, Natálii sdělily všechno, co bylo potřeba vědět.

Pochopila, že svým příchodem právě matce překazila představu, jak měl dnešní den probíhat.

Bílý kačírek Natálii zakřupe pod nohama, když se vydá k drobnému hloučku lidí postávajících v rohu hřbitova. Mezi náhrobky se prohání ledový vítr a skrze bílé mraky, které rychle plují po obloze, si občasně prorazí cestu slabé sluneční paprsky. Ale ani přes holou korunu dubu, který se zpoza hřbitovní zdi sklání k pozůstalým jako ochránce, se jich k hrobu Chovancových příliš mnoho nedostane.

Natálie tiše pozdraví rodinu postávající u dvojhrobu a zaujme místo vedle tety. Ta ji jemně stiskne loket, ale ani koutkem úst se v náznaku neusměje. Máma stojí na opačné straně žulové desky zaklesnutá do Simona. Na očích má velké černé brýle. V náručí svírá malou zlatou urnu a s hlavou strnule ukloněnou směrem od Natálie odmítá vzít její přítomnost na zřetel.

Natálie očima vystoupá k Simonově tváři. Snaží se zachytit alespoň jeho pohled, ale i ten míří jinam. Natálie jeho zničený pohled následuje.

Na všechny přítomné se z malé, bílé orámované oválné fotky na náhrobku zubí Karolína. Kromě fotografie je na kameni vytesané i její jméno a datum úmrtí.

Natálie cítí podivnou tíhu v podžebří, když v datu narození vidí to své a v Karolínině tváři tu svou vlastní.

Polkne a sepne ruce před sebou.

Zvon na kostele se rozezvoní.

„Jste všichni?“ zeptá se někdo.

Teta přikývne.

Muž v tmavě modré péřové bundě, kterého si Natálie doteď nevšimla, projde skrze pozůstalé blíže k hrobu a po krátkém zápasení posune jeho vrchní lesklou desku. Když pak poodstoupí stranou, máma opustí bezpečí Simonova rámě a udělá dva vratké kroky vpřed. Dlouze urnu políbí. Se rty stále spojenými s kovem zašeptá slova na rozloučenou, klekne si a zlatou schránku s Karolíniným popelem něžně uloží pod desku přímo k obrubníku. Sklání se do hrobu, jako kdyby dávala spát na novorozeně do kolébky, a z hrdla se jí přitom vydere táhlý, bolestný nářek, který se roznese hřbitovem. Je to syrový, zoufalý zvuk a slyšet její čirý žal všemi přítomnými viditelně otřese.

Když se máma utiší, teta jí pomůže znovu na nohy a odvede ji stranou. Oči všech včetně těch Natáliiných se v očekávání upřou k Simonovi. Ten se ale nehýbá, jenom tam stojí, v černém kabátě a šálou omotanou kolem krku, a  mlčí.

Sestřenice s bratrancem ho nakonec váhavě objedou, tiše se rozloučí a každý Karolíně vloží do hrobu jednu červenou růži. Po strýci přijde na řadu Natálie a ta má najednou nohy z olova. Vidí se jako ve snu, když projde kolem Simonova nehybného těla a stoupne si k otevřenému hrobu, ve kterém se jako poklad zaleskne zlatá urna.

Karolínka, je na ní napsáno.

Cítí, jak se jí zmocňuje závrať.

Obraz před očima se jí zhoupne.

Měla by se rozloučit, když to nezvládla před týdnem.

Uzavřít příběh, který se psal dvacet šest let.

Příběh lásky a nenávisti, u něhož nikdy nevěděla, který z těch dvou citů zrovna převládá.

Natálie vyjme jednu z růží z připravené vázy a nechá ji vypadnout z ruky. Otočí se k odchodu, a nezastaví se, ani když vidí, že růže do hrobu nedopadla, a zůstala ležet na jeho okraji.

*

Natálie vejde do bytu, kde už to voní ohřátým jídlem. Teta uvařila předchozí den, aby bylo co jíst, až obřad skončí. Natálie se v tmavé předsíni vyzuje, vlněný kabát pověsí na věšák a pomalým krokem zamíří do kuchyně. Bochník chleba odloží na kuchyňskou desku a protáhne se tetě za zády, aby si umyla ruce ve dřezu. Ta ji vděčně poplácá po rameni.

„Jsi zlatíčko, úplně jsem zapomněla, že k tomu guláši nebude co jíst. Nakrájíš ho?“

Natálie neodpoví, ale podle toho, jak sahá po noži a prkénku je zřejmé, že ano. Postaví se k lince, a zatímco odřezává patku chleba, ohlédne přes rameno k jídelnímu stolu. Sedí tam Simon se strejdou. Povídají si o autech, nejdřív o nejnovějším modelu Mercedesu, pak o Tesle a systému autonomního řízení. Strejda Simonovi nadšeně vypráví o článku, který četl na internetu, kde se řešila nehodovost Tesel, a Simon poslouchá. Bradu má opřenou o dlaň a nespouští ze strýce oči, ale Natálie vidí, jak prázdný jeho pohled je. Za těmi modrými duhovkami není nikde k nalezení ten Simon, který seděl včera večer usazený za jejím stolem v Hradci. Zůstala tu jen jeho skořápka, kulisa, kterou vystavil ostatním k interakci.

Když před něj teta položí plný talíř guláše, Simon se na ni usměje a úslužně poděkuje. Bere mezi prsty lžíci, nabírá na ni guláš a vkládá si ji do úst. Žvýká, polyká, ale z každého pohybu jeho těla, i z té nejmenší změny výrazu Natálie čte, že mu každé sousto na jazyku chutná jako popel.

Přesto však dál hraje roli, která se od něj očekává.

Je vděčným mužem, který je rád, že někdo přemýšlel nad něčím tak praktickým, jako bylo, aby měl po uložení ostatků své přítelkyně co teplého do žaludku.

Je zaujatým posluchačem, který je rád, že se ho někdo snaží rozptýlit před bolestí, která ho svírá.

Ale podle té nekončící nicoty, kterou Natálie vidí v jeho očích, by tu nejraději nebyl.

Natálie se zmateně vrátí ke krájení, když ji teta netrpělivě popožene.

„Tenhle mi dej, odnesu Irče taky jeden talíř do ložnice,“ informuje ji krátce, než se s plným tácem vydá do chodby.

Natálie ukrojí další dva krajíce. Chvíli tam jen tak stojí a přemýšlí. Pak jeden z nich podá strejdovi. Simonovi ale žádný nedá. Čeká totiž, až se na ni Simon podívá. Ten se však pere s talířem plným jídla, a vypadá to, že snězení celé porce je další z úkolů, které si dal.

„Chleba?“ zeptá se ho Natálie, když se nedočká reakce.

„Děkuju,“ odpoví Simon a přikývne. Natálie se ale nespokojí s tou bezduchou, automatickou odpovědí. Stojí tam tak dlouho, dokud se na ni Simon nepodívá. Když jeho oči potkají ty její, Simonovi dojde, že ona ho vidí. Že vidí to utrpení, co v sobě nese a nechce, aby ho viděl někdo další.

Protože s ním nikoho nechce otravovat.

„Chcete tenhle, nebo máte radši patku?“ zajímá se Natálie a dá mu vybrat.

Simon se nadechne. Pevně sevře pusu, když se mu do očí začnou hrnout slzy. Potřese hlavou, potáhne nosem a roztřeseně vydechne.

„Patku mám rád,“ řekne, než se rozbrečí.

*

„Kule.“

Simon zaúpí a vezme si kartu z hromádky. Natálie potom se škodolibou radostí vysází zbytek karet, co drží v ruce – nejdřív kulové eso, pak druhé srdcové a zakončí to sedmou stejné barvy.

„Jak?“ směje se Simon a odhodí poraženecky své karty na stůl. Natálie se jenom tajemně zubí a krčí rameny.

„Dáme ještě jednou?“

„Jak to sakra děláte? Ani jednou jsem nevyhrál! Není to náhodou tím, že vždycky začínáte?“ diví se Simon. Natálie se jenom zasměje.

„Ne, klidně začněte,“ nabídne mu velkoryse. „Stejně vyhraju.“

Simon se soustředěně zamračí a s nově nabytým odhodláním začne míchat karty.

Natálie se jenom usmívá, když vidí, jak se Simonovi točí kolečka v hlavě a snaží přijít na to, proč každá hra skončí jeho prohrou.

Když je rozdáno, Natálie vezme do ruky svůj přidělený balíček karet a prohlédne si je.

Zelený svršek a král, znovu kulové eso a srdcová sedmička.

Simon ten balíček moc dobře nezamíchal.

Natálie zvedne oči k Simonovi a dívá se na dvě svislé vrásky, co se mu udělají mezi obočím.

Tohle nebude těžké vyhrát.

Nemělo by.

Jenže to by Natálie nesměla zaslechnout vrznutí dveří od ložnice. Mozek okamžitě podle zvuků vyhodnotí, kdo z ložnice vyšel, a podle razance zabouchnutí dveří i naprosto přesně ví, v jaké náladě.

A měla i stoprocentní jistotu, že bude trvat přesně sedm kroků, než se máma objeví v chodbě do kuchyně.

„Berete dvě,“ říká radostně Simon.

Natálii ztuhne úsměv na rtech. To, že mohla přebít Simonovu sedmu svou, jí dojde pozdě, a Simon vyhraje. Ten nadšeně zvedne ruce nad hlavou a vypadá to, že sám nedokáže uvěřit svému štěstí.

„Bavíte se?“ ozve se ze tmy.

Oba se za jejím hlasem otočí. Natálie slyší v mámou položené otázce ten pasivně agresivní tón, který prosakuje do každé jednotlivé slabiky jako krev do náplasti.

„Probudili jsme vás, paní Kolářová?“ zeptá se Simon omluvně.

Máma vejde do kuchyně, ve které slabě svítí pouze malý lustr přímo nad stolem. Na obličeji jí křivě visí falešný úsměv. Natálie ho bohužel až moc dobře zná. Je totiž příliš křečovitý, ukazuje při něm víc dolní zuby. Karolína nikdy nechápala, o čem Natálie mluvila. Jak jinej? Vždyť se směje furt stejně, vrtěla hlavou, když ji Natálie tahala za rukáv, kdykoliv ho na mámě viděla.

Teď byl ale nepřehlédnutelný a poznala by ho i Kájina.

Simon si ho ale nevšiml. A neviděl ani skoro stoprocentní nebezpečí citového zranění, které vždycky po tomhle úsměvu přišlo.

„To je hezký, že se bavíte,“ poznamená máma a v Natálii se všechno úzkostí stáhne. Nebydlela v tomhle bytě přes sedm let, ale očividně ani tahle doba nestačila na to, aby tělo zapomnělo na každý varovný příznak, který ji upozorňoval, že to, co přijde, bude bolet.

„Promiňte, snažili jsme se být potichu, ale já konečně vyhrál!“ pochlubí se Simon, usmívá se u toho jak malé dítě a máma ho odmění přátelským poplácáním po rameni. Natálie raději sebere všechny karty ze stolu a sbalí je do krabičky.

„Nechtěli jsme vás tu nechat bez rozloučení, chtěli jsme ještě počkat, než se probudíte, než pojedeme.“

„Pojedete?“ protáhne máma přehnaně sladce. „Já teda hlavně vůbec nečekala, že přijedeš,“ řekne máma Natálii. Ten klid v hlase, se kterým to pronese, je děsivý.

„To byl tak trochu můj nápad,“ přizná Simon, a zní u toho skoro pyšně. „A slíbil jsem Natálii, že ji odvezu zpátky do Hradce, aby nemusela vlakem,“ upřesní ještě.

„Aha…“ vyjde máme z pusy.

Další varování.

Malé odfrknutí nosem na konci věty.

Červené vlajky najednou vlají po celé kuchyni a Natálie nechápe, že Simon žádnou z nich nevidí.

Kdyby ano, rozhodně by se na mámu takhle mile netvářil a chápal by, že úsměv, co má na obličeji, není úsměv, ale cenění zubů těsně před útokem.

„Ještě si odskočím a vyrazíme?“ zeptá se Simon po chvíli ticha a pokyne Natálii. Ta přikývne a také se zvedne k odchodu.

Nekonečný moment v předsíni, kdy si Natálie obouvá chodidla do kozaček, je pro ni zosobněním pekla. Cítí, jak vztek vyzařuje z mámy ve vlnách, vzduch je ztěžklý nevyřčenými výčitkami a to jediné, na co se Natálie vzmůže, je pokus obrnit se před momentem, kdy ji přistane nůž v zádech. K jejímu překvapení ale máma zůstává zticha a zůstane zticha i poté, co Simon vyjde z koupelny.

Poté, co se Simon oblékne a obuje, nastane nedlouhé loučení. Simon mámu obejme a slíbí jí, že se za ní brzy zastaví. Poté otevře dveře a společně s Natálií odchází. Máma ale nečekaně udělá dva kroky vpřed a chytí Natálii za zápěstí. Přitáhne si ji do krátkého objetí a položí jí ruku na tvář.

Vypadá to láskyplně, alespoň ze Simonova pohledu.

On však neslyší, jak máma Natálii zašeptá do ucha: „Kéž bys tam ležela ty.“

Dlaň paní Kolářové něžně položenou na Natáliině tváři Simon vidí.

Ale palec bolestivě zarytý pod její čelist... ten už ne.