DVOJAKÁ

KAPITOLA

ČTYŘI

„Díky za čaj.“

„Za nic.“

„Voní... hezky.“

„Hm.“

„To byla vlastně hláška z reklamy na Jihlavanku, ne?“

„Nevím, co je Jihlavanka.“

„Kafe…? To máte jedno.“

Oba zahalí trapnost. Ticho. Frodo někde drbe koberec.

„Cesta byla hrozná,“ povzdechne si Simon.

„Fakt jo…?“ hlesne Natálie bez zájmu.

„Okruh byl úplně zacpanej, dvě nehody hned za sebou.“

„Aha.“

„Ale dojel jsem,“ řekne potěšeně a promne si unavené oči. „Na to, že nemám řidičák dlouho…“ poznamená spíš pro sebe.

„Nechtěl jste radši kafe?“ napadne Natálii.

„Cože? Ne, ne, čaj je super.“

„Udělala bych vám ho.“

„Díky, ale… asi dobrý.“

„Jihlavanku teda nemám, ale –“ Větu Natálie nedokončí, ani neví, čím by ta věta měla pokračovat, tak neřekne nic.

Simonovy rty protáhnou do vděčného úsměvu. „Nechtěl jsem se sem takhle vnutit.“

„Dobrý, v pohodě… Nakonec, já vás pozvala, ne?“

Natálie se taky pokusí o úsměv, ale musela vypadat divně, protože Simon se přesně v ten moment usmívat přestane.

„A jak se… máte?“

Natálii vyjde z nosu pobavené, ale spíše hořké odfrknutí. „Budeme se bavit i o počasí?“

„Můžeme… jestli chcete?“

„Nechci.“

„No, chvílema sněžilo, když jsem vyjížděl,“ zamyslí se Simon nahlas, když ale vidí, jak lhostejně se Natálie tváří, mluvit přestane. Po chvíli se nadechne a dodá: „Nechtěl jsem vás otravovat, já jen…“

„Neotravujete.“ Její tón ale hovoří o něčem trochu jiném a oba to slyší.

„Irča se fakt hodně trápí a –“

„A?“

Simonovy dlouhé prsty se pevně sevřou kolem hrnku.

„Já jenom – nemůžu – nemohl jsem to tak nechat… Chtěl jsem pro Irču něco udělat.“

Irču.

Natálii znovu zavalí trpkost. Úplně cizí člověk jí tu vysvětluje, jak se cítí její máma, jako by ji snad do prdele znal lépe než ona sama. „No, možná jste to měl nechat bejt,“ utrousí podrážděně.

„Potřebovala by vás. Když už tu Kája…“ odmlčí se a v bradě mu zacuká. „Je hrozně nešťastná. I přes všechny ty prášky je úplně –“

„Mně je úplně jedno, jak jí je.“

Oba zarazí, jak krutě to znělo.

Simonovy modré oči se zvednou k těm jejím zeleným. Není v nich to, co čeká. Žádné opovržení nebo zděšení. Jsou naopak docela klidné.

„Je to zítra odpoledne, v jednu. Klidně vás přivezu, odvezu, pokud by to pro vás bylo – snazší.“

Jeho prosba se ve vzduchu dlouho neohřeje.

„Musím do práce. A upřímně, bohatě mi stačil minulej čtvrtek.“

Simonovy modré oči se při té vzpomínce zalesknou a on je okamžitě sklopí zpátky ke zbytku čaje v hrnku. Natálii při tom pohledu bodne osten viny v žaludku. Zase až příliš snadno zapomněla, že Simon je taky pozůstalý, kterému před necelými třemi týdny zemřela přítelkyně. Ten ztrápený výraz, unavené a smutné oči jsou sice něco, co k němu patřilo již před lety, když se setkali poprvé, ale to, že určitý druh trápení a bolesti měl trvale vepsaný do tváře od přírody, se nevylučovalo s tím, že stejnými pocity, a pravděpodobně mnohem silnějšími, mohl být zahlcený právě teď.

Natálie se neomluví. Logicky nemá za co.

Prázdno mezi nimi se zvětší a Natálii napadne, že by asi bylo vhodné vyplnit ho nějakým občerstvením. Její babička měla vždycky každý den jako správná hospodyňka napečeno, tady buchty, tam koláč.

Bylo by fajn, mít co nabídnout.

Pak ji napadne, že kromě Míry k ní nikdo domů nechodí.

A kvůli Mírovi přeci péct nebude.

Třešňová bonboniéra s likérem by potkala domácí moučník.

Napadne ji, jak by se Míra tvářil, kdyby mu mezi dveřmi nabídla bábovku.

Chce se zeptat, jestli má Simon hlad, ale neudělá to.

„Vy jste jel dvě stě kilometrů, abyste mě přemluvil?“ zeptá se jen.

Simon pokrčí rameny. „Asi jo, vlastně ani nevím, co tady dělám,“ přizná a prohrábne si vlasy.

Rozhodně vypadal, že se tou dlouhou cestou hlavně potřeboval rozptýlit.

„Jak jste mě vůbec našel? Jak jste věděl, kde –?“

Simonovy jinak bledé tváře se zbarví rozpaky do růžova. „No… To taky nebylo úplně v pohodě, vás takhle – za to se omlouvám –“

„Jak?“ přeruší ho Natálie netrpělivě.

Simon provinile uhne pohledem. „Číslo na vás jsem si poslal z Irčina telefonu a… pak vás našel na internetu.“

„Tam ale nikde nemám adresu,“ namítne Natálie.

Simon pokývá hlavou. „Ne, ale na Instagramu máte hodně výběr záběrů ze zákulisí kulturáku, napadlo mě, jestli tam neděláte.“

„A mojí adresu jste našel kde?“

„No… Byl jsem v kulturáku a zeptal se, kde bydlíte,“ řekne skoro šeptem.

„Kdo?“ vyletí z ní podrážděně, ale než Simon stačí otevřít pusu, Natálie si odpoví sama. „Standa… že jo.“

„Mhm.“

„Ochrana osobních údajů v praxi, skvělý.“

„Ten pán na vrátnici mi neřekl kde přesně,“ omlouval ho Simon okamžitě. „Řekl mi, že někde na Francouzskej u pošty, ale to jsem nevěděl, jak dlouhá ta ulice je a že tu máte pošty dvě. Byla vlastně náhoda, že jsem vás viděl stát před domem.“

Natálie se místo odpovědi napije čaje a prostor kolem nich se znovu ponoří do ticha.

„Natálie? Zlobíte se?“

Zlobila se? Sama nevěděla.

„Už jsme si tykali,“ pronese Natálie mdlým tónem. Simon zvedne oči.

„Tykali?“

„Jo.“

„No, tenkrát u Irči doma, to je pravda.“

„Jo,“ zopakuje Natálie. Neví co s rukama, tak bezděky zkontroluje telefon.

Je něco po půl desáté.

Simon z toho jednoduchého gesta okamžitě vycítí, že zdržuje. Kvapně dopije zbytek čaje a zvedne se k odchodu. Natálie přijme s povděkem, že ve světě plném ignorantů existuje někdo podobně vnímavý k jemným náznakům jako je ona sama. Protáhne si pod stolem nohy, než vstane a vydá se za Simonem do chodby.

„A chtěla byste si znova potykat?“ zkusí své štěstí Simon, když se zastaví u dveří a obléká se do bundy.

„To je dobrý,“ odmítne Natálie s unaveným pousmáním. Založí si ruce na prsou dívá se, jak Simon chápavě přikývne, než si klekne, aby se obul.

Když Simon vystoupí z bytu ven, na chodbě je tma, kterou jen jemně narušuje zelené nouzové světlo na stropě.

„Natálie…?“ vyjde mu z úst, když se na ni váhavě otočí.

Z jediného pohledu pochopí, na co se Simon ptá.

Natálie jen zakroutí hlavou. Simon vydechne a rty se mu protáhnou do tenké linky. Vypadá to, že se ji bude pokoušet přesvědčit.

„Musel jsem to zkusit. Mějte se hezky,“ řekne nakonec. Ještě chvíli tam zmateně stojí a nakonec jí přátelsky potřese pravačkou.

Ten večer se stane už druhým mužem, co se s ní takhle rozloučí.

„Třešňovej,“ houkne za ním Natálie po chvíli do tmy.

„Co prosím?“ ozve se nechápavě.

„Byl třešňovej.“

„Ten čaj?“ Cinknutí. Otevření dveří výtahu. Chodba se zaleje světlem. „Byl moc dobrej,“ je poslední, co Simon řekne, než zmizí z dohledu.

Polovinu noci Natálie probděla. Ležela v posteli a bez hnutí zírala na tmavý strop. Hlavou se jí neprohnala jediná myšlenka, přesto se nemohla donutit ke spánku. Byla za to svým způsobem ráda, bylo to jako naprosté bezvětří, kdy se na louce nepohne ani stéblo. Tělo jí vytvořilo bezpečný prostor, do kterého se nikdo nemohl dostat, zapečetěný na zámek, který nemohl nikdo a nic odemknout.

Jen před dveřmi zůstávaly uzavřené všechny emoce.

I ty, po jejichž prožití se jí občas zastesklo.

Ale za bolest a pocit nespravedlnosti, co by se dovnitř nedočkavě vehnaly jako první, jí žádné otevírání dveří nestálo.

To, co následovalo, proto nedávalo smysl. 

Ani nevěděla, proč to chce udělat. 

Nedokázala by nikomu vysvětlit, jak k tomu rozhodnutí došla, ale otevře telefon a do vyhledávače napíše české dráhy.

Odjezd 8:22, příjezd 11:50.

Bude mít hodinu dostat se na hřbitov.

Klikne na tlačítko Koupit.

Po zaplacení si telefon připojí na nabíječku a nastaví si budík na sedmou ráno.

Zítra nepřijdu, je mi zle, napiš mi sick day, pošle Hance.

Pak si lehne na bok a do dvou minut neví o světě.