DVOJAKÁ

KAPITOLA

ŠEST

Cesta uteče překvapivě rychle a za dvě a půl hodiny parkují před Natáliiným bytem.

Simon vystoupí z auta a s dlouhým zívnutím se protáhne. Počká, až si Natálie vezme ze zadní sedačky kabelku a kabát, do kterého jí pomůže, pak auto zamkne a oba společně zamíří k hlavním dveřím.

„Děkuju,“ řekne Natálie a krátce se na Simona podívá, než začne v kabelce hledat svazek klíčů. Simon si založí ruce na hrudníku a pokrčí rameny, jako by to byla maličkost.

Co byla maličkost? Že ji odvezl až domů?

Že ji doprovodil až ke vchodu?

Ani jedno z toho se jí jako maličkost nezdá, ale nechce to dál rozebírat.

„Já děkuju, že jste nakonec přijela. Nedoufal jsem v to, ale jsem rád, že jste tam dneska byla,“ řekne Simon s tím svým typickým unaveným úsměvem na rtech a dívá se, jak Natálie hledá v mdlém světle pouliční lampy správný klíč. Natálie vybere ten dlouhý s nejvýraznějším vroubkováním.

„Myslím, že i Irča měla radost,“ dodá pak Simon ještě.

Natálie se zarazí.

Zůstane tam stát, s klíčem pevně lapeným ve ztuhlých prstech.

Podle toho, jak Simon o mámě během jízdy mluvil, bylo nade vše jasné, že nemá ani nejmenší ponětí o tom, jaká je její máma doopravdy. Vždycky se uměla přetvařovat, vytvořit přesně takovou iluzi, jakou potřebovala. Ale neuměla to dokonale. Našly se drobnosti, kterými se dřív nebo později prozradila, a Natálie je měla za více než dvě desítky let společného soužití dopodrobna zmapované.

Bylo však zvláštní být svědkem, že Simon vůbec nepostřehl, co se děje.

Dnešní večer každý viděl jinýma očima.

Milující matka, co se srdečně loučí se svou dcerou.

Byl by Simon vůbec schopný poslechnout si pravdu, kdyby mu ji nabídla?

Natálie na sobě cítí jeho pohled.

Nechtěl byste na chvíli nahoru? zazní Natálii v hlavě, když odemyká.

Přece jen ta cesta byla dlouhá.

Můžu zase udělat ten třešnovej čaj.

Udělala bych Vám ho.

Dal byste si?

Zaobírá se tou otázkou příliš dlouho. Simon si její mlčení vyloží jako výzvu k rozloučení. Řekne jen tak se mějte hezky, Natálie, než se poklusem rozběhne zpět k autu. Jen v černém svetru je mu viditelně chladno, dýchne si do dlaní a promne si je, když nasedá do auta. Nastartuje, vycouvá z řady šikmo stojících aut, a mávne na pozdrav, když projíždí kolem.

Natálie vydechne.

Ani nevěděla, že zadržovala dech.

Hlavou se jí honí spousta myšlenek najednou, ale žádnou z nich nedokáže uchopit.

Jediné, co cítí, je náhlý, nevysvětlitelný pocit osamění, který se jí rozlije v hrudníku, když vidí mizet Simonovo auto za rohem křižovatky.

Tohle přeci chtěla, ne? 

Odstřihnout se od všech a nikoho k sobě nepustit. 

Vystavit zdi kolem sebe tak vysoké, že se přes ně nikdo nedostane.

Nikdo.

A když je někdo chtěl zdolat, postavila je ještě vyšší.

Není ti tam smutno, holčičko?

Možná.

Ale je tu bezpečno.

Studený vzduch se jí zakousne do holé kůže na krku a donutí ji si uvědomit, že tu nechce v tom zvláštním melancholickém momentu zůstávat ani o vteřinu déle. Obrátí se proto zpátky ke dveřím, ale očima se zastaví na dvou černých popelnicích na okraji chodníku.

Vyváží je ve čtvrtek ráno, v pátek večer už musí být prázdné. Měla by je odvézt zpátky do zádveří.

Pokud to neudělá ona, budou venku pravděpodobně celý víkend.

Chvíli s oběma zápasí. Nebyl moc dobrý nápad je brát obě najednou. V představách to bylo snazší, ale popelnice nejedou souběžně, naráží do sebe a Natálii ještě u toho padá kabelka z ramene.

Od pusy se jí kouří.

Je opravdu zima.

Usoudí, že je to nad její síly, rozladěně si odfrkne, a vezme je dovnitř postupně. Tu novější bez problémů odveze ke schodišti, ale ta druhá, pomačkaná, má jedno z koleček zanesené, zamotané v provázku. Je těžké ji vézt, takže ji nakonec spíš poponáší. Vyzvedne ji přes schod a protáhne ji chodbou. Když ji konečně postaví k jejímu dvojčeti, světla na časovač se zhasnou a prostor se zahalí do tmy.

Dívá se na ty dvě popelnice.

Jedná krásná, nová. I nálepka září ve tmě novotou.

Druhá špinavá, pomačkaná. Opotřebovaná.

Ale v té černotě vypadají stejně. Identicky.

Která z nich je ona?

Natálie má jasno, bohužel.

Natálie se potmě vrátí pro klíče, které nechala v zámku otevřených dveří, ale jakmile projde úzkou chodbou vedoucí k východu, zjistí, že dveře jsou už zavřené. Na místě se zastaví.

Její klíče třímá v ruce tmavá postava, co stojí v rohu u poštovních schránek. Je viditelně rozčilená a hlasitě oddechuje.

„Co tady děláš, Míro?“ zeptá se Natálie nechápavě a po chvíli váhání k němu přistoupí blíž. Míra jí klíče podá, ale celý se třese vztekem.

„To byl ten frajer ze včera?“ sykne. Natálie nevěnuje jeho špatné náladě příliš pozornosti. Raději se vydá k výtahu a stisknutím tlačítka ho přivolá.

„Jo,“ odpoví mu. „Tys na mě čekal před barákem?“

„Kdo to je, se tě ptám,“ štěkne.

„Simon. Jak dlouho jsi tu čekal?“

„A kdo je kurva Simon?“ vyjede dopáleně Míra. Na její otázku neodpoví.

„Přítel mý ségry,“ řekne mu Natálie bez výrazu. Výtah cinkne a oba nastoupí. Kabina se otřese, když do ní Míra rázně vejde a vrazí pěstí do tlačítka. Natálie se na to dívá a neví, jestli ji by ji to mělo vyděsit nebo pobavit.

Na někoho, kdo sám podvádí, má Míra pořádný problém se žárlením.

„A co má co kurva jezdit za tebou?“ procedí mezi zuby.

„Odvezl mě domů z pohřbu.“

„A kolik těch pohřbů ta tvoje segra má? Každej tejden jeden?“ zeptá se Míra ironicky. Když se ve třetím patře dveře výtahu otevřou, oba z něj vystoupí.

„Dneska bylo uložení do hrobu,“ upřesní Natálie znaveně. Míra ji při odemykání bytu přimáčkne ke dveřím, takže nemá jinou možnost než ho pustit dovnitř. „Simon chtěl, abych tam byla. Kvůli mámě,“ dodá ještě, když vejdou do bytu. Kabelka přistane na komodě a kozačky pod botníkem.

Míra za sebou prudce zabouchne. S jeho uraženým egem se do předsíně skoro nevejdou. Když Natálie věší kabát na ramínko, jeho ruce ji pevně sevřou boky a vzteklé oddychování ji ovane za krkem.

„Co by Simon ještě chtěl?“ zavrčí. „Hm? Tohle?“ Jednou dlaní jí zajede po břiše pod halenku, druhou rovnou mezi nohy.

Natálie nepřemýšlí a nechá ho, aby dělal, co chce.

Žárlivost v Mírovi probudila touhu být tím nejlepším milencem a dnes večer se rozhodl, že Natálii ukáže, co v něm třímá. Natálie se naplno ztrácí v rozkoši, kterou ji Mírovo tělo poskytuje. Postel z Ikei pod jejich těly sténavě vrže a její čelo v pravidelném rytmu naráží do zdi. Natálii se s obličejem zabořeným do polštáře hůře dýchá, ale neudělá nic pro to, aby si odhrnula vlasy z obličeje a zvedla hlavu. Soustředí se totiž na orgasmus, který má na dosah, ale ne a ne ho dosáhnout. Balancuje na hranici, je od vrcholu jen krůček, ale sladký konec se jí vyhýbá jako spánek předchozí noc. Možná se snaží až moc, měla by se uvolnit, řekne si a povolí obočí, které měla usilovně svraštělé.

Hlavou jí běží nesouvislý proud myšlenek. Snaží se jim nedávat prostor, ale vidí sebe s růží, jak stojí nad hrobem, a vítr jí fouká vlasy do obličeje.

Kolem bytu projede sanitka.

Byla to sanitka?

Jak zní vlastně policejní siréna?

Když se přistihne, že se snaží vzpomenout, čím se liší, rozčileně trhne hlavou. No tak, soustřeď se.

Začínají ji pálit svaly na předloktí, jak usilovně se snaží dovést k orgasmu.

Kočka naléhavě mňouká za dveřmi. Proč máte zavřeno? Pustíte mě dovnitř?

Míra s každým prudkým přírazem posune Natálii po matraci o kousek dál.

Na chvíli se jí znovu podaří navnímat napětí, které má nahromaděné v podbřišku.

Někde v peřině zapípá telefon.

Natálie se snaží přivolat vzpomínky, které by ji katapultovaly přes okraj. Co vášnivé milování, co měli ve sprše minulý měsíc?

Nebo to, jak ji hladově líbal na Nový rok, po tom, co se dva týdny neviděli?

Mírovo zběsilé tempo na chvíli poleví a Natálii chvíli trvá, než pomalejšímu rytmu přivykne. To je ono, takhle je to lepší, probleskne jí hlavou a s pevně zavřenýma očima se trochu prohne v zádech a vystrčí zadek výš, aby se Mírovi lépe nabídla.

Z úst se jí začnou linout táhlé, skoro prosebné steny, když se Míra začne trefovat do správného místa, a trefuje se do něj s bolestivou přesností stále dokola.

A znovu.

A znovu.

Natálie si protřepe ruku, do které ji začala chytat křeč, a znovu si ji nedočkavě prosmýkne mezi prostěradlem a tělem zpátky mezi nohy.

Špičky jejích prstů už neopisují kroužky, ale spíš zmatečně přejíždějí po klitorisu. Ruku už skoro necítí, jak moc má všechny svaly v těle napjaté.

Už jenom kousek…

Polštář pod hlavou jí zmizí a Natálie začne narážet temenem do čela postele. Levá ruka jí vystřelí vpřed, aby se zapřela.

No tak, už jen… kousek...

„Moc ti to nejde, viď?“ ozve se jí za zády. Nezní to jízlivě, spíš pobaveně.

Natálie se snaží neztratit nit, vždyť už je od orgasmu jen kousek, byla by škoda to teď vzdát, ale pak, jako by někdo rozhodl za ni, veškeré své snahy o uspokojení vzdá.

„Už můžu?“ zeptá se Míra zadýchaně a políbí ji na rameno. „Kotě, jedno slovo a já se ve vteřině udělám.“

Natálie odevzdaně přikývne.