DVOJAKÁ

KAPITOLA

JEDENÁCT

Pro Natáliino alkoholem zmámené tělo je i nejmenší hloupost ohromná zábava.

A to, že Simon při cestě městem hrdě nese její černou kabelku na rameni, k těm hloupostem rozhodně patří.

Cesta z baru jim včerejší večer zabrala všehovšudy dvacet minut, dnes jim trvá už něco přes hodinu. Oběma koluje v žilách více alkoholu než včera, každý krok je vratší a to, že nadšeně staví u každé výlohy, hospody, vánoční výzdoby, co už visí v ulicích, a smějí se všemu jako puberťáci, jim tempo nevylepšuje.

Vánoční strom stojí na náměstí už třetí den a Natálii napadne, že ho ještě neviděla.

„Nezajdeme se mrknout na stromeček?“ zahlaholí dychtivě a Simon souhlasí.

Když se ocitnou pod stromem dívají se přímo nahoru na zlatou kometu, která se líně houpe na špičce smrku, Simon se Natálie zeptá, jestli nechce vyfotit. Natálie focení nesnáší. Běžně udělá cokoliv, aby se mu vyhnula, ale teď se tváří, jako by nikdy neslyšela lepší návrh. Nadšeně přikývne a pyšně se s rukama v bok postaví k vánočnímu stromku.

Simon udělá dvě fotky, pak poodstoupí a vyfotí další dvě. Nevšimne si laťkového plůtku, co se mu objeví za nohama a v honbě za nejlepším úhlem zády přepadne do ohrady s dřevěným betlémem. Natálie se hlasitě směje. Směje se a směje se dlouho, až to zavání škodolibostí, ale nakonec mu přece jen vyrazí na pomoc a opráší ho od sena, co na něm ulpělo.

„Koukejte,“ říká Simon a nadšeně se pochlubí se snímky, které vyfotil. Tři fotky jsou rozmazané, jen jedna z nich je ostrá.

Ale právě na té má Natálie nejhezčí úsměv.

„Tak jdeme?“ zeptá se ho a zazubí se na něj.

Simon se usměje zpátky, dramaticky mávne rukou ve směru bytu, jako by velel vojsku, a zvolá: „Jdeme!“

U divadla se to hemží lidmi. Zřejmě skončilo představení, sděluje Natálie Simonovi opileckým polohlasem – což má být vlastně šepot – a jeho Natáliin skvělý dedukční postřeh natolik nadchne, že se za veselého poskakování odebere k tabuli s programem, aby zjistil, co se hrálo.

Natálie srdečně zdraví úplně cizí lidi a dává se s nimi do řeči. Podle toho, jak se skupinka mladých žen hihňá, buď měly taky dost upito, nebo se z Natálie vším tím alkoholem stala vtipná osoba, protože se smějí všemu, co Natálie řekne.

Kouzlo.

„Jak je důležité míti Filipa!“ hlásí Simon pilně od programové vitríny. Natálie si se ženou podobného věku chválí oblečení a nakonec si za chichotání vymění šály.

Proč? Vůbec netuší.

Jenom ví, že je to něco, co chtěla udělat.

Na vteřinu zavře oči.

Pečivo, uzeniny, sladkosti a cigarety.

Natálie si nepamatuje, jak přesně se se Simonem ocitli ve večerce.

Prsty jí automaticky vystřelí vzhůru k důkazu, že si zážitek u divadla nevybájila.

Šála.

Vlněná šála, vlastně dost podobná té, co měla, jen hnědá, se v teple obchodu rozvoní orientální vůní a Natálii se z těžké vůně zatočí hlava.

Rozloučila se s tou zrzkou vůbec?

„Já už ale nebudu,“ upozorňuje Simon pobaveně u pokladny, když zpozoruje, že se Natálie chystá zaplatit láhev ginu. Simon chytí Natálii za předloktí a přiloží k terminálu svůj telefon.

„To nevadí,“ slyší se Natálie říkat a přátelsky si opře hlavu o jeho rameno.

Na tapetě obrazovky se krátce mihne Simonova a Karolínina společná fotografie, než ji vystřídá zelená virtuální karta.

Natálii začne pískat v uších.

Ozve se píp a platba projde.

Zatímco Simon bere plastovou tašku s lahví, Natálie se napřímí a obraz se jí zamotá před očima. Všechno plave neurčitě v prostoru, přesně jako včera, když přišla Simona  pozdravit v baru. Nejdřív letí kolem želatinový burger, pak elektronické cigarety různých příchutí, následované nic neříkajícími tmavými oči vietnamského prodavače. Alkohol dělá, co po něm Natálie chtěla. Maže zábrany, všechno je zábavnější, veselejší, vtipnější. Mizí vážnost, upjatost, ostražitost, vše, co ji svazuje každý den, sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce. Jenže i když tělo má Natálie po alkoholu vláčnější, mozek není otupený jako včera. Jako by si na přítomnost alkoholu udělal rezistenci a odmítal jí věnovat jedinou hodinu, kdy poleví a přestane s neustálým vyhodnocováním prostředí, ve kterém se Natálie pohybuje, nebo skrytých významů vět, které by jí mohly uniknout.

Nebezpečí přece číhá všude.

Bylo i doma.

Natálie se zoufale snaží ztratit kontrolu nad svým chováním, ale rozum je v pozoru a vysílá jasný signál, že tentokrát se umlčet nenechá.

Na chodníku před večerkou si Natálie bez rozmýšlení zavdá z láhve. Včera alkohol fungoval, dneska bude taky.

Jen ho bude muset vypít víc.

Nabídne i Simonovi. Po chvíli váhání se napije, přestože před dvěma minutami avizoval něco jiného. Dá si jen symbolicky, zřejmě aby nekazil náladu.

„Do prdele, ta šála hrozně smrdí,“ rozesměje se Natálie a Simon vyprskne gin všude kolem a začne se smát taky.

S každou ulicí, se kterou jsou jejímu domovu blíž, Natáliina úzkost i přes silnou opilost roste. Nejdřív je to jen záchvěv v žaludku, co se dá přehlížet, ale později už je varovný pocit natolik silný, že se Natálii nedaří vnímat nic jiného. Pochyby, proč vlastně Simona zve k sobě domů, jí zaplní celou hlavu. Dělá to podruhé během dvou dní, proč?

Proč, ptá se sama sebe.

Včera by včerejší chování uhrála na momentální nápad. Byla opilá, chtěla všem ukázat, že i někdo jako Simon může odejít domů s ženou, kterou by většina společnosti pravděpodobně popsala jako atraktivní.

Vytřít zrak všem.

Včera by to prošlo. Dokázala by si to sama před sebou obhájit.

Dnes už ne.

Dnes to byl jasný plán.

Co si od něj ale slibuje?

Proč by asi ženská zvala chlapa večer na byt? Na čaj? slyší v hlavě znít posměšným hlasem, který není její.

Třeba si se Simonem konečně zašukáte, přeruší první hlas Hanin chraplák. Jako by nestačilo, že Natálie Hanu slyší, ona musí vidět i ten její oteklý obličej.

Nechce té otázce věnovat pozornost.

Nechce.

Ale i když nechce, otázka se jí vrátí zpátky jako nedoručená obsílka.

Když se po několikátém pokusu konečně strefí klíčem do zámku, otevřou se před ní dveře do bytu.

Srdce se jí rozbuší natolik silně, že ho slyší tlouct v uších.

Domácí prostředí úzkost nezmírní, naopak se všechny pochyby znásobí.

Známost všeho okolo jí připomene jako facka do tváře, že tenhle plán nezačal dnes. Započal v moment, kdy schválně řekla Simonovi jméno podniku, ve kterém se s ním v pátek večer omylem potkala.

Chtěla ho potkat. Chtěla s ním být, sama, v soukromí. Chtěla ho tady mít.

Čert vem oslavu, bar, Hanku, Michala nebo jak se jmenuje, kašlat na všechno a na všechny, mít Simona tady, u sebe doma, znovu, jako tenkrát v březnu, bylo, co chtěla.

Ale proč? Proč? Proč, proboha?

Simon za ní vklopýtá přes práh bytu a její obavy a nejistotu ohledně pravých úmyslů pozvání očividně nesdílí. Je jako zlatý retrívr. Jde, kam jde majitel, zeširoka se usmívá a je šťastný, že existuje. Vypráví zážitek ze školení, zatímco si svléká bundu, a podle toho, jak se při jeho vyprávění zalyká smíchy, měl být příběh vtipný.

A možná i doopravdy byl, jen Natálie se smát nedokáže.

Odmotá si šálu z krku, pověsí ji na ramínko ke kabátu a pak ji napadne:

Chci s ním spát?

Sakra, chce s ním spát?

„Naty?“

Natálie se okamžitě otočí a vytřeští na Simona oči. Řekla to nahlas? Proč se na ni dívá těma modrýma očima, proč vypadá zmateně, nejistě, před chvílí se smál, proč se teď nesměje, jen stojí a mlčí…?

Neřekla nic nahlas. Určitě, ale proč tedy –? Mluví za ni oči, tělo? Prosakují jí pravé úmysly z pórů v kůži jako kapky potu, co jí vyrašily na čele?

Viděl jí Simon do hlavy? Přelily se její myšlenky na krátký moment přes hradby, když je nehlídala?

Prozřel Simon a uviděl, jaká je doopravdy?

Natálie cítí, jak jí hoří tváře.

Tváře i celý obličej.

Hoří celá.

Mozek ani tělo jí nedokážou dát žádné odpovědi.

Je v tom sama.

Simon ji jemně chytí za loket a znovu ji osloví: „Naty, jste v pohodě?“

„Mhm?“ Natálie zatřese hlavou a snaží se vzpomenout, o čem Simon mluvil. Zopakuje, co říkal, zeptá se ho nějakou drobnost, a bude to v pohodě, jenže jak, když si nedokáže vybavit jedinou věc?

„Děje se něco?“ zeptá se Simon a obočí se mu stáhne k sobě.

Smích, co jí vyjde z plic, je natolik falešný, že to slyšel i Frodo, který se objevil v rohu předsíně. Sedne si ke stojanu na deštníky a věnuje jí odsuzující pohled.

Natálie jen mávne rukou. „Nic, jenom jsem se zamyslela.“

„Že jste najednou tak potichu,“ dodá Simon ještě a prohlédne si celý její obličej, jako by v něm někde mohl objevit drobnost, co by mu prozradila, co se děje. „Řekl jsem něco špatně?“

Vykání je věcí, která Natálii přijde v jejich konverzaci najednou naprosto nesmyslná. Další překážka, kterou mezi sebe a Simona hodila, aby k sobě nemohli blíž. Nástroj, jak udržet respekt, úctu, nebo způsob, jak od sebe ostatní udržet co nejdál?

„Já si jenom na chvíli odskočím, jo?“ oznámí mu. Nečeká na odpověď a zmizí za dveřmi koupelny.

Otevřít kohoutek umyvadla, kleknout si a do záchodové mísy zvrátit obsah žaludku. Je to očišťující, rychlé jako čistý řez ostrým nožem, prásknutí dveřmi nebo facka od táty. Chvíli nepohodlí a konec.

V puse zůstane jen hořká chuť.

Nevěnuje pozornost osobě, kterou vidí v zrcadle, stejně už ji nepoznává. Umyje si ruce, vypláchne si pusu studenou vodou, lízne si zubní pasty, rozetře si ji jazykem po zubech a po chvíli váhání zamíří do obývacího pokoje.

Simon sedí v přítmí na gauči. Možná na něm spíš leží, s hlavou zvrácenou na opěrce, a bezmyšlenkovitě hladí Froda, který mu sedí na břiše.

V kuchyni chrastivě hučí lednička.

Natálie se nemůže rozhodnout, jestli je ten zvuk uklidňující, nebo rozčilující.

Zněla lednička takhle vždycky?

Jako magnet ji k sobě přitáhne láhev ginu , který stojí opuštěně na komodě u dveří, kam ji Simon odložil. Když podlehne jejímu volání, otevře ji a dlouze se napije.

„Kamarádi?“ zeptá se Simona a prohlíží si jeho křehkou homeostázu s kocourem. Simon otevře jedno oko a pohlédne na Froda. Tomu se při jednom dlouhém pohlazení vydere z tlamy zavrnění.

„Vypadá to,“ zhodnotí Simon překvapeně.

Frodo se nehodlá ztrapňovat dlouho. Ještě dvakrát se nechá podrbat za uchem a pak se vydá na obhlídku kuchyně. Provokativně se projde po lince, pak ladně seskočí a zmizí v chodbě.

Simonův pohled na sobě Natálie dlouho nesnese. Raději se přemístí k oknu a předstírá, že ji na ulici cosi zaujalo, ale popravdě se o tři patra níže neděje nic zajímavého, k čemu by mohla odklonit pozornost od hlasitých myšlenek, co se jí prohánějí hlavou. Lahev ginu si přitiskne k hrudníku jako dospělou verzi plyšového medvídka a řekne první věc, která ji napadne.

„Chutnala vám taštička?“

Simonovi se překvapením rozšíří oči a nechápavě zamrká: „Co?“

Natálie k němu sklouzne pohledem. „Taštička. Jestli vám chutnala.“

„Jaká taštička?“ Simon se pomalu posadí a v koutcích mu začne cukat. Podobných nedorozumění měli za večer víc než dost a pokaždé se z nich vyklubala příhoda hodná několikaminutových záchvatů smíchu. Simonovi se šibalsky zableskne v očích.

„V McDonaldu,“ upřesní Natálie.

Simon se na ni dívá, na ústech už mu hraje úsměv v očekávání vtipu, ale zmizí mu ze rtů stejně rychle, jako se tam objevil.

Natálie to vidí, lekne se toho, ale nechce se vzdát.

„Nejste fanoušek jablečný?“ popíchne ho.

Simonova tvář ztvrdne a jemnost v jeho rysech zmizí.

„Jo, byla dobrá,“ odpoví.

Natálie změnu v jeho chování okamžitě vycítí. Tep vystřelí, dech se zrychlí.

Něco se pokazilo.

Ale co?

„Všimla jsem si teprve nedávno, že jste mi posílal selfíčko,“ začne provinile vysvětlovat a rukou začne zkoumat parapet u okna. „A odepsat vám mi po takovej době přišlo divný. Asi to zní jako výmluva, ale… nevymlouvám se, opravdu ne.“

Ticho.

„Odpověděla bych vám, kdybych si toho všimla dřív,“ ubezpečí ho. Chuť se znovu napít jí zadrnká na nervy.

Otupit se.

Otupit se…

Než to stihne, Simon zareaguje: „Odpověděla jste mi,“ vyjde z něj skoro proti jeho vůli, dotčeně. Okamžitě se mu pak ve tváři objeví provinilý výraz, jako by si uvědomil, že něco takového vůbec nechtěl říct.

„Neghostovala jsem vás, fakt ne –“ snaží se Natálie obhájit, ale zarazí se, když se na Simona důkladně zadívá.

Být empatkou je darem i prokletím. Stačí jediný pohled a Natálie ví, že takhle to Simon nemyslel.

Něco nehraje.

„Co jste tím myslel?“ zeptá se Natálie s ledovým klidem. Simon si nervózně poposedne na gauči a opře se lokty o kolena.

„Naty, kašlete na to.“

„Ne, nekašlu. O čem mluvíte?“

Simon zavrtí hlavou a očima ji prosí, aby se v tom přestala nimrat. Ale to je to poslední, co Natálie chce.

Nechá gin ginem, odloží ho na parapet a vyrazí ke gauči. Na mobilu vyhledá jejich společnou konverzaci a ukáže ji Simonovi.

Selfie. To je všechno. Ale ze Simonova pohledu tam něco chybí. Dívá se na konverzaci, jako by v ní hledal ještě něco jiného, co tam nebylo.

„Simone, co je?“

Simon váhá a je vidět, že je mu nesmírně trapně. Zadívá se na stolek a těká po něm modrýma očima, jako by se snažil vymyslet nejšetrnější způsob, jak jí něco sdělit.

„Simone.“ Natálie ho jediným pohledem vyzve a on přikývne.

Sáhne si do kapsy pro telefon a najde jejich konverzaci.

Natálii zarazí, když v ní není jen Simonova fotka. Ona jako druhá strana odpověděla v půl dvanácté.

Videem.

Natálie zapomene dýchat a v hlavě jí to začne šrotovat. Nic nedává smysl a všechno je jinak, než by mělo být. Ať se z nově nabytých informací snaží poskládat pravdu jak chce, žádná z nich nefunguje.

„Já vám nic neposílala, co to je za video?“ podiví se Natálie.

Simon se tváří vyděšeně a rozpačitě zároveň. Pokusí se dát telefon pryč, ale Natálie ho zastaví a telefon mu vezme z ruky. Simon se s ní nepere.

Klepne na ikonu přehrání.

Neví, na co se dívá, obraz klipu je nezaostřený a tmavý. Není nic slyšet, Natálie musí zesílit zvuk, aby něco slyšela.

Zarazí ji, když se z reproduktoru ozve ženské vzdychání. Aby byla přesnější, sténání. Obraz doplní zvuk a ona se dívá na ženské intimní partie, do kterých proniká ztopořený penis.

Natálii se zarazí vzduch v krku a nedává jí smysl, proč má Simon v konverzaci s ní pornografické video. Je to nevhodné, divné, jak ho tam vůbec uložil, proč by to dělal, a jak hlavně, a proč to vypadá, že bylo odesláno z jejího telefonu –?

A pak ji pravda srazí jako rozjetý vlak.

V širokých bocích a hubených zádech pozná ty svoje. V jednu chvíli se jí z peřin dokonce vynoří obličej a z doširoka otevřených úst jí s každým přírazem linou dlouhé hlasité steny.

A video skončí záběrem na Mírův potem lesklý, vysmátý obličej a vztyčený prostředníček.