DVOJAKÁ

KAPITOLA

SEDM

o osm měsíců později

Jen ve svetru a kalhotkách je Natálii v malé kabince zima. Očima propátrává dveře, které jsou polepeny reklamními letáky a pokyny.

Do ordinace vstupujte po vyzvání lékařem, ve spodním prádle či sukni.

Divoká noc? Vysoce účinná tabletka "po", nouzová antikoncepce.

Za chvíli z ní bude velká holka. Očkování proti HPV viru je ochranným štítem pro dívky i chlapce.

Netrpíte těhotenskou cukrovkou? Jsme tady pro vás, screening gestačního diabetu.

To nejlepší pro miminka i maminky. Doplněk stravy s obsahem kyseliny listové a inositolu. K dostání v lékárnách.

Natálie vydechne a odvrátí od dveří zrak. Promne si studené ruce a strčí si je mezi stehna, aby si je zahřála.

Nevěděla, jak dlouho už v kabince čeká, ale nechtěla kontrolovat čas na telefonu. K ničemu by to nebylo. Nic by neuspíšila.

Chodit sem odpoledne nikdy nebyl dobrý nápad. Při objednávání Natálii však nenapadlo zamluvit si dopolední termín, bez přemýšlení vzala hned první, který jí sestřička nabídla, přestože si byla plně vědoma, že paní doktorka běžně v průběhu dne nabírá v ošetření pacientek skluz a odpoledne si tu bude muset skoro se stoprocentní jistotou počkat.

Ale zpoždění přes devadesát minut byla novinka.

„Budete chtít lepší cytologii, paní Kolářová?“ ozve se sestra od počítače. Natálie zvedne oči a všimne si, že kabinky nejsou směrem k sesterně dozděné až ke stropu.

„Ano, tu lepší,“ potvrdí Natálie a zavrtí se na židli.

„Bude to pak šest stovek, jo? Můžete platit i kartou,“ zavolá ještě sestra.

„Dobře.“

„A omluvte to zdržení, paní Kolářová, dneska toho máme hodně.“

„Nic se neděje,“ ujistí ji Natálie a promne si stehna. Má na nich zvláštní pavučiny z fialových žil, na bílé pokožce přímo svítí. Pod ostrým zářivkovým světlem skoro vylézají pod kůží.

Jediný časopis, který leží pohozený na malé stoličce před ní, má prolistovaný dvakrát, ale stejně mu dá ještě šanci. Chvíli si čte o mateřské vině, i když děti nemá, pak se zastaví nad nesmyslností hodnocení módní policie a po pár minutách magazín odloží zase zpátky. Zvedne se, protáhne a otočí se na místě.

Čekání je nekonečné.

Z ordinace se tlumeně ozve jméno, Natálie zbystří, ale brzo si uvědomí, že nebylo její. Ve vedlejší kabince zašramotí židle, vrznou dveře a pacientka se s doktorkou přátelsky pozdraví, když vejde. Tykají si, takže se pravděpodobně znají. Doktorka něco polohlasem pronese a ordinace se zaplní hlasitým smíchem.

Natálie se posadí, opře se lokty o kolena a nechá si klesnout hlavu do dlaní.

Čas se táhne jako guma, útržky tlumených rozhovorů z gynekologické ordinace se mísí s hlasitějšími telefonními hovory sestry v sesterně. Smích střídá hučení koleček kartotéky, zvonění telefonu, ťukání klávesnice, cikání nástrojů, tisk tiskárny.

Natálii probere pípnutí telefonu v kabelce. Zvedne se a popaměti z ní vyloví mobil. Notifikace o strhnuté platbě za jízdu městkou. Natálie se s telefonem posadí zpátky na židličku a začne jím bez rozmyslu procházet.

Přesune si několik tisíc z výplaty na spořící účet, i když je bude za dva týdny pravděpodobně opět potřebovat. Zkontroluje sociální sítě, Novinky. Pak už jen z nudy kliká na různé aplikace a zase je zavírá.

Podívá do zpráv.

Mohla by je promazat.

V telefonu jich má hodně. Informační esemesky od operátora o vyčerpaných datech, slevách od obchodníků, autentizační kódy z banky, automatické rezervační odpovědi z kadeřnictví. Informace o čekajícím balíčku na výdejním místě nebo informace o výpadku internetových služeb. Všechny je zaškrtne ke smazání, když však listuje dalšími zprávami, uvidí zprávu od čísla, které končí čtyřmi jedničkami. To číslo už viděla a přesně věděla, komu patří.

Nechápavě zvedne obočí a zprávu rozklikne.

Simon jí posílal esemesku?

Jediné, co v konverzaci s ním najde, je jeho selfíčko z McDonaldu.

Natálie se podívá na datum a čas, kdy jí ememeska měla přijít. Byl to ten březnový den, kdy ji vezl zpátky do Hradce. Simon jí navrhl, že můžou zastavit na jídlo, ale ona nechtěla, měla stažený žaludek a nedostala by do sebe jediné sousto. Když na dálnici projížděli kolem různých rychlých občerstvení, bavili se tím, že probírali, kdo tam má co rád.

Na selfíčku byl Simon, třímal v ruce jablečnou taštičku a na stole přes sebou měl kelímek s kávou.

Natálie mrkne a zůstane očima viset na Simonově tváři.

Třičtvrtě roku, kdy ho viděla naposledy.

Ale upřímně jí to připadalo jako včera.

Zvlášť, když ho občas vídala ve snech.

Naprosto nelogických a zmatených.

Pohledem sklouzne k jablečné taštičce a neubrání se mírnému úsměvu, co se jí objeví na rtech.

Její nejoblíbenější jídlo z McDonaldu.

Očividně ho chtěl Simon vyzkoušet.

A chtěl jí o tom dát vědět.

„Paní Kolářová!“

Natálie okamžitě procitne z myšlenek. Telefon rychle zamkne a odloží k časopisu, než vkročí do ordinace.

Paní doktorce už je určitě přes sedmdesát let. Je to prošedivělá dáma s dlouhými francouzskými copy do pasu, Natálie ji vlastně nikdy neviděla bez nich. Pozdraví se s ní, posadí se na další studenou plastovou židli a rezervovaně stáhne kolena k sobě.

„Jak se máte, paní Kolářová?“

Jak se má?

Zajímavá otázka.

Natálii napadají různé odpovědi. Zajímalo by gynekoložku, že je neustále unavená, každý den jde po práci na dvě hodiny spát a pak nemůže v noci usnout, i když je k smrti unavená? Že někdy neví, jaký je den, protože se všechny stále dokola opakují? Že víkendy proleží doma, hodiny, které by mohla využít k odpočinku, jí protečou mezi prsty nekonečným skrolováním na sociálních sítích a nonstop sledováním seriálů, které ani nevnímá, protože dávat pozor je vyčerpávající?

„Mám se dobře,“ odpoví místo toho.

Doktorka se usměje a zapíše něco do počítače.

„Takže dnes jenom na prevenci, mladá paní?“

Natálie polkne a přikývne. Chvíli hledá slova a pak dodá: „Ano, prevence… a taky mám devět dní zpoždění.“

Doktorka se na ni podívá zpoza úzkých obdélníkových brýlí.

„A měla jste nechráněný pohlavní styk?“

Natálie jenom sedí a mlčí.

Všechny styky s Mírou jsou nechráněné.

Přemýšlí, proč tomu není jinak.

Přikývne.

„Poslední měsíčky?“

„Desátého října.“

Doktorka pokyne k vyšetřovacímu křeslu. „Tak si odložte a mrkneme se na vás.“

Natálie vstane, svlékne si černé bavlněné kalhotky a vleze si na křeslo. Stydlivě přehodí nohy do podpěrek a k prsům si přitiskne zmačkané kalhotky.

„Trošku se posuňte s pánví ke mně,“ pobídne ji lékařka, zatímco na sondu navléká kondom.

To je věc, co bych taky měla používat, napadne Natálii.

Gel uvnitř zastudí a Natálie potlačí syknutí.

„Tak se na to podíváme. Chtěla byste miminko?“

Další otázka, tentokrát však zamyšlení nad ní fyzicky bolí.

Chtěla by dítě?

S Mírou?

Hnědé oči za brýlemi mezitím bystře těkají po monitoru. Natálie se na něj taky podívá, ale jediné, co vidí, je změť šedé a černé.

Lékařka na Natáliin vkus mlčí příliš dlouho. Pravou rukou kliká na klávesnici a cosi měří.

Natálie zvedne oči ke stropu a cítí, jak má úplně ledová chodila. Na bílém stropě se jí promítá film, jak volá Mírovi a sděluje mu, že čeká dítě.

Jak by zareagoval?

Byl rád?

Bude se za nimi stavět každý večer ve čtvrtek.

A bude nosit bonboniéry.

Tentokrát dvě.

Když vyjde do tmy před budovu ordinace, vytočí Mírovo číslo. Ten ale hovor po už po prvním zazvonění okamžitě vytípne.

Když dojde na zastávku trolejbusu, přijde ji esemeska.

Nemůžu mluvit. Všechno ok? Jak to dopadlo?

Natálie se rozhlédne po ulici. Neví přesně, na co sbírá energii. Kolik úsilí zabere napsat jednu odpověď na telefonu?

Dobře, vše ok. Jenom zpoždění. Asi stres, naťuká, když se konečně usadí v trolejbusu.

Odpověď přijde téměř okamžitě.

Chceš s tím stresem pomoct? ;)

Natálie si opře čelo o zamlžené, studené sklo a dívá se na ulice, které se za ním míhají.

A proklíná se, když mu odepíše, že ano.